ECLI:CZ:NSS:2009:7.AS.65.2009:70
sp. zn. 7 As 65/2009 - 70
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: M. O., zastoupen
Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem 28. října 3117/61, Moravská Ostrava,
proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava,
v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
18. 6. 2009, č. j. 58 Ca 91/2007 – 46,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 6. 2009, č. j. 58 Ca 91/2007 - 46,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem ze dne
18. 6. 2009, č. j. 58 Ca 91/2007 – 46, zrušil k žalobě M. O. rozhodnutí Krajského úřadu
Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 15. 11. 2007, č. j.
MSK 176776/2007, jímž bylo zamítnuto odvolání tohoto žalobce a potvrzeno napadené
rozhodnutí Městského úřadu Krnov, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne
13. 8. 2007, č. j. 2006/DO/PR/Ze/41805, a celou věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že rozhodnutím prvostupňového správního
orgánu byl žalobce uznán vinným přestupkem proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu
podle §22 odst. 1 písm. f) bodu 7, zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění účinném
v rozhodné době (dále jen „zákon o přestupcích“), neboť porušil ustanovení §17 odst. 5 písm. c)
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o provozu na pozemních komunikacích“), kterého se dopustil tak, že dne
20. 12. 2006 v 9.00 hod. řídil automobil tov. značky Nissan Navara, registrační značky x v obci
Město Albrechtice a při jízdě na místní komunikaci, na ulici Hašlerova, v místě za železničním
přejezdem, při předjíždění ohrozil vozidlo jedoucí v protisměru, za což byla žalobci uložena
pokuta ve výši 8000 Kč a zákaz činnosti řízení všech motorových vozidel na dobu 10 měsíců ode
dne právní moci rozhodnutí. Krajský soud po provedení ústního jednání dospěl v napadeném
rozsudku k závěru, že jednotlivé výpovědi zasahujících policistů jsou rozporné a jinými důkazy
nebylo jednoznačně prokázáno, zda se žalobce dopustil jednání, které by naplňovalo porušení
povinnosti stanovené v §17 odst. 5 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích, a
tedy skutkové podstaty přestupku podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bodu 7 zákona o
přestupcích. Krajský soud proto žalobou napadené rozhodnutí odvolacího správního orgánu
zrušil podle §78 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) pro
nezákonnost, a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalovaný Krajský úřad Moravskoslezského
kraje jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Stěžovatel především namítl, že správní soud ve svém rozsudku bez jakéhokoliv
vyhodnocení konstatoval rozpornost svědeckých výpovědi policistů, ale vůbec neuvedl, s jakými
důkazy či jinými skutečnostmi jsou tyto výpovědi v takovém rozporu, který je činí
nevěrohodnými. Jedinými rozpory ve výpovědích uvedených svědků je přitom otázka,
zda měl policista F. nasazenou služební čepici (to je ale třeba považovat ve vztahu k řízení za
irelevantní), jaká byla vzdálenost policejního vozidla od vozidla jedoucího před ním (nepřesnost
je však důsledkem subjektivních odhadových schopností jednotlivých svědků) a že policista C.
před správním orgánem prvního stupně uvedl, že neví, kde ve vozidle seděl – tedy, že neví, zda
řídil on nebo kolega K. Kasační stížností napadený rozsudek je tedy jako celek nežádoucím
precedentem zasahujícím do volného hodnocení důkazů, neboť v jeho světle je dostačující
jakýkoli nesoulad mezi svědeckými výpověďmi navzájem, aby tyto výpovědi byly označeny jako
rozporné a byla zpochybněna jejich věrohodnost. Není také možno souhlasit se závěrem
krajského soudu, který správnímu orgánu vytýká, že nebyl zajištěn řidič ohroženého
protijedoucího vozidla, kdy navíc tento soud neshledal postačujícím argument, že vyslechnutí
řidiče tohoto vozidla je nerealizovatelné. Krajský soud tak vytýká členům hlídky policie, že ani
jeden z nich nepostřehl registrační značku ohroženého vozidla, ač shodně tvrdí, že vozidlo
muselo značně zpomalit a sjet až ke krajnici. Prioritní však bylo zajištění pachatele přestupku,
tedy zajištění bezpečnosti silničního provozu před jeho další jízdou. Je tedy zřejmé, že počínání
žalobce vzbudilo pozornost hlídky, která jej začala pronásledovat s cílem dopadnout pachatele
přestupku. Ze svědeckých výpovědí bylo ale nepochybně zjištěno, že žalobce omezil v jízdě
dalšího účastníka silničního provozu, jedoucího v opačném směru a ohrozil tak bezpečnost
silničního provozu. Vzhledem k tomu, že svědecká výpověď je jen jedním ze zákonem
stanovených důkazních prostředků, svědecké výpovědi policistů jsou potom dostačující ke
zjištění skutkového stavu, aniž by bylo nutné zjistit dotčeného řidiče ohroženého vozidla.
Výpověď svědkyně R. S. nebyla citována, ale hodnocena v souvislosti s ostatními důkazy. Ve
svém rozhodnutí proto konstatoval, že se svědkyni zdála rychlost vozidla přiměřená, přestože
dosahovala hodnoty 140-150 km/h, i když k jízdě žalobce a ke způsobu předjíždění nic dalšího
neuvedla. Tvrzení, že žalobce jel přiměřeně, se proto ve vztahu k výpovědím policistů jeví jako
zcela nevěrohodné, navíc z výpovědi svědkyně S. nevyplývají žádná relevantní zjištění pro
předmět řízení. Ostatně, správnost argumentace ohledně věrohodnosti výpovědi zasahujících
policistů je podporována i závěry rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č.
j. 4 As 19/2007 - 114. Napadený rozsudek krajského soudu tedy trpí nepřezkoumatelností, jeho
odůvodnění je nedostatečné a nemá oporu ve spisové dokumentaci. Stěžovatel proto navrhl, aby
Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek, a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce v písemném vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že tento mimořádný opravný
prostředek není důvodný. Stěžovatel pouze opakuje svá stanoviska a stanoviska prvoinstančního
orgánu, aniž by ovšem uvedl, v čem považuje napadený rozsudek za nezákonný a v něm uvedené
závěry za nesprávné a mylné. Skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje s odůvodněním
napadeného rozhodnutí správního soudu, aniž by uvedl konkrétní argumenty, proto nemůže
být důvodem pro vyhovění kasační stížnosti. Rozpor v jednotlivých výpovědích svědků
byl v potřebném rozsahu rozebrán na straně 5 napadeného rozsudku, kde jsou uvedena skutková
zjištění potřebná pro rozhodnutí ve věci samé. Nic také nebránilo zasahujícím policistům zjistit
totožnost ohroženého vozidla jedoucího v protisměru a jeho řidiče, když si pamatovali registrační
značku a typ vozidla Nissan Navara. Mohli tedy předvolat řidiče ohroženého vozidla k řešení
přestupku kdykoliv později, a v žádném případě nemuseli vozidlo Nissan riskantním způsobem
stíhat a zastavit. Ve vztahu k výpovědím policistů je zřejmé, že nelze bez dalšího považovat jejich
výpovědi za pravdivější než výpověď svědkyně S. Stěžovatel vycházel v žalobou napadeném
správním rozhodnutí pouze z fikce, že zasahující policisté nemají k řidiči, jež se měl dopustit
přestupku, žádný vztah a vzhledem k jejich výkonu povolání dokáží kvalifikovaným způsobem
popsat průběh přestupku. Předpoklad kvalifikovanosti policistů však byl napaden ve správním
řízení námitkou nezákonného způsobu zastavení vozidla, jíž se však správní orgán, s ohledem na
neúčelnost, nezabýval. Již v žalobě proto namítal, že pokud se stěžovatel odvolával na poznatky
z vlastní zkušenosti, pak měl tyto poznatky aplikovat nejen v neprospěch, ale i ve prospěch řidiče,
jež se měl dopustit přestupku, a to právě v otázce možnosti či nemožnosti svědků vidět
předjíždějící manévr a následné ohrožení protijedoucího vozidla v opačném směru. Žalobce
proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl jako nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal splnění zákonných procesních předpokladů
pro projednání kasační stížnosti. Shledal, že stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený
rozsudek vzešel (§102 s. ř. s.), a kasační stížnost je tak podána osobou oprávněnou. Stěžovatel
je v řízení o kasační stížnosti zastoupen pověřeným zaměstnancem s odpovídajícím
vysokoškolským vzděláním, a je tak splněna i nezbytná podmínka řízení, že za stěžovatele jedná
zaměstnanec, který má vysokoškolské právnické vzdělání, jež je podle zvláštních zákonů
vyžadováno pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.). Kasační stížnost jako mimořádný
opravný prostředek byla též podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a míří svým obsahem na kasační
důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Kasační soud proto shledává kasační stížnost přípustnou a dospěl k závěru, že byly
splněny všechny zákonné procesní předpoklady pro její projednání.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost je opodstatněná.
Z obsahu správního spisu vyplývá, že dne 20. 12. 2006 jela hlídka Policie České republiky
(pprap. Z. C., prap. M. F., prap. P. K. z obvodního oddělení Město Albrechtice) služebním
vozidlem bez oficiálního označení „POLICIE“ do obce Jindřichov. Za železničním přejezdem na
Hašlerově ulici v obci Město Albrechtice tuto hlídku předjelo vozidlo tov. zn. Nissan, registrační
značky x, které pokračovalo v předjíždění dalších vozidel, jehož řidič (žalobce M. O.)
předjížděním ohrozil vozidlo tov. zn. Škoda jedoucí v protisměru. Policejní hlídka proto začala
pronásledovat automobil Nissan a posléze jej zastavila. Žalobce M. O. odmítl přestupek vyřešit
v blokovém řízení, a proto policista C. sepsal oznámení přestupku v tomto znění: „Tím, že dne
20. 12. 2006, v 9.00 h ve Městě Albrechtice, na ulici Hašlerova, nebezpečně předjížděl před sebou
jedoucí dvě vozidla, kdy při tomto ohrozil jedoucí vozidlo v protisměru, porušil §17 odst. 5
písm. c) zákona č. 361/2000 Sb.“ Žalobce oznámení přestupku podepsal a uvedl, že
s oznámením nesouhlasí. Policisté ještě téhož dne sepsali každý jmenovitě úřední záznam.
Součástí správního spisu je i zápis o výpovědi svědkyně R. S. ze dne 6. 8. 2007, která jela ve voze
společně s žalobcem a seděla na místě spolujezdce. K dotazu na rychlost, kterou vozidlo jelo,
uvedla, že se na tachometr nedívala, ale že se jí rychlost zdála přiměřená. Dále uvedla, k dotazu
na způsob zásahu policistů, že je předjelo osobní auto bez označení „Policie“ a máváním ruky
z okénka jim byl dán pokyn k zastavení. Více konkrétních skutečností, které by byly použitelné
pro posouzení a rozhodnutí projednávané věci, svědkyně neuvedla. Městský úřad Krnov, odbor
dopravy a silničního hospodářství, v rozhodnutí ze dne 13. 8. 2007,
č. j. 2006/DO/PR/Ze/41805, dospěl k závěru, že žalobce M. O. jako řidič svým způsobem
jízdy porušil ustanovení §17 odst. 5 písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích a že
se tak dopustil i přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ustanovení §
22 odst. 1 písm. f) bodu 7 zákona o přestupcích. Žalobci byla za spáchání tohoto přestupku
prvostupňovým správním orgánem uložena pokuta ve výši 8000 Kč a zákaz činnosti řízení všech
motorových vozidel na dobu 10 měsíců ode dne právní moci rozhodnutí. Správní orgán
v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že na rozdíl od žalobce neshledal důvody pro
zpochybnění svědeckých výpovědí policistů. Naopak, výpovědi zasahujících policistů vyhodnotil
jako dostatečně věrohodné, neboť jsou to úřední osoby, zmocněné k dohledu nad bezpečností a
plynulostí provozu na pozemních komunikacích, kteří přestupek žalobce zjistili při výkonu svého
povolání, jejichž výpovědi jsou v zásadních bodech shodné a vypovídají o přestupku jako celku.
Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor dopravy a silničního hospodářství rozhodnutím ze
dne 15. 11. 2007, č. j. MSK 176776/2007, odvolání žalobce M. O. zamítl a napadené rozhodnutí
správního orgánu prvního stupně ze dne 13. 8. 2007, č. j. 2006/DO/PR/Ze/41805, v celém
rozsahu potvrdil. Žalobce proti rozhodnutí odvolacího správního orgánu v žalobě mimo jiné
namítal, že se žalovaný správní orgán nevypořádal s protichůdnými výpověďmi svědků,
především s důkazní hodnotou výpovědí zasahujících policistů, neboť vycházel pouze z fikce, že
policisté nemají k žalobci žádný vztah a předpokládal jistou míru „kvalifikace“ s ohledem na
jejich povolání. Žalobce rovněž namítl, že se žalovaný nevypořádal s otázkou, kdo vlastně mohl
předjíždějící manévr žalobce ze zasahujících policistů vůbec vidět. Je tomu tak i proto, že ve
výpovědích policistů jsou ve vztahu k chování řidiče protijedoucího vozidla nepodložené
domněnky, neboť skutečnost, zda řidič vůbec brzdil a s jakou intenzitou, může potvrdit pouze
tento řidič. Policisté však pro zjištění řidiče protijedoucího vozidla ničeho neučinili. Další žalobní
námitky se pak týkaly označení služebního policejního vozidla, nedostatků služebního stejnokroje
zúčastněných policistů a okolnosti, zda byl při zastavování vozidla žalobce použit terčík, či
nikoliv. Krajský soud posléze nařídil k projednání věci na 18. 6. 2009 ústní jednání a v něm
provedl výslech svědka Z. C. a svědkyně R. S. Po provedení těchto důkazů a zopakování
výsledků dosavadního řízení krajský soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, proto napadené
správní rozhodnutí z důvodu rozporů mezi jednotlivými výpověďmi policistů zrušil podle §78
odst. 1 s. ř. s., a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud předesílá, že i v řízení o kasační stížnosti se jako kasační soud řídí
přísnou dispoziční zásadou. Je provedením této dispoziční zásady, jestliže ustanovení §106
odst. 1 s. ř. s. ukládá stěžovateli povinnost označit rozsah napadení soudního rozhodnutí a uvést,
z jakých důvodů (skutkových a právních) toto soudní rozhodnutí napadá a považuje výroky
tohoto rozhodnutí za nezákonné a že kasační soud je pak vázán rozsahem kasační stížnosti
(§109 odst. 2 s. ř. s.) a důvody kasační stížnosti (§109 odst. 3 věta před středníkem s. ř. s.).
Činnost kasačního soudu je ohraničena rámcem takto vymezeným (rozsah napadení soudního
rozhodnutí a skutkové a právní důvody nezákonnosti tohoto rozhodnutí) a tento soud se musí
omezit na zkoumání napadeného rozhodnutí jen v tomto směru, nejde-li ovšem o vadu,
k níž musí hledět z úřední povinnosti (§109 odst. 3 věta za středníkem s. ř. s.). I při nejmírnějších
požadavcích proto musí být z kasační stížnosti poznatelné, v kterých částech a po jakých
stránkách má kasační soud napadené soudní rozhodnutí zkoumat, přičemž kasační soud není
povinen, ale ani oprávněn sám vyhledávat možné nezákonnosti soudního rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud při posuzování námitek kasační stížnosti vychází z ustálené
judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve
svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které
představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ustanovení
§54 odst. 2 s. ř. s.). Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nebyl pominut ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. I. ÚS 741/06
(dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž tento soud vyslovil, že odůvodnění rozhodnutí soudu
jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým způsobem
postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv
účastníka řízení, který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena. Ostatně Ústavní
soud v nálezu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, také konstatoval, že: „Soudy jsou
povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou námitkou
účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud
tak nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Uvedená ustálená judikatura Ústavního soudu měla – ve vztahu k odůvodnění správních
rozhodnutí, pro něž platí zásadně stejné principy – svého předchůdce v judikatuře Vrchního
soudu v Praze (např. rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 2. 1993, sp. zn. 6 A 48/92,
uveřejněné v Soudní judikatuře ve věcech správních pod č. 27/1994) a našla svůj odraz
i v judikatuře Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupný na www.nssoud.cz, rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, který byl uveřejněn pod č. 689/2005
Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Této judikatuře je společné, že „není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval
za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka
považuje za liché, mylné nebo vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.
zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci z hlediska účastníka řízení klíčovou, na níž je postaven
základ jeho žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže
jen pro nesprávnost odmítnout, ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá“.
Nejvyšší správní soud též vyslovil v rozsudku ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, který
byl uveřejněn pod č. 787/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, že „opomene-li
krajský (městský) soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu přezkoumat jednu
ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí, jímž žalobu zamítl, nepřezkoumatelné pro nedostatek
důvodů (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.)“.
Z uvedené judikatury vyplývá stěžejní zásada, že nepřezkoumatelné rozhodnutí správního
soudu nedává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem
porušujícím ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
Stěžovatel v kasační stížnosti poukazuje především na to, že krajský soud sice konstatoval,
že svědecké výpovědi policistů jsou v „rozporu“ a že nebylo jednoznačně prokázáno,
že se žalobce dopustil porušení ustanovení §17 odst. 5 zákona o provozu na pozemních
komunikacích a přestupku podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o přestupcích,
ale již vůbec neuvedl, v čem shledává takový rozpor, který by tyto výpovědi činil nevěrohodnými,
a co ho vedlo k závěru, že se žalobce nedopustil porušení uvedených ustanovení zákona
o provozu na pozemních komunikacích a zákona o přestupcích.
Nejvyšší správní soud je nucen k této námitce konstatovat, že krajský soud v odůvodnění
napadeného rozsudku vyjmenoval skutečnosti, které byly pro posouzení věci a úvahu správního
soudu rozhodné. Pokud však měl krajský soud vyhodnotit a následně posoudit věrohodnost
jednotlivých svědeckých výpovědí zasahujících policistů, svědecké výpovědi R. S. a ostatních
důkazních prostředků, omezil se na pouhé konstatování jednotlivých informací, o nichž tito
svědci vypovídali a důkazní prostředky hovořily, aniž by k nim uvedl vlastní konkrétní hodnocení
jejich věrohodnosti či rozporů, vyplývající z hodnocení všech důkazů jednotlivě a ve všech
souvislostech. Správní soud tedy informace vyplývající ze svědeckých výpovědí a ostatních
důkazních prostředků nikterak neupřesnil, neporovnal a zejména nevyhodnotil v tom směru,
v čem se rozcházejí skutečnosti zásadní pro posouzení žalobcova jednání a v důsledku jakých
rozporů je shledal nedostatečně průkaznými. Z konstatování, které krajský soud učinil na šesté
straně napadeného rozsudku, „jak vyplývá z obsahu správního spisu žalovaného, jednotlivé
výpovědi zasahujících policistů jsou v rozporu a nebylo jednoznačně prokázáno, že se žalobce
dopustil jednání, které by naplňovalo skutkovou podstatu přestupku ve smyslu §17 odst. 5
písm. c) zákona o provozu na pozemních komunikacích a skutkovou podstatu přestupku dle
ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bodu 7 zákona č. 200/1990 Sb.“, nelze zjistit žádné konkrétní
rozpory mezi svědeckými výpověďmi, které by krajský soud k takovému závěru vedly, ani to, že
nebylo jednoznačně prokázáno porušení ustanovení §17 odst. 5 zákona o provozu na pozemních
komunikacích a spáchání přestupku podle ustanovení §22 odst. 1 písm. f) bod 7 zákona o
přestupcích žalobcem. V tomto smyslu lze poukázat zejména na rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 11. 2007, č. j. 1 Afs 53/2007 - 34, dostupný na www.nssoud.cz, v němž kasační
soud vyslovil právní názor, že „je povinností soudu stranám sporu ozřejmit, jakými úsudky byl
veden a k jakým závěrům dospěl.“ Nejvyšší správní soud proto nemůže takovéto odůvodnění
rozsudku krajského soudu akceptovat, neboť nesplňuje základní požadavky kvality právní
argumentace. Pouhá konstatace rozporu mezi svědeckými výpověďmi, aniž by se krajský soud
blíže zabýval vyhodnocením a konkretizací rozporů, proto nemůže obstát. V této souvislosti je
třeba odkázat i na rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, který je dostupný na
www.nssoud.cz, v němž Nejvyšší správní soud konstatoval, že „není-li z odůvodnění napadeného
rozsudku krajského soudu zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za
důvodnou právní argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy, pak je třeba pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro
nedostatek důvodů … ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“ Napadený rozsudek krajského
soudu však obsahuje právě takové vady řízení, které způsobují jeho nepřezkoumatelnost.
S uvedeným problémem souvisí i otázka, kdo ze zasahujících policistů mohl prokazatelně vidět
předjížděcí manévr žalobce. Krajský soud se ale k této otázce vůbec nevyjádřil, ačkoliv žalobce
tuto žalobní námitku rozvedl na str. 3 žalobního podání. V této části proto také zůstal napadený
rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, neboť podle konstantní judikatury
Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 10. 2005, č.
j. 1 Afs 135/2004 - 73, který byl uveřejněn pod č. 787/2006 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu), „opomene-li krajský soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
přezkoumat jednu ze žalobních námitek, je jeho rozhodnutí, jímž žalobu zamítl,
nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů“.
Stěžovatel v kasační stížnosti vyslovil také nesouhlas se závěrem krajského soudu, který
dospěl k tomu, že z provedeného dokazování nevyplynulo, že by žalobce předjížděl vozidla
takovým způsobem, jež vedl k intenzivnímu brzdění protijedoucího vozidla a jeho uhnutí
až za čárou vyznačený okraj vozovky, aby bylo zabráněno střetu vozidel (krajský soud neshledal
dostatečným odůvodnění správního orgánu, že návrh na vyslechnutí řidiče protijedoucího vozidla
je nerealizovatelný, i když v policejním voze jela tříčlenná hlídka a řidič protijedoucího vozidla
přesto nebyl zjištěn). Nejvyšší správní soud k této stížní námitce, jež směřuje do oblasti
nedostatečně zjištěného skutkového stavu, konstatuje, že pokud nedošlo k zaznamenání
registrační značky protijedoucího vozidla v den, kdy došlo k popisované dopravní situaci, nelze
již v současné době - s odstupem téměř 3 roků - objektivně a rozumně požadovat,
aby byl výslech řidiče protijedoucího vozidla realizován. Je tomu tak proto, že s velkou
pravděpodobností blížící se jistotě již neexistuje možnost, jak řidiče protijedoucího vozidla
dohledat. Se zřetelem k této situaci je proto třeba vyjít z důkazů, které jsou reálně k dispozici, tyto
důkazy provést, vyhodnotit je jednotlivě a ve všech souvislostech a učinit z tohoto vyhodnocení
odpovídající skutkové a právní závěry.
Nad rámec stížních námitek je ovšem třeba dodat, že krajský soud zůstal dlužen svým
povinnostem, když u ústního jednání vyslechl toliko svědky pprap. C. a S., nikoliv však již další
zasahující policisty F. a K., při jejichž výslechu mohly být ověřeny i jejich výhledové možnosti
stran předjíždění vozidel žalobcem a ohrožení protijedoucího vozidla (výslech policistů ostatně
navrhoval při ústním jednání dne 27. 4. 2009 i zástupce žalobce).
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že napadený rozsudek krajského soudu
vykazuje znaky nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.), a
proto kasačnímu soudu nezbylo než napadený rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu
k dalšímu řízení (§110 odst. 1 s. ř. s.).
V tomto řízení bude na krajském soudu, aby se znovu zabýval žalobními námitkami
(v nichž je mimochodem také vznesena výtka, kdo vlastně ze zasahujících policistů mohl vidět
předjíždějící manévr žalobce a ohrožení protijedoucího vozidla), s nimiž se musí po jejich
přezkoumání a vyhodnocení provedených důkazů (jednotlivě a ve všech souvislostech) náležitým
způsobem vypořádat. Teprve po realizaci naznačených úkonů může vydat rozhodnutí nové, které
musí být přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem odůvodněno.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože
mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud ve svém novém
rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 22. října 2009
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu