ECLI:CZ:NSS:2009:7.AS.33.2009:56
sp. zn. 7 As 33/2009 - 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: V. B. D.,
zastoupen opatrovníkem JUDr. Radanou Pekárkovou, advokátkou se sídlem Hlinky 142a, Brno,
proti žalovanému: Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké a pohraniční
policie Brno, Inspektorát cizinecké policie Břeclav, se sídlem Pod zámkem 922, Valtice, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2008,
č. j. 36 Az 13/2007 - 34,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Opatrovnici JUDr. Radaně Pekárkové, advokátce se sídlem Hlinky 142a, Brno
se u r č u je odměna částkou 1448 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 7. 2008, č. j. 36 Az 13/2007 – 34, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobcem proti rozhodnutí Policie České republiky, Oblastního
ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie Brno, Referátu cizinecké a pohraniční policie
Lanžhot (dále jen „Policie ČR“) ze dne 8. 4. 2007, č. j. SCPP-1-7/BR-13-SV-20, kterým bylo
rozhodnuto o zajištění žalobce podle ust. §124 odst. 1 zák. č. 326/1999 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl,
že jediným žalobním bodem je nedostatečné odůvodnění rozhodnutí o zajištění, z čehož žalobce
dovozuje nepřezkoumatelnost uvedeného rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí vyplývá,
že Policie ČR ze skutkových okolností tvrzených žalobcem, zjištěných Policií ČR a uvedených
v rozhodnutí dovodila, že by žalobce i v této době svým jednáním mohl mařit a nebo ztěžovat
výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, jak tomu bylo i v roce 2003 a až do 7. 4. 2007, a navíc
byl dne 3. 9. 2003 zařazen do evidence nežádoucích osob. Z uvedeného dovodila, že po vydání
rozhodnutí o správním vyhoštění a stanovení přiměřené doby k vycestování z území České
republiky opětovně hrozí, že žalobce území České republiky neopustí bude zde i nadále pobývat
nelegálně. Podle krajského soudu uvedený závěr Policie ČR dovodila správně a o něj také důvody
pro zajištění opřela. Krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je odůvodněno
v rozsahu postačujícím pro jeho účel, neboť Policie ČR posoudila důvody pro zajištění žalobce
v potřebném rozsahu. Proto krajský soud nemohl napadené rozhodnutí posoudit jako
nepřezkoumatelné. K uvedenému závěru dospěl krajský soud i při vědomí, že rozhodnutím
je omezována osobní svoboda cizince, neboť k ní došlo na základě a v souladu se zákony České
republiky, Ústavou, Listinou základních práv a svobod a i v souladu s Úmluvou o základních
právech a lidských svobodách (dále jen „Úmluva“). V čl. 5 odst. 1 Úmluvy je připuštěn
projednávaný případ, pokud ke zbavení svobody dojde v souladu s řízením stanoveným
zákonem. Poněvadž krajský soud neshledal pochybení v řízení ani v rozhodnutí Policie
ČR o zajištění žalobce, je omezení jeho svobody v souladu se všemi uvedenými právními
normami. Na tomto závěru nemění nic ani to, že žalobce v průběhu řízení, tedy po vydání
napadeného rozhodnutí, požádal o udělení mezinárodní ochrany, a že v průběhu tohoto řízení
do jeho skončení nemůže být rozhodnutí o správním vyhoštění vykonáno.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační
stížnosti, v níž uplatnil důvod obsažený v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Stěžovatel již žalobě
namítal, že správní orgán nedostatečně zdůvodnil, proč považuje jeho zajištění za nevyhnutelné.
V řízení bylo prokázáno, že stěžovatel podal žádost o udělení mezinárodní ochrany,
což znamená, že nemůže do skončení řízení o jeho žádosti mařit výkon správního rozhodnutí -
vyhoštění. S právním názorem krajského soudu, že neshledal pochybení v řízení ani v rozhodnutí
správního orgánu, že omezení svobody stěžovatele je v souladu se všemi uváděnými právními
normami a že na tom nemění nic ani to, že po vydání napadeného rozhodnutí požádal o udělení
mezinárodní ochrany, vyslovil stěžovatel nesouhlas. Omezení osobní svobody se může dít pouze
ve výjimečných případech, a to jen na základě zákona a jen v nezbytně nutných mezích.
Jak krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, v daném případě k omezení tohoto práva
stěžovatele došlo, ale stalo se tak v souladu se všemi právními normami. Tento závěr je však
v rozporu se skutečností, že v případě režimu řízení o udělení mezinárodní ochrany, do kterého
se stěžovatel dostal, jsou meze nezbytného omezení osobní svobody překročeny, neboť
k zajištění, tj. omezení svobody, v takovém případě již není důvod. Že se tak stalo až po vydání
správního rozhodnutí, by nemělo mít vliv na zachování základního práva na osobní svobodu,
které je zakotveno v ústavním pořádku České republiky a v Úmluvě, tj. v normách vyšší právní
síly, než kterou má zákon, na základě kterého byl cizinec zajištěn, resp. než kterou mají
ustanovení o. s. ř., která stanoví přezkumnou činnost soudu ke stavu ke dni rozhodování
správního orgánu. V daném případě tedy měl krajský soud přihlédnout ke skutečnosti,
že stěžovatel je nyní v režimu řízení o udělení mezinárodní ochrany a že je tedy z hlediska
základního, ústavně i mezinárodně chráněného práva na osobní svobodu rozhodnutí správního
orgánu o jeho zajištění nezákonné. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší
správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Osobní svoboda, jež je chráněna v čl. 8 Listiny základních práv a svobod, je jednou
ze základních lidských svobod, což vyplývá jak z jejího systematického zařazení v Listině
i Úmluvě, tak z podstaty věci a historického vývoje lidských práv. Zajištění cizince za účelem
správního vyhoštění je zásahem do jeho osobní svobody, a proto může být provedeno pouze
v souladu se zákony, Listinou a v neposlední řadě s Úmluvou.
Podle ust. §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců je policie oprávněna zajistit cizince
staršího 15 let, jemuž bylo doručeno sdělení o zahájení řízení o správním vyhoštění, je-li
nebezpečí, že by mohl ohrozit bezpečnost státu, závažným způsobem narušit veřejný pořádek
nebo mařit anebo ztěžovat výkon rozhodnutí o správním vyhoštění, zejména je-li zjištěno,
že cizinec se v minulosti dopustil jednání uvedeného v §119 odst. 1 písm. a) nebo písm. b)
bodu 6 anebo 7, je evidován v evidenci nežádoucích osob (§154).
Nejvyšší správní soud předně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2009,
sp. zn. Pl. ÚS 10/2008 (publikovaný nahttp://nalus.usoud.cz), kterým byl zamítnut návrh
na vyslovení protiústavnosti §124 odst. 1 zákona o pobytu cizinců ve znění zákona č. 217/2002 Sb. Znění tohoto ustanovení přitom bylo v případě projednávaném před Ústavním soudem
totožné se zněním aplikovaným v daném případě na stěžovatele až na jednu výjimku, a to, že
místo toho, že policie je oprávněna zajistit cizince staršího 15 let, platilo v případě projednávaném
před Ústavním soudem, že policie je oprávněna zajistit cizince bez stanovení podmínky věku.
Ústavní soud dospěl k závěru, že citované ustanovení nepředstavuje zásah do ústavně
chráněného principu rovnosti, neboť nejde o rozlišování mezi právy a povinnostmi jednotlivců
vzhledem k tradičně zapovězeným kritériím, ani vzhledem k jinému postavení. Z hlediska
principu rovnosti je podstatné, že všichni cizinci mají podle zákona stejné podmínky pokud
jde o jejich pobyt na našem území, resp. mají stejná práva a povinnosti bez ohledu na své pohlaví,
rasu, barvu pleti, jazyk, víru a náboženství, politické či jiné smýšlení, národnostní nebo sociální
původ, příslušnost k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiné obdobné
postavení. Zatímco v trestním řízení zadržený nebo obviněný ze spáchání trestného činu
je omezen na svobodě proti své vůli a nemá možnost volby, cizinec zajištěný za účelem jeho
správního vyhoštění může dobrovolně ze země pobytu kdykoliv vycestovat. Žádné ze základních
práv a svobod stanovených Listinou nezakotvuje právo cizince na pobyt na území České
republiky. Podle Ústavního soudu rovněž nedošlo k porušení principu proporcionality.
Soudní ochrana práv zajištěného cizince je zajištěna dvěma způsoby. Jednak je oprávněn
proti rozhodnutí správního orgánu o zajištění cizince podat správní žalobu a jednak je oprávněn
podle ust. §200o a násl. o. s. ř. podat návrh soudu, aby nařídil jeho propuštění na svobodu
z důvodu, že nejsou splněny podmínky pro trvání jeho zajištění stanovené zákonem o pobytu
cizinců. Dospěje-li soud po projednání návrhu k závěru, že nejsou splněny podmínky pro trvání
zajištění stanovené zvláštním právním předpisem, rozhodne o propuštění navrhovatele
na svobodu. Byl-li návrh zamítnut, přísluší navrhovateli právo domáhat se ze stejných důvodů
dalšího přezkoumání zákonnosti trvání zajištění nejdříve po uplynutí 3 týdnů od právní moci
rozhodnutí.
V daném případě podal stěžovatel správní žalobu podle ust. §65 a násl. s. ř. s. a na jejím
základě krajský soud přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí o zajištění. Krajský soud
byl při přezkumu vázán ust. §75 s. ř. s., podle něhož vychází soud při přezkoumání rozhodnutí
ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Proto zcela
správně dovodil, že při posuzování toho, zda je rozhodnutí Policie ČR přezkoumatelné, není
relevantní okolnost, že stěžovatel požádal o udělení mezinárodní ochrany. Ochrana základního
práva na osobní svobodu je totiž v daném případě dostatečně zaručena tím, že stěžovatel
je oprávněn podle ust. §200o a násl. o. s. ř. podat návrh soudu, aby nařídil jeho propuštění
na svobodu z důvodu, že nejsou splněny podmínky pro trvání jeho zajištění stanovené zákonem
o pobytu cizinců. Také Policie ČR je povinna po celou dobu zajištění cizince zkoumat,
zda důvody zajištění trvají. Zaniknou-li důvody pro zajištění cizince v zařízení, je povinna
bez zbytečného odkladu v souladu s ust. §127 zákona o pobytu cizinců zajištění ukončit.
S ohledem na výše uvedené neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
a proto ji zamítl (§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.). Ve věci rozhodl bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení s §120
s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch
právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který
ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a Policii ČR žádné náklady s tímto řízením nevznikly.
Stěžovateli byla ustanovena opatrovnice, která je advokátkou; v takovém případě
jí přísluší odměna podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Podle ust. §9
odst. 5 citované vyhlášky se při výkonu funkce opatrovníka ustanoveného soudem účastníku
řízení, jehož pobyt není znám, považuje za tarifní hodnotu částka 500 Kč. Podle ust. §7 citované
vyhlášky činí sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty
do 500 Kč částku 300 Kč. Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokátce za 2 úkony
právní služby (kasační stížnost a podání z 14. 10. 2008 ve věci výzvy k zaplacení soudního
poplatku) částkou 2 x 300 Kč a náhradu hotových výdajů 2 x 300 Kč v souladu s §9 odst. 5, §7,
§11 odst. 1 písm. d), §13 odst. 3 citované vyhlášky, celkem 1200 Kč. Opatrovnici, která
je plátcem daně z přidané hodnoty, přísluší také částka odpovídající této dani ze základu 1200 Kč,
tedy 228 Kč. Celková odměna opatrovnice tedy činí 1448 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu