ECLI:CZ:NSS:2009:7.AS.63.2007:67
sp. zn. 7 As 63/2007 - 67
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové
a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobkyně B. V.
zastoupené JUDr. Jiřinou Hájkovou, advokátkou se sídlem Krnov, Revoluční 20, proti
žalovanému Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje, se sídlem Ostrava, 28. října
2771/117, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze
dne 26. 9. 2007, č. j. 22 Ca 232/2005 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Rozhodnutím žalovaného ze dne 7. 6. 2005, č. j. 2043/ 2005/ÚPS/Sni/0003, bylo podle
§59 odst. 1 a 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „správní řád“) na podkladě odvolání žalobkyně změněno rozhodnutí
Městského úřadu Města Albrechtice – stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“)
ze dne 25. 2. 2005, č. j. SÚ:4005/813/332/7/04, kterým stavební úřad na podkladě žádosti
stavebníka - obce Jindřichov rozhodl o umístění stavby (dále též jen „územní rozhodnutí“). Dále
rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 8. 2005, č. j. 17224/2005/ÚPS/Sni/0006, bylo zamítnuto
odvolání žalobkyně proti rozhodnutí stavebního úřadu – dodatečnému stavebnímu povolení
ze dne 13. 6. 2005, č. j. SÚ:027/008/332/7/04 (dál e též jen „dodatečné stavební povolení“),
a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Konečně rozhodnutím žalovaného ze dne 31. 10. 2005,
č. j. 21708/2005/ÚPS/Sni/0006, bylo podle §59 odst. 1 a 2 správního řádu na podkladě
odvolání žalobkyně změněno rozhodnutí stavebního úřadu – stavební povolení ze dne
22. 7. 2005, č. j. SÚ:2154/397/332/7/05 (dále též jen „stavební povolení“). Územní rozhodnutí,
stavební povolení i dodatečné stavební povolení se týkala přístavby a nástavby budovy
č. p. 58 na parcele č. 73/1 na pozemku parc. č. 73/1 a 73/2 – zastavěná plocha v k. ú. Jindřichov
ve Slezsku, spočívající: 1. v přístavbě zádveří nového vstupu s valbovou střechou, schodištěm,
rampou a chodníkem na pozemku parc. č. 73/1 v k. ú. Jindřichov ve Slezsku, 2. v nástavbě
budovy č. p. 58 na stavební parcele č. 73/1 spočívající ve vybudování nové střechy, která
konstrukčně navazuje na budovu č. p. 472 na stavební parcel e č. 73/2 v k. ú. Jindřichov
ve Slezsku, a 3. ve vybudování nových větví dešťové kanalizace č. 3, 4 a 5 na stavební parcele
č. 73/1 v kat. území Jindřichov ve Slezsku.
Výše uvedená rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně samostatnými žalobami
u Krajského soudu v Ostravě, kterými se domáhala jejich zrušení. Usnesením ze dne
23. 8. 2007, č. j. 22 Ca 232/2005 - 32, krajský soud spojil výše uvedené žaloby vedené
pod sp. zn. 22 Ca 232/2005, sp. zn. 22 Ca 309/2005 a sp. zn. 22 Ca 424/2005, ke společnému
projednání pod sp. zn. 22 Ca 232/2005. Rozsudkem ze dne 26. 9. 2007, č. j. 22 Ca 232/2005 - 45,
pak byly žaloby zamítnuty pro nedůvodnost.
Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku, po shrnutí obsahu spisu a dosavadního
průběhu správního řízení obou instancí, odkázal v problematice nedochovaných dokumentů
původního stavebního řízení z roku 1983 na §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební
zákon“), který pamatuje na situaci, kdy nejsou zachovány doklady, z nichž by bylo možné zjistit
účel, pro který byla stavba povolena. Na podkladě žádosti o kolaudaci z roku 1983 a protokolu
o jednání v rámci kolaudačního řízení, v němž je konstatováno řádné provedení stavby, ve shodě
s žalovaným dovodil, že ke kolaudaci stavu z roku 1983 došlo a úpravy tehdy provedené byly
zkolaudovány řádně. Dále připomněl, že §139 písm. a) stavebního zákona umožňuje učinit
předmětem stavebního řízení i jen část stavby a nestanoví žádná kritéria přípustnosti takového
postupu. Za této situace nelze stavebnímu úřadu vytýkat, že došlo k rozdělení různých částí jedné
stavby do více stavebních řízení, a to také proto, že i vymeze ní předmětu správního řízení
je ponecháno na stavebníkovi. Je potom třeba důsledně rozlišovat mezi obsahem jednotlivých
řízení a z hlediska uplatněných námitek nelze vždy vnímat veškerou sta vebníkovu činnost jako
souhrnně posuzovaný celek. Pokud tedy žalobkyně namítá v územním a stavebním řízení
dosavadní stavebníkovu činnost, pak je tato námitka lichá, neboť na tuto činnost stavební
povolení nijak nedopadá. Pokud je naopak stavebníkova dosavadní činnost napadána v řízení
o odstranění stavby a jejím dodatečném povolení, pak zde stavební úřad postupoval procesně
správně, když v souladu s §88 stavebního zákona zahájil řízení o odstranění stavby a v něm činil
úkony směřující k jejímu možnému dodatečnému povolení. Výměna oken sice byla jako budoucí
stav popsána technickou zprávou zamýšlené stavby, ale nikoli jako součást této stavby, protože
se jednalo o stavbu samostatnou. Pokud nedošlo jen k výměně oken, ale i k zazdění některých
okenních otvorů, bylo to předmětem nikoli řízení stavebního, ale řízení o odstranění stavby. Údaj
o tom, co si vyhrazuje investor, nemá dle krajského soudu vliv na postup správních orgánů,
zejména na povinnost zachovat veškerá práva účastníků řízení. Krajský soud rovněž uvedl,
že námitky týkající se změny pohody bydlení žalobkyně byly řešeny v řízení o odstranění stavby,
ve kterém správní orgány správně hodnotily dosavadní stav povoleného užívání proti stavu
zamýšlenému. Otázka panelové cesty, nacházející se mezi nemo vitostí žalobkyně a domem
č. p. 58, nebyla předmětem žádného z přezkoumávaných řízení, a tedy jím nemohou být řešeny
ani nedostatky odvodu povrchových vod, které tato panelová cesta způsobuje, a tato otázka
zůstala nedotčena i návrhem na vybudování nových větv í dešťové kanalizace povolované stavby.
Ve vztahu k územnímu a stavebnímu řízení zamýšlené stavby žalobkyně neuvedla, kromě výměny
oken, jedinou konkrétní část stavby, s jejíž realizací by mělo být započato před právní mocí
stavebního povolení. K námitce zpochybnění vlastnictví stavebníka (zde obce Jindřichov)
odkázal krajský soud na §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku
České republiky do vlastnictví obcí, podle něhož věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni
23. 11. 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejich práva a závazky, přešly
na obce, pokud obce s těmito věcmi hospodařily ke dni účinnosti t ohoto zákona (tj. ke dni
24. 5. 2001). Krajský soud dále uvedl na pravou míru, že §88 stavebního zákona nestanoví jako
podmínku dodatečného povolení, aby stavba musela být ve veřejném zájmu; postačuje totiž
soulad se zájmem obecným, což je požadavek mírnější. Pro územní a stavební řízení má krajský
soud dále za zcela nerozhodné, kdo fakticky stavbu realizuje a jakým způsobem byl vybrán,
neboť omezení a požadavky kladené zákonem o veřejných zakázkách nemohou mít vliv na to,
zda stavba může být v daném prostoru umístěna a zda ji lze povolit. Pokud jde o závazný právní
názor v rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2004, toto rozhodnutí (později zrušené žalovaným)
bylo vydáno v původním sloučeném územním a stavebním řízení, zahájeném právě k návrhu
stavebníka, a jen v tomto řízení mohl být závazný. Nejasnosti ohledně vymezení předmětu řízení
byly odstraněny doplněním žádosti, a to pouze na dosud nerealizované práce. Proto také
nepřichází v úvahu překážka dříve zahájeného řízení ve věci Adaptace budovy č. pop. 58 a 472
na obecní úřad do úvahy, neboť ta byla předmětem řízení o odstranění stavby, kde s ohledem na již
zahájenou realizaci nepřichází v úvahu vydání řádného stavebního povolení, ale jen povolení
dodatečného. Krajský soud dodal, že řízení o odstranění stavby z povahy věci nemůže být
blokováno případnou snahou stavebníka o legalizaci stavby žádostí o řádné stavební povolení
v situaci, kdy realizace byla bez stavebního povolení již zahájena. Konečně k posudku o zastínění
domku žalobkyně krajský soud uvedl, že se nejedná o znalecký posudek ve smyslu §36 správního
řádu, neboť nebyl zadán správním orgánem. Vzhledem k tomu, že se jedná o podklad
rozhodnutí, je v souladu s právem, pokud je doplněn tak, aby jeho závěry odpovídaly reálným
předpokladům. K tomu došlo, když byl v odvolacím řízení přepracován na základě správných
údajů.
Proti tomuto rozsudku brojila žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností
odkazující (posuzováno dle obsahu) na důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b)
a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka v kasační stížnosti především uvádí, že krajský soud nerespektoval její
námitky, které v průběhu stavebních řízení i před soudem vznášela, a dále i hodnocení věci
soudem nemělo oporu ve skutečném stavu věci. Oprava domů č. p. 58 a 472, provedená roku
1980, nebyla řádně završena kolaudačním rozhodnutím, neboť existuje pouze stavební povolení
tehdejšího ONV Bruntál ze dne 17. 11. 1980. Zápis o proběhlém jednání spojeném s místním
šetřením, z něhož vyplývá, že stavba byla realizována v s ouladu se stavebním povolením
a projektovou dokumentací, je nedostatečný a nelze z něj dovodit závěr, že pro stavební úpravy
bylo vydáno kolaudační rozhodnutí. Stěžovatelka nesouhlasí ani s názorem krajského soudu,
že řešení takové situace stavební zákon předvídá, neboť se nevypořádal se skutečností,
že se v předmětných nemovitostech měla provozovat klubovna pionýrského oddílu
Socialistického svazu mládeže (PO SSM) a stanice mladých ochránců státních hranic (SMOSH).
Dle výpisu z katastru nemovitostí je budova č. p. 58 nyní vedena jako administrativní budova ,
a budova č. p. 472 v osmdesátých letech ani neexistovala. Stěžovatelka tudíž zpochybňuje,
zda byla stavba před zahájením sporných řízení užívána k účelu, pro který byla svým stavebně
technických uspořádáním vybavena. Krajský soud se nevypořádal ani s námitkami, že stavebník
nejprve realizoval stavbu a teprve potom se domáhal vydání stavebních rozhodnutí i změny
územního plánu když zjistil, že s ním stavba koliduje. Všechny tyto kroky pak byly činěny
za účelem legalizace stavby, a to s odkazem na hospodárnost jejich ponechání. Stěžovatelka
taktéž nesouhlasí s tvrzením, že změnou užívání objektu nedojde k omezení jejího soukromí
nad přípustnou mez. Upozorňuje, že část oken budovy obecního úřadu má být umístěna směrem
k její nemovitosti, a tudíž bude možné, aby kolemjdoucí občan é nahlíželi do jejích místností.
Krajský soud též nesprávně vyhodnotil problémy, které bude stěžovatelka mít v souvislosti
s hlukem, zastíněním a vibracemi a nezabýval se ani otázkou přístupu do předmětných objektů.
Stěžovatelka opakovaně namítá, že neexistuje doklad o tom, že panelová cesta, která se nachází
mezi její nemovitostí a domem č. p. 58, který má být ada ptován na obecní úřad
(dále jen „panelová cesta“), fakticky existuje, ale právně nikoliv. Panelová cesta byla postavena
v rozporu s právními předpisy a neexistuje jediný doklad o tom, že byla kolaudována. Dešťová
voda stékající z nedostatečně vybudovaného svodu z okapů na budově č. p. 58 teče na panely
a prosakuje a hromadí se pod základy stěžovatelčiny nemovitosti, čímž je poškozuje. Rovněž
závěr o tom, že dům č. p. 58 nezastiňuje stěžovatelčinu nemovitost, nepovažuje za správný,
neboť ze znaleckého posudku vyplývá, že k zastínění dochází v nepřiměřené míře. Stěžovatelka
dodává, že jí nebyly vůbec či včas poskytnuty písemnosti, o které požádala, a dále že stavební
úřad neprovedl odebrání a přezkoušení vzorků půdy, zkoušku rozestavěné budovy a nepřizval
znalce k posouzení technicky obtížných staveb. Tím, že stavební úřad tento požadavek
nepovažoval za opodstatněný, považuje stěžovatelka za zvýhodnění stavebníka. Ze všech
uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti
(§109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ní uvedených (§109 odst. 3, věta
před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících
z §109 odst. 1, věty první s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti výslovně neoznačila žádný z důvodů uvedených
v §103 odst. 1 s. ř. s., pouze z obsahu kasační stížnosti vyplývá, že rozsudku vytýká nesprávné
právní posouzení věci, nedostatečně zjištěný skutkový stav a nepřezkoumatelnost (neboť ne byly
vypořádány všechny její námitky). Nejvyšší správní soud nicméně v rozsudku ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 2 Afs 7/2003 - 50, publikovaném pod č. 161/2004 Sb. NSS, vyslovil, že pokud jsou ze znění
kasační stížnosti její důvody seznatelné a odpovídají zákonný m kasačním důvodům, není
rozhodující, že stěžovatel své důvody nepodřadil k jednotlivým zákonným ustanovením
či tak učinil nepřesně. Jinými slovy, je-li v kasační stížnosti uvedeno, jaké konkrétní vady v řízení
či v úsudku se měl soud dopustit a z čeho je stěžovatel dovozuje, kasační stížnosti obstojí.
Tak tomu je i v přezkoumávaném případě.
Stěžovatelka ve velké míře pouze opakuje skutečnosti a argumenty, které již vznesla
v řízení o žalobě a se kterými se krajský soud (až na výjimku, o které bude pojedná no níže)
vypořádal dostatečným způsobem. S ohledem na zásadu procesní ekonomie proto postačuje
v podrobnostech odkázat na závěry krajského soudu, neboť není v zájmu soudu ani účastníků
stran, aby odůvodnění rozsudku o kasační stížnosti pouze parafrázovalo již jednou správně
přijaté úvahy a závěry o žalobních námitkách, jsou -li tyto shodné s námitkami stížními.
V průběhu správního i soudního řízení stěžovatelka opakovaně namítala, že realizací
stavby dojde ke zhoršení stavu oslunění (zastínění) její nemovitosti. Z posudku Stanovení oslunění
objektu, který vypracoval Ing. D. J. v červenci 2004 a který v květnu 2005 na podkladě námitek
stěžovatelky doplnil, však vyplývá, že ačkoli je stav oslunění posuzovaných místností kuchyně a
dětského pokoje nevyhovující, navržený stav povede ke zlepšení oslunění oproti stavu
současnému. Svou stížní argumentaci stěžovatelka blíže nerozvádí a námitky vznáší toliko
v obecné rovině; již z tohoto důvodu jim proto bez dalšího nelze přisvědčit (blíže viz rozsudek
ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, publikovaný pod č. 312/2004 Sb. NSS: „Pokud
stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní
důkazy či podklady pro rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení
konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý střeží svá práva“;
proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán či soud v předcház ejícím řízení
nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení
svědčí.“).
Taktéž námitky týkající se přístupu k objektům nového obecního úřadu nepovažuje
Nejvyšší správní soud za důvodné. Stěžovatelka sice žalovanému (a potažmo i krajskému soudu)
vytýká, že uvedenou námitku opomenul, z odůvodnění napadeného dodatečného stavebního
povolení (str. 8, předposlední odstavec) naopak vyplývá, že jí žalovaný věnoval dostatečnou
pozornost, když uvedl, že „přístup do objektu budoucího obecního úřadu bude řešen na straně objektu č.p. 58,
která směřuje k pozemku parc. č. 608 v k. ú. Jindřichov ve Slezsku, na něm ž se nachází stavba kostela
Sv. Mikuláše, nikoliv ze strany objektu směřující k rodinnému domu odvolatelky. Z důvodu zajištění řádného
přístupu ke stavbě stavebník podal (…) návrh na vydání rozhodnutí o umístění př ístavby objektu č. p. 58 (…),
a o umístění chodníku na pozemku stavební parcele č. 73/1 v k. ú. Jindřichov ve Slezsku. (…) Vzhledem
k tomu, že odvolatelka neodůvodnila, z čeho dovozuje, že bude komunikace mezi objektem č.p. 58 a 472 a jejím
rodinným domem (…) užívána návštěvníky obecního úřadu, a z projektové dokumentace je zřejmé, že změna
v užívání předmětných objektů nevyvolá změnu užívání stávající komunikace, odvolací orgán nemohl k této
námitce přihlédnout.“ S problematikou přístupu do řešené budovy souvisí také otázka svodu
dešťové vody stékající z okapů budovy č. p. 58, jež dle n ázoru stěžovatelky prosakuje
do panelové cesty a podmáčí základy jejího domu. Již v napadeném stavebním povolení žalovaný
uvedl, že: „technické řešení odvádění dešťových vod z konstrukce nové střechy je řešeno v projektové dokumentaci
způsobem obvyklým, tzn. že dešťová voda bude svedena střešními žlaby a dešťovými sv ody do ležaté dešťové
kanalizace, která je zaústěna do stávající vodoteče. Z projektové dokumentace dále vyplývá, že v prostoru stávající
panelové cesty nebude budována nová ležatá dešťová kanalizace, ale větev č. 5 se napojí z levé strany u dvorní
brány do stávající revizní betonové šachty.“ I kdyby tato panelová cesta skutečně nebyla zbudována
legálně, neuvádí stěžovatelka (kromě výše uvedených obav z podmáčení základů a ze ztráty
soukromí vlivem užívání panelové cesty jako přístupové komunikace k obecnímu úřadu) jiné
skutečnosti, jimiž nezkolaudovaná panelová cesta zasahuje do jejích veřejných subjektivních práv.
Nejvyšší správní soud však v této souvislosti považuje za nutné uv ést, že závěr krajského soudu
o tom, že otázka panelové cesty (a tedy i průsak ů vody skrz ni pod základy stěžovatelčina domu)
nebyla předmětem žádného z přezkoumávaných řízení, je sice v obecné rovině správný, nicméně
nemíří zcela k podstatě stěžovatelčiny argumentace. Pomíjí zejména fakt, že pokud by voda
stékající z cesty měla původ v povolované stavbě, musela by být tato skutečnost ve stavebním
řízení zohledněna. Z rozhodnutí žalovaného je však zřejmé, že odvod dešťové vody byl řešen
napojením na dešťovou kanalizaci způsobem v podrobnostech specifikovaných výše,
a proto evidentně nedojde ke zhoršení stávajícího stavu. Jakkoli tedy nelze přehlédnout
argumentační deficit krajského soudu v této dílčí otázce, nejde o vadu natolik zásadní, že by měla
vést ke zrušení rozsudku. Tento závěr lze učinit tím spíše, že žalobní námitky se nesou jen
v obecné rovině, aniž by byly citované závěry relevantním způsobem zpochybněny (blíže
viz citovaný rozsudek zdejšího soudu č. 312/2004 Sb. NSS).
K námitce, že opravy domů č.p. 58 a 472, jimiž byly původně rodinné domy přeměněny
na klubovnu PO SSM a S MOSH, nebyly završeny kolaudačním rozhodnutím, a že jeho vydání
nelze vyvodit ani ze zápisu o proběhlém jednání spojeném s místním šetřením, krajský soud
správně odkázal na §104 odst. 1 stavebního zákona, podle kterého, nejsou-li zachovány doklady
(především ověřená dokumentace), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba
povolena, platí, že stavba je určena k účelu, pro který je svým stavebně technickým uspořádáním
vybavena. Jestliže vybavení stavby nasvědčuje několika účelům, má se za to, že stavba je určena
k účelu, ke kterému se užívá bez závad. Nejvyšší správní soud považuje za korektní, že stavební
úřad přihlédl nejen k zápisu o proběhlém jednání spojeném s místním šetřením, z něhož vyplývá,
že stavba byla provedena řádně, ale i k účelu, pro který byla stavba svým stavebně technickým
uspořádáním vybavena. Za dané situace nebyl důvod, proč by chybějící kolaudační rozhodnutí
mělo jít k tíži stavebníka. V souvislosti s dílčí námitkou, že budovy č. p. 58 a 472 jsou určeny
ke způsobu využití jako budovy pro administrativu, přestože v minulosti sloužily jako klubovna
PO SSM a SMOSH, a že tedy existuje či existoval rozpor mezi jejich technickým uspořádáním
(vybavením) a způsobem faktického užívání, zdejší soud upozorňuje, že stěžovatelka zcela odhlíží
od skutečnosti, že v době probíhajícího stavebního a územního řízení byl způsob využití
předmětných staveb v katastru nemovitostí veden jako občanská vybavenost (důkazem je ve spise
založený výpis z katastru nemovitostí pořízený dne 13. 6. 2005 ). Tehdy účinná vyhláška
č. 126/1993 Sb., kterou se provádí zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných
věcných práv k nemovitostem, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. a zákona č. 90/1996 Sb., a zákon
České národní rady č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon),
ve znění zákona č. 89/1996 Sb., řadila mezi objekty občanské vybavenosti mj. zařízení: veřejné správy
(úřadovny obcí, soudů, požární stanice), školské a výchovné (školy, internáty), kulturní a osvětové
(divadla, kina, hrady, zámky, zoologické zahrady), sportovní a tělovýchovné (sportovní haly,
zimní stadiony, zařízení horské služby). Nejvyšší správní soud však považuje za potřebné zmínit
též aspekt věci, který zůstal stranou zájmu krajského soudu, a sice fakt, že stěžovatelka se shora
popsanou argumentací nespojuje konkrétní nezákonnost, ke které mělo dojít v rámci některého
z rozporovaných správních řízení, s přesahem do sféry jejích veřejných subjektivních práv
(§2 s. ř. s.). Netvrdí tedy například, že v důsl edku dosud (údajně) neprovedené kolaudace
nemohlo být vůbec vedeno stavební řízení, ale jen řízení o změ ně stavby před dokončením
(§68 stavebního zákona) apod. I za situace, kdy by byla skutková tvrzení stěžovatelky důvodná,
tak není zřejmé, v čem by tato zjištění měla mít vliv na zákonnost napadených správních
rozhodnutí. Pokud konečně stěžovatelka tvrdí, že budova č. p. 472 v osmdesátých letech
neexistovala, pak de facto namítá, že tato „neexistující“ stavba nebyla zkolaudována, což nelze
považovat za zcela srozumitelnou a logickou, a tudíž relevantní námitku.
Co se týče námitky, že stavebník – obec Jindřichov nejprve stavby realizoval a teprve poté
se domáhal vydání příslušných povolení, resp. změny územního plánu, zde krajský soud zcela
správně konstatoval, že problematika nepovolených stavebních úprav dotčených objektů byla
předmětem samostatného řízení o odstranění stavby podle §88 odst. 1 písm. b) a §88 odst. 2
stavebního zákona, resp. řízení o žádosti o vydání dodatečného stavebního povolení. S možností
vydání dodatečného stavebního povolení výslovně počítá §88 odst. 1 písm. b) stavebního
zákona, z jehož znění vyplývá, že pokud stavebník prokáže, že stavba je v souladu s veřejným
zájmem, zejména s územně plánovací dokumentací, cíli a záměry územního plánování, obecnými
technickými požadavky na výstavbu, technickými požadavky na stavby a zájmy chráněnými
zvláštními předpisy, a současně podá návrh na vydání dodatečného stavebního povolení,
upřednostňuje se zachování stavby před jejím odstraněním. Obsah pojmu veřejný zájem, jakkoli
představuje těžko vymezitelnou a ohraničitelnou kategorii, je však ve stavebním právu
při (dodatečném) povolování staveb naplněn právě prostřednictvím požadavků vyplývajících
z územně plánovací dokumentace, cílů a záměrů úze mního plánování, obecných technických
požadavků na výstavbu, technických požadavků na stavby a zájmů chráněných zvláštními
předpisy. Naplnění kritéria veřejného zájmu stěžovatelka v kasační stížnosti fakticky nijak
nezpochybňuje, tedy neuvádí žádné konkrétní skutečnosti nad rámec těch, které zmínila v žalobě
a se kterými se již vypořádal krajský soud. Už vůbec pak nespecifikuje, jakým způsobem zasáhla
nepovolená realizace stavby (konkrétně se jedná pouze o prokázanou nepovolenou výměnu oken
a zazdění některých okenních otvorů) do jejích veřejných subjektivních práv (k povinnosti
tvrdit zkrácení na právech odkazuje zdejší soud na rozsudek Vrchního soudu v Praze
ze dne 21. 9. 1998, č. j. 6 A 74/96, publikovaný pod č. 971/2002 in Soudní judikatura ve věcech
správních).
Upozorňuje-li stěžovatelka v této souvislosti na změnu územního plánu obce Jindřichov,
k níž dle jejího názoru došlo teprve ex post a účelově, ve snaze uvést předmětně stavby do souladu
s veřejným zájmem, zde Nejvyššímu správnímu soudu ze spisu vyplynulo, že změna územního
plánu přijatá obecně závaznou vyhláškou obce Jindřichov č. 1/2005 nabyla účinnosti dne
25. 5. 2005, tj. před právní mocí všech napadených rozhodnutí žalovaného. Správní řízení
je ovládáno principem úplné apelace (blíže viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 12. 2004, č. j. 2 As 21/2004 - 67, dostupný z http://www.nssoud.cz); odvolací orgán tedy
o právu či povinnosti, která je předmětem správního řízení, rozhodne sám a případná vada řízení
před stavebním úřadem spočívající ve skutečnosti, že stavba nekorespondovala s platným
územním plánem, je zhojena samou skutečností, že o právu či povinnosti rozhodoval
definitivním způsobem až odvolací orgán v době, kdy účinnosti nabyl územní plán nový, s nímž
navrhovaná stavba již v souladu byla. Krajský soud tedy nepochybil, pokud se souladem
(dodatečně) povolených staveb s dřívější územně plánovací dokumentací věcně nezabýval. Sluší
na tomto místě dodat, že hodlá-li stěžovatelka zpochybnit soulad nyní platného územního plánu
obce se zákonem, nemůže tak činit v rámci územního či stavebního řízení, ale toliko přímo
v řízení vedeném dle části třetí hlavy druhé dílu sedmého s. ř. s.
Co se týče námitky, dle které část oken obecního úřadu míř í směrem k oknům
stěžovatelčiny nemovitosti, zde Nejvyšší správní soud opět plně odkazuje na logicky odůvodněné
závěry krajského soudu (aprobující závěry žalovaného přijaté územním rozhodnutí a stavebním
povolení), ze kterých (stručně řečeno) vyplývá, že n avrhovaný stav spojený se změnou způsobu
užívání budovy č. p. 58 a 472, bude oproti předchozímu stavu představovat zlepšení nejen pokud
jde o příležitost nahlížet do stěžovatelčiny nemovitosti, ale i co do obtěžování hlukem
a vibracemi. Stěžovatelka tyto závěry rozporuje pouze ve velmi obecné rovině opakovaným
tvrzením, že dojde ke zhoršení pohody jejího bydlení, aniž by však důvody blíže konkretizovala.
Takto obecně koncipovanou námitku proto musel Nejvyšší správní soud odmítnout jako
nedůvodnou.
Ke zbývajícím dvěma námitkám Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne
22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný pod č. 419/2004 Sb. NSS, podle něhož
„ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. in fine brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval jiné právní
důvody, než které uplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl;
takové námitky jsou nepřípustné. Ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s. naproti tomu brání tomu, aby se poté, co bylo
vydáno přezkoumávané rozhodnutí, uplatňovaly skutkové novoty. K takto uplatněným novým skutečnostem
kasační soud při svém rozhodování nepřihlíží.“ Stěžovatelka ani v jedné z podaných žalob nevznesla
námitku, že stavební úřad odmítl na její žádost odebrat a prozkoušet vzorky půdy, přizvat znalce
k posouzení technicky obtížných staveb a provést zkoušku rozestavěné stavby, a nenamítala
v žalobách ani neposkytnutí či opožděné poskytnutí písemností. Obě námitky jsou navíc
koncipovány velmi obecně (k formulaci stížních bodů odkazuje Nejvyšší správní soud na shora
citovaný rozsudek č. 312/2004 Sb. NSS), neboť stěžovatelka v kasační stížnosti nerozvádí, o jaké
konkrétní písemnosti se mělo jednat a jak se jejich neposkytnutí odrazilo v její právní sféře;
obdobně neuvádí, na podkladě čeho byl stavební úřad povinen její žádosti vyhovět a jak
se odmítnutí dotklo jejích veřejných subjektivních práv.
Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že rozsudek
krajského soudu (i přes dílčí nedostatky jeho odůvodnění) z hlediska zákona obstojí,
a proto kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou (§110 odst. 1, věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů tohoto řízení bylo rozhodnuto ve smyslu ustanovení §60 odst. 1, věty
první s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak,
má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu ná kladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci ús pěch neměl. Vzhledem k tomu,
že stěžovatelka byla v řízení o kasační stížnosti procesně neúspěšná, právo na náhradu nákladů
řízení jí nenáleží. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo
prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nějaké náklady vznikly. Nejvyšší správní soud
proto v jeho případě rozhodl tak, že se mu právo na náhradu nákladu řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
JUDr. Miluše Došková
předsedkyně senátu