ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.59.2009:59
sp. zn. 7 Afs 59/2009 - 59
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: S. V., zastoupen
JUDr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem U Bulhara 3, Praha 1, proti žalovanému:
Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka
Liberec ze dne 25. 2. 2009, č. j. 59 Ca 110/2008 - 27,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 25. 2. 2009,
č. j. 59 Ca 110/2008 - 27, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalované Finanční ředitelství v Ústí nad Labem
domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec ze dne 25. 2. 2009,
č .j. 59 Ca 110/2008 - 27, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec (dále také „krajský soud“), napadeným
rozsudkem ze dne 25. 2. 2009, č. j. 59 Ca 110/2008 - 27, zrušil pro nezákonnost rozhodnutí
žalovaného Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále též „finanční ředitelství“) ze dne
20. 6. 2008, č.j. 7633/08-1100-506676, kterým byla zamítnuta odvolání žalobce
proti rozhodnutím (dodatečným platebním výměrům) Finančního úřadu v Jilemnici ze dne
15. 11. 2007, č. j. 45544/07/259970/5592 a č. j. 45531/07/259970/5592 na daň z příjmů
fyzických osob za zdaňovací období roku 2001 a 2002, a věc vrátil žalovanému finančnímu
ředitelství k dalšímu řízení. Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že spornou otázkou
je oprávnění správce daně vydat nové rozhodnutí (dodatečný platební výměr) po té, co byl
v předchozím řízení zrušen odvolacím správním orgánem platební výměr týkající
se téže povinnosti. V předmětné věci byla daň opětovně stanovena podle pomůcek.
a proto deklaroval názor, že pokud finanční ředitelství v režimu ustanovení §50 odst. 5 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě
daní a poplatků“) zrušilo dodatečné platební výměry správce daně, byť z procesních důvodů,
rozhodlo o předmětu řízení s konečnou platností. Z tohoto důvodu je potom nezákonné další
vydané rozhodnutí, neboť jeho vydání bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté. V souzené
věci byla nezákonnost dalšího postupu správce daně namítnuta žalobou v zákonné lhůtě,
a proto krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil, a věc vrátil finančnímu ředitelství
k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podalo žalované finanční ředitelství
jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřelo
o ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel především namítl, že krajský soud nesprávně posoudil právní otázku,
pokud došel k závěru, že žalovaný odvolací správní orgán svým dřívějším zrušujícím
rozhodnutím ze dne 12. 9. 2007, č. j. 10282/07-1100506676 (dále jen „zrušující rozhodnutí“),
vydaným toliko z procesních důvodů a v souladu s ustanovením §50 odst. 5 zákona o správě
daní a poplatků, rozhodl o předmětu řízení s konečnou platností. Byl to právě krajský soud, který
svým dřívějším zrušujícím rozsudkem ze dne 1. 11. 2004, č.j. 59 Ca 2/2005-26 uložil finančnímu
ředitelství odstranit vytýkané vady řízení před správními orgány. Konkrétně mu uložil seznámit
žalobce s obsahem úředního záznamu ze dne 9. 12. 2003 a vypořádat se s jeho případnými
námitkami. Vázán tímto právním názorem krajského soudu musel zrušit z procesních důvodů
původní platební výměr a uložit správci daně, aby seznámil žalobce před vydáním platebních
výměrů s obsahem úředního záznamu ze dne 9. 12. 2003. Jelikož správce daně tuto vadu řízení
odstranil, nic mu po té nebránilo, aby vydal platební výměr a při tom vyměřil daň stejným
procesním způsobem a ve stejné výši. Zrušujícím rozhodnutím nerozhodl o meritu věci,
ale toliko procesním způsobem, svěřeným mu ustanovením §50 odst. 5 zákona o správě daní
a poplatků, odstranil správním soudem zjištěný procesní nedostatek. V této souvislosti musí
poukázat i na nejednotnou judikaturu Nejvyššího správního soudu, konkrétně na rozsudky
sp. zn. 7 Afs 82/2004 a 9 Afs 199/2007. Zásadní je však v tomto směru nález Ústavního soudu
ze dne 1. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 705/06, který jednoznačně deklaroval, že při pokračování v řízení
po zrušení prvního dodatečného platebního výměru neexistuje překážka věci pravomocně
rozhodnuté (rei iudicatae). V předmětné věci navíc, oproti skutkovému základu ve věci
posuzované před Ústavním soudem, nedošlo k nepřiměřenému zásahu do autonomní sféry
jednotlivce, neboť po zrušení rozhodnutí nebyla opakována daňová kontrola, po daňovém
subjektu nebyly požadovány žádné důkazní prostředky, ani nijak jinak nebyl zatěžován, neboť byl
pouze seznámen s obsahem úředního záznamu ze dne 9. 12. 2003. Nelze také nevidět,
že rozsudek krajského soudu je odůvodněn toliko odkazy a citacemi jednotlivých rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, a navíc polemizuje s okolností, zda je rozhodnutí ze dne
20. 6. 2008, č. j. 7633/08-1100-506676 nicotným či neplatným aktem. Vlastní odůvodnění,
v němž má být uvedeno, proč bylo daným způsobem rozhodnuto, je však převelice strohé,
bez přímých vazeb na ostatní části rozsudku. V rozsudku bylo též uvedeno, že rozhodnutí
je nezákonné, aniž by byla náležitě uvedena příčina nezákonnosti s uvedením toho, jak mělo být
postupováno v souladu se zákonem. Absence náležitého odůvodnění má ale podstatný význam
zejména v souvislosti s ustanovením §78 odst. 5 s. ř. s. Pokud z něho nevyplývá právní názor,
jak by měl správní orgán postupovat, lze pochybovat i o správnosti rozhodnutí. Navíc
je z rozsudku zřejmé, že správce daně ani odvolací správní orgán při svém rozhodování
nepochybili, pokud žalobci stanovili základ daně a daňovou povinnost podle pomůcek (§31
odst. 5, §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků).
Žalobce v písemném vyjádření považuje kasační stížnost finančního ředitelství
za neopodstatněnou a proto Nejvyššímu správnímu soudu navrhuje, aby ji zamítl. Po obsahové
stránce cituje kasační stížnost a judikaturu uvedenou v rozsudku krajského soudu a konstatuje,
že je vyloučeno, aby po zrušení platebního výměru pokračoval správce daně v daňovém řízení
a o dani rozhodl. Takové rozhodnutí je vždy nezákonné. Pokud jde o názor Ústavního soudu,
který byl již citován, pak ten je pouze okrajový a oproti rozhodnutí rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu, vedeného pod sp. zn. 8 Afs 15/2007, není podložen řádným
právním rozborem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti a dospěl k závěru, že je třeba napadený rozsudek krajského
soudu zrušit, a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud předesílá, že i v řízení o kasační stížnosti se jako kasační soud řídí
přísnou dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ustanovení §106
odst. 1 s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést,
z jakých důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky
rozhodnutí za nezákonné. Kasační soud je pak vázán rozsahem kasační stížnosti (§109 odst. 2
s. ř. s.) a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.). Činnost kasačního
soudu je proto ohraničena rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního rozhodnutí
a skutkové a právní důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí) a tento soud se musí omezit
na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu, k níž musí
hledět z úřední povinnosti (§109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.). I při nejmírnějších
požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých
stránkách má kasační soud napadené soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud není
povinen, ale ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Podstatou stížnostních výtek vůči rozsudku krajského soudu je tvrzení, že žalobou
napadené rozhodnutí stěžovatele není nezákonné z důvodu překážky věci pravomocně
rozhodnuté. Stěžovatel v souvislosti s touto výtkou současně namítl i to, že rozsudek krajského
soudu je též nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť z něj není seznatelné, jak věc
vůbec uvážil, jakými úvahami se při tom řídil, a jaký procesní postup správních orgánů považoval
ve věci za procesně odpovídající zákonu.
Jelikož stěžovatel namítl současně nesprávné právní posouzení věci krajským soudem
a nepřezkoumatelnost rozsudku tohoto soudu, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve
námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku. Je tomu tak proto, že pokud by tato
námitka byla důvodná, mohla by tato vada řízení před krajským soudem mít vliv na právní
posouzení věci samé, tj. i na stěžovatelem napadený právní závěr o existenci překážky věci
pravomocně rozhodnuté.
Podle ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s. musí být rozsudek písemně vyhotoven, musí
obsahovat označení soudu, jména všech soudců, kteří ve věci rozhodli, označení účastníků, jejich
zástupců, projednávané věci, výrok, odůvodnění, poučení o opravném prostředku a den a místo
vyhlášení. Rozsudek podepisuje předseda senátu, a nemůže-li tak učinit, jiný člen senátu.
Otázkou nezbytných náležitostí soudního rozhodnutí se již dříve zabývaly nejen správní
soudy, ale také Ústavní soud. Např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněného pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, a z nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, který byl uveřejněn
pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, lze dovodit, že jedním
z principů, které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního
státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli
při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví
podle ustanovení §54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah
mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry
na straně druhé. Nepřezkoumatelné rozhodnutí tudíž nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo
vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý
proces.
Citovaná ustálená judikatura Ústavního soudu měla svého předchůdce v judikatuře
Vrchního soudu v Praze (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993,
sp. zn. 6 A 48/92, uveřejněné v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 27/1994) a našla
svůj odraz i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupný na www.nssoud.cz, rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, který byl uveřejněn
pod č. 689/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Této judikatuře je společné,
že „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou
právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné
nebo vyvrácené, je nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení
klíčovou, na níž je postaven základ jeho žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“. Nejvyšší správní
soud též vyslovil v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, který byl uveřejněn
pod č. 787/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že „opomene-li krajský (městský)
soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho
rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.)“.
Kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu je ve smyslu ustanovení §103
odst. 1 písm.d) s. ř. s. nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud dospěl ve světle uvedených zásad, které vyplývají z popsané
judikatury k závěru, že z napadeného rozsudku krajského soudu není patrno, jak došel
k deklarovanému právnímu názoru o existenci překážky rei iudicatae, z jakých skutečností při tom
vycházel, jak s nimi naložil, jak je vyhodnotil, jakými úvahami se při tom řídil, proč považuje
postup správního orgánu za nezákonný a jaký případný postup ve formě závazného právního
názoru stran postupu správního orgánu považuje souladný se zákonem. Takovému požadavku
však nemůže dostát rozsudek krajského soudu, který je toliko založený na citaci dřívějších
právních závěrů Nejvyššího správního soudu v jiných věcech. Z každého soudního rozhodnutí,
musí být zřejmé, z jakých skutkových okolností správní soud vycházel, jak hodnotil provedené
důkazy, jakou jim přiznával míru věrohodnosti a důležitosti, jaká skutková zjištění vzal
za prokázané, jakou právní normu na zjištěný skutkový stav aplikoval, jak ji vyložil a jakými
úvahami se při tom řídil a v neposlední řadě proč považuje procesní postup či námitky účastníků
řízení za liché, mylné nebo vyvrácené. Pokud by tomu tak v rozsudku nebylo, nemůže
být rozhodnutí přezkoumatelné. Procesní postup krajského soudu, který při svém rozhodování
neosvětlí důvody a úvahy, které ho vedly k vyslovenému právnímu závěru a namísto toho toliko
cituje úvahy jiných soudů v jiných věcech, nemůže proto obstát z hlediska
jeho přezkoumatelnosti. Nejvyšší správní soud proto nemohl dojít k jinému závěru
než takovému, že kasační stížností napadené rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
Ponechat stranou nelze ani okolnost, že pokud zůstal právní názor krajského soudu
bez patřičného odůvodnění, měla tato vada v řízení krajského soudu za následek i nemožnost
stěžovatele napadnout právní závěr správního soudu relevantními stížními námitkami směřujícími
do právního posouzení věci samé. Je tomu tak proto, že pokud zůstanou zásadní úvahy krajského
soudu, které jej vedly k vyslovenému právnímu názoru, před účastníky řízení utajeny a rozhodnutí
tak postrádá pro věc samu zásadní odůvodnění, není případnému stěžovateli de facto umožněno
namítnout nesprávné právní posouzení věci, resp. vznést své námitky proti správnosti úvah
krajského soudu, které jej k rozhodnutí vedly . Takový postup pak vykazuje i znaky zásahu
do práva účastníka řízení garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Již z těchto důvodů musel Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušit, a to i bez návrhu
(srov. §109 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud se nezabýval ve svém rozhodnutí souladem právního názoru
krajského soudu na rozhodnou právní otázku se zákonem. Je tomu tak proto, že by přinejmenším
nepřípustným způsobem předjímal stanovisko a úvahy krajského soudu, které jej v této věci měly
vést při vyslovení sporného právního názoru.
Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
krajského soudu, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem
s. ř. s.).
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby se přezkoumatelným způsobem vypořádal
s argumentací účastníků řízení a řádně odůvodnil svůj názor, který zaujme k jejich argumentaci.
Při svém rozhodování přihlédne nejen k usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 4. 2009, sp.zn. 8 Afs 15/2007, ale také k nálezu Ústavního soudu ze dne
1. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 705/06. Teprve po té vydá rozhodnutí, které bude odpovídat zákonu
a které bude způsobilé ke kasačnímu přezkoumání.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je krajský soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud ve věci rozhodl v souladu s ustanovením §109 odst. 1 s. ř. s.,
podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
když neshledal důvody pro jeho nařízení.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
ve věci (§110 odst. 2, věta první s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou žádné opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu