ECLI:CZ:NSS:2009:7.AS.41.2009:74
sp. zn. 7 As 41/2009 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká televize
se sídlem Na Hřebenech II, Kavčí Hory, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2009, č. j. 8 Ca 234/2008 - 45,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2009, č. j. 8 Ca 234/2008 - 45,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 2. 2009, č. j. 8 Ca 234/2008 - 45, zamítl
žalobu, kterou se Česká televize (dále jen „stěžovatelka“) domáhala zrušení rozhodnutí Rady
pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „Rada“) ze dne 27. 2. 2008,
sp. zn. 2008/385/vav/ČTV, jímž byla stěžovatelce uložena pokuta v celkové výši 600 000 Kč
za porušení povinnosti stanovené pro vysílání reklam, teleshoppingu a sponzorovaných pořadů
v ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen
„zákon o vysílání“), kterého se stěžovatelka dopustila tím, že v šesti případech v průběhu října
2007 odvysílala označení sponzora reklamní znělky, které bylo neoddělenou reklamou.
V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že v předmětné věci je řešen spor, zda znělka
je pořadem ve smyslu zákona o vysílání. Znělka není v zákoně o vysílání výslovně definována
a není v něm ani užívána. Znělky bývají obrazově či zvukově zpravidla koncipovány tak,
že mohou naplňovat některé, nebo i všechny, definiční znaky pořadu, tedy znak celistvosti,
obsahové souvislosti a samozřejmě časové ohraničenosti. Problematické je především naplnění
znaku obsahové souvislosti. U znělky jako takové nelze mluvit o jejím obsahu, neboť je jakýmsi
zažitým symbolem upozorňujícím zejména na začátek pořadu nebo začátek a konec reklamního
bloku, upoutávky apod. Znělka pouze ohraničuje pořad nebo blok reklam a právě s přihlédnutím
k významu a účelu znělky je zřejmé, že nemůže být samostatným pořadem. Po posouzení věci
se městský soud přiklonil k názoru Rady, že znělka plní funkci oddělovníku ve smyslu ust. §48
odst. 4 písm. a) zákona o vysílání a argumentaci stěžovatelky, že splňuje definiční znaky pořadu
podle ust. §2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání nepovažoval za dostačující především s ohledem
na naplnění znaku obsahové souvislosti. U znělky nelze mluvit o jejím obsahu, je-li jejím úkolem
naplnit povinnost provozovatele vysílání oddělit reklamu od ostatních pořadů. Měla-li by být
sama pořadem, pak by sama musela být od reklamy oddělena tak, jak to stanoví ust. §48 odst. 4
písm. a) zákona o vysílání. Pokud má platit, že reklama musí být zřetelně oddělena od ostatních
pořadů, pak byla-li znělka ostatním pořadem, musela by být sama zřetelně oddělena, patrně jinou
znělkou. Městský soud dále uvedl, že zákon o vysílání je především třeba vykládat a aplikovat
s přihlédnutím k tomu, že je transpoziční normou směrnic 89/552/EHS a 2007/65/ES. Z čl. 10
odst. 1 směrnice 2007/65/ES je zřejmé, že komunitární právo striktně odděluje pořady
a obchodní sdělení a znělky, resp. reklamní znělka, slouží ke zřetelnému oddělení pořadů
a komerčních sdělení. Jejím účelem je tedy zajistit, aby divák jasně poznal, co sleduje. Jde pouze
o technické oddělení komerčního sdělení od pořadu pod redakční odpovědností provozovatele
televizního vysílání. Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že výklad pojmu pořad ve vztahu
k reklamní znělce tak, jak ji uplatňuje stěžovatelka je výkladem extensivním, který neodpovídá
komunitárnímu právu a nelze jej tedy akceptovat. Proto městský soud dospěl k závěru, že znělka
není pořadem ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání, a to především s ohledem
na dikci ust. §48 odst. 4 písm. a) citovaného zákona. Je to znělka, jejímž prostřednictvím
provozovatel plní svou zákonnou povinnost oddělit reklamu od ostatních pořadů. Pokud
by znělka neměla plnit nebo neplnila tuto funkci, potom by musela stěžovatelka oddělit znělku
od reklamy nebo ostatních pořadů jiným způsobem, což však neučinila. Z tohoto důvodu seznal
městský soud uložení pokuty za přiměřené.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., v níž namítala, že nezákonnost napadeného
rozsudku spatřuje v nesprávném posouzení právní otázky, zda reklamní znělka je pořadem
ve smyslu zákona o vysílání nebo nikoliv. Jestliže tento pojem absentuje v platné právní úpravě,
lze tedy logicky dovozovat, že pokud „reklamní znělka“ může naplňovat definiční znaky pořadu
podle zákona o vysílání, pak je nutno učinit závěr, že se jedná o samostatný formát, resp. pořad.
Proto je stěžovatelka toho názoru, že i reklamní znělku lze sponzorovat ve smyslu ust. §53
zákona o vysílání, a že tudíž nemohlo dojít k porušení povinnosti vyplývající z ust. §48 odst. 4
písm. a) citovaného zákona. Je nesporné, že z ust. §48 odst. 4 písm. a) vyplývá zákonný
požadavek zřetelného oddělení reklamy od ostatních částí programu. Žádný konkrétní způsob
však zákon nespecifikuje a je tedy pouze na provozovateli vysílání, jak tuto povinnost splní.
Zvolený formát však musí zároveň dostát zákonem stanovené podmínce zřetelného zvukově,
obrazově či obrazově - zvukového oddělení od ostatních částí programu. To však nevylučuje,
že zvolený formát může vykazovat definiční znaky pořadu podle zákona o vysílání.
Pak je na takový formát nutno rovněž aplikovat i zákonná ustanovení vyplývající z definice
pořadu. Jestliže zákon pojem znělka, potažmo reklamní znělka, nedefinuje ani neužívá, vzniká tak
prostor pro takové zpracování tohoto formátu, které ve svém důsledku může jít nad rámec
pouhého účelového technického předělu – oddělovníku reklamního bloku. V žádném případě
jej nelze, především s ohledem na neomezené kreativní možnosti zpracování, za každých
okolností podřazovat pouze účelově pod jakýsi zažitý symbol, resp. technický prvek, jen proto,
že tak provozovatel televizního vysílání dostojí rovněž zákonné povinnosti vyplývající z ust. §48
odst. 4 písm. a) zákona o vysílání, tj. že navíc na rozdíl od technického předělu, za který mohou
být skutečně považovány pouze výrazné zvukové, obrazové či zvukově obrazové symboly, plní
i tuto povinnost. Lze si představit situaci, kdy by Rada mohla brojit proti kreativnímu zpracování
znělek právě proto, že svým obsahem a formou jdou nad rámec technického předělu
jako oddělujícího prvku a naopak „konkurují“ pořadu ve smyslu definičních znaků stanovených
zákonem. Nelze tvrdit, že znělky jsou obecně zažitými reklamními symboly, které nemají
obsahovou souvislost, jestliže v současné době je převážná většina znělek již založena
na dynamických prvcích vyjadřujících určitou myšlenku či záměr a je často zpracována
i jako určitý minipříběh. Jestliže je podle ust. §2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání pořadem
obsahově souvislá, celistvá a časově ohraničená část rozhlasového nebo televizního vysílání,
a v logice obecně obsah znamená souhrn určitých znaků nebo vlastností spojených určitou
formou, pak znělka může naplňovat obecné definiční znaky pořadu, tj. obsahovou souvislost
a celistvost, přičemž splnění znaku časového ohraničení části vysílání je pak logicky navazující
skutečností, jsou–li naplněny první dva definiční znaky pořadu. Je-li formát na obrazovce
zaznamenán, nutně musí být časově uchopitelný. Pokud by znělka nebyla pořadem z hlediska
obsahu, pak by ve svém důsledku provozovatel televizního vysílání nemusel dodržovat obecné
povinnosti vyplývající pro obsah vysílaných pořadů ze zákona o vysílání. Reklamní znělky
by de facto mohly obsahovat taková sdělení, která zákon pod uložením sankcí zakazuje.
Stěžovatelka rovněž odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2008,
č. j. 7 Ca 341/2006 – 68, resp. na závěr v něm vyslovený, že je nutno i reklamu považovat
za určitý druh pořadu. Podle stěžovatelky jsou závěry plynoucí z citovaného rozsudku relevantní
i pro danou věc a lze nepochybně dovodit, že zařazení znělky do vysílání před a po reklamním
bloku nevylučuje, aby kumulativně vykazovala rovněž základní definiční znaky pořadu podle
ust. §2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání. To vše právě i proto, že ani evropská úprava neuvažuje
o možnosti přerušování pořadů z jiných důvodů, než značení reklamy a teleshoppingu. Ani dikce
ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání nevylučuje zřetelné oddělení reklamy pořadem. Pokud
znělka vykazuje definiční znaky pořadu, zákon ji tedy de facto jako oddělující prvek reklamy
připouští. Stěžovatelka dále uvedla, že i znělka naplňující znaky pořadu vyhovuje dikci
čl. 10 odst. 1 směrnice 2007/65/ES. Má-li být zákon o vysílání vykládán a aplikován
s přihlédnutím k tomu, že je transpoziční normou směrnic 89/552/EHS a 2007/65/ES,
pak právě proto je nutno přiznat reklamní znělce status pořadu vzhledem k jeho specifičnosti,
protože nesporně může znaky pořadu naplňovat. Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla potvrzení
kasační stížnosti, zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
Dále navrhla, aby byl kasační stížnosti přiznán odkladný účinek.
Rada ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že výklad pojmu pořad ve vztahu ke znělce,
potažmo k reklamní znělce, je ze strany stěžovatelky výkladem extenzivním, který nelze
akceptovat. Pořadem se rozumí obsahově souvislá, celistvá a časově ohraničená část
rozhlasového nebo televizního vysílání. Cílem znělky není naplnit znaky pořadu, ale uvést, oddělit
či jinak ohraničit část vysílání, blok reklam, tedy některý z prvků zařazených do vysílání. Smyslem
znělky je upozornit diváka, že se mění obsah vysílání. Je akceptovatelná pouze jako technický
předěl, který má upozorňovací charakter. Nejdůležitějším druhem znělky je pak znělka reklamní,
jejíž existenci zákon o vysílání předjímá v ust. §48 odst. 4 písm. a). Všechna komerční sdělení
mají být pro diváka rozeznatelná nade vší pochybnost. Tuto povinnost lze splnit pouze formou
takového sdělení, které je jednoznačně identifikovatelné, které je divákovi velmi často známo
a které vytvoří dostatečný předěl mezi ostatním vysíláním a reklamou či teleshoppingem. Znělka
ohraničuje pořad či blok reklam a právě s přihlédnutím k jejímu významu a účelu je zřejmé,
že nemůže být samostatným pořadem. Pokud by reklamní znělka byla považována za pořad,
pak nedojde k dostatečnému a rozeznatelnému odlišení komerčního vysílání, a povinnost oddělit
reklamu od ostatních částí programu by provozovatel musel splnit jiným prvkem vysílání
(ad absurdum jinou znělkou, kterou by sám opět považoval za pořad). Reklamní znělky, které
stěžovatelka použila v daných případech, považuje Rada za dostatečné a jednoznačné ve smyslu
oddělení komerčních sdělení od ostatních částí programu. Pokud by však měly být považovány
za pořad, pak nejen, že se jedná o odvysílání neoddělené reklamy, ale k porušování ust. §48
odst. 4 písm. a) zákona o vysílání dochází ve všech případech, kdy stěžovatelka použije reklamní
znělky pro oddělení komerčního vysílání na svých programech. Podle Rady pro názor vyslovený
městským soudem lze nalézt podpůrné argumenty i v komunitární úpravě. Rada dále poukázala
na ust. §53 zákona o vysílání a uvedla, že znělka není pořadem, a nemůže proto být předmětem
sponzorování v souladu s odst. 1 citovaného ustanovení. Reklamní znělka ovšem není
ani samostatnou servisní informací zpravodajského pořadu, zpravodajství se ani okrajově
nedotýká a žádným způsobem se k němu nevztahuje. Ani touto cestou tedy není možné
ke sponzorování znělek přistoupit. Rada odkázala na odůvodnění svého rozhodnutí, na vyjádření
k žalobě a na spisový materiál. Ze shora uvedených důvodů navrhla zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom sám shledal vadu uvedenou v odstavci 3,
k níž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Jak již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval, opomene-li krajský (městský) soud
v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu ze žalobních námitek,
je jeho rozsudek, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů ve smyslu
ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005,
č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS). V daném případě stěžovatelka
v žalobě mimo jiné namítala, že z ust. §53 odst. 2 zákona o vysílání lze dovodit, že zákonodárce
sponzorství reklamní znělky výslovně nezakazuje a rovněž argumentovala tím, že závěr
o nemožnosti sponzorovat reklamní znělku, protože není pořadem, zastává Rada teprve
od konce roku 2006, přičemž rozhodující skutečností pro posouzení věci by měla být ustálená
a dlouhodobě praktikovaná interpretace zákona. Jelikož městský soud se těmito žalobními
námitkami vůbec nezabýval, je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
(§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.).
K jednotlivým stížním námitkám, ve kterých stěžovatelka zpochybňuje právní názor
městského soudu, že reklamní znělka není pořadem, považuje Nejvyšší správní soud nejprve
za nutné zdůraznit, že stěžovatelka nebyla Radou sankcionována za odvysílání označení
sponzora vztahující se k části vysílání, kterou podle zákona o vysílání sponzorovat nelze,
ale za odvysílání reklamy, která nebyla oddělena od ostatních částí programu [§48
odst. 4 písm. a) zákona o vysílání]. Podle citovaného ustanovení je provozovatel vysílání povinen
zajistit, aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového vysílání
zřetelně zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově
či zvukově-obrazově oddělené od ostatních částí programu.
V daném případě je třeba důsledně rozlišovat mezi spoty, kterými byli označeni sponzoři
reklamních znělek a reklamními znělkami samotnými. Za neoddělenou reklamu přitom Rada
považovala právě odvysílaná označení sponzora. Pro vyslovení závěru o porušení ust. §48
odst. 4 písm. a) zákona o vysílání však bylo v dané věci zcela postačující zhodnotit,
zda předmětná část vysílání (označení sponzora) je či není reklamou ve smyslu ust. §2
odst. 1 písm. n) zákona o vysílání, a dále, pokud by se o reklamu jednalo, zda byla či nebyla
od ostatních částí programu oddělena. Bylo tedy naprosto nadbytečné, že se, jak Rada ve svém
rozhodnutí, tak městský soud v napadeném rozsudku, poměrně podrobně zabývaly tím,
zda reklamní znělka je či není pořadem ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání.
Neobstojí proto tvrzení městského soudu, že v dané věci jde výhradně o vyřešení sporu,
zda znělka je či není pořadem ve smyslu zákona o vysílání. Klíčovou otázkou je totiž to,
zda označení sponzora odvysílané stěžovatelkou bylo či nebylo neoddělenou reklamou [§2
odst. 1 písm. n) a §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání], resp. ve vztahu k soudnímu přezkumu
to, zda Rada ve svém rozhodnutí závěr, že se o neoddělenou reklamu jednalo, přezkoumatelným
způsobem odůvodnila. Bude proto na městském soudu, aby i tuto otázku v mezích žalobních
bodů s výjimkami vyplývajícími z ust. §76 odst. 1 a 2 s. ř. s. v dalším řízení posoudil.
Veškeré námitky, které stěžovatelka uplatnila v kasační stížnosti, mají argumentačně
podpořit její právní názor, že reklamní znělka je pořadem ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. l)
zákona o vysílání. Vzhledem k tomu, že otázka, zda reklamní znělka je či není pořadem, není
pro posouzení dané věci podstatná, nezabýval se Nejvyšší správní soud uvedenými stížními
námitkami.
K návrhu stěžovatelky, aby kasační stížnost byla potvrzena, považuje Nejvyšší správní soud
za postačující uvést, že jak s. ř. s. upravující řízení před správními soudy, tak ani o. s. ř.,
jehož přiměřenou aplikaci ve správním soudnictví upravuje ust. §64 s. ř. s., neumožňují
rozhodnout o kasační stížnosti způsobem navrhovaným stěžovatelkou.
O návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek podle ust. §107 s. ř. s.,
Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť má zato, že rozhodnutím ve věci bez zbytečného
odkladu odpadl důvod pro rozhodování o odkladném účinku.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek podle ust. §110
odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení,
v němž je městský soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109
odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu