ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.80.2008:64
sp. zn. 7 Afs 80/2008 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: LEASING -
STAR spol. s r. o., se sídlem Nákladní 1060, Teplice, zastoupena JUDr. Jaroslavem Savkem,
advokátem se sídlem Dlouhá 31/63, Teplice, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí
nad Labem, se sídlem Velká Hradební 61, Ústí nad Labem, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2008,
č. j. 15 Ca 218/2006 – 34,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 5. 2008, č. j. 15 Ca 218/2006 - 34,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 7. 5. 2008, č. j. 15 Ca 218/2006 – 34,
zrušil rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem (dále jen „stěžovatel“) ze dne
7. 9. 2006, č. j. 10467/06-1300, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně (dále jen „účastník
řízení“) proti platebnímu výměru ze dne 14. 12. 2005, č. j. 167293/05/210913/6702, o vyměření
nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za zdaňovací období srpen 2005 ve výši
54 811 Kč. Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že účastník řízení v daňovém přiznání
uplatnil odpočet u přijatých plnění, která spočívala v pronájmu reklamních panelů a poskytování
reklamních služeb a propagace. Podle tvrzení účastníka řízení měla být všechna tato plnění
použita za účelem poskytování finančního pronájmu. Na jednotlivých reklamních předmětech
byla část obchodní firmy účastníka řízení „LEASING - STAR“ a reklamní slogany „rychlé
leasingové služby“, „úvěr všem“ a „Důvěřujeme všem“. Finanční pronájem, který měl účastník
řízení na základě přijatých reklamních služeb výhradně poskytovat, se posuzuje obdobně jako
dodání zboží nebo převod nemovitosti a je tak zdanitelným plněním, u něhož je plátce povinen
přiznat daň na výstupu. Naproti tomu poskytování úvěrů je finanční činností, která je osvobozena
od daně bez nároku na její odpočet, jak je zřejmé z ust. §51 odst. 1 písm. d) a §54 odst. 1
písm. c) zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o DPH“). Proto
u přijatých zdanitelných plnění, která jsou pro účely uskutečňování této finanční činnosti použita,
plátci nárok na odpočet daně v smyslu ustanovení §72 odst. 2 zákona o DPH nevzniká. Podle
výpisu z obchodního rejstříku je účastník řízení provozovatelem živnosti „Činnost
podnikatelských, finančních, organizačních a ekonomických poradců“, do jejíž obsahové náplně
poskytování úvěrů náleží, jak vyplývá z položky 98 přílohy č. 4 k nařízení vlády č. 469/2000 Sb.
Reklamní předměty obsahovaly také slogan „úvěr všem“, a ačkoliv k poskytování úvěru fakticky
dochází i u finančního pronájmu, lze usuzovat, že tato forma reklamní činnosti byla spíše
zaměřena na poskytování úvěrů ve vlastním slova smyslu. Účastník řízení přitom v průběhu
daňového řízení nepředložil žádný důkazní prostředek k prokázání skutečnosti, že přijaté
reklamní služby nepoužije pro účely poskytování úvěrů. Za této situace tedy správce daně
zpochybnil účastníkem řízení uplatněný nárok na odpočet daně u předmětných přijatých
zdanitelných plnění v plné výši a unesl tak důkazní břemeno ve smyslu §31 odst. 8 písm.c)
zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní
a poplatků“). Pokud správce daně účastníku řízení nárok na odpočet daně u přijatých
zdanitelných plnění vůbec nepřiznal, mohl takto podle názoru krajského soudu postupovat
jen v případě, kdyby bylo prokázáno, že účastník řízení reklamní služby na poskytování
finančního pronájmu vůbec nepoužije. Takový závěr však nelze z obsahu správního spisu učinit,
neboť v něm byla založena také smlouva o finančním leasingu a následném prodeji ze dne
12. 1. 2005. Dále podle výpisu z obchodního rejstříku je účastník řízení provozovatelem živnosti
„Pronájem a půjčování věcí movitých“, do jejíž obsahové náplně náleží finanční leasing. Kromě
toho zmíněné reklamní předměty obsahovaly také část názvu obchodní firmy účastníka řízení
„LEASING – STAR“ a slogan „rychlé leasingové služby“, a proto tyto přijaté reklamní činnosti
musely nějak souviset také s uskutečňováním finančního pronájmu, ve vztahu k němuž odpočet
daně uplatnit lze. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že v tomto směru účastník
řízení po vydání výzvy k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání žádné důkazní
prostředky nepředložil, neboť v průběhu vytýkacího řízení byl naprosto procesně nečinný
a v odvolacím řízení pouze poukázal na použití přijatých zdanitelných plnění za účelem
uskutečňování finančního leasingu, aniž toto své tvrzení jakkoliv doložil. Předmět podnikání
účastníka řízení i důkazy opatřené správcem daně při místním šetření totiž nasvědčují tomu,
že v rozhodné době finanční pronájem v nějakém rozsahu poskytoval. Podle krajského soudu
se tedy správci daně u předmětných přijatých zdanitelných plnění nepodařilo zpochybnit nárok
daňového subjektu na odpočet daně jako takový a své důkazní břemeno tak neunesl. Za této
situace měl tedy zjistit výši všech finančních pronájmů uskutečněných na základě přijatých
reklamních služeb a výši všech úvěrů uskutečněných na základě přijatých reklamních služeb
a na základě takto získaných údajů odpočet u přijatých reklamních služeb podle §72 odst. 4 věty
druhé zákona o DPH krátit způsobem uvedeným v §76 citovaného zákona.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost,
v níž namítal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
a nepřezkoumatelnost výroku rozhodnutí ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel
poukázal na to, že v daňovém řízení vyzval účastníka řízení k doložení toho, že vykázaná přijatá
zdanitelná plnění byla použita výhradně pro uskutečnění plnění uvedených v §72 odst. 2 zákona
o DPH, a že tak plně nárokovaný odpočet daně z přidané hodnoty byl uplatněn v souladu s §72
odst. 4 zákona o DPH. Pokud by totiž přijatá zdanitelná plnění sloužila jak k uskutečnění plnění
s nárokem na odpočet daně, tak i k osvobozeným plněním bez nároku na odpočet daně,
byl účastník řízení povinen odpočet krátit způsobem uvedeným v §76 zákona o DPH. Stěžovatel
nezpochybňuje závěr krajského soudu, že v průběhu daňového řízení nepředložil účastník řízení,
který poskytoval mimo jiné i úvěry, žádný důkazní prostředek, že přijaté reklamní služby
nepoužije pro účely poskytování finančních činností, ale nesouhlasí s jeho závěrem, že by vůbec
nárok na odpočet daně u přijatých zdanitelných plnění účastníku řízení nepřiznal. Stěžovatel
poukázal na to, že z údaje na řádku č. 540 dodatečného platebního výměru vyplývá,
že stěžovatelem byla daň na vstupu krácena v souladu s §76 zákona o DPH, tedy že stěžovatel
považoval přijatá zdanitelná plnění za plnění, jež slouží jak pro uskutečnění plnění s nárokem
na odpočet, tak i pro plnění osvobozená bez nároku na odpočet daně. Toto krácení provedl
v souladu s ust. §76 odst. 6 zákona o DPH, které stanoví, že ve zdaňovacím období běžného
kalendářního roku se krácení provede koeficientem vypočteným z údajů za zdaňovací období
předcházejícího kalendářního roku při vypořádání odpočtu daně (tzv. zálohový koeficient). Tento
zálohový koeficient měl pro rok 2005 hodnotu 0.18, což znamená, že plátce daně si v daném
období může z přijatých plnění, u kterých má povinnost krátit odpočet daně, uplatnit pouze
18 % tohoto odpočtu. Z těchto důvodů stěžovatel považuje za nesprávný právní názor krajského
soudu, že měl pro předmětné zdaňovací období zjistit výši uskutečněných zdanitelných plnění
v členění na plnění s nárokem na odpočet a bez nároku na odpočet. Skutečná výše nároku
na odpočet daně pro daný rok se zjišťuje podle §76 odst. 7 zákona o DPH, kdy plátce daně
provede tzv. vypořádání nároku na odpočet daně, které uvede do posledního zdaňovacího
období daného roku. Je tudíž zřejmé, že správce daně postupoval v souladu s jednotlivými
ustanoveními zákona o DPH, když poté, co účastník řízení na výzvu nedoložil důkazy, že přijatá
zdanitelná plnění (reklamní služby) byla použita výhradně pro uskutečnění plnění uvedených
v §72 odst. 2 zákona o DPH. Na základě uvedeného stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek
byl zrušen a věc vrácena dalšímu řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že právní posouzení uvedené
stěžovatelem je svou podstatou doplnění odůvodnění jeho rozhodnutí a jsou to nové skutečnosti,
ke kterým se neměl možnost účastník řízení dříve vyjádřit. Proto soud k těmto skutečnostem
ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s. nemůže přihlédnout. Podstata rozhodnutí stěžovatele tkví
v tom, že daňový subjekt nedokázal, že použil přijatá zdanitelná plnění výhradně pro plnění
uvedená v §72 odst. 2 zákona o DPH, proto daň byla vyměřena tak, jako by tato přijatá plnění
byla výhradně použita jen pro plnění podle §72 odst. 4 zákona o DPH. Tento vztah však takový
není a být nemůže. Úsudek stěžovatele a správce daně je toliko domněnkou vycházející z činností
účastníka řízení zapsaných v obchodním rejstříku, nikoliv ze skutečného dokázaného stavu.
Účastník řízení se proto domnívá, že správce daně neunesl důkazní břemeno ve smyslu §31
odst. 8 písm. c) zákona o správě daní a poplatků. Takové posouzení je obdobou toho, co platilo
o zjišťování daně podle pomůcek v tom smyslu, že správce daně zjišťoval pouze příjmy subjektu,
než bylo judikováno, že správce daně musí proti příjmům postavit také přiměřené výdaje.
Z uvedených důvodů souhlasí účastník řízení s právním posouzením provedeným krajským
soudem, které neříká nic jiného než to, že stěžovatel musí provést dokazování.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Poukazoval-li účastník řízení ve svém vyjádření na to, že Nejvyšší správní soud nemůže
v řízení o kasační stížnosti přihlížet k novým skutečnostem uváděným stěžovatelem v kasační
stížnosti, je nesporné, že podle ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. nelze přihlížet ke skutečnostem,
které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Stěžovatel v kasační
stížnosti však neuvádí nové skutečnosti, ale právní argumenty zpochybňující posouzení
skutkového stavu krajským soudem. Nejvyšší správní soud v souladu se svou dosavadní
judikaturou (např. rozsudek ze dne 2. 7. 2008, č. j. Ans 5/2008 - 104) uvádí, že zákaz uvádět
v řízení o kasační stížnosti nové právní důvody, obsažený v §104 odst. 4 s. ř. s., které nebyly
uplatněny v řízení před krajským soudem dopadá pouze na stěžovatele, který byl v řízení před
krajským soudem žalobcem. Pokud kasační stížnost podává správní orgán, může argumentovat
jakýmikoli právními důvody, a to bez ohledu na to, jakou procesní obranu uplatnil ve vyjádření
k žalobě a zda takové vyjádření vůbec podal.
Ze správního spisu vyplývá, že účastník řízení v daňovém přiznání za zdaňovací období
měsíce srpna 2005 uplatnil nadměrný odpočet ve výši 849 391 Kč. Po podání tohoto daňového
přiznání správce daně provedl místní šetření podle §15 zákona o správě daní a poplatků
k ověření uplatnění nadměrného odpočtu v této výši. Podle protokolu o místním šetření
ze dne 17. 10. 2005 byly správci daně mimo jiné předloženy daňové doklady týkající
se reklamních služeb, na základě jejichž přijetí uplatnil účastník řízení převážnou část svého
nároku na odpočet. Dále byla předložena fotodokumentace k těmto reklamním službám
(fotografie dokumentující automobilové závody, na nichž je zachyceno umístění obchodního
jména účastníka řízení na automobilech, reklama na billboardech obsahující v pravé dolní části
obchodní jméno účastníka řízení, v levé dolní části nápis propagující rychlý finanční leasing
a ve střední části billboardu zvýrazněnými písmeny zřetelně slova „úvěr všem“). Dále účastník
řízení předložil smlouvy č. 4/2005 ze dne 8. 2. 2005 a č. 143/2004 ze dne 6. 8. 2004 o úvěru
uzavřené mezi účastníkem řízení jako věřitelem a další osobou jako dlužníkem a smlouva
č. 27161 ze dne 12. 1. 2004 o finančním leasingu a následném prodeji uzavřenou mezi účastníkem
řízení jako poskytovatelem leasingu a další osobou jako příjemcem leasingu. Ve vysvětlení
ze dne 19. 10 2005 účastník řízení uvedl, že poskytuje zejména finanční leasing. Dne 20. 10. 2005
správce daně účastníku řízení sdělil, že vzhledem k výsledkům místního šetření má pochybnosti
o správnosti, úplnosti a pravdivosti uplatněného nároku na odpočet daně a zahájil s ním vytýkací
řízení. Vyzval jej ve smyslu §43 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, aby u přijatých
zdanitelných plnění podle čtyř faktur týkajících se reklamních služeb a propagace (faktura
č. 2050300318, týkající se pronájmu reklamních panelů, datum uskutečnění zdanit. plnění dne
4. 7. 2005 - základ daně 1 750 000 Kč, faktura č. 2050300338, týkající se propagace
na automobilových závodech, datum uskutečnění zdanit. plnění dne 12. 7. 2005 - základ daně
800 000 Kč, faktura č. 2050300406, týká se propagace na automobilových závodech, datum
zdanit. plnění dne 31. 8. 2005 – základ daně 800 000 Kč a faktura č. 2050300407, týkající
se reklamních panelů, datum zdanit. plnění dne 31. 8. 2005, základ daně 1 750 000 Kč) vyjádřil
a prokázal, že přijatá zdanitelná plnění byla použita výhradně pro uskutečnění plnění uvedených
v §72 odst. 2 zákona o DPH. Zároveň jej upozornil, že nevyhoví-li této výzvě nebo neodstraní-li
pochybnosti ve stanovené lhůtě, je správce daně oprávněn stanovit daň podle pomůcek ve smyslu
§44 zákona o správě daní a poplatků. Vzhledem k tomu, že účastník řízení na výzvu nereagoval,
správce daně dne 2. 1. 2006 vydal platební výměr na daň z přidané hodnoty, kterým vyměřil
účastníku řízení tuto daň ve výši 143 829 Kč a při výpočtu poměrné části odpočtu daně použil
koeficient 0,18.
Zákon o DPH dělí plnění osvobozená od povinnosti uplatnit daň na výstupu
na dvě skupiny. U první z nich stanoví, že plátce má nárok na odpočet daně z přidané hodnoty,
zatímco u druhé u některých zákonem vyjmenovaných činností plátce ztrácí nárok na odpočet.
Z této zákonné konstrukce potom vyplývá, že u první skupiny plnění vzniká plátci daně daňová
úspora. V praxi však velmi často dochází k případům, kdy z povahy přijatých plnění a z povahy
náplně činnosti daňového subjektu dojde k použití přijatého plnění pro obě výše zmíněné
kategorie činností. Na tyto případy dopadá zákonem o DPH upravený režim krácení odpočtu
daně, který koresponduje s právní úpravou Evropských společenství. Směrnice Rady ze dne
17. května 1977 č. 77/388/EHS o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících
se daní z obratu v čl. 17 bodu 5 této směrnice stanoví, že v případě zboží a služeb, které osoba
povinná k dani hodlá použít jak pro plnění, na která se vztahují odst. 2 a 3 , a u nichž je daň
z přidané hodnoty odpočitatelná, tak i pro plnění, u nichž daň z přidané hodnoty odpočitatelná
není, je odpočitatelný jen podíl daně z přidané hodnoty připadající na hodnotu prvního druhu
plnění. Ani nová evropská právní úprava na tomto pravidle nic nezměnila (viz čl. 173 směrnice
Rady 2006/112/ES).
Zákonem o DPH provedená úprava podmínek, za nichž se uplatní režim kráceného
odpočtu, je zcela v souladu s evropskou právní úpravou, neboť ustanovení §72 odst. 4 věta první
citovaného zákona umožňuje plátci uplatnit nárok na odpočet daně v plné výši u přijatých
zdanitelných plnění, která použije výhradně pro uskutečnění plnění uvedených v odst. 2
citovaného ustanovení. Pokud tomu tak není, nastoupí zákonem stanovený režim krácení
odpočtu daně, neboť §72 odst. 4 ve větě druhé zákona o DPH stanoví, že pokud plátce přijatá
zdanitelná plnění použije jak k uskutečnění plnění uvedených v odst. 2, tak i plnění uvedených
v §75 odst. 1, je povinen krátit odpočet daně. Způsob krácení odpočtu daně je pak stanoven
v ustanovení §76 zákona o DPH tak, že poměrná část nároku na odpočet daně se vypočte jako
součin daně na vstupu u krácených plnění za příslušné zdaňovací období a koeficientu.
Ve zdaňovacím období běžného kalendářního roku se krácení provede tzv. zálohovým
koeficientem (vypočteným z údajů za zdaňovací období předcházejícího roku při vypořádání
odpočtu daně). Po skončení kalendářního roku se provede vypořádání nároku na odpočet daně
u krácených plnění za všechna zdaňovací období příslušného kalendářního roku. Vypočtený
nárok na odpočet daně u krácených plnění je součtem daně na vstupu za tato krácená plnění
za celé vypořádávané období vynásobený koeficientem, který je vypočten z údajů
o uskutečněných plněních za celé vypořádávané období.
Se zřetelem na výše uvedené bylo podle názoru Nejvyššího správního soudu v platebním
výměru provedeno krácení odpočtu daně způsobem stanoveným v §76 zákona o DPH a tento
výměr vychází ze správně zjištěného skutkového stavu. Z místního šetření i následného
vytýkacího řízení totiž vyplynulo, že část jeho činnosti, spočívající v poskytování úvěrů, spadá
mezi osvobozená plnění bez nároku na odpočet a další část jeho podnikání se týká poskytování
finančního leasingu, spadající do kategorie osvobozených plnění s nárokem na odpočet. Podle
obsahu správního spisu reklamní služby spočívaly v prezentaci činnosti účastníka řízení
jak v oblasti finančního leasingu, tak v oblasti poskytování úvěrů. V dané věci byl proto zcela
správný závěr stěžovatele i krajského soudu, že přijaté reklamní služby propagují obě tyto činnosti
účastníka řízení. Správci daně proto oprávněně vznikly pochybnosti, zda tato plnění účastník
řízení použije výhradně k poskytování finančního leasingu. Vzhledem k tomu, že účastník řízení
tím, že nereagoval na výzvu ve smyslu §43 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, neunesl
důkazní břemeno, a správce daně tak oprávněně uplatněný odpočet v plné výši neuznal a krátil jej
v souladu s ustanoveními §76 zákona o DPH.
Ze zákonné konstrukce způsobu krácení odpočtu, která se provádí pomocí zálohového
koeficientu, podle Nejvyššího správního soudu vyplývá, že může v budoucnu docházet ke změně
v podnikatelské situaci a záměrech plátce. Je proto dostatečným podkladem pro použití režimu
krácení odpočtu v tomto případě skutečnost, že účastník řízení do doby uskutečnění zdanitelných
plnění v podobě reklamních služeb poskytuje obě kategorie plnění, což ani sám nezpochybnil,
a ani neuvedl, že by činnost spočívající v poskytování úvěrů hodlal ukončit. Eventuální malý podíl
poskytování úvěrů a podnikatelský záměr expanze v oblasti finančního leasingu nemá vliv
na použití režimu krácení odpočtu. Tyto skutečnosti naopak umožňuje reflektovat právě
zákonem stanovený způsob krácení, kdy v rámci ročního vypořádání odpočtu dojde k úpravě
daňové povinnosti a vypočítaný vypořádací koeficient bude vzhledem ke způsobu jeho výpočtu
reflektovat podíl obou kategorií činností a poté bude sloužit na další kalendářní období roku jako
zálohový koeficient. V případě zvyšujícího se podílu finančního leasingu a snižujícího se podílu
poskytování úvěrů se pak zvýší i hodnota zálohového koeficientu na další zdaňovací období.
Ze zákonné konstrukce krácení odpočtu a výpočtu vypořádacího koeficientu tak vyplývá,
že k příznivějšímu dopadu případné realizace podnikatelského záměru zaměřit se zejména
na finanční leasing, prováděného mimo jiné i reklamou změřenou ve významné míře i na finanční
leasing, dojde, či může dojít, ve sféře daňové úspory při uplatnění kráceného odpočtu DPH až
v následujícím kalendářním roce, tedy v následujícím vypořádacím období. To však nic nemění
na skutečnosti, že mechanismus, na základě něhož se odpočet krátí, byť někdy s jistou časovou
prodlevou, v zásadě vychází z povahy podnikatelské činnosti příslušného daňového subjektu
a přinejmenším v základních rysech bere v úvahu, v jaké míře tento subjekt provádí činnosti,
u nichž je nutno odpočet daně krátit, a v jaké míře naopak činnosti, u nichž se odpočet nekrátí.
Krajský soud sice částečně správně vyhodnotil, že účastník řízení neunesl důkazní
břemeno, když neprokázal, že použije přijatá plnění výhradně k činnostem osvobozeným
s nárokem na odpočet. Jeho další závěr ale, že správce daně účastníku řízení nárok na odpočet
daně u přijatých zdanitelných plnění vůbec nepřiznal, nemají oporu ve správním spise. Vzhledem
k výše uvedenému je zcela zřejmé, že správce daně nárok na odpočet uznal, ale jen ve zkrácené
výši tak, jak mu ukládá zákon. Správce daně tedy postupoval zcela v souladu s ust. §72 odst. 4
věta druhá a §76 zákona o DPH, když uznal přijaté zdanitelné plnění jako plnění krácené
a nikoliv jak uvádí krajský soud, že jej neuznal vůbec.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud shledal, že rozsudek krajského soudu
sice netrpí rozporem mezi jeho výrokem a odůvodněním, ale není z něj zřejmé, o jaké důvody
opírá svůj závěr, že správce daně vůbec nepřiznal nárok na odpočet u přijatých zdanitelných
plnění, neboť tento závěr nemá oporu ve spise a je naopak v rozporu se skutkovým stavem.
Rozhodnutí soudu je tak zatíženou vadou, spočívající v nedostatku důvodů rozhodnutí, která
způsobuje jeho nesrozumitelnost. Z tohoto důvodu se již Nejvyšší správní soud nezabýval
správností posouzení právní otázky, zda je v případě účastníka řízení stěžovatel povinen provést
další dokazování za účelem provedení krácení odpočtu, když v dané věci bylo krácení odpočtu
stěžovatelem provedeno ve smyslu postupu upraveného v §76 zákona o DPH, zejm. jeho odst. 6
a 7.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu