ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.47.2009:91
sp. zn. 7 Afs 47/2009 - 91
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. S., zastoupen
JUDr. Ing. Danielem Srncem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1071/17, Praha 1, proti
žalovanému: Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 8 Ca 79/2006 - 67,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008, č. j. 8 Ca 79/2006 – 67,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce V. S. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2008, č.
j. 8 Ca 79/2006 - 67, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze 28. 11. 2008,
č. j. 8 Ca 79/2006 - 67, zamítl jako nedůvodnou žalobu V. S. (dále též „žalobce“), kterou se
domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Finančního ředitelství pro hlavní město Prahu (dále též
„finanční ředitelství“) ze dne 19. 1. 2006, č. j. FŘ 765/15/06, jímž bylo zamítnuto odvolání
žalobce proti platebnímu výměru Finančního úřadu pro Prahu 10 (dále jen „správce daně“) ze
dne 18. 7. 2005, č. j. 231236/05/010521/6927, kterým žalobci bylo sděleno a předepsáno
k úhradě daňové penále na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období od 1. 1. 1999 do
31. 12. 1999 ve výši 116 104 Kč. Městský soud dovodil, že daňovému dlužníkovi zásadně přísluší
určit finanční částku, jejíž platba má být použita na úhradu konkrétního druhu daně českého
daňového systému. Tomuto právu odpovídá i povinnost správce daně přijmout platbu v souladu
s provedenou dispozicí, t.j na daňovým dlužníkem určenou daň. Pojem „daň“ použitý
v ustanovení §59 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o správě daní a poplatků) pak představuje „druh daně“. Prioritu úhrad daňových
povinností z platby provedené v rámci konkrétní daně, v daném případě daně z příjmů fyzických
osob, však určuje explicitně zákon o správě daní a poplatků, a to v ustanovení §59 odst. 5. Vůle
daňového dlužníka nebo správce daně v tomto směru není rozhodná. To znamená, že správce
daně je bezvýhradně povinen platbu daně použít v tom pořadí, jak je v tomto ustanovení
uvedeno. I pokud by byla platba daně identifikována daňovým dlužníkem detailněji - nad rámec
zákona – tj. více než jen druhem daně, resp. bude obsahovat poukaz na úhradu té které konkrétní
daňové povinnosti, je správce daně přesto povinen postupovat v souladu se zákonem – tj. i proti
vůli (dispozici) daňového dlužníka. Městský soud v tomto případě měl za prokázané, že žalobce
poukázal příslušné platby na daň z příjmů fyzických osob a že správce daně na tomto druhu daně
evidoval starší nedoplatek (za rok 1996). Neshledal proto důvodnou žalobní námitku, že byl
správce daně povinen daňového dlužníka upozornit na to, že jím poukázané finanční prostředky
budou použity na úhradu nejstaršího nedoplatku na dani z příjmů fyzických osob, tj. za rok 1996.
Předepsané penále na daň z příjmů fyzických osob za období roku 1999 proto bylo žalobci
vyměřeno v souladu s ustanovením §63 odst. 1 téhož zákona.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce V. S. jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou opřel o ustanovení §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.
Stěžovatel zásadně namítá, že rozsudek městského soudu je nepřezkoumatelný
pro nedostatek důvodů. Je tomu tak proto, že se městský soud nevypořádal s jeho argumentací
obsaženou v žalobě, nevyvrátil správnost jeho obhajoby, pokud jde o jím zastávaný výklad pojmu
„daň“. Nereflektoval při tom ani na podaný jazykový, systematický, historický a teleologický
výklad sporného pojmu, ani na popsané absurdní následky výkladu tohoto pojmu podaného
žalovaným finančním ředitelstvím, se kterým se městský soud bezvýhradně ztotožnil. Zdůraznil,
že již rozsudek Nejvyššího správního soudu publikovaný ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu pod č. 154/2004 poukazoval na to, že ř ádným odůvodněním soudního
rozhodnutí může být toliko rozhodnutí, v němž jsou vyloženy skutkové i právní důvody, které
k rozhodnutí vedly. Tak tomu ale v předmětné věci nebylo. Z rozsudku není ani zřejmé,
proč správní soud nepovažuje za opodstatněnou bezprostřední věcnou a časovou souvislost
platby daně se vznikem povinnosti hradit zálohu na daň. Nejsou v něm ani dostačující podklady
pro závěr, že konkrétní platba nebyla určena právě na úhradu té které zálohy na budoucí daňovou
povinnost. To je i v rozporu se zásadou, že právní úkony je třeba vykládat podle vůle toho,
kdo je učinil. Jeho vůlí však byla evidentně platba zálohy na daň. Městský soud proto nebyl
ani oprávněn přezkoumávat určitost projevu vůle daňového subjektu, když se jednalo
o skutečnost, která nebyla mezi účastníky řízení sporná. I proto své žalobní výtky vůči rozhodnutí
finančního ředitelství směřoval pouze a výhradně k nesprávnému výkladu pojmu „daň“ správními
orgány. Uvedený nesprávný výklad měl po té důsledky v podobě nezákonného sdělení
a předepsání daňového penále za rok 1999. Městský soud bez dispozice žalobce de facto rozšířil
žalobní body, v jejichž kontextu přezkoumával rozhodnutí žalovaného finančního ředitelství.
Došlo tím k protiústavní justifikaci, kterou měl na mysli Ústavní soud, když vynesl svůj nález
ze dne 4. 9. 2008, sp. zn. II ÚS 613/06. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil
kasační stížností napadený rozsudek městského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Finanční ředitelství pro hlavní město Prahu v písemném vyjádření ke kasační stížnosti
považuje tuto stížnost za nedůvodnou a navrhlo, aby ji Nejvyšší správní soud zamítl. K věci samé
uvedlo, že problematika posouzení pojmu daň je natolik jednoznačná, že považuje vyslovené
stanovisku městského soudu (pojem „daň“ představuje „druh daně“) za zcela dostačující.
Rozhodnutí městského soudu proto není nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. I posouzení
projevu vůle stěžovatele městský soud dostatečně odůvodnil, když uzavřel, že stěžovatel může
svou platbu daně směřovat pouze na úhradu určité daně, tedy v tomto případě na úhradu daně
z příjmů fyzických osob. K výtce o protiústavní justifikaci se důrazně ohrazuje proti závěru
stěžovatele, že správní orgány akceptovaly platbu stěžovatele s „ohledem na datum úhrady a výši
platby“ jako platbu na zálohu na daň z příjmu fyzických osob. Odvolací správní orgán toliko
ve svém rozhodnutí či vyjádření k žalobě vyslovil domněnku, že stěžovatel „snad zamýšlel
uhradit tu kterou daňovou povinnost-zálohu“. V nyní předestíraném směru však odvolání
stěžovatele nebylo postaveno, a tak k němu nemohlo ve svém rozhodnutí zaujmout stanovisko.
Městský soud však v souladu se zákonem o správě daní a poplatků došel k závěru, že tento zákon
nedává stěžovateli možnost směřovat svou platbu na konkrétní daňovou povinnost.
resp. ji v tomto smyslu identifikovat a směrovat k její úhradě. Proto ani nelze jakkoliv dovozovat,
že by správní orgány souhlasily s prezentovaným závěrem stěžovatele o tom, že ve správním
řízení nebylo sporu o tom, na jakou konkrétní daň sporné platby směřovaly. Nemůže být tedy
opodstatněný závěr stěžovatele o rozšíření rozsahu soudního přezkoumání žalobou napadeného
správního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je opodstatněná.
Z obsahu předložených spisů vyplývá, že stěžovateli bylo platebním výměrem ze dne
18. 7. 2005, č. j. 231236/05/010521/6927, správcem daně sděleno a předepsáno k úhradě daňové
penále na daň z příjmů fyzických osob (dále jen „daň“) za zdaňovací období od 1. 1. 1999
do 31. 12. 1999 ve výši 116 104 Kč. Odvolání proti tomuto platebnímu výměru bylo žalovaným
finančním ředitelstvím zamítnuto. Finanční ředitelství po věcné stránce vyšlo z toho,
že stěžovateli vznikla ve smyslu ustanovení §38a zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů,
ve znění v rozhodné době, a podle ustanovení §67 zákona o správě daní a poplatků, ve znění
účinném v rozhodné době, povinnost uhradit zálohy na daň za rok 1999, a to ke dni 30. 6. 1999,
ve výši 19 300 Kč (podle výše poslední známé daňové povinnosti - za rok 1997) a ke dni
15. 12. 1999 ve výši 18 700 Kč (podle výše poslední známé daňové povinnosti - za rok 1998).
Tyto zálohy nebyly ke dni své splatnosti uhrazeny. Stěžovateli proto vzniklo penále za neuhrazení
částky záloh na daň za rok 1999 ke dni jejich splatnosti. Ke dni 30. 6. 2000 pak byla stěžovateli
vyměřena daň za rok 1999 ve výši celkem 313 836 Kč (sestávající se z částky 38 000 Kč
na neuhrazených zálohách a zbývající částky daně ve výši 275 836 Kč). Jelikož stěžovatel
tuto částku vyměřené daně za rok 1999 neuhradil ke dni její splatnosti v celé částce, vznikla
mu povinnost hradit penále podle §63 zákona o správě daní a poplatků. Mezi účastníky řízení
není sporu, a vyplývá to i z kopie výpisu „přehledu párování předpisů a plateb“ a z odůvodnění
napadeného správního rozhodnutí, že stěžovatel správci daně dne 29. 6. 1999 uhradil částku
19 300 Kč, dne 13. 12. 1999 částku 18 700 Kč a dne 23. 6. 2000 částku 275 836 Kč, a že tyto
platby byly u správce daně zaevidovány na stěžovatelově osobním účtu daně z příjmů fyzických
osob. Při předpisu a sdělení penále vyšly správní orgány z toho, že stěžovatelem realizované
platby ve dnech 29. 6. 1999, 13. 12. 1999 a 23. 6. 2000 ve výši celkem 313 836 Kč, které jinak
odpovídaly výši jemu stanoveným zálohám na daň a vyměřené částce daně za zdaňovací období
roku 1999, nelze použít na úhradu záloh a daně stěžovatele za rok 1999. Jelikož správce daně
ke dni shora uvedených a realizovaných plateb evidoval u stěžovatele na osobním daňovém účtu
daně z příjmů fyzických osob nedoplatek (za rok 1996), použil přijaté platby podle ustanovení
§59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků na úhradu nejstaršího evidovaného nedoplatku
na dani z příjmů fyzických osob - dani za rok 1996. Vyšel z toho, že pokud ustanovení §59
odst. 5 zákona o správě daní a poplatků hovoří o dani, je jí třeba rozumět „druh daně“,
nikoliv však individuálně určenou daňovou povinnost, jak dovozoval daňový subjekt (stěžovatel).
Uzavřel proto, že penále bylo stěžovateli vyměřeno v souladu se zákonem. Proti zamítavému
rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu, kterou městský soud posoudil jako nedůvodnou.
Přisvědčil právním závěrům správních orgánů, a sice, že pojem „daň“ použitý zákonodárcem
v ustanovení §59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků představuje „druh daně“
a nikoliv konkrétní daňovou povinnost např. povinnost hradit zálohu na dani. Městský soud
proto také došel k závěru, že pokud na osobním daňovém účtu daně z příjmů fyzických osob byl
u stěžovatele evidován nedoplatek za předcházející zdaňovací období, správní orgány v souladu
se zákonem poukázaly sporné přijaté platby na úhradu nejstaršího nedoplatku – tj. daně za rok
1996. S právním závěrem městského soudu vyjádřil stěžovatel zásadní nesouhlas a napadl
jej kasační stížností, která je předmětem řízení před Nejvyšším správním soudem v této věci..
Nejvyšší správní soud předesílá, že i v řízení o kasační stížnosti se jako kasační soud řídí
přísnou dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ustanovení §106
odst. 1 s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést,
z jakých důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky
tohoto rozhodnutí za nezákonné. Kasační soud je pak vázán rozsahem kasační stížnosti (§109
odst. 2 s. ř. s.) a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.). Přezkumná
činnost kasačního soudu je ohraničena rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního
rozhodnutí a skutkové a právní důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí) a tento soud se musí
omezit na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu,
k níž musí hledět z úřední povinnosti (§109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.). I při nejmírnějších
požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých
stránkách má kasační soud napadené soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud není
povinen, ale ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Podle ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s. musí být rozsudek písemně vyhotoven, musí
obsahovat označení soudu, jména všech soudců, kteří ve věci rozhodli, označení účastníků,
jejich zástupců, projednávané věci, výrok, odůvodnění, poučení o opravném prostředku a den
a místo vyhlášení. Rozsudek podepisuje předseda senátu, a nemůže-li tak učinit, jiný člen senátu.
Podstatou stížnostních výtek vůči rozsudku městského soudu je skutečnost, že správní
soud došel k vadnému právnímu závěru ve věci, neboť se nedostatečně vypořádal s žalobní
argumentací stěžovatele. Tato argumentace měla spočívat v tvrzení, že pokud se v ustanovení
§59 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků hovoří o „dani“, je třeba jí rozumět „individuálně
určenou daňovou povinnost“, a nikoliv, jak dovodily správní orgány, „druh daně“.
K tomuto svému závěru stěžovatel v žalobě uvedl řadu argumentů, které v kasační stížnosti
označuje jako ústavněprávní argumentaci, dále jazykový, historický, systematický a teleologický
výklad, a to společně z logiky věci vyplývajícími absurdními následky výkladu podaného
správními orgány.
Městský soud podle mínění stěžovatele na žalobní argumentaci nereflektoval
a v odůvodnění svého rozsudku se s ní nikterak nevypořádal. Kasační stížností napadený
rozsudek městského soudu je proto nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů (nedostatečné
odůvodnění). Je tomu tak proto, že řádným odůvodněním je mimo jiné třeba rozumět nejen
vyložení skutkových i právních důvodů, které k rozhodnutí vedly, ale i to, z jakých důvodů jsou
shledávány argumenty stěžovatele nesprávnými.
Stěžovatel v podané žalobě dovozoval nesprávnost závěru správních orgánů, pokud jde
o výklad pojmu „daně“a „druh daně“. Vyslovil přitom názor, že je vyloučeno ztotožňovat termín
daň obsažený v citovaném ustanovení zákona o správě daní a poplatků s termínem druh daně.
V tomto směru pak obsažně rozváděl a poukazoval na dikci ustanovení §60, §62, §73 odst. 5,
§§75 - 90 zákona o správě daní a poplatků, které obsahují oba tyto termíny s tím, že nebylo
možno v souladu se zákonem dovozovat jejich shodnost, ale naopak jejich rozdílnost.
Opodstatněnosti tohoto názoru (výkladu) zákona o správě daní a poplatků pak měly svědčit další
ustanovení zákona o správě daní a poplatků. Oporu pro rozdílnost termínu daň a druh daně
opíral i o ustanovení §20 zákona o správě daní a poplatků, podle nějž se „daň“ stanovená
hromadným předpisným seznamem neukládá jako druh daně, ale jako konkrétní daň (daňová
povinnost); řízení se pak zahajuje ohledně určité „konkrétní daně“ a nikoliv „druhu daně“ (§21
téhož zákona); při sjednávání daně se sjednává výše konkrétní daňové povinnosti a nikoliv
„druhu daně“ (§31 odst. 7 cit.zákona); rozhodnutí stanovuje „daň“ a nikoliv „druh daně“ (§32
odst. 8 zákona o správě daní a poplatků); podle ustanovení §40 odst. 16 téhož zákona si je každý
povinen spočítat daň jako konkrétní povinnost a nikoliv druh daně; v neposlední řadě
je pak ve smyslu ustanovení §46 cit. zákona pojmem „daň“ opět míněna konkrétní daňová
povinnost a nikoliv druh daně. S poukazem na citovaná ustanovení zákona o správě daní
a poplatků měl za to, že není reálného, ani logického důvodu k tomu, aby měl být termínu „daň“
obsaženému v ustanovení §59 odst. 5 tohoto zákona přikládán jiný význam než takový,
že termínem daň je míněna „konkrétní daňová povinnost“ a nikoliv „druh daně“. V neposlední
řadě stěžovatel důrazně poukazoval i na ústavně právní rozměr výkladu pojmu daň, jak byl
vyložen správními orgány, a to zejména pokud jde o otázku libovůle správních orgánů
při nakládání s nedoplatky jednotlivých daňových povinností. Správními orgány zvolený výklad
vede totiž vždy k tomu, že by u nedoplatků za předchozí zdaňovací období (v případě stěžovatele
rok 1996 – tj. po uplynutí 500 dnů) bylo vyloučeno použití mírnější sazby penále ve výši 140%
diskontní sazby České národní banky, což činí asi 1,4 % úrok z jistiny, oproti 0,2% denně /36,5%
za rok/). Následkem tohoto účelového výkladu pak je - bez ohledu na dikci ustanovení §63
odst. 2 věty čtvrté, resp. ustanovení §63 odst. 3 věty šesté zákona o správě daní
a poplatků - že si správní orgán vždy uplatňuje zvýšenou sazbu daně, i když by správně měl
u nejstaršího nedoplatku daně (sporného) počítat penále diskontní sazbou. V souvislosti
s úrokovými sazbami při počítání penále stěžovatel výslovně namítal i to, že nebyl jakákoliv
zpraven o tom, že jeho platby daně za rok 1999 (zálohy a částky zbylé daně) byly použity na
úhradu jiné daně a že tak došlo k neoprávněnému zmenšení jeho majetku o nově (vyšší
sazbou počítané) vzniklé penále, což představuje nezákonný zásah do jeho práva garantovaného
čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Otázkou nezbytných náležitostí soudního rozhodnutí se již dříve zabývaly nejen správní
soudy, ale také Ústavní soud. Např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996, sp. zn. III. ÚS
84/94, uveřejněného pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu,
a z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, který byl uveřejněn
pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), lze dovodit, že jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví
podle ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi
skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí tudíž nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo
vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý
proces.
Citovaná ustálená judikatura Ústavního soudu měla svého předchůdce v judikatuře
Vrchního soudu v Praze (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993,
sp. zn. 6 A 48/92, uveřejněné v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 27/1994) a našla
svůj odraz i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupný na www.nssoud.cz, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č.j. 2 Afs 24/2005-44, který byl uveřejněn
pod č. 689/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Této judikatuře je společné,
že „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, je nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení
klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“. Nejvyšší správní
soud též vyslovil v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č.j. 1 Afs 135/2004-73, který byl uveřejněn
pod č. 787/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že „opomene-li krajský (městský)
soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek,
je jeho rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s.)“.
Kasační stížností napadený rozsudek městského soudu je ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm.d) s. ř. s. nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud dospěl ve světle uvedených zásad, které vyplývají z příkladmo
uvedené judikatury k závěru, že z napadeného rozsudku městského soudu není patrno,
zda je opodstatněná či neopodstatněná, a z jakých důvodů, shora uvedená stěžejní a zásadní
žalobní námitka stěžovatele. Z odůvodnění napadeného rozsudku městského soudu je totiž
zřejmý toliko právní závěr tohoto soudu o tom, že daní je ve smyslu ustanovení §59
odst. 5 zákona o správě daní a poplatků třeba rozumět „druh daně“. Není z něj však již jakkoliv
patrné, zda vůbec vzal v potaz stěžovatelovy argumenty předestřené v žalobě, jak s nimi naložil
a jak je vyhodnotil. Tato otázka o to více vystupuje do popředí, neboť pominutá žalobní
argumentace stěžovatele byla pro věc zcela klíčová a zásadní. Pokud proto městský soud
v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl, proč považuje klíčovou žalobní argumentaci stěžovatele
za nesprávnou, lichou nebo vyvrácenou, nelze dojít k jinému závěru než takovému, že kasační
stížností napadené rozhodnutí městského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Stranou nelze ponechat ani okolnost, že pokud zůstala zásadní žalobní argumentace
stěžovatele v napadeném rozsudku městského soudu nevypořádaná bez patřičného odůvodnění,
měla tato vada v řízení městského soudu za následek i faktickou nemožnost stěžovatele
napadnout právní závěr správního soudu ve věci samé samostatnou stížní námitkou. Je tomu
tak proto, že kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocným
rozhodnutím krajských soudů (Městského soudu v Praze). Pokud pak tato rozhodnutí postrádají
pro věc samu zásadní odůvodnění, není stěžovateli umožněno namítnout nesprávné právní
posouzení věci rozhodujícím soudem. Takový postup pak může vykazovat i znaky zásahu
do práva účastníka řízení garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Již z těchto důvodů proto musel Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušit,
a to i bez případné námitky (srov. §109 odst. 3 s. ř. s.).
Otázkou výkladu termínu „daň“ pro účely ustanovení §59 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků se Nejvyšší správní soud nezabýval jednak proto, že námitka nesprávného výkladu
tohoto pojmu nebyla stěžovatelem ve formě stížního důvodu výslovně namítána a jednak proto,
že by v tomto směru nepřípustným způsobem předjímal své stanovisko vůči městskému soudu.
Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
městského soudu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem
s. ř. s.).
V tomto řízení bude na městském soudu, aby se řádným způsobem vypořádal s žalobní
argumentací stěžovatele, tj. zda lze po právu převést úhradu zálohy na daň nebo platbu konkrétní
daňové povinnosti bez dalšího na úhradu jiné daně, byť by i byla stejného druhu, a zda proto
bylo stěžovateli sdělené penále předepsáno v souladu se zákonem, či nikoliv. Při tom přihlédne
i k legislativně technické zkratce pojmu daň, jak je vymezena ustanovením §1 odst. 1 zákona
o správě daní a poplatků. Bude se i výslovně zabývat tím, zda z platebních poukazů stěžovatele
skutečně není zřejmé, že platby byly ve skutečnosti úhradou zálohy na daň nebo prostou platbou
na osobní daňový účet stěžovatele pro daň z příjmů fyzických osob. Teprve právní závěr,
u něhož bude zřejmé z jakých skutkových a právních okolností městský soud vyšel
a jak se vypořádal se stěžejní žalobní argumentací, bude způsobilým ke kasačnímu přezkoumání.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí Městského soudu v Praze a vrátí-li mu věc
k dalšímu řízení, je městský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním
soudem ve zrušovacím rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu