ECLI:CZ:NSS:2009:7.AFS.9.2009:57
sp. zn. 7 Afs 9/2009 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: TABAKO CZ,
spol. s r.o., se sídlem Příkop 4, IBC, Brno, zastoupený JUDr. Václavem Hodanem, advokátem
se sídlem Wenzigova 5, Praha 2, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem
Budějovická 7, Praha 4, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 30. 10. 2008, č. j. 8 Ca 181/2008 - 30,
takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2008, č. j. 8 Ca 181/2008 – 30,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 10. 2008, č. j. 8 Ca 181/2008 - 30, odmítl
žalobu podanou žalobcem, kterou se domáhal zrušení rozhodnutí Generálního ředitelství cel
(dále jen „generální ředitelství“) ze dne 3. 3. 2008, zn. 2007/5490/30/R, kterým bylo zrušeno
rozhodnutí Celního ředitelství Brno (dále jen „celní ředitelství“) ze dne 29. 6. 2007,
č. j. 1039-30/07-010100-023, o povolení opakovaně přijímat vybrané tabákové výrobky z jiných
členských zemí Evropského společenství v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně.
V odůvodnění usnesení městský soud uvedl, že napadeným správním rozhodnutím byl nastolen
stav, kdy v dané věci neexistuje prvostupňové rozhodnutí. Rozhodnutí generálního ředitelství se
práv žalobce nijak nedotýká, závazným způsobem práva či povinnosti účastníka řízení neurčuje, a
není tedy rozhodnutím ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s., ač z formálního hlediska náležitosti
rozhodnutí splňuje. Proto se na toto rozhodnutí vztahuje kompetenční výluka ve smyslu ust. §70
písm. a) s. ř. s. S ohledem na neexistenci rozhodnutí podle ust. §65 odst. 1 s. ř. s. na straně
žalobce nenastaly skutečnosti legitimizující ho k podání žaloby podle odst. 2 citovaného
ustanovení, když pouze nezákonnost takového rozhodnutí, způsobenou postupem správního
orgánu, může žalobce podle ust. §65 odst. 2 s. ř. s. namítat.
Proti tomuto usnesení městského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné
lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a), resp. písm. e) s. ř. s.
V kasační stížnosti poukázal na to, že žalobou se domáhal přezkoumání a zrušení rozhodnutí
generálního ředitelství, kterým bylo v celém rozsahu zrušeno rozhodnutí celního ředitelství.
V odvolání proti rozhodnutí celního ředitelství stěžovatel napadal nezákonno st posouzení
předmětu povolovacího řízení, protože ohledně tabákových výrobků KOTVA a HUNOR bylo
celním ředitelstvím deklarováno, že se nejedná o doutníky, nýbrž o tabákový odpad. V žalobě pak
napadal správní rozhodnutí pro protiprávnost při postupu odvolacího řízení a skutečnost,
že rozhodnutí nebylo odůvodněno a není z něj seznatelné, zda vůbec k přezkumu napadeného
rozhodnutí došlo. Rozhodnutí bylo podle stěžovatele navíc oproti odvolacím námitkám zrušeno
celé a poškodilo ho v tom směru, že nemohl obchodovat s komoditami odlišnými od doutníků
KOTVA a HUNOR, na které se též prvoinstanční rozhodnutí vztahovalo a které nebyly celními
orgány zpochybňovány. Stěžovatel žádal o provedení důkazu správními spisy celního
a generálního ředitelství, a to včetně jejich neveřejných částí. Dále vyslovil zásadně nesouhlas
s názorem městského soudu, že rozhodnutí generálního ředitelství není rozhodnutím. Naopak,
jde o rozhodnutí ve smyslu ust. §32 zákona č. 337/1992 Sb. , ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „zákon o správě daní a poplatků“) a nad to o rozhodnutí, na něž se nevztahuje kompetenční
výluka ze soudního přezkumu ve smyslu §70 s. ř. s. Rovněž poukázal na nesprávnou citaci
ust. §65 odst. 2 s. ř. s., protože o situaci, že stěžovatel nebyl přímo adresátem rozhodnutí
správního orgánu, ale byl by jím zkrácen na svých právech se evidentně nejedná. Také tvrzení,
že stěžovatel není k podání správní žaloby legitimován ve smyslu ust. §65 odst. 1 s. ř. s.,
je nepřípadné a liché. Skutečnost, že rozhodnutím bylo zrušeno prvostupňové rozhodnutí, sama
o sobě nezakládá kompetenční výluku ze soudního přezkumu. V této souvislosti odkázal
na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74 a ze dne
21. 10. 2008, č. j. 6 As 7/2005 – 97. Odmítnutím přístupu stěžovatele k soudu městský soud
napadeným usnesením porušil čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod . Stěžovatel dále
poukázal na skutečnosti svědčící jeho žalobní legitimaci. Uvedl, že pouze napadené rozhodnutí
mělo jako jediné způsobilost rozhodnout o jeho odvolacích námitkách a vypořádat se s nimi.
To je ovšem z rozhodnutí neseznatelné a není zřejmé, proč generální ředitelství rozhodnutí
zrušilo za situace, kdy stěžovatel požadoval zrušení pouze jeho části. Generální ředitelství
své zrušující rozhodnutí nezdůvodnilo a prvoinstanční rozhodnutí nepřezkoumalo co do rozsahu
odvolacích námitek. V důsledku toho stěžovatel nemohl obchodovat s tabákovými výrobky
v rozšířeném sortimentu, k čemuž byl na základě rozhodnutí ze dne 29. 6. 2007 oprávněn
až do okamžiku jeho zrušení. Není tedy případné tvrzení městského soudu, že se napadené
rozhodnutí nijak nedotýká jeho práv a povinností. Stěžovatel také upozornil, že v jeho případě
docházelo k systematickému a flagrantnímu zneužívání státní moci a vědomému porušování
ústavnosti, postupy orgánů vycházely z nelegitimních instrukcí, odebírání majetku
se pak provádělo na základě rozhodnutí předběžné povahy, která nepodléhají soudnímu
přezkumu. Tato daňová „pseudořízení“ pak probíhala cca 15 měsíců a během protiprávních
postupů byla zlikvidována celá odběratelské síť stěžovatele. Stěžovatel žádá Nejvyšší správní
soud, aby věnoval podrobně pospaným nezákonným postupům pozornost, a poukazuje na to,
že mu městský soud svým výrokem zcela v rozporu s čl. 36 s 38 Listiny základních práv a svobod
zamezil přístup k soudní ochraně proti rozhodnutím, která podle stěžovatele zasáhla do jeho
právní sféry takovým způsobem, který je v rozporu s čl. 2, čl. 4 a č l. 26 Listiny základních práv
a svobod.
Generální ředitelství ve svém vyjádření uvedlo, se ztotožňuje s názorem městského
soudu. Jak již uvedlo ve vyjádření k žalobě, bylo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí celního
ředitelství plně vyhověno a napadené rozhodnutí bylo zrušeno. Pokud jde o stěžovatelem
tvrzenou nezákonnost rozhodnutí pro nedostatek odůvodnění, odkázalo na ust. §50 odst. 7
zákona o správě daní a poplatků. Požadavku na změnu pouze části odvoláním napadeného
rozhodnutí nebylo možno vyhovět, neboť zákon takovou možnost nepřipouští.
Podle generálního ředitelství byla žaloba bezpředmětná, když dne 16. 6. 2008 bylo celním
ředitelstvím vydáno pod č. j. 2430 – 16/08-010100-23 rozhodnutí, kterým bylo vyhověno žádosti
stěžovatele a bylo mu vydáno požadované povolení. Z těchto důvodů navrhlo celní ředitelství,
aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které u platnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §50 odst. 3 zákona o správě daní a poplatků odvolací orgán přezkoumá
odvoláním napadené rozhodnutí vždy v rozsahu požadovaném v odvolání. Vyjdou-li
při přezkoumávání najevo skutečnosti odvolatelem sice neuplatněné, ale mající podstatný vliv
na výrok rozhodnutí, lze k nim rovněž při rozhodování přihlédnout. Při tom není odvolací orgán
vázán návrhy odvolatele a může proto změnit rozhodnutí odvoláním napadené i v neprospěch
odvolatele. V rámci odvolacího řízení může odvolací orgán výsledky daňového řízení doplňovat,
odstraňovat vady řízení anebo toto doplnění nebo odstranění vad uložit správci daně
se stanovením přiměřené lhůty. Zjistí-li odvolací orgán, že jsou splněny u správce daně prvního
stupně podmínky pro rozhodnutí podle §49 odst. 2, vrátí věc k rozhodnutí s odůvodněním
a pokyny pro další řízení správci daně prvního stupně, který je právním názorem odvolacího
orgánu vázán.
Podle ust. §50 odst. 6 zákona o správě daní a poplatků odvolací orgán rozhodnutí
přezkoumá a není-li při rozhodování vázán ustanovením odstavce 5, rozhodnutí v odůvodněných
případech změní nebo zruší, jinak odvolání zamítne.
Problematikou rozhodnutí podle ust. §50 zákona o správě daní a poplatků se podrobně
zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 14. 4. 2009,
č. j. 8 Afs 15/2007 - 75 (publikované na www.nssoud.cz), v němž mimo jiné uvedl, že „…rozsah
přezkumu je sice v základu vymezen odvolacími námitkami, není jimi však omezen. Odvolací
orgán je oprávněn řízení doplňovat a odstraňovat jeho vady. To může činit sám
nebo prostřednictvím správce daně prvního stupně. Vzhledem k tomu, že zákon nestanoví,
kdy je na místě, aby tak učinil sám, a kdy tak má učinit prostřednictvím správce daně prvního
stupně, je na jeho úvaze, kterou možnost zvolí, přičemž rozhodující je zejména rozsah
nezbytného doplnění řízení. Vycházet je třeba z toho, že i při doplnění řízení musí být
respektováno právo daňového subjektu na součinnost, což bude zpravidla lépe zajištěno
při doplnění řízení v dosahu daňového subjektu, tedy u správce daně prvního stupně. V rámci
tohoto doplnění mohou vyjít najevo i skutečnosti, které v odvolání uplatněny nebyly a mohou
svědčit jak ve prospěch, tak i v neprospěch odvolatele. Daňový řád pro případ skutečností
odůvodňujících stanovení vyšší daně, výslovně umožňuje odvolacímu orgánu překročit odvolací
návrh. Neplatí tak zde zásada zákazu reformace in peius.“. Z výše uvedených závěrů rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu vyplývá, že rozhodnutím o odvolání ve smyslu ust. §50
odst. 6 zákona o správě daní a poplatků řízení končí, a to bez ohledu na to, o jaké rozhodnutí
se jedná. Takové konečné rozhodnutí tedy nutně musí být přezkoumatelné ve správním
soudnictví, neboť v režimu zákona o správě daní a poplatků neexistuje možnost, aby po zrušení
rozhodnutí správního orgánu I. stupně odvolacím orgánem byla věc vrácena k novému
rozhodnutí. Pokud by správní orgán I. stupně poté, co jeho rozhodnutí bylo zrušeno, v řízení
pokračoval a znovu rozhodl, jednalo by se o rozhodnutí nezákonné.
Úvahy městského soudu, že se v dané věci nejedná o rozhodnutí, byť formální znaky
rozhodnutí splňuje, a že jím nebyla nijak dotčena práva či povinnosti stěžovatele, nejsou
podle názoru Nejvyššího správního soudu správné. Z obsahu napadeného správního rozhodnutí
je zřejmé, že se jedná o individuální správní akt adresovaný stěžovateli, jímž bylo autoritativně
a konečným způsobem rozhodnuto o jeho odvolání a které, vzhledem k obsahu prvostupňového
rozhodnutí, autoritativně zasáhlo do jeho právní sféry. Nejednalo se o situaci, kdy by bylo v rámci
odvolacího řízení rozhodnutí zrušeno a věc vrácena prvostupňovému orgánu k dalšímu řízení.
Pokud by tato situace nastala, zvolený postup městského soudu by případně s ohledem na
konkrétní aspekty věci byl namístě, ovšem takový postup ust. §50 zákona o správě daní
a poplatků nepředpokládá. Povaha rozhodnutí odvolacího orgánu byla tím, že rozhodnutí
celního ředitelství bylo jako celek zrušeno, fakticky taková, že žádost stěžovatele o povolení
k opakovanému přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí Evropského společenství
v režimu podmíněného osvobození od spotřební daně byla v celém rozsahu zamítnuta. To však
představuje zásah do právní sféry stěžovatele, který má nárok na to, aby za splnění zákonem
stanovených podmínek bylo jeho žádosti vyhověno a aby tedy mohl na základě povolení
k žádosti uděleného v určitém režimu nakládat s určitými tabákovými výrobky. Naopak, pokud
zákonem stanovené podmínky nesplní, jeho žádosti vyhovět nelze. Skutečnost, zda v jeho věci
podmínky pro vyhovění žádosti byly splněny anebo nikoli, je přesně tou otázkou, kterou je nutno
ve správním soudnictví zkoumat. Rozhodnutí odvolacího orgánu tedy mělo povahu konečného
a řádnými opravnými prostředky nezměnitelného úkonu správního orgánu, kterým bylo
rozhodnuto o právní věci stěžovatele týkající se jeho subjek tivních práv (šlo o založení
či odmítnutí o založení subjektivního práva na základě stěžovatelem podané žádosti), a v tomto
smyslu mělo zcela jednoznačně povahu rozhodnutí ve smyslu ust. §65 s. ř. s. a podléhá
soudnímu přezkumu.
Argument generálního ředitelství, který podle jeho názoru má svědčit proti přezkoumání
napadeného rozhodnutí soudem, a sice, že bylo později vydáno ve věci nové povolení, nelze
akceptovat, neboť toto pozdější povolení nebylo vydáno v odvolacím řízení, jehož výsledkem
je napadené rozhodnutí. Podle ust. §75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání rozhodnutí vychází
ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí a posuzuje otázku,
zda ve vztahu k němu napadené rozhodnutí bylo zákonné či nikoliv.
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu
s ust. §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti
zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je městský soud vázán právním názorem, který je vysloven v tomto
rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. června 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu