ECLI:CZ:NSS:2009:7.AS.56.2009:116
sp. zn. 7 As 56/2009 - 116
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká
televize, se sídlem Na Hřebenech II, Praha 4 – Kavčí Hory, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2009,
č. j. 6 Ca 363/2008 – 85,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2009, č. j. 6 Ca 363/2008 - 85,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2009, č. j. 6 Ca 363/2008 – 85 zrušil
rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 18. 6. 2008,
č. j. sot/5691/08, jímž byla České televizi (dále jen „ČT“) uložena podle ust. §60
odst. 1 písm. l) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o vysílání“), pokuta ve výši 2 500 000 Kč za porušení povinnosti stanovené v ust. §48
odst. 4 písm. a) citovaného zákona, jehož se ČT dopustila opakovaným zařazením reklamy
na produkt E 15, Deník pro ekonomiku a byznys (Noviny) označené jako sponzor reklamní
znělky do vysílání. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že v dané věci posuzoval,
zda část televizního vysílání, označená stěžovatelkou jako „reklama“ a ČT jako „sponzorovaná
reklamní znělka“, je pořadem podle zákona o vysílání či nikoliv. Žalobní námitku, že reklamní
znělka naplňuje definiční znaky pořadu podle ust. §2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání,
nepovažoval městský soud za důvodnou. Reklamní znělkou byl klidný (statický) bílý obraz
s červeným nápisem REKLAMA. Tato reklamní znělka byla označena sponzorským vzkazem,
tj. byla sponzorována ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. s) zákona o vysílání. Podle ČT byla
reklamní znělka sponzorována společností Mladá fronta, a. s., která se jako sponzor prezentovala
prostřednictvím konkrétního produktu, tj. deníku E 15, a informovala tak o existenci dohody
o sponzorství pořadu. Tuto informaci sdělila divákovi prostřednictvím nápisu „Sponzor reklamní
znělky“. Podle městského soudu stěžovatelka správně uvážila, že reklamní znělka není pořadem
ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání, neboť klidný, resp. statický, bílý obraz
s červeným nápisem REKLAMA není obsahově souvislou, celistvou a časově ohraničenou částí
televizního vysílání, ale jen sdělením divákovi, že bude následovat (či že končí) blok reklam.
Nelze odhlédnout ani od účelu znělky, jímž je zřetelné zvukové, obrazové či zvukově – obrazové
oddělení ostatních částí programu od reklamního bloku. Reklamní znělka nemá žádný obsah,
resp. myšlenkové sdělení, ale je pouze upozorněním na začátek či ukončení bloku reklam.
Tak, jak byla prezentována ČT, není ani celistvá ve smyslu úplnosti myšlenkového sdělení
a s ohledem na časovou krátkost trvání ji nelze považovat ani za časově ohraničenou část tohoto
vysílání, byť je samozřejmě možné technicky zaznamenat čas, resp. dobu jejího trvání
na obrazovce. Městský soud neshledal důvodnou ani žalobní námitku, že znělku je možno
sponzorovat podle ust. §53 odst. 2 zákona o vysílání. Sponzorovat je možné pouze pořady
a v citovaném ustanovení je negativně vymezeno, jaké pořady sponzorovat nelze. Takovými
pořady jsou politicko-publicistické pořady a zpravodajské pořady s výjimkou samostatných
servisních informací, zejména o počasí, dopravě, časomíry ve vysílání sportovních pořadů
a informací o přesném čase. Samostatná servisní informace je tedy zákonodárcem považována
za pořad. Pokud tedy reklamní znělka není pořadem ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. l) zákona
o vysílání, nemůže být ani samostatnou servisní informací podle ust. §53 odst. 2 citovaného
zákona.
Městský soud se dále zabýval tím, zda předmětná reklamní znělka je reklamou ve smyslu
ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání. V této souvislosti citoval část rozsudku Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 11. 2006, č. j. 7 As 81/2005 - 79. Podle městského soudu je nesporné,
že společnost Mladá fronta, a. s. veřejně oznámila za úplatu informaci o svém produktu,
jež je určena k podpoře jeho prodeje, ev. zvýšení sledovanosti jeho internetových stránek.
Popisované ztvárnění spotu nelze chápat jako přesvědčovací proces. Nejsou zde zdůrazňovány
kvality výrobku, nedochází ke srovnávání s jinými deníky či obdobnými produkty a předmětný
spot nevykazuje znaky reklamního příběhu, tj. dynamického přesvědčovacího děje, který by měl
obsahem reklamy být. Předmětný spot tedy nenaplňuje znaky reklamy, nýbrž znaky
sponzorského vzkazu ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. s) zákona o vysílání. Nebylo tedy
povinností ČT ho zřetelně zvukově, obrazově, či zvukově – obrazově oddělit od ostatních částí
programu. Jestliže z obsahu spotu nelze jednoznačně dovodit, že oznámení v něm obsažené
je určeno k podpoře prodeje, chybí jeden z definičních znaků reklamy. Proto nemohla být ČT
postižena za to, že jej zřetelně neoddělila od ostatních částí programu. Taková povinnost
je provozovatelům televizního vysílání v ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání stanovena
pouze u reklam. V tomto řízení městskému soudu nepřísluší zabývat se otázkou, zda je vůbec
přípustné zařadit do vysílání sponzorský vzkaz, který není spojen s konkrétním pořadem
a zda zařazení sponzorského vzkazu bez souvislosti s konkrétním pořadem je sankcionovatelné
či nikoliv. Takové úvahy by byly nad rámec dané věci a městský soud by nepřípustně zasahoval
do rozhodovací činnosti správního orgánu. Pouze v obecné rovině poukázal na judikaturou
zastávaný názor, že při ukládání povinnosti v oblasti veřejné správy a při správním trestání
je třeba dbát na to, aby zákon nebyl vykládán nepřípustně rozšiřujícím způsobem. Vzhledem
k tomu, že jednáním ČT nedošlo k porušení ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání,
a tudíž ani k naplnění skutkové podstaty správního deliktu uvedené v ust. §60
odst. 1 písm. l) citovaného zákona, nemohlo dojít ani k uložení sankce za takové jednání.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítala pochybení
městského soudu spočívající v tom, že při právním hodnocení zaměnil obsah reklamní znělky
a obsah označení sponzora. Taková záměna, jakkoli se může zdát omluvitelná a pochopitelná,
působí zmatek a nesrozumitelnost rozsudku. Není totiž zřejmé, zda si městský soud byl vědom
odlišnosti mezi reklamní znělkou a jí předcházejícím označení sponzora. Tato záměna vyvolává
otázku, zda městský soud reklamní znělku neztotožnil s označením sponzora. Takový výklad
je nesprávným posouzením právní otázky. Napadený rozsudek je tak zmatečný, tudíž
nesrozumitelný, a proto nepřezkoumatelný. Stěžovatelka dále namítala, že městský soud
nehodnotil, zda napadené rozhodnutí obsahuje odůvodnění závěru, že předmětný spot
je reklamou, ani zda taková úvaha je v souladu s legislativou a zda odpovídá skutečnosti. Zatímco
stěžovatelka uvedla ve svém rozhodnutí, proč považuje spot za reklamu, městský soud uvedl
svůj názor, proč spot za reklamu nepovažuje. Nijak se však nevypořádal se správní úvahou
stěžovatelky, proč považuje spot za reklamu. Z napadeného rozsudku není vůbec zřejmé,
zda nezaměnil popis obsahu spotu za již zpracovanou úvahu stěžovatelky. Městský soud
v obsahu spotu neshledal zdůrazňování kvality výrobku, srovnání s jinými deníky či obdobnými
produkty, reklamní příběh, ani dynamický přesvědčovací proces. Stěžovatelka však má za to,
že tyto znaky nejsou reklamními znaky stanovenými zákonem. To, zda veřejné oznámení
je či není určené k podpoře výrobku nelze zaměňovat za znaky uvedené městským soudem.
Je jistě nepochybné, že pokud veřejné oznámení obsahuje takové znaky, pak reklama je snáze
identifikovatelná, nicméně v současném světě plném reklamních sdělení, je již zcela běžné, zvolí-li
reklamní zadavatel pro svůj produkt či službu formu reklamy spíše klidného, statického rázu.
Pokud bude nezbytné výklad městského soudu považovat za nezvratný, doplňuje stěžovatelka,
že např. reklama na internetové stránky taktéž nenaplňuje definiční znaky reklamy,
neboť nesměřuje ke koupi těchto stránek či k jejich pronájmu, ale pouze a jedině pro běžného
uživatele k jejich prohlížení. Rovněž by nebylo možné považovat za reklamu upoutávky na jiné
rozhlasové nebo televizní programy, neboť ani v tomto případě nesměřuje reklama k prodeji,
nákupu nebo pronájmu, ale pouze a jedině k jejich užití, resp. sledování. Nebylo by tak možné
považovat za reklamu ani upoutávky na deníky a noviny rozdávané zdarma. Definiční znak
reklamy ze zákona o vysílání ve své podstatě zdůrazňuje zisk zadavatele reklamy spojený
s finančním příjmem. V případě výše uvedených skupin produktů (internetové stránky, inzertní
noviny, upoutávky apod.) nedochází sice k jejich přímému prodeji spotřebiteli, avšak nárůst
množství spotřebitelů se přímo úměrně odráží ve zvyšujících se příjmech těchto zadavatelů.
V daném případě má však stěžovatelka za to, že napadené rozhodnutí obsahuje správní úvahu,
v čem a proč shledala spot za reklamu, přičemž městský soud tuto úvahu nijak nezohlednil
ani nevyvrátil a de facto se jí vůbec nezabýval. Městský soud nesprávně vyhodnotil právní otázku,
pokud ve veřejném oznámení za protihodnotu, směřujícímu k podpoře prodeje produktu E 15
neshledal reklamu, přičemž takové odůvodnění není podložené a opřené zákonnými znaky.
Stěžovatelka dále namítala, že ust. §2 odst. 1 písm. s) zákona o vysílání nestanoví znaky
sponzorského vzkazu, nýbrž definuje sponzorování. Konkrétní podoba označení sponzora
je upravena v hlavě čtvrté zákona o vysílání. Pokud však městský soud shledal, že reklamní znělku
není možné sponzorovat, pak se stěžovatelce jeví jako nadbytečné a matoucí, pokud obsah spotu
posuzuje podle podmínek daných pro jeho podobu. Není – li možné reklamní znělku
sponzorovat, pak nelze předmětnou část vysílání posuzovat podle ustanovení platných
pro sponzorování. Rozhodnutí stěžovatelky je i v této části napadeného rozsudku nesprávně
právně posouzené, navíc zmatečné, a tudíž nesrozumitelné. Bylo povinností městského soudu
zhodnotit, zda napadené rozhodnutí obsahuje mimo jiné jasnou a zřetelnou úvahu, proč
a z jakých důvodů považuje stěžovatelka spot za reklamu a zda tato úvaha je v souladu s platnou
legislativou. Městský soud však úvahu stěžovatelky nijak nehodnotil, ani neprokázal její rozpor
s fakty, resp. podobou spotu. Správní rozhodnutí nelze rušit na základě subjektivního vnímání
podoby spotu. Pokud by městský soud dospěl k závěru, že správní úvaha stěžovatelky není
správná, pak bylo jeho povinností uvést, na základě jakých právních podkladů k takovému závěru
dospěl. Takové odůvodnění však v napadeném rozsudku absentuje a je nahrazeno volnou úvahou
bez dalších podkladů. Z výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla zrušení napadeného
rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
ČT ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že napadený rozsudek zcela jasně
a srozumitelně odůvodňuje závěr, že reklamní znělka není pořadem a že předmětný spot nelze
ve smyslu zákona o vysílání a v souladu s právními závěry Nejvyššího správního soudu považovat
za reklamu. Ačkoli ČT nesouhlasí s prvním výše uvedeným závěrem, je přesvědčena, že závěr,
že v daném případě odvysílala sponzorský vzkaz a nikoli reklamu, byl správný. Již z povahy sporu
je zcela zřejmé, že stěžovatelka předjímala v rámci svého správního uvážení skutečnost,
že reklamní znělka není pořadem, tudíž nemůže být sponzorována, a pře dmětný spot proto
podřadila pod reklamu. ČT v průběhu celého řízení důrazně poukazovala na to, že spot vědomě
zařazovala do vysílání jako sponzorský vzkaz, který však musí splňovat veškeré náležitosti
z hlediska obsahu sponzorského vzkazu. Městský soud prokazatelně hodnotil spot jako celek
a postupoval správně, pokud se zabýval jeho obsahem z hlediska definice sponzorování podle
ust. §2 odst. 1 písm. s) zákona o vysílání ve světle závěrů judikovaných Nejvyšším správním
soudem. Poukazuje – li stěžovatelka na nesrozumitelnost napadeného rozsudku, má ČT za to,
že z jeho obsahu zcela jasně vyplývá, že městský soud měl na mysli vždy obsah vlastního spotu.
Tuto skutečnost v odůvodnění několikrát konstatuje a vyplývá i z kontextu. Nelze proto učinit
závěr, že městský soud nesprávně vyhodnotil právní otázku, pokud ve veřejném oznámení
za protihodnotu neshledal reklamu, protože takové odůvodnění není podložené a opřené
zákonnými znaky, jak uvádí stěžovatelka. Z odůvodnění napadeného rozsudku je nesporné,
že městský soud k rozhodnutí dospěl na základě rozboru a porovnání existence zákonných
definičních znaků reklamy a sponzorování. Správně pak shledal, že popis obsahu spotu, který
uvedla stěžovatelka ve svém rozhodnutí, svědčí právě i úvaze, že se nemohlo jednat o oznámení
směřující k podpoře produktu E 15, bylo – li kromě jiného konstatováno, že spot právě
jen upozorňuje diváka na existenci novin s rozšiřující informací, co je jeho obsahem
a o čí produkt se jedná.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání je provozovatel vysílání povinen zajistit,
aby reklamy a teleshopping byly rozeznatelné a u provozovatele rozhlasového vysílání zřetelně
zvukově, u provozovatele televizního vysílání zřetelně zvukově, obrazově či zvukově-obrazově
oddělené od ostatních částí programu.
Ze správního spisu vyplynulo, že ČT odvysílala v únoru 2008 opakovaně spot zobrazující
velký červený obdélník s bílým nápisem E15. Nad obdélníkem byl text „mladá fronta“ a pod
obdélníkem „15 minut pro ekonomiku & byznys“. Pří horním okraji obrazovky bylo velkým
tučným černým písmem uvedeno „sponzor pořadu“ a při levém dolním okraji obrazovky
„sponzor reklamní znělky“. Červený obdélník plynule přecházel v titulní stránku deníku s názvem
E15, na nějž se naskládaly další čtyři různé výtisky tohoto deníku. V horní části obrazovky bylo
nadále uvedeno „Deník pro ekonomiku a byznys“ a v levé dolní části „sponzor reklamní znělky“.
V závěru spotu se pod výtisky deníku objevil nápis „www.e15.cz“. Spot byl doprovázen
zvukovým sdělením: „Sponzorem reklamní znělky je e patnáct, deník pro ekonomiku a byznys.“
Poté následoval klidný, statický, bílý obraz s červeným nápisem „REKLAMA“, po němž
byl do vysílání zařazen blok reklam.
Stěžovatelka v prvé řadě namítala nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku spočívající
v tom, že městský soud zaměnil reklamní znělku a označení sponzora. Je sice pravdou,
že městský soud v napadeném rozsudku na str. 11 v úvodu druhého odstavce uvedl, že se zabýval
otázkou, „...zda žalobcem prezentovaná reklamní znělka je či není reklamou...“, nicméně
z navazující argumentace (poslední odstavec na str. 11 a pokračující na str. 12) i z celkového
kontextu napadeného rozsudku lze podle Nejvyššího správního soudu jednoznačně dovodit,
že městský soud ve skutečnosti hodnotil to, zda lze za reklamu ve smyslu zákona o vysílání
považovat předmětný spot, který reklamní znělce předcházel. Toto pochybení městského soudu
proto nemá vliv na přezkoumatelnost napadeného rozsudku.
V daném případě je třeba důsledně rozlišovat mezi předmětným spotem a reklamní
znělkou, která na spot bezprostředně navazovala. Nejvyšší správní soud považuje zejména
za nutné zdůraznit, že ČT nebyla sankcionována za odvysílání sponzorského vzkazu k části
vysílání, kterou podle zákona o vysílání sponzorovat nelze, ale za odvysílání reklamy, která nebyla
od ostatních částí programu oddělena [§48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání]. Pro vyslovení
závěru o porušení ust. §48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání však v daném případě bylo zcela
postačující zhodnotit, zda předmětná část vysílání je či není reklamou ve smyslu ust. §2
odst. 1 písm. n) a dále, pokud by se o reklamu jednalo, zda byla či nebyla od ostatních částí
programu oddělena. Bylo tedy naprosto nadbytečné, že se, jak stěžovatelka ve svém rozhodnutí,
tak městský soud v napadeném rozsudku, poměrně podrobně zabývaly tím, zda reklamní znělka
je či není pořadem ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. l) zákona o vysílání. Nejvyšší správní soud
se proto nezabýval stížním bodem, ve kterém stěžovatelka namítala, že dospěl–li městský soud
k závěru, že reklamní znělku nelze sponzorovat, pak není možné předmětný spot posuzovat
podle ustanovení platných pro sponzorování.
Naopak zásadní význam má vyřešení otázky, zda předmětný spot byl či nebyl reklamou
ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání. Stěžovatelka v této souvislosti namítala,
že městský soud nahradil její správní úvahu úvahou vlastní.
V napadeném správním rozhodnutí stěžovatelka k této otázce uvedla, že „ spot upozorňuje
diváka na existenci novin, konkrétně pak deníku s názvem E15 s rozšiřující informací, že jeho obsahem jsou
informace ekonomické a podnikatelské. Současně pak znázorněním několika výtisků sděluje divákovi jeho
podobu a pravidelnost vydávání. Deník E15 není produktem provozovatele, jedná se o produkt společnost Mladá
fronta, a. s. (viz obsah spotu). Je tedy nesporné, že společnost Mladá fronta, a. s. veřejně oznámila (prostřednictvím
televizních programů ČT1 a ČT2), za úplatu (nebo jinou protihodnotu) informaci o svém produktu, jež je určená
k podpoře jeho prodeje, eventuelně zvýšení sledovanosti jeho internetových stránek www.e15.cz. Stejně tak
je nesporné, že toto oznámení bylo zveřejněno účastníkem řízení prostřednictvím jemu zákonem svěřeného média.
Rada se shodla, že spot je reklamou ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona č. 231/2001 Sb. a nic na této
skutečnosti nemění doplňkový text v reklamě uvedený – sponzor reklamní znělky; sponzor pořadu.“
V případě hodnocení, zda určitá část televizního vysílání naplnila definiční znaky reklamy
obsažené v ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání, se jedná o posuzování právní otázky, které
sice primárně přísluší stěžovatelce, ale její právní závěry nepochybně podléhají soudnímu
přezkumu. Stěžovatelce nicméně důvodně namítá, že m ěstský soud při hodnocení této otázky
pochybil. Vůbec se totiž nezabýval argumenty, jimiž stěžovatelka ve svém rozhodnutí
odůvodnila závěr, že předmětný spot byl reklamou, a de facto jej pouze negoval tím, že jej
nahradil vlastním právním závěrem, aniž by uvedl, proč považuje argumentaci stěžovatelky
obsaženou v napadeném rozhodnutí za nesprávnou či neopodstaněnou. Nelze navíc přehlédnout,
že již tak dosti stručná argumentace městského soudu k této sporné otázce je v podstatě převzatá
ze žaloby (str. 5 odstavec druhý). V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na ust. §157
odst. 2 věta druhá o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s., podle kterého soud dbá o to, aby odůvodnění
rozsudku bylo přesvědčivé.
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost
je v této části důvodná a napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Proto se již nezabýval stížní námitkou,
v níž stěžovatelka věcně zpochybnila závěr městského soudu o tom, že předmětný spot reklamou
nebyl.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů napadený rozsudek podle ust. §110
odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení,
v němž je městský soud podle odst. 3 citovaného ustanovení vázán právním názorem
vysloveným v tomto rozsudku. O věci bylo rozhodnuto bez jednání postupem podle §109
odst. 1 s. ř. s., podle něhož o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne městský soud v novém rozhodnutí
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu