ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.61.2008:102
sp. zn. 7 Afs 61/2008 - 102
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: V. G., zastoupený
JUDr. Helenou Tukinskou, advokátkou se sídlem J. V. Sládka 1363/2, Teplice, proti žalovanému:
Celní ředitelství Ústí nad Labem, se sídlem El. Krásnohorské 2378/24, Ústí nad Labem,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne
19. 3. 2008, č. j. 15 Ca 301/2006–67,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 3. 2008,
č. j. 15 Ca 301/2006 - 67, byla zamítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“),
kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Celního ředitelství Ústí nad Labem (dále jen „celní
ředitelství“) ze dne 31. 10. 2006, č. j. 8358/06-2001-21-9 a č. j . 8358/06-2001-21-10, ze dne
1. 11. 2006, č. j. 8358/06-2001-21-11, č. j. 8358/06-2001-21-12, č. j. 8358/06-2001-21-13,
č. j. 8358/06-2001-21-14 a č. j. 8358/06-2001-21-15, jimiž byla zamítnuta jeho odvolání
proti dodatečným platebním výměrům Celního úřadu Ústí nad Labem (dále jen „celní úřad“)
ze dne 17. 4. 2006, č. 68/2006 až č. 74/2006 na clo a daň z přidané hodnoty za dovoz osobních
vozidel specifikovaných v těchto rozhodnutích. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl,
že stěžovatel dovezl v době od května 2003 do března 2004 ze Spolkové republiky Německo
osobní automobily, které celním orgánům deklaroval jako osobní automobily evropských
továrních značek (Renault, Volkswagen, Ford a Nissan). K tomu, aby bylo zboží dovážené
do České republiky bez cla, je třeba, aby toto mělo preferenční původ státu z Evropského
společenství (dále jen „Společenství“), popř. České republiky, a to výlučně podle podmínek
stanovených Evropskou dohodou zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně
a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé (dále jen „Dohoda
o přidružení“), která byla publikovaná pod č. 7/1995 Sb. Preferenčním původem zboží se tedy
rozumí původ v určité zemi, s nímž je spojeno nějaké zvýhodnění. Není tedy rozhodné,
zda je předmětem dovozu zboží, u něhož je velká pravděpodobnost, že bylo vyrobeno v zemích
Společenství či dokonce v České republice, jak tomu je u vozů zn. ŠKODA, nebo zboží,
které mohlo být vyrobeno kdekoliv na světě, jelikož nelze přiznávat zvýhodnění pouze na základě
intuitivně určeného nebo očividného původu zboží. Nárok na poskytnutí celních preferenčních
výhod plynoucích z Dohody o přidružení je možné přiznat jen při předložení některého z důkazů
původu zboží striktně stanovených v Protokole č. 4 k této Dohodě, jehož pravost a správnost
byla potvrzena při následné verifikaci celními orgány vývozní země. Jedním z důkazů původu
zboží je prohlášení na faktuře vystavené vývozcem. Právě vývozce je povinen při následné
verifikaci prokázat, a to výhradně stanoveným způsobem, kontrolním celním orgánům vyvážející
země správnost tohoto prohlášení. Za důkaz původu zboží je možno považovat vedle
průvodního osvědčení EUR.1 a prohlášení na faktuře i podpůrné dokumenty ve smyslu
čl. 27 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení. Nicméně tyto podpůrné dokumenty jakož i další
stěžovatelem navrhované důkazy (prohlášení dodavatelů jednotlivých továrních značek vozidel
o jejich původu, znalecké zkoumání původu dovážených vozidel, rozbor VIN jednotlivých
vozidel, provedení výslechů jednotlivých vývozců či původních vlastníků vozidel), měl možnost
uplatnit pouze vývozce v rámci následného verifikačního řízení, když dovozci ani celním
orgánům není dána jakákoliv možnost následně ověřovat důkazy původu zboží. Vymezení
důkazu původu, osoby příslušné k jeho vystavení a celních orgánů příslušných k jeho ověření
v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení je upraveno taxativně a je zcela svěřeno do kompetence
vývozce a celních orgánů vývozní země. Tudíž stěžovatel jako dovozce ani celní orgány dovozní
země nejsou oprávněni do těchto kompetencí vstoupit. Protože návrh stěžovatele na prokázání
původu dovážených vozidel náhradním způsobem nebo jiným způsobem, tj. mimo verifikační
řízení prováděné celními orgány vyvážející země, nemá oporu v Protokolu č. 4 k Dohodě
o přidružení, krajský soud neshledal, že by celní ředitelství pochybilo, pokud toto dokazování
odmítlo provést právě s poukazem na dikci Dohody o přidružení a jejího Protokolu č. 4.
Z téhož důvodu krajský soud neprovedl ve smyslu ust. §52 odst. 1 s. ř. s. důkaz znaleckými
posudky k dováženým vozidlům, jak navrhoval stěžovatel. Podle názoru krajského soudu zůstala
podstatnou pouze otázka, zda následná verifikace provedená německými celními orgány, jakožto
kontrolními celními orgány vyvážející země, byla učiněna náležitým způsobem, aby na základě
jejích výsledků mohlo celní ředitelství legitimně konstatovat, že nebyly odstraněny
jeho pochybnosti o pravosti předmětných dokladů (kupních smluv či faktur), popř. pochybnosti
o pravosti prohlášení na nich uvedených, a tudíž že nebyl prokázán preferenční původ
dovážených vozidel, a v důsledku toho pak stěžovateli doměřit clo a daň z přidané hodnoty.
V daném případě německé celní orgány v rámci jednotlivých verifikačních řízení ve všech sedmi
případech oslovily jednotlivé konkrétní vývozce, přesně podle údajů tak, jak byly uvedeny právě
v kupních smlouvách či ve fakturách, které stěžovatel při dovozu vozidel do České republiky
předložil celním orgánům. Krajský soud proto vyhodnotil námitku stěžovatele, že nebyli osloveni
všichni jednotliví konkrétní vývozci, jako nedůvodnou. Krajský soud rovněž neshledal,
že by preferenční zacházení nebylo dováženým vozidlům přiznáno z důvodu, že se německým
celním orgánům nepodařilo určité vývozce v místě bydliště zastihnout. Žádná taková skutečnost
nevyplývá ze správních spisů. Preferenční zacházení nebylo jednomu dováženému vozidlu
přiznáno proto, že vývozce fakturu stejně jako prohlášení o původu zboží nevystavil
ani nepodepsal (dodatečný platební výměr č. 68/2006) a ve zbývajících případech proto,
že vývozce prohlášení o původu zboží do kupní smlouvy, popř. faktury, neuvedl (dodatečné
platební výměry č. 69 až 74/2006). Významná byla také skutečnost, že ze všech sedmi
dodatečných platebních výměrů a rozhodnutí celního ředitelství vyplývá dostatečně zřetelná
pochybnost celních orgánů o pravosti kupních smluv či faktur s prohlášením o původu,
popř. pochybnost o pravosti prohlášení o původu zboží na nich uvedených. Z těchto rozhodnutí
je totiž zřejmé, že dožádané německé celní orgány ve všech případech jednoznačně zpochybnily
pravost prohlášení o původu zboží a v jednom případě dokonce i pravost samotné kupní
smlouvy či faktury (dodatečný platební výměr č. 68/2006). Byly konstatovány výsledky ověření
spočívající ve zjištění, že vývozci prohlášení o původu zboží nevystavili ani nepodepsali, přičemž
v jednom případě vývozce dotyčnou kupní smlouvu či fakturu ani nevystavil a nepodepsal,
a tudíž se jedná o falzifikát. V důsledku tohoto skutkového zjištění pak celní orgány zcela správně
dospěly k závěru, že dovážené zboží nelze pokládat za původní v Evropské unii ve smyslu
podmínek stanovených Protokolem č. 4 k Dohodě o přidružení a že celní preference
byly přiznány na základě nepravých dokladů neoprávněně. Za této situace pak vzniklo celnímu
úřadu oprávnění vydat specifikované dodatečné platební výměry na clo a daně z přidané hodnoty
za dovážená vozidla.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Podle jeho názoru jím navrhované doplnění
dokazování krajským soudem bylo na místě, když podle čl. 18 odst. 1 písm. a) Protokolu č. 4
k Dohodě o přidružení je možno průvodní osvědčení EUR. 1 vydat dodatečně, nebylo-li vydáno
v době vývozu výrobků z důvodu omylu, nechtěného opomenutí nebo zvláštních okolností.
Právě v jeho případě jsou dány tyto zvláštní okolnosti. Stěžovatel tvrdí, že prodávající - vývozce
na fakturu prohlášení o původu zboží učinil. Německými celními orgány byl však zjištěn opak.
Proto tedy opakovaně navrhoval výslech konkrétních prodávajících osob jako provedení důkazu
celnímu orgánu, když je zřejmé, že nebyly poučeny o svých právech a povinnostech. Stěžovatel
je tak závislý zcela a jen na jakémsi šetření cizozemského orgánu postupujícího podle jiného
než českého či mezinárodního práva a nemá možnost uplatňovat a bránit svá práva v průběhu
šetření a ani takový postup podrobit soudní kontrole. Proto navrhoval doplnění dokazování
příkladmo o vypracování znaleckého posudku. Není správné, aby vymezení důkazu původu
bylo zcela v kompetenci vývozce bez možnosti prokázání původu dovozcem, když v průběhu
následné verifikace vyvstaly pochybnosti o prohlášení prodejců na fakturách. Právě za účelem
zajištění jednoduchého, levného a rychlého formalizovaného postupu při mezinárodním obchodě
s cílem nahradit složité a zdlouhavé dokazování s ohledem na zájem, aby byl mezinárodní obchod
se zbožím co nejvíce usnadněn, by takto byla krácena práva občanů České republiky jako
dovozců, když by bylo odhlíženo od skutečného původu zboží v České republice nebo v zemích
Společenství a nebylo-li by jim umožněno prokázat původ zboží např. podle
čl. 18 odst. 1 písm. a) Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení průvodním osvědčením EUR.
1 za současného konstatování zvláštních okolností případu. Krajský soud se s žalobními
námitkami v odůvodnění rozsudku nevypořádal úplně a zcela, když neuvedl, proč dokazování
nebylo doplněno v stěžovatelem naznačeném směru. Čl. 18 odst. 1 písm. a) Protokolu č. 4
k Dohodě o přidružení krajský soud zcela opominul, když stěžovatel prokazatelně a zřejmě
navrhoval prokázání původu vozidel v České republice nebo v zemích Společenství náhradním
nebo jiným způsobem a nikoli jen vypracováním znaleckých posudků, jak ve svém rozsudku
konstatoval krajský soud. Účelem platných předpisů bylo přiznání preferenčního zacházení
konkrétnímu druhu zboží původnímu v České republice nebo v zemích Společenství. Přesto,
že se ve všech případech jedná o zboží (automobily) původní v České republice nebo v zemích
Společenství, je jim preferenční zacházení upíráno. Nad skutečný původ zboží je tak stavěno
prohlášení prodávajícího o původu zboží bez ohledu na skutečný stav věci a i bez ohledu
na zájem stěžovatele prokázat původ zboží náhradním nebo jiným způsobem. Na základě výše
uvedeného stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc
byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Celní ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na to, že stěžovatel opakovaně
nesprávně ztotožnil pojem celní režim volného oběhu s režimem volného pohybu zboží. V době
dovozu zboží nebyla Česká republika plnohodnotným členem Společenství. Celní preference,
sjednané v Dohodě o přidružení, představovaly proces postupného zrušení cel, nikoli zákaz cel
na dovozy mezi Společenstvím a Českou republikou. Dovážené zboží při přestupu hranic
Společenství a České republiky bylo pod celním dohledem a o jeho propuštění do volného oběhu
rozhodoval celní úřad v celním řízení na základě celního prohlášení podaného deklarantem. Zboží
bylo propouštěno do režimu volného oběhu v souladu s platnými předpisy. Z toho důvodu
není celnímu ředitelství srozumitelná námitka stěžovatele, že došlo k nerespektování účelu zákona
a celního řízení, jímž je rozhodnout, zda se zboží dopravené přes státní hranici propustí
do navrženého režimu, či nikoli. Dále celní ředitelství uvedlo, že podle čl. 18 Protokolu č. 4
k Dohodě o přidružení je možné vydat dodatečně průvodní osvědčení EUR 1 v případech
uvedených pod písm. a) nebo b) v tomto článku. V daném případě však žádná taková skutečnost
nenastala. O dodatečné vydání osvědčení EUR 1 musí požádat vývozce a celní orgány vývozní
země mohou vydat průvodní osvědčení EUR 1 dodatečně pouze po ověření, zda informace
uvedené v žádosti vývozce souhlasí s údaji v příslušné evidenci. Z uvedeného tedy vyplývá,
že úkony vedoucí k vydání dodatečného průvodního osvědčení EUR 1 přísluší jen a pouze vývozci
a celním orgánům vývozní země. Stěžovatel prokazoval původ zboží pouze prohlášením
na faktuře, nikoli osvědčením EUR 1. Vydání dodatečného průvodního osvědčení o původu zboží
se vztahuje pouze na průvodní osvědčení EUR 1 a nikoli k prohlášení na faktuře, k jehož vystavení
stanoví Protokol č. 4 k Dohodě o přidružení odlišný postup.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stížní námitku, že se krajský soud s žalobními námitkami nevypořádal úplně a zcela,
když neuvedl, proč dokazování nedoplnil, neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou.
Podle ustanovení §77 odst. 2 věta prvá s. ř. s. může soud v rámci dokazování zopakovat
nebo doplnit důkazy provedené správním orgánem, neupraví-li zvláštní zákon rozsah a způsob
dokazování jinak. Rozhodnutí, které z navržených důkazů provede, přičemž může provést
i důkazy jiné, je ponecháno, jak vyplývá z ustanovení §52 odst.1 s. ř. s., zcela na úvaze soudu.
Pokud však soud navržený důkaz neprovede, je povinen uvést, co jej vedlo k takovému závěru
a z jakého důvodu považuje provedení důkazu za nadbytečné (viz např. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publikovaný
pod č. 618/2005 Sb. NSS a ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 61/2008 - 98, a rovněž nález Ústavního
soudu ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 55/01). Této povinnosti v projednávané věci krajský soud
dostál, neboť v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl „Protože návrh žalobce na prokázání
původu dovážených vozidel náhradním způsobem nebo jiným způsobem, tj. mimo verifikační
řízení prováděné celními orgány vyvážející země, nemá oporu v Protokolu č. 4 k Dohodě
o přidružení, soud neshledal, že by celní ředitelství pochybilo, pokud toto dokazování odmítlo
provést právě s poukazem na dikci Dohody o přidružení a jejího Protokolu č. 4. Z téhož důvodu
soud nepřikročil ve smyslu ust. §52 odst. 1 s.ř.s. k doplnění důkazních prostředků o znalecké
posudky k dováženým vozidlům v rámci předmětného soudního řízení, jak navrhoval žalobce.“
V další stížní námitce vytýkal stěžovatel jak krajskému soudu, tak i celním orgánům,
že mu nebylo umožněno prokázat původ zboží náhradním nebo jiným způsobem, že je závislý
zcela a jen na šetření cizozemského orgánu a nemá tak možnost uplatňovat svá práva a ani takový
postup podrobit soudní kontrole. Rovněž tato námitka byla Nejvyšším správním soudem
vyhodnocena jako nedůvodná.
Podle ustanovení §320 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „celní zákon“) platí pro řízení před celními orgány, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon
jinak, právní předpisy uvedené v tomto ustanovení. Pro celní řízení tedy platí nejen předpisy
uvedené v citovaném ustanovení, ale i předpisy jiné, včetně mezinárodních smluv. Podle čl. 10
Ústavy jsou totiž součástí právního řádu České republiky i vyhlášené mezinárodní smlouvy,
k jejichž ratifikaci dal souhlas Parlament a jimiž je Česká republika vázána, přičemž stanoví–li
mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva. Rovněž ust. §96
zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“) stanoví, že jeho ustanovení se použije, pokud mezinárodní smlouva,
která je pro Českou republiku závazná, neobsahuje odlišnou úpravu. Takovou mezinárodní
smlouvou je Evropská dohoda zakládající přidružení mezi Českou republikou na jedné straně
a Evropskými společenstvími a jejich členskými státy na straně druhé, která byla publikovaná
sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 7/1995 Sb.
V čl. 35 Dohody o přidružení se odkazuje na Protokol č. 4 k této Dohodě, který stanoví
pravidla o původu zboží pro použití celních preferencí, jež má na zřeteli tato dohoda.
Podle čl. 16 Protokolu č. 4 původní výrobky ve Společenství mají při dovozu do České
republiky a původní výrobky v České republice mají při dovozu do Společenství nárok
na uplatnění výhod podle této dohody, pokud je předloženo průvodní osvědčení EUR.1
nebo v případech stanovených v čl. 21 odst. 1 „prohlášení na faktuře“ vyhotovené vývozcem
na faktuře, dodacím listu nebo jiném obchodním dokladu, který popisuje výrobky takovým
způsobem, aby je bylo možno ztotožnit.
Podle čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 je vývozce, který vystavuje prohlášení na faktuře,
povinen kdykoli na požádání celních orgánů vyvážející země předložit nezbytné doklady
prokazující původ výrobků a splnění ostatních podmínek tohoto protokolu.
Podle čl. 32 odst. 1 Protokolu č. 4 se provádí následné ověřování důkazů původu
namátkově nebo kdykoli mají celní orgány dovážející země opodstatněnou pochybnost o pravosti
těchto dokumentů, o původu výrobků v nich uvedených nebo o splnění jiných podmínek tohoto
protokolu. Podle odst. 2 citovaného článku za účelem provádění ustanovení odst. 1 vrátí celní
orgány dovážející země průvodní osvědčení EUR.1 a fakturu, pokud je předložena, prohlášení na
faktuře nebo kopie těchto dokumentů celním orgánům vyvážející země, je-li to možné,
též s uvedením důvodů tohoto požadavku. Jakékoli získané dokumenty a informace o tom,
že údaje uvedené na důkazu původu jsou nesprávné, jsou zaslány spolu se žádostí o ověření.
Podle odst. 3 citovaného článku je ověření prováděno celními orgány vyvážející země.
Pro tyto účely mají právo požadovat jakékoli doklady a provádět jakoukoli kontrolu účtů
u vývozce nebo jinou kontrolu, kterou považují za účelnou. Podle odst. 5 citovaného článku
budou celní orgány žádající o ověření informovány o jeho výsledcích co nejdříve. Z výsledků
musí být zřejmé, zda jsou dokumenty pravé, zda je možno výrobky v nich uvedené považovat
za původní ve Společenství nebo v České republice a zda jsou splněny ostatní podmínky
tohoto protokolu. Podle odst. 6 citovaného článku neobdrží-li v případech opodstatněných
pochybností žádající celní orgány žádnou odpověď do deseti měsíců od data žádosti o ověření,
nebo nebude-li odpověď obsahovat dostatečné informace pro určení pravosti předmětného
dokumentu nebo skutečného původu výrobků, nepřiznají nárok na preference, kromě případů
způsobených výjimečnými okolnostmi.
Podle citovaných článků tedy k tomu, aby původní výrobky ve Společenství měly při
dovozu do České republiky nárok na uplatnění výhod podle Dohody o přidružení (v daném
případě spočívající v neexistenci povinnosti platit za toto zboží dovozní clo a DPH), musí
být splněna některá z podmínek stanovených v čl. 16 Protokolu č. 4. Jak bylo výše uvedeno,
jsou celní orgány oprávněny následně ověřovat důkazy původu a toto oprávnění mají nejen
v případě opodstatněných pochybností ve vztahu k předloženým dokumentům, ale i namátkově
v jakémkoliv jiném případě. Postup při ověřování důkazů původu je upraven v Dohodě
o přidružení, a je tak pro tuzemské celní orgány závazný v souladu s čl. 10 Ústavy. Podle čl. 32
Protokolu č. 4 v rámci následného ověřování důkazů původu mohou celní orgány dovozního
státu pouze požádat celní orgány vývozního státu o kontrolu původu propuštěného zboží.
Pravomoc týkající se určení původu zboží je v zásadě udělena orgánům vývozního státu a celní
orgány dovozního státu jsou vázány závěry legálně vyslovenými celními orgány vývozního státu
(srovnej rozsudky Soudního dvora ES ze dne 12. 7. 1984 ve věci Les Rapides Savoyards a další,
218/83, Recueil, s. 3105, body 26 a 27, a ze dne 9. 2. 2006 ve věci Sfakianakis AEVE v. Elliniko
Dimosio,C-23/04 až C-25/04, Sb. rozh. s. I-1265, body 23 a 36). V této souvislosti je třeba
zdůraznit, že Protokol č. 4 je založen na systému správní spolupráce, která spočívá jednak
v rozdělení úkolů, a jednak ve vzájemné důvěře mezi státem vývozu a státem dovozu (srovnej
rozsudek Soudního dvora ES ze dne 9. 2. 2006 ve věci Sfakianakis AEVE v. Elliniko Dimosio,
C - 23/04 až C - 25/04, Sb. rozh. s. I-1265, bod 49).
V souladu s výše uvedeným celní úřad požádal o provedení následného ověření původu
zboží německé celní orgány, tj. orgány vyvážející země, a na základě výsledku tohoto ověření
pak učinil závěr, že u daných osobních automobilů nelze přiznat příslušnou celní preferenci.
České celní orgány tedy postupovaly při ověřování důkazů původu osobních vozidel
podle Protokolu č. 4, neboť právě v něm je daný postup konkrétně upraven a stanoven. Nejen,
že neměly důvod samy ověřovat původ osobních vozidel podle tuzemské právní úpravy,
ale ani nemohly, když uvedený závazný postup vycházel z mezinárodní smlouvy. Celní orgány
si tedy opatřily řádný důkazní prostředek, když postupovaly podle speciální právní úpravy.
S instituty původního osvědčení EUR. 1 a prohlášení na faktuře nemají české celní úřady
v případě vývozu zboží ze Spolkové republiky Německo do České republiky nic společného.
Ustanovení čl. 17 odst. 3 a čl. 21 odst. 3 Protokolu č. 4 ostatně nemluví o dovozcích,
nýbrž o vývozcích. Bylo tedy na konkrétních osobách, které vozidla stěžovateli prodaly,
aby prokázaly, že jejich prohlášení o preferenčním původu osobních automobilů bylo správné,
a to i pomocí podpůrných dokumentů podle čl. 27 Protokolu č. 4. Stěžovatel jim mohl
být nápomocen, ale nikoliv svojí iniciativou směřovanou k celním orgánům České republiky.
Celnímu ředitelství proto nelze vytýkat nedostatečné zjištění skutkového stavu, vycházelo-li,
stejně jako celní úřad, pouze z výsledku následného ověřování důkazů původu provedeného
celními orgány vyvážející země v souladu s Protokolem č. 4 k Dohodě o přidružení. Názor
stěžovatele, že českými celními orgány měly být provedeny i jiné důkazy, které k prokázání
původu zboží navrhoval, je tedy nesprávný.
Postupem předpokládaným v Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení se určí, jakého
původu dovážené zboží je a zda má původ v některém členském státě Společenství na straně
jedné anebo v České republice či třetím státě na straně druhé. Neoddělitelnou součástí těchto
pravidel je pak určení státu, jehož celní (nebo jiný) orgán osvědčí původ zboží. Dvojí posouzení
na základě souběžné kompetence by totiž mohlo vést, při vědomí složitosti pravidel pro určování
původu, k odlišným závěrům. Jednoduchý, levný a rychlý formální postup předpokládaný
mezinárodní smlouvou nahrazuje složité a zdlouhavé dokazování. Mezinárodní a vnitrostátní
celní právo takové jednoduché, levné a rychlé postupy používá proto, aby byl mezinárodní
obchod se zbožím co nejvíce usnadněn.
Obecné tvrzení stěžovatele, že jsou u něj dány zvláštní okolnosti, které umožňují postup
podle čl. 18 Protokolu č. 4 k Dohodě o přidružení, je právně irelevantní. Podle uvedeného článku
musí o dodatečné vydání osvědčení EUR 1 požádat vývozce a celní orgány vývozní země mohou
vydat průvodní osvědčení EUR 1 dodatečně pouze po ověření, zda informace uvedené v žádosti
vývozce souhlasí s údaji v příslušné evidenci. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel jako dovozce
žádost o dodatečné vydání osvědčení EUR 1 podat nemůže, a proto takový postup v případě
stěžovatele nepřicházel v úvahu.
Ze všech důvodů výše uvedených není napadený rozsudek nezákonný, a proto Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. kasační stížnost zamítl. Ve věci rozhodl
v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví - li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a celnímu ředitelství žádné náklady s tímto
řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu