ECLI:CZ:NSS:2009:7.AS.57.2009:86
sp. zn. 7 As 57/2009 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senáě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká
televize, se sídlem Na Hřebenech II., Praha 4 – Kavčí Hory, proti žalované: Rada
pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2009,
č. j. 10 Ca 286/2008 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze zrušil rozsudkem ze dne 3. 3. 2009, č. j. 10 Ca 286/2008 – 40
rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 1. 7. 2008,
sp. zn. 2007/958/had/ČTV, kterým byla České televizi (dále jen „ČT“) uložena pokuta ve výši
100 000 Kč za porušení ust. §48 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., o p rovozování
rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o vysílání“),
neboť odvysíláním pořadu Události, resp. reportáže o společnosti GHC Genetics, s. r. o., dne
22. 11. 2007 od 19:00 hodin na p rogramu ČT 1 porušila povinnost nezařazovat do vysílání
skrytou reklamu. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že stěžovatelka nesprávně
posoudila porušení citovaného ustanovení, neboť v daném případě reportáž neobsahuje skrytou
reklamu. Aby bylo možno podřadit předmětný pořad pod ust. §2 odst. 1 písm. q) zákona
o vysílání, musela by být splněna podmínka spočívající ve skutečnosti, že prezentace zboží,
služeb, obchodní firmy, ochranné známky nebo činnosti výrobce zboží nebo poskytovatele
služeb, uvedená provozovatelem vysílání v pořadu, záměrně sledovala reklamní cíl a tímto uvedla
veřejnost v omyl o povaze této prezentace. Z předmětné reportáže však nevyplývá, že by tento cíl
sledovala. Městský soud dále uvedl, že v ust. §2 odst. 2 písm. e) zákona č. 483/1991 Sb., o Čes ké
televizi, ve znění pozdějších předpisů, je vymezen způsob naplnění veřejné služby v oblasti
televizního vysílání ČT, která by měla být garantem co nejširší nezávislosti veřejnoprávního
hromadného sdělovacího prostředku. Jako reklamu chápe zákon o vysílání každé sdělení, které
kumulativně obsahuje následující tři prvky. Musí se jednat o veřejné oznámení, musí být vysíláno
za úplatu a musí sloužit zejména k podpoře prodeje či nákupu výrobků nebo služeb. Městský
soud při posuzování obsahu předmětné reportáže dospěl k závěru, že ačkoliv v reportáži zazněly
jednotlivé prvky, které by pojem reklamy ve smyslu ust. §2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání
mohly naplnit, nelze z ní dovodit, že reportáž záměrně sledovala reklamní cíl a byla tedy určena
k podpoře prodeje služeb nabízených společností GHC Genetics, s. r. o. Nebylo také prokázáno,
že oznámení bylo vysíláno za úplatu. Obsah reportáže byl zaměřen na poskytnutí informace,
která má zásadní význam v oblasti zdravotní prognosticko indikační služby. Z pohledu adresátů
této informace nejde o informaci zanedbatelnou, neboť právě preventivní charakter této služby
byl reportáží zdůrazněn a nepochybně je v zájmu celé společnosti, aby taková služba byla
veřejnosti nabízena a rovněž využívána. Reportáž byla vysílána ve zpravodajském pořadu,
v němž jsou divákům poskytovány informace zpravodajského a publicistického charakteru
o aktuálním politickém vývoji, ale i informace o nových objevech např. z oblasti techniky,
zdravotnictví, významných počinech v oblasti kultury, vzdělání apod. Stejně jako nelze chápat
např. informaci o udělení ocenění za přínos evropské kinemato grafii v mezinárodní soutěži
za skrytou reklamu či vybízení k návštěvě filmu, nelze ani informace o nově užívané léčebné
či nové prognostikodiagnostické metodě v konkrétním zdravotním zařízení, i s komerčním
zaměřením, jako tomu bylo v daném případě, považovat za informace mající reklamní obsah,
neboť přináší nové možnosti vyhodnotit jediným testem genetické dispozice ke dvaceti
závažným nemocem. Významnou roli hraje podle městského soudu i aktuálnost podaných
informací. Zpochybňuje-li stěžovatelka v napadeném rozhodnutí ojedinělost služby a popírá,
že předmětné informace byly poskytnuty ve veřejném zájmu , městský soud se s tímto závěrem
neztotožnil. Stěžovatelka sice připustila, že nezjistila subjekt, který by poskytoval totožnou
službu, ale poukázala na to, že testy identifikující dispozice jednotlivců k nemocem provádí i jiné
subjekty na trhu. Důraz obsažený v dané reportáži, že na základě jediného testu lze zjistit
dispozice k cca dvaceti chorobám, je podle městského soudu na místě. Ojedinělost této
informace spočívá právě v možnosti během jediného vyšetření zjistit předpoklady k různým
nemocem. Stěžovatelka nemůže předem vyloučit, že nejde o informaci, která by nereprezentovala
službu pro veřejnost s poukazem na to, že možnost jejího využití je limitována výší ceny. Nelze
komukoli odepřít právo volby, zda tuto službu využije či nikoli, ale je třeba informovat o tom,
že tato možnost existuje. Nelze souhlasit ani se závěrem stěžovatelky, že reportáž byla
zpracována tak, že z ní vyplývá, že jde již o zavedenou firmu. V reportáži totiž výslovně zaznělo,
že „laboratoř začne fungovat od 1. prosince...“. Dané reportáži nelze vytýkat ani to,
že doprovodná vyjádření F. Š. a P. (matky malé A.) nemohla poukazovat na produkty předmětné
laboratoře. Tato vyjádření ilustrovala význam diagnostického vyšetření, jehož preventivní význam
nelze zpochybňovat. Z uvedených důvodů městský soud nepřisvědčil ani tvrzení stěžovatelky, že
v předmětné reportáži byly poskytnuty zavádějící a mylné informace o terapeutických účincích,
navíc ve vztahu ke zdraví dítěte. Celkové vyznění reportáže bylo zaměřeno na ojedinělost nové
diagnostické služby a nebylo zaměřeno na reklamní cíl. V reportáži nezazněl ani název firmy. Její
obchodní jméno bylo uvedeno toliko v souvislosti se jmény pracovníků dané laboratoře.
Informace o tom, že službu nehradí Všeobecná zdravotní pojišťovna a že jde o službu placenou,
byla v dané případě doprovodnou informací sloužící divákům k rozhodnutí, zda tuto novou
službu využijí.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační namítala, že městský soud nesprávně
posoudil aspekt záměrnosti reklamního cíle při posuzování znaků skryté reklamy a použil
extenzivního výkladu ust. §2 odst. 2 zákona o vysílání. Stěžovatelka ve svém rozhodnutí správní
úvahu o záměrnosti reklamního cíle uvedla. Zákon o vysílání uvádí jako definič ní znak skryté
reklamy, že daná prezentace záměrně sleduje reklamní cíl. Je tedy nutné prokazovat subjektivní
úmysl a stěžovatelka hledá cesty k prokázání explicitně vyjádřeného reklamního záměru
v konkrétním případě. Takový důkaz záměru by byl pochopitelně dokonalý – např. smluvní
dokument zaručující odvysílání dané prezentace s určitým protiplněním druhé strany. Prakticky
je však nereálné, aby mohla přijmout za standardní postup hledání takových důkazů. Existenci
takto hmatatelného vyjádření úmyslu není z principu možné považovat za nutný či jediný
adekvátní důkaz záměrnosti. Naopak z určitého pohledu je bližší poslání stěžovatelky hledání
důkazu především v samotném obsahu vysílání. Možný je i jakoby opačný přístup, pokud
provozovatel učiní součástí vysílání určitou prezentaci, např. takovou, která objektivně plní
reklamní cíl, avšak není prezentována ve vysílání jako reklama , je do značné míry evidentní,
že je to výsledkem záměru. Již ze základní povinnosti provozovatele nést odpovědnost za obsah
programu logicky vyplývá, že nezáměrně nekontrolované prvky se v podstatě nemohou
ve vysílání programu objevit, případně až na určité zvláštní situace např. při živém vysílání.
Kontrola obsahu programu před jeho vysíláním provozovatelem je ve skutečnosti dlouhodobá
a vícestupňová. Nepřítomnost explicitně vyjádřeného záměru, v konkrétním případě prezentace
s objektivním reklamním charakterem, neznamená, že takový záměr zde nebyl. Jedná
se o záměrně špatný dramaturgický a redakční záměr, kdy provozovatel neprovedl ř ádnou
specifikaci skutečného charakteru sdělení, které má v úmyslu odvysílat a pouze tato
dramaturgická nebo redakční disjunkce provozovatele mohla způsobit, že nenazval reklamní cíl
prezentace pravým jménem. Jako velmi podstatné se jeví kritérium efektiv ního cíle komunikace,
nebo-li objektivní působení daného sdělení na diváky. Plní – li prezentace objektivně reklamní cíl,
je tím do značné míry prokázáno, že provozovatel se dopustil záměrného odvysílání reklamní
prezentace. Nelze přijmout přístup, že chabá dramaturgická nebo redakční příprava může
automaticky ospravedlňovat zařazování prezentací s charakterem skryté reklamy do pořadu.
Podle stěžovatelky posoudil městský soud otázku veřejné služby v rozporu se zákonem,
neboť se v případě společnosti GHC Genetics, s. r. o. jedná o novou službu. Jeho příměr
k informacím o kulturních událostech do jisté míry pokulhává. V případě GHC Genetics, s. r. o.
byla uvedena cena služby a její dostupnost, tedy informace ryze m arketingového charakteru,
což se v případě informací o kulturních událostech neděje. Pokud městský soud uvedl,
že v reportáži nezaznělo jméno obchodní firmy, odchýlil se od skutečné podoby reportáže.
Jméno společnosti je zřejmé z titulků identifikujících jednotlivé mluvčí a není sporu o tom,
že divák obdržel dostatečné informace o názvu společnosti službu poskytující. Dospěl-li městský
soud k názoru, že reportáž byla zaměřena na ojedinělost nabízené služby, přestože genetický
obraz o predispozicích dědičných chorob je zcela standardním vědeckým postupe m, nijak
nezohlednil skutečnost, že na našem trhu působí více společností s touto službou. Nesprávně
také posoudil problematiku veřejného zájmu. Svou úvahu, že stěžovatelka ve svém rozhodnutí
nesprávně uvedla, že předmětná reportáž neodpovídá veřejnému zá jmu, nijak neodůvodnil
a pouze se odvolal na skutečnost, že nelze nikomu odepřít právo službu deklarovanou v reportáži
využít. Tato úvaha však nijak nevyvrací rozhodnutí stěžovatelky o skutečnosti, že daná reportáž
neodpovídá veřejnému zájmu. Stěžovatelka trvá na své správní úvaze, že informace
o diagnostických prostředcích vycházejících z principů poznatků moderní medicíny známých
posledních 20 let, založených pouze na jejich modifikaci a uvádění jich jako převratných, spolu
s cenou, jménem společnosti, nelze mít za informaci ve veřejném zájmu. Ze shora uvedených
důvodů má za to, že napadený rozsudek je stižen vadami a tedy nezákonný. Proto navrhla jeho
zrušení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
ČT ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že za skrytou reklamu lze považovat
prezentaci, která záměrně sleduje reklamní cíl. Z dikce ust. §2 odst. 1 písm. q) zákona o vysílání
je nepochybné, že tato záměrnost musí být explicitně prokázá na. Nelze se dovolávat toho,
že prokazovat subjektivní úmysl, např. smluvním dokumentem zaručujícím prokazatelně
odvysílání dané prezentace s určitým protiplněním druhé strany, je nereálné. Rovněž není možno
se opírat o konstatování, že stěžovatelka hledá cesty, které by takový důkaz nahradily. Takovou
cestou nemůže být úvaha, že naplnění skutkové podstaty správního deliktu skryté reklamy lze mít
za prokázané na základě tvrzení, že naplňuje – li prezentace objektivně reklamní cíl, je tím
„do značné míry“ prokázáno, že provozovatel se dopustil záměrného odvysílání reklamní
prezentace. ČT je přesvědčena, že stěžovatelka svou vlastní formulací, „že je do značné míry
evidentní“, sama připouští, že záměr, že vysílaná prezentace plní reklamní cíl a byla záměrně
zařazena s tímto cílem do vysílání, tímto jednoznačně prokázán není a být nemůže. Je velmi
diskutabilní posuzovat, zda mohla být veřejnost uvedena v omyl o povaze této prezentace, jde-li
o výhrady ze strany stěžovatelky na základě jím stanoveného kritéria „efektivního cíle
komunikace“, pokud dopad tohoto sdělení ve smyslu skryté reklamy na diváky konkrétními
důkazy není schopna jakkoli doložit. Stěžovatelka je povinna učinit veškeré možné úkony k tomu,
aby deliktní jednání účastníka bylo v souladu se zákonem prokázáno, tudíž je povinna své úvahy
o dopadu skrytého reklamního sdělení minimálně podpořit konkrétními důkazy (např. reakce
a ohlasy diváků, tiskové zprávy, zvýšení zájmu o produkt, apo d.). Nelze také konstatovat,
že nezáměrné prvky se v programu nemohou objevit a připustit tuto možnost pouze výjimečně
v rámci živého vysílání. Vždy je nutno komplexně zvažovat řadu dalších aspektů vyplývajících
z koncepce pořadu, jeho zařazení, tématiky, obsahu apod. ČT také nemůže akceptovat úvahu,
že nepřítomnost explicitně vyjádřeného záměru v případě prezentace s objektivním reklamním
charakterem neznamená, že takový záměr zde nebyl. Příměr k informacím z kulturního světa
nemůže pokulhávat. Je – li divák informován např. o celosvětové premiéře filmu nebo koncertu
světové celebrity, je zcela logické, že v těchto souvislostech se provozovatel vysílání může zmínit
např. o termínu konání a ceně vstupného. ČT od počátku zdůrazňovala, v čem spatřuje
ojedinělost, význam a závažnost předmětného sdělení pro veřejnost, a to, že příslušné dispozice
lze prognostikovat na základě jediného testu. Je – li možno konstatovat, že genetický obraz
o predispozicích dědičných chorob je dnes již standardním vědeckým postupem, pak právě
jakýkoli další stupeň vývoje v této oblasti by naopak měl být veřejnosti sdělován. Nelze souhlasit
ani s názorem stěžovatelky, že městský soud se argumentačně odchýlil od skutečné podoby
reportáže. V rámci úvahy o naplnění skutkové podstaty správního deliktu skryté reklamy
vycházela stěžovatelka z konkrétně uvedených citací reportáže, kde je zmiňována pouze „nová
laboratoř v Praze“, není zde uváděno obchodní jméno společnosti a v žádném případě pak není
společnost prezentována pod obchodním jménem v rámci celé reportáže, resp. není zmiňována
vůbec. Název společnosti je uveden skutečně pouze ve vztahu k osobám vyjadřujícím
se k předmětné problematice. ČT je tedy v souladu se závěrem městského soudu přesvědčena,
že předmětnou reportáží nebyla naplněna skutková podstata ust. §48 odst. 1 písm. g) zákona
o vysílání a rozhodnutí stěžovatelky považuje za nezákonné.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 2 a 3
s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v kasační stížnosti, a přitom sám
neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle ust. §48 odst. 1 písm. g) jsou provozovatelé vysílání povinni nezařazovat
do vysílání skryté a podprahové reklamy a teleshopping.
Podle ust. §2 odst. 1 písm. q) zákona o vysílání se pro účely tohoto zákona skrytou
reklamou rozumí slovní nebo obrazová prezentace zboží, služeb, obchodní firmy, ochranné
známky nebo činnosti výrobce zboží nebo poskytovatele služeb, uvedená provozovatelem
vysílání v pořadu, který nemá charakter reklamy a teleshoppingu, pokud tato prezentace záměrně
sleduje reklamní cíl a může veřejnost uvést v omyl o povaze této prezentace; taková prezentace
je považována za záměrnou zejména tehdy, dojde-li k ní za úplatu nebo jinou protihodnotu.
Stěžovatelka především namítala, že městský soud nesprávně posoudil aspekt záměrn osti
reklamního cíle. K otázce záměrnosti se městský soud v napadeném rozsudku skutečně nevyjádřil
a ostatně ani vyjádřit nemohl. Ze znění ust. §2 odst. 1 písm. q) zákona o vysílání totiž vyplývá,
že zkoumání otázky záměrnosti je vázáno na zjištění, že odvysílaná prezentace sleduje reklamní
cíl. Dospěl-li tedy městský soud k závěru, že předmětná reportáž reklamní cíl nesledovala, nebylo
již logicky možné, aby se uvedenou otázkou zabýval. Poměrně obsáhlá argumentace stěžovatelky,
kterou v kasační stížnosti uvedla k otázce záměrnosti a jejího prokazování provozovateli vysílání,
se tedy míjí s důvody napadeného rozsudku a působí spíše jako dodatečné odůvodnění správního
rozhodnutí. V této souvislosti Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že na nápravu případnýc h
nedostatků odůvodnění správního rozhodnutí není v kasační stížnosti prostor (viz např.
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004, č. j. 3 As 51/2003 – 58,
www.nssoud.cz). Dále je třeba poznamenat, že ani napadené správní rozhodnutí ve vztahu
k otázce záměrnosti v podstatě žádné odůvodnění neobsahuje. Stěžovatelka totiž pouze uvedla,
že podmínka úplaty je „podstatná pro otázku záměrnosti nikoliv bezpodmínečným znakem
pro naplnění definice pojmu skrytá reklama. Skrytá reklama jako taková je vymezena pojmově
jako prezentace sledující reklamní cíl.“ Se stěžovatelkou lze souhlasit v tom, že pro posouzení
části vysílání jako skryté reklamy není nutné prokázat, že k odvysílání došlo za úplatu nebo jinou
protihodnotu. Ust. §2 odst. 1 písm. q) zákona o vysílání totiž poskytnutí úplaty za odvysílání
prezentace zmiňuje pouze jako příklad situace, kdy je třeba považovat odvysílanou prezentaci
za záměrnou. To však nic nemění na tom, že otázkou záměrnosti se stěžov atelka při zkoumání
toho, zda byla odvysílána skrytá reklama, zabývat musí.
Pokud stěžovatelka zpochybnila příměr ke kulturním událostem, který městský soud
v napadeném rozsudku použil, byl tento použit pouze jako podpůrný argument pro závěry
městského soudu a napadený rozsudek by obstál i bez tohoto příměru. I kdyby tedy bylo toto
přirovnání „pokulhávající“, nic by to neměnilo na tom, že odůvodnění napadeného rozsudku
obsahuje zcela jasné, srozumitelné a logické důvody pro zrušení rozhodnutí stěžova telky.
Polemiku o tom, zda použitý příměr byl případný či méně případný, pokulhávající či naopak
vystihující podstatu věci, proto považuje Nejvyšší správní soud pro posouzení zákonnosti
napadeného rozsudku za zcela nadbytečnou.
Stěžovatelka dále namítala, že městský soud se argumentačně odchýlil od skutečné
podoby reportáže. Městský soud sice v napadeném rozsudku uvedl, že v reportáži nezazněl
„název firmy“ společnosti GHC Genetics, s. r. o., avšak v bezprostředně navazující větě uvedl,
že „Obchodní jméno firmy bylo uvedeno toliko v souvislosti se jmény pracovníků dané
laboratoře.“ Městský soud tedy pouze vyjádřil to, že firma GHC Genetics, s. r. o. nezazněla
v reportáži ve zvuku, ale objevila se na obrazovce jen v titulku. Pokud tedy stěžovatelka v kasační
stížnosti poukazuje na to, že jméno společnosti je zřejmé z titulků identifikujících jednotlivé
mluvčí, konstatuje de facto totéž, co městský soud v napadeném rozsudku. Tato stížní námitka
je proto nedůvodná.
Stěžovatelka rovněž zpochybnila závěr městského soudu týkající se ojedinělosti nabízené
služby a namítala, že nezohlednil to, že na našem trhu působí více společností poskytující tuto
službu. Tvrzení stěžovatelky o existenci konkurenčního prostředí nebylo ve správním řízení
prokázáno a ani v řízení před městským soudem stěžovatelka ne navrhla žádný důkaz, kterým
by toto své tvrzení podpořila. Sama stěžovatelka ostatně ve správním rozhodnutí výslovně
připustila, že služba, o které předmětná reportáž informovala, je ojedinělá. Mimo jiné totiž
uvedla, že je „velmi diskutabilní, zda je nabízená služba s ohledem na její cenu ojedinělá, neboť jiné společnosti
sice nenabízejí v jednom testu určení tolika nemocí, přesto prokazatelně tyto nemoci lze indikovat u jiných
společností. Ojedinělé tedy skutečně je, že tyto dispozice odhalí jeden test, ale neodhalí jiné nemoci, než lze odhalit
testy běžně prováděnými! Ojedinělost tak pro diváka spočívá pouze v tom, že k odhalení cca dvaceti dispozic
k nemocem postačuje jeden vzorek DNA naproti několika vzorkům u j iných společností.“ V daném případě
není sporné, že genetické predispozice k jednotlivým chorobám je možné diagnostikovat
jednotlivými vyšetřeními. Nicméně předmětná reportáž opakovaně poukazovala na to,
že odlišnost a novost předmětné služby spočívá v možnosti diagnostikovat na základě jediného
testu predispozice až k 20 chorobám. Právě tato skutečnost vedla městský soud k závěru,
že existoval veřejný zájem na odvysílání předmětné reportáže. V této souvislosti také poukázal
na zásadní význam odvysílané informace v oblasti zdravotní prognosticko indikační služby
a na preventivní charakter této služby. Toto odůvodnění považuje Nejvyšší správní so ud za zcela
dostatečné, a proto námitka stěžovatelky, že městský soud svou úvahu týkající se veřejného
zájmu na odvysílání reportáže nijak neodůvodnil, je neopodstatněná.
Ze všech důvodů výše uvedených není kasační stížnost důvodná, a proto ji Nejvyšší
správní soud podle ustanovení §110 odst. 1 věta druhá s. ř. s. zamítl. Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje o kasační stížnosti zpravidla bez jednání,
neboť neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a ČT žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu