ECLI:CZ:NSS:2009:7.AS.6.2009:41
sp. zn. 7 As 6/2009 - 41
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: I. G.,
zastoupena Mgr. Luďkem Trnou, advokátem se sídlem Na Desátém 27/1762, Ostrava -
Moravská Ostrava a Přívoz, proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka
Svobody 1222/12, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 18. 8. 2008, č. j. 8 Ca 179/2008 – 26,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 8. 2008, č. j. 8 Ca 179/2008 - 26, zastavil řízení
o žalobě podané žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva dopravy
ze dne 12. 2. 2008, č. j. 5/2008-160-AS/3, kterým bylo zamítnuto její odvolání a potvrzeno
rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství,
ze dne 1. 10. 2007, č. j. MSK 118848/2007. V odůvodnění usnesení městský soud uvedl,
že stěžovatelku vyzval usnesením ze dne 28. 4. 2008, č. j. 8 Ca 179/2008 – 20, k zaplacení
soudního poplatku a současně ji poučil o důsledcích nezaplacení. Toto usnesení bylo stěžovatelce
doručeno do vlastních rukou dne 17. 5. 2008, ale stěžovatelka ve stanovené lhůtě, a ani do doby
rozhodnutí soudu o zastavení řízení soudní poplatek nezaplatila.
Proti tomuto usnesení podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., v níž uvedla, že žalobu podala dne
14. 4. 2008 k poštovní přepravě, přičemž adresátem zásilky byl Krajský soud v Praze. Na této
žalobě byl zaplacen kolkovými známkami soudní poplatek ve výši 2000 Kč. Následně
stěžovatelka z opatrnosti podala identickou žalobu u Městského soudu v Praze, neboť si byla
vědoma, že Krajský soud v Praze není příslušný k projednání žaloby. Stěžovatelka má za to, že
pokud zaslala žalobu věcně nepříslušnému soudu, který ji má v souladu s o. s. ř. postoupit soudu
věcně příslušnému, a současně s podáním žaloby u věcně nepříslušného soudu zaplatila soudní
poplatek, splnila tím svou poplatkovou povinnost. Stěžovatelka tak uhradila soudní poplatek ještě
předtím, než bylo vydáno usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a proto
nemělo být řízení zastaveno. Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené
usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě podané kasační stížnosti napadené usnesení
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2003,
č. j. 5 Afs 4/2003 - 29, publikovaný pod č. 69/2004 Sb. NSS a na www.nssoud.cz, judikoval,
že ustanovení §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“) umožňuje i ve správním soudnictví zaplatit soudní poplatek po vydání
usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, pokud ještě nenabylo právní moci. Je-li
poplatek takto zaplacen, zruší usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku soud, který
je vydal.
V dané věci podala stěžovatelka dvě žaloby proti témuž správnímu rozhodnutí. První
z nich podala dne 14. 4. 2008 k poštovní přepravě a adresovala ji Krajskému soudu v Praze
a druhou podala dne 15. 4. 2008 faxem a zároveň předala téhož dne potvrzující písemné podání
(ve smyslu §37 odst. 2 věty druhé s. ř. s.) k poštovní přepravě a adresovala ji Městskému soudu
v Praze. V souladu s ustanovením §37 odst. 2 věta první s. ř. s. se jedná o podání obsahující úkon,
jímž se disponuje řízením nebo jeho předmětem (zahajuje se jím řízení), jejž lze provést písemně.
Z toho, že se jedná o obsahově identické žaloby, pouze adresované různým soudům, nevyplývá,
že by o nich soud neměl rozhodovat zvlášť jako o dvou samostatných žalobách. Tato skutečnost
je naopak zásadní pří posuzování, zda projednání jedné z žalob nebrání překážka již zahájeného
řízení. Stížní námitka, že soudní poplatek byl uhrazen ještě předtím, než bylo vydáno usnesení
o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku, se proto nezakládá na pravdě. Stěžovatelka
totiž zaplatila soudní poplatek jen za žalobu zaslanou Krajskému soudu v Praze, nikoliv však
již za žalobu zaslanou Městskému soudu v Praze. I když stěžovatelka uvedla, že jednu z uvedených
žalob podala jen jako „pojistku“, nic to nemění na její poplatkové povinnosti ve vztahu k oběma
žalobám.
Městský soud proto nepochybil, pokud řízení o podané žalobě zastavil pro nezaplacení
soudního poplatku, protože jej stěžovatelka nezaplatila, a to ani na výzvu soudu.
S ohledem na skutkové okolnosti považuje Nejvyšší správní soud uvést, že Krajský soud
v Praze jako soud místně nepříslušný věc rozhodl o postoupení podané žaloby stěžovatelky
místně příslušnému Městskému soudu v Praze. Postoupení žaloby v důsledku jejího podání
u soudu místně nepříslušného nemá vliv na běh lhůty k podání žaloby podle §72 odst. 1 s. ř. s.,
protože řízení u soudu je již zahájeno. Z ustanovení §32, §40 a §72 odst. 1 s. ř. s. totiž
jednoznačně vyplývá, že řízení se u soudu, bez ohledu na jeho místní příslušnost, zahajuje
v tomto případě podáním žaloby. Ostatně i kdyby soudní poplatek za žalobu podanou
u Městského soudu v Praze stěžovatelka zaplatila, tento soud by právě pro překážku
již zahájeného soudního řízení jednu ze žalob (v pořadí druhou) odmítl podle §43 odst. 1
písm. a) s. ř. s. , jakmile by se u Městského soudu v Praze obě žaloby stěžovatelky „setkaly“.
Odmítnutím žaloby napadeným usnesením není stěžovatelce odňata možnost brojit proti
předmětnému rozhodnutí Ministerstva dopravy, neboť tak může činit v řízení ve věci vedené
původně u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 44 Ca 53/2008 a postoupené Městskému soudu
v Praze, byl-li v této věci soudní poplatek řádně zaplacen, jak tvrdí stěžovatelka.
S ohledem na výše uvedené neshledal Nejvyšší správní soud stěžovatelkou tvrzenou
nezákonnost napadeného usnesení, a proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110
odst. 1 poslední věta s. ř. s.). Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody
pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatelka v řízení úspěch neměla a Ministerstvu dopravy žádné náklady
s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. března 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu