ECLI:CZ:NSS:2009:7.AS.75.2008:74
sp. zn. 7 As 75/2008 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobkyně: P. B.,
zastoupena JUDr. Ladislavem Labanczem, advokátem se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5,
proti žalovanému: Ministerstvo dopravy, se sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 12, Praha 1,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
25. 9. 2008, č. j. 4 Ca 13/2006 – 42,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008, č. j. 4 Ca 13/2006 – 42,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2008, č. j. 4 Ca 13/2006 – 42, byla
zamítnuta žaloba podaná žalobkyní proti rozhodnutí Ministerstva dopravy (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 13. 7. 2006, č. j. 411/2006-160-SPR/2, jímž bylo změněno rozhodnutí
Magistrátu hl. města Prahy, odboru dopravně správních agend (dále jen „magistrát“) ze dne
1. 6. 2006, č. j. MHMP 203426/2005 kará/Ka, tak, že do třetího odstavce výroku se mezi
„porušení §4 písm. a), b), c)“ a „§72 zákona č. 361/2000 Sb.“ vkládá „§18 odst. 1“. Tímto
rozhodnutím magistrátu byla žalobkyně uznána vinnou porušením ust. §4 písm. a), b), c) a §72
zákona č. 361/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“)
a byla jí za naplnění skutkové podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu
podle ust. §22 odst. 1 písm. d) zákona č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o přestupcích“) uložena pokuta ve výši 2500 Kč. Městský soud v odůvodnění rozsudku
uvedl, že neshledal důvodnou námitku nezákonnosti rozhodnutí z důvodů projednání věci podle
nesprávného právního předpisu. Ze správního spisu vyplývá, že řízení bylo zahájeno v říjnu 2005,
tedy za účinnosti zákona č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 71/1967 Sb.“) a podle ustanovení §179 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „správní řád“) se řízení, která nebyla pravomocně skončena před účinností tohoto zákona,
dokončí podle dosavadních předpisů. Žalobkyně sice byla předvolána k pokračování v řízení
o přestupku v dubnu 2006 podle ustanovení §59 správního řádu, ale ze správního spisu vyplývá,
že správní orgán I. stupně rozhodoval podle zákona č. 71/1967 Sb. Jednalo se tedy o ojedinělé
pochybení, které se týkalo pouze procesního úkonu, a toto nemělo vliv na správnost napadeného
rozhodnutí ani řízení, které jeho vydání předcházelo. K žalobní námitce, že při povolené rychlosti
50 km/h v úseku před křižovatkou v místě, kde se žalobkyně nacházela při rozsvícení signálu
„Stůj!“, nebylo možno tramvaj bezpečně zastavit, a proto bylo možno postupovat ve smyslu
ustanovení §70 odst. 2 písm. d) zákona o silničním provozu, přičemž předložila fotodokumentaci
prokazující, že interval pro průjezd vozidel a tramvají je nedostačující, městský soud uvedl,
že ani fotodokumentace není důkazem, který by ji zabavil odpovědnosti za spáchání přestupku.
Nastavení signalizačního zařízení na velmi krátké intervaly je pro řidiče městské hromadné
dopravy známou skutečností a žalobkyně jako řidička tramvaje předmětnou křižovatkou projížděla
vícekrát a situaci zná. Skutečnost, že pro jízdu na tomto úseku je povolena rychlost 50 km/h
neznamená, že lze tímto úsekem vždy touto rychlostí projíždět. Podle časových údajů, které
vyplývají z výpovědi žalobkyně, z tachografu i ze znaleckého posudku je nepochybné,
že žalobkyně měla na světelné zařízení výhled téměř od předcházející křižovatky, kdy zatáčela
do rovného úseku před křižovatkou dlouhého asi 150 m. Povinností řidiče je mimo jiné
přizpůsobit rychlost jízdy vlastnostem vozidla a nákladu a jiným okolnostem, které je možno
předvídat. Žalobkyně mohla ze svých zkušeností i znalostí předvídat, že dojde ke změně
světelného signálu na signalizačním zařízení. Proto měla s ohledem na vlastnosti vozidla zvolit
takovou rychlost jízdy, aby byla schopna po rozsvícení signálu „Stůj!“ vozidlo před křižovatkou
zastavit. Takovou rychlost, aby mohla zastavit, měla zvolit i s ohledem na to, že signalizační
zařízení na křižovatkách je nastaveno na velmi krátké časové úseky pro střídání signálů
v jednotlivých směrech jízdy, takže je riskantní případné využití možnosti pokračovat v jízdě
i po rozsvícení signálu „Stůj!“ tak, jak to umožňuje ustanovení §70 odst. 2 písm. d) zákona
o silničním provozu. Toto ustanovení upravuje pouze mimořádné situace, kdy zastavení vozidla
není bezpečné. Podle názoru městského soudu v případě řízení tramvaje, tj. prostředků městské
hromadné dopravy, by nemělo k takovým situacím docházet, protože zde řidiči volí mezi dvěma
možnostmi, které obě přináší rizika. Buď zastavit s rizikem pro bezpečnost provozu i cestujících,
nebo projet křižovatku a při případném špatném odhadu času, který zbývá k bezpečnému projetí
křižovatky, riskovat střet s vozidlem, které má signál „Volno“. Městský soud vyšel z toho,
že v případě změny světelného signálu se nejedná o nepředvídatelnou skutečnost, kterou
žalobkyně nemohla předem vyhodnotit.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) v zákonné lhůtě
kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. V kasační stížnosti
namítala, že městský soud měl žalobu pro vytýkané vady zrušit ve smyslu ust. §76 odst. 1
písm. a) a b) s. ř. s. Nadále trvá na důvodnosti své žalobní námitky, že rozhodnutí magistrátu
je nezákonné z důvodu projednávaní věci podle nesprávného právního předpisu. Stěžovatelka
byla předvolána k pokračování v řízení o přestupku předvoláním ze dne 12. 4. 2006 podle
ust. §59 správního řádu, který byl v té době účinný, ale podle kterého nemělo být postupováno.
Se závěrem městského soudu, že se jednalo o ojedinělé pochybení, které se týkalo pouze
procesního úkonu a nemělo vliv na správnost napadeného rozhodnutí, nelze souhlasit, protože
podle přijaté judikatury je rozhodnutí zákonné, pokud je vydáno v souladu se zákonem platným
v době jeho vydání. Podle ust. §179 odst. 1 správního řádu se řízení, která nebyla pravomocně
skončena před účinnosti tohoto zákona dokončí podle dosavadních předpisů, v daném případě
zákona č. 71/1967 Sb. Byla tak porušena zásada zákonnosti, která je jednou ze základních zásad
správního řízení. Z tohoto důvodu je rozhodnutí magistrátu nezákonné. Stěžovatelka v kasační
stížnosti dále namítala, že do křižovatky vjížděla v okamžiku, kdy svítil signál „Stůj!“, avšak tento
se rozsvítil v okamžiku, kdy byla od hranice křižovatky v takové vzdálenosti, že nebyla schopna
žádným způsobem, tedy ani při použití nouzové brzdy, před světelným signalizačním zařízením
zastavit. Stěžovatelka poukázala na svou výpověď v průběhu správního řízení o přestupku,
kdy uvedla, že ze zatáčky od Resslovy ulice vyjela rychlostí 15 km/h, když před ní ve vzdálenosti
asi 50 až 100 m jela tramvaj č. 6. Za ní udržovala bezpečnou vzdálenost a tato tramvaj jí kryla
výhled na světelné zařízení pro tramvaje. V momentě, kdy se jí odkryl výhled na světelnou
signalizaci pro tramvaje, na které svítil signál „Volno“, rozjela se rychlostí asi 40 km/h. Když byla
asi 8 m před světelnou signalizací pro tramvaje, rozsvítil se signál ..Stůj!“. Jelikož tramvaj byla
v té době plně obsazena cestujícími, nebylo možné bezpečně zastavit ještě před křižovatkou.
Proto stěžovatelka pokračovala v jízdě v souladu s ust. 71 odst. 7 v návaznosti na ustanovení
70 odst. 2 písm. d) věta první zákona o silničním provozu. Nemohla tedy porušit povinnost podle
ust. §4 písm. b) zák ona o silničním provozu, neboť při rozsvícení signálu „Stůj!“ byla tak blízko
křižovatky, že nebylo možné tramvaj zastavit. Pravdivost jejího tvrzení, že byla od hranice
křižovatky v takové vzdálenosti, že nebyla schopna žádným způsobem, ani za použití nouzové
brzdy, zastavit, potvrzuje jednoznačně i znalecký posudek č. 2782/06. Pokud by tedy při rychlosti
tramvaje 37 km/h začala brzdit ve vzdálenosti 8 m od hranice křižovatky, tramvaj by stejně
neubrzdila ani při použití nouzové brzdy, a přitom by ohrozila bezpečnost cestujících v obou
vozech tramvaje. Vyslovil-li se k námitce stěžovatelky, že světelné signalizační zařízení
pro tramvaje je špatně nastavené, městský soud pouze tak, že je pro řidiče městské hromadné
dopravy známou skutečností, že signalizační zařízení je nastaveno na velmi krátké intervaly, nemá
takový závěr oporu ve spise a stěžovatelce není známo, z čeho tak usuzuje. Na podporu
své námitky předložila stěžovatelka městskému soudu fotodokumentaci, kterou pořídila
na předmětné křižovatce dne 19. 7. 2006 mezi 13.15 hod. až 13.40 hod. a dne 20. 7. 2006 mezi
8.20 hod. a 9.20 hod., kdy docházelo ve větším počtu k přejíždění tramvají touto křižovatkou
v době signálu pro osobní vozidla „Pozor“ nebo „Volno“ v kolizním směru. Tento jednoznačný
důkaz, že na předmětné křižovatce jsou nastaveny krátké intervaly, nepovažoval městský soud
za důkaz, který by stěžovatelku zbavil odpovědnosti za spáchání přestupku. Nelze však
bez jakýchkoliv důkazů konstatovat, že je řidičům městské hromadné dopravy známo,
že signalizační zařízení je nastaveno na velmi krátké intervaly po celé Praze. Jsou jen některé
křižovatky, kde je signalizační zařízení nastaveno nevhodně, a tak tomu bylo v době nehody také
na předmětné křižovatce. V současné době tomu již tak není, neboť na základě tvrzení
stěžovatelky byla křižovatka vybavena přídavnými signály, které informují řidiče tramvaje,
že dojde k překlopení signálu „Volno“ na signál „Stůj!“. Teprve ze znaleckého posudku
se stěžovatelka dozvěděla, že provozně technické nastavení světelné signalizace umožňuje
bezpečnou jízdu tramvaje v této oblasti kolem 10 km/h. Pokud tomu tak je, pak vidí pochybení
na straně Dopravního podniku hlavního města Prahy, který jako provozovatel dráhy měl v tomto
úseku zajistit značení pro omezení rychlosti po tramvaje na uvedených 10 km/h. Městský soud
rovněž zcela pominul, že stěžovatelka jela za jinou tramvají a že se rozjela rychlostí cca 40 km/h
teprve v momentě, kdy se jí odkryl výhled na světelnou signalizaci pro tramvaje, na které svítil
signál „Volno“, a teprve asi 8 m před světelnou signalizací pro tramvaje se rozsvítil signál „Stůj!“.
Stěžovatelce tedy nebylo známo, jak dlouho již interval „Volno“ pro tramvaje svítil a v době,
kdy na světelné zařízení měla výhled, mohla těžko odhadnout, jak dlouho ještě svítit bude.
S ohledem na výše uvedené stěžovatelka namítá nesprávné posouzení právní otázky městským
soudem. Městský soud, stejně jako správní orgány, se nevypořádal se všemi důkazy, zejména
s dopisem ministra dopravy ze dne 14. 11. 2006, který přiznal, že nastavení nevhodných intervalů
považuje za závažný problém, a přesto ministerstvo k nápravě neuspokojivého stavu
nic neučinilo. Městský soud v podstatě pouze převzal jeden ze závěrů znalce, a to, že příčinou
dopravní nehody z technického hlediska byla náhlá překážka, kterou vytvořila tramvaj řidiči
osobního vozidla, a přitom znalecký posudek je jedním z důkazů, který musí soud vyhodnotit jak
jednotlivě, tak v souhrnnou s ostatními důkazy. Městský soud však takto neučinil. Při posuzování,
zda stěžovatelka dbala zvýšené opatrnosti, je třeba vycházet z objektivních okolností konkrétní
situace a nelze pouze hypoteticky dovozovat, které okolnosti mohla či nemohla v okamžiku
bezprostředně předcházejícím střetu vozidel předvídat, jak to učinil městský soud. S ohledem
na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud rozsudek městského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že se městský soud vypořádal
ve svém rozsudku dostatečně se všemi námitkami stěžovatelky a že dospěl ke správnému závěru
ohledně námitky o nesprávné aplikaci procesního předpisu. Ve vztahu k ust. §18 odst. 1, §4
písm. a), b), c) a §72 zákona o silničním provozu městský soud správně konstatoval,
že stěžovatelka jako řidička jistě již předtím několikráte projížděla tento úsek a znala situaci v místě
střetu. V řízení o přestupku se správní orgány nemohly zabývat hypotetickými úvahami o možné
budoucí změně stávajícího způsobu řízení provozu tramvají, ke které navíc dosud nedošlo. Pokud
jde o odkaz na dopis ministra dopravy, jedná se o zcela irelevantní argument, neboť stěžovatelka
jako účastnice provozu na pozemních komunikacích měla povinnost řídit se platnou právní
úpravou, a tedy také stávajícím systémem světelné signalizace pro tramvaje. Pokud měla
pochybnosti o správnosti nastavení signalizačního zařízení, měla tomu přizpůsobit své chování
v provozu na pozemních komunikacích. Stěžovatelka rychlost jízdy nepřizpůsobila stavu, který
mohla předpokládat, protože sama v řízení před správním orgánem i městským soudem uvedla,
že při řízení tramvaje zrychlovala po projetí zatáčky ve směru od ul. Resslova poté, co se jí odkryl
výhled na signalizační zařízení, který měla předtím zakrytý. Stěžovatelka podle názoru ministerstva
mohla, a měla, předvídat, že může dojít ke změně světelného signálu, a to i vzhledem k technickým
parametrům tramvaje. Opakované tvrzení stěžovatelky, že ke změně signálu došlo v okamžiku,
kdy se nacházela 8 m před signalizačním zařízením, se jeví ministerstvu zcela evidentně
nepravdivé, protože vzhledem k rychlosti tramvaje řízené stěžovatelkou, vzdálenosti nutné
k zastavení při této rychlosti a tvrzení stěžovatelky, že po spatření změny světelného signálu
pokračovala dále v jízdě, je zřejmé, že by k zastavení tramvaje došlo mnohem dál za křižovatkou,
než tomu bylo ve skutečnosti. Stěžovatelka změnu světelného signálu musela vidět podstatně dříve
a jednoznačně měla reagovat na vzniklou situaci. Proto ministerstvo navrhlo, aby kasační stížnost
byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila
stěžovatelka v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze správního spisu vyplynulo, že magistrát zahájil řízení o přestupku proti bezpečnosti
a plynulosti silničního provozu podle §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích na základě šetření
provedeného Policií ČR, Správa hl. m. Prahy, Dopravní inspektorát, oddělení dopravních nehod,
který postoupil spisovou dokumentaci magistrátu podle ust. §58 odst. 1 zákona o přestupcích.
U ústního jednání stěžovatelka mimo jiné vypověděla, že ze zatáčky od ulice Resslova jela rychlostí
asi 15 km/h. Před ní jela asi ve vzdálenosti 50 m až 100 m tramvaj č. 6, za kterou udržovala
bezpečnou vzdálenost. Tato tramvaj jí kryla výhled na světelné zařízení pro tramvaje. V momentě,
kdy se jí odkryl výhled, svítil signál „Volno“. S tramvají se rozjela rychlostí asi 40 km/h a když byla
asi 8 m před světelnou signalizací pro tramvaje, rozsvítil se světelný signál „Stůj!“. Protože tramvaj
byla plně naložena cestujícími, nebylo možné bezpečně zastavit. Nechtěla prudce brzdit, neboť
by došlo k pádu nebo ke zranění cestujících. Proto pokračovala v jízdě přes křižovatku. Po ujetí
asi 6 až 7 m uslyšela ránu. Na toto zareagovala prudkým brzděním a ujela asi 33 až 34 m než
tramvaj zabrzdila. Podle stěžovatelky byla příčinou dopravní nehody špatně nastavená světelná
signalizace pro tramvaje a pro vozidla. U jednání byl přítomen i M. P., řidič osobního vozidla,
které se střetlo s tramvají, a ten uvedl, že se necítí být vinen, protože do křižovatky vjížděl na
zelený světelný signál. Magistrát ustanovil znalce z oboru ekonomiky, dopravy a strojírenství Ing. J.
T., který v závěru vypracovaného posudku uvedl, že z technického hlediska vytvořila tramvaj řidiči
M. P. náhlou překážku. S ohledem na dobu výměny světelného signalizačního zařízení pro tramvaj
a vozidlo v délce 4 s lze při ukončení signálu pro tramvaj bezpečně zastavit při výchozí rychlosti
tramvaje asi 10 km/h až 20 km/h s ohledem na reakční dobu řidiče tramvaje a náběh a intenzitu
brzdného zpomalení tramvajové soupravy. Stěžovatelka začala reagovat brzděním asi 6 až 7 s před
zastavením tramvaje, přičemž tramvaj jela rychlosti asi 36 km/h. Zastavit tramvaj v této rychlosti
za dobu kratší než 6 až 7 s při reakční době řidičky 1 s náběhu brzd a provozním brzdném
zpomalení, nelze. Nárazová rychlost osobního vozidla byla do 10 km/h. Na základě provedeného
dokazování vydal dne 1. 6. 2006 magistrát rozhodnutí, kterým uznal stěžovatelku vinnou
porušením ust. §4 písm. a), b), c) a §72 zákona o silničním provozu a za naplnění skutkové
podstaty přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a podle ust. §22 odst. 1
písm. d) zákona o přestupcích a podle ust. §22 odst. 2 citovaného zákona jí uložil pokutu ve výši
2500 Kč. Magistrát po vyhodnocení důkazů ze spisového materiálu považoval za bezpečně
prokázané, že stěžovatelka dne 4. 8. 2005 kolem 7:29 hod řídila tramvajovou dopravu T3, ev. č.
vozů 7158 a 7159, linky č. 23, pořadí 4. v Praze 2 na Karlově náměstí ve směru jízdy ulice Resslova
k ulici Spálená. Na křižovatce Karlovo náměstí — Odborů, která byla v době dopravní nehody
řízena světelným signalizačním zařízením, nerespektovala světelné signály pro tramvaje a na
světelný signál pro tramvaje S 15 a „Stůj!“ vjela do křižovatky, kde se následně střetla s osobním
vozidlem zn. Opel Astra, které po ulici Žitná směrem ke křižovatce ulic Karlovo náměstí —
Odborů v levém jízdním pruhu na světelný signál S1 a signál se zeleným světlem „Volno“ řídil M.
P. Požití alkoholu bylo u stěžovatelky i u M. P. vyloučeno provedenou dechovou zkouškou na
digitálním přístroji Alcotest Dräger. Technická závada nebyla jako příčina dopravní nehody
uplatňována ani zjištěna. Podle názoru magistrátu nelze popřít, že stěžovatelka do křižovatky vjela
na světelný signál, který jí toto již neumožňoval. Příčinou předmětné dopravní nehody tak nebylo
špatné nastavení světelné signalizace, ale nesprávný způsob jízdy, zejména rychlost tramvajové
soupravy, a to i přesto, že v daném místě je nejvyšší dovolená rychlost 50 km/h. V této souvislosti
magistrát poukázal na ust. §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, kde se hovoří o tom, že
rychlost jízdy musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu,
předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a
třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen
takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled. Jak
vyplývá z výpovědi stěžovatelky, vyjela ze zatáčky od Resslovy ulice rychlostí 15 km/h a v
okamžiku, kdy se jí odkryl výhled na světelnou signalizaci pro tramvaje, na které svítil světelný
signál „Volno“, jela s tramvají rychlostí asi 40 km/h. Z výše uvedeného magistrát dovodil, že právě
okolnost, že stěžovatelka neměla řádný výhled na světelnou signalizaci, měla být pro ni signálem,
aby jela pouze takovou rychlostí, na kterou měla rozhled a na níž by byla schopna zastavit, a dále
jako řidička měla předpokládat skutečnost, že v momentě odkrytí výhledu na světelnou signalizaci
na této může ihned dojít ke změně světelného signálu. Ministerstvo se v napadeném rozhodnutí
ztotožnilo s odůvodněním rozhodnutí magistrátu, které považuje za precizní a logické. Uvedlo,
že stěžovatelka jednoznačně porušila ust. §18 odst. 1 zákona o silničním provozu, a protože
magistrát argumentoval i porušením tohoto ustanovení v odůvodnění svého rozhodnutí, bylo
nutné provést změnu ve výroku rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval stížní námitkou týkající se nezákonnosti
spočívající v tom, že stěžovatelka byla předvolána k ústnímu jednání podle zákona, podle kterého
nemělo být, vzhledem k přechodným ustanovením, postupováno. Je nesporné, že správní orgán
měl stěžovatelku předvolat podle ust. §41 zákona č. 71/1967 Sb., ale toto ustanovení se obsahově
kryje s ust. §59 správního řádu, které také stanoví, že správní orgán předvolá osobu, jejíž osobní
účast při úkonu v řízení je k provedení úkonu nutná. Toto ustanovení, oproti ust. §41 zákona
č. 71/1967 Sb., navíc stanoví, že předvolání musí mít písemn ou formu a být doručeno
do vlastních rukou s dostatečným, zpravidla nejméně pětidenním, předstihem. V předvolání musí
být uvedeno, kdo, kdy, kam, v jaké věci a z jakého důvodu se má dostavit a jaké jsou právní
následky v případě, že se nedostaví. Předvolaný je povinen dostavit se včas na určené místo.
Nemůže-li tak ze závažných důvodů učinit, je povinen bezodkladně se s uvedením důvodů
správnímu orgánu omluvit. Stěžovatelce, která se k ústnímu jednání dostavila, bylo zasláno
písemné předvolání s pětidenním předstihem, ve kterém bylo uvedeno, kdo, kdy, kam, v jaké věci
a z jakého důvodu se má dostavit. Proto tímto předvoláním, byť s uvedením nesprávného
procesního předpisu, nebyla nijak zkrácena na možnosti uplatňovat svá procesní práva. Nejvyšší
správní soud proto neshledal procesní pochybení natolik závažné a pro výsledek řízení relevantní,
aby samo o sobě, bez dalších okolností, mělo vliv na zákonnost správního rozhodnutí. Smyslem
a cílem procesních pravidel je poskytnout ochranu hmotně právním vztahům. Výjimečně je však
možné připustit, jako je tomu v případě stěžovatelky, že i když došlo k porušení procesních
předpisů, jež by abstraktně vzato mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí, lze napadené správní
rozhodnutí nezrušit, jedná-li se o pochybení v celkovém kontextu daného řízení zjevně
nevýznamné a nemohlo-li žádným způsobem zapříčinit jiný výsledek řízení, než jaký by nastal,
i kdyby k pochybení nedošlo (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2007,
č. j. 2 Afs 125/2006 – 120, dostupný na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud se dále zabýval stížní námitkou směřující k tomu, že stěžovatelka
nenaplnila skutkovou podstatu přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle
ust. §22 odst. 1 písm. d) zákona o přestupcích.
Podle ust. §2 odst. 1 zákona o přestupcích je přestupkem zaviněné jednání, které porušuje
nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně,
nejde-li o jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních právních předpisů anebo o trestný čin.
V řízení o přestupku je rozhodováno o vině a trestu za porušení práva. Je proto třeba zkoumat
naplnění obecných znaků přestupku, a to především, zda jednání pachatele přestupku bylo
v rozporu s právem, tj. zda byla porušena nebo nesplněna právní povinnost stanovená zákonem,
ale také zda je dáno zavinění, jakož i naplnění předpokladů pro uložení sankce a její výše. Zavinění
lze definovat jako psychický vztah pachatele k vlastnímu protiprávnímu jednání. Podle ust. §3
citovaného zákona postačí k odpovědnosti za přestupek zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon
výslovně, že je třeba úmyslného zavinění. Jelikož zákon o silničním provozu nestanoví ohledně
přestupku podle ust. §22 odst. 1 písm. d) žádné zvláštní požadavky týkající se zavinění,
je nezbytné aplikovat ust. §3 zákona o přestupcích, podle něhož postačí zavinění z nedbalosti,
tedy i jen nevědomá nedbalost. Přestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl,
že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených
důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí (tzv. nedbalost vědomá), nebo b)
nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem
k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl (tzv. nedbalost nevědomá).
Nejvyšší správní soud se neztotožňuje s tím, jak se s touto námitkou vypořádal městský
soud, když pouze obecně uvedl, že s ohledem na velmi krátké časové úseky pro střídání signálů
v jednotlivých směrech jízdy je riskantní případné využití možnosti pokračovat v jízdě,
jak to umožňuje ust. §70 odst. 2 písm. d) zákona o silničním provozu, a proto by nemělo
k takovým situacím docházet v případě řízení prostředků městské hromadné dopravy. Podle
názoru Nejvyššího správního soudu ale nelze obecně vyloučit použití určitého ustanovení zákona
s odůvodněním, že by se jednalo o riskantní situaci. Citované ustanovení se na stěžovatelku
jednoznačně vztahovalo. Je proto třeba se zabývat tím, zda svým jednáním za daných podmínek
mohla porušit jiná ustanovení zákona o silničním provozu, řídila-li se tímto ustanovením. Nejvyšší
správní zdůrazňuje, že i když stěžovatelka jednala v souladu s citovaným ustanovením, není
vyloučeno, že mohla porušit jiná ustanovení zákona o silničním provozu.
V dané věci bylo třeba obzvláště zkoumat zavinění, tedy zda stěžovatelka jednala alespoň
z nevědomé nedbalosti. Zásadní otázkou tedy mělo být, zda měla a mohla vědět, že může způsobit
dopravní nehodu, pokud nepřizpůsobí rychlost jízdy konkrétním okolnostem, které bylo možno
předvídat. Těmito okolnostmi byla v daném případě skutečnost, že může s vysokou
pravděpodobností dojít ke změně signálu na signálním zařízení a že není bezpečné pokračovat
v jízdě, jak to umožňuje ustanovení ust. §70 odst. 2 písm. d) zákona o silničním provozu, a to pro
velmi krátké intervaly mezi ukončením signálu „Volno“ pro tramvaje a rozsvícením signálu
„Volno“ pro vozidla. Podle názoru Nejvyššího správního soudu však tato otázka nebyla správními
orgány ani městským soudem uspokojivě zodpovězena. Městský soud pouze obecně uvedl,
že skutečnost, že signalizační zařízení je nastaveno na velmi krátké intervaly, je pro řidiče městské
hromadné dopravy známou skutečností. Ale už neuvedl, z čeho tento závěr dovozuje, a ani ze
spisového materiálu toto nevyplývá. Podle vyjádření Dopravního podniku hl. m. Prahy ze dne
9. 3. 2006 není známo, že vzhledem ke krátkému intervalu může k bezpečnému průjezdu dané
křižovatky tramvajová souprava jet pouze rychlostí kolem 10 km/h. Na otázku, zda proběhlo
školení řidičů, které by bylo zaměřeno na průjezd této křižovatky, Dopravní podnik hl. m. Prahy
pouze obecně odpověděl, že při pravidelném školení se upozorňuje na místa se zvýšeným
výskytem dopravních nehod. Stejně tak není ze spisu vůbec zřejmé, zda stěžovatelka okolnost
velmi krátkých intervalů mohla znát vzhledem ke svým osobním zkušenostem řidičky. Nebylo
totiž dostatečně zkoumáno, o jaký typ křižovatky, především z hlediska signálního plánu, se jedná.
Přitom ze spisu vyplývá, že se jedná o dynamicky řízenou křižovatku s několika signálními plány,
z čehož vyplývá, že intervaly mezi začátkem a ukončením signálu „Volno“ pro tramvaje a rovněž
mezi ukončením signálu „Volno“ pro tramvaje a rozsvícením signálu „Volno“ pro vozidla
se mohou v závislosti na pokyn Hlavní řídící dopravní ústředny měnit. Tato okolnost má podle
Nejvyššího správního soudu vliv právě na to, zda může řidič ze svých zkušeností předpokládat,
že dojde k překlopení signálu „Volno“ na signál „Stůj!“ po určitém čase, anebo zda může
předpokládat, že na dané křižovatce je velmi krátký interval mezi ukončením signálu „Volno“
pro tramvaje a rozsvícením signálu „Volno“ pro vozidla. Pokud totiž interval závisí na zvoleném
signálním plánu, nemusí mít ani řidič, který danou křižovatku projíždí opakovaně, prakticky
možnost ze zkušeností tento čas odhadnout, neboť se jedná o proměnlivou veličinu. Navíc není
jasné, zda s ohledem na členitost komunikací v rámci Prahy a vysoký počet křižovatek, kterými
tramvajové linky obvykle projíždějí, lze po řidiči tramvaje, byť se jedná o profesionála, na něhož
lze klást větší nároky než na běžného řidiče, spravedlivě požadovat, aby si relevantní skutečnosti
ohledně nastavení intervalů světelné signalizace pro konkrétní křižovatku pamatoval. Ostatně
smyslem a účelem světlené signalizace je právě umožnit proměnné řízení provozu křižovatky
cyklickým, avšak ne nutně zcela pravidelně a beze změny parametrů se opakujícím, vydáváním
konkrétních pokynů řidičům jedoucím v určitém směru, zda mají stát nebo jet. Vzhledem k tomu
tedy může řidič, neexistují-li zvláštní konkrétní důvody k opačnému závěru, jež musí mít řidič
možnost v dané situaci zjistit, předpokládat, že na signál „Volno“ může vjet do křižovatky
a bezpečně ji projet. Tyto všechny zásadní okolnosti nebyly městským soudem vzaty v úvahu.
Navíc je nutno poukázat na zásadní rozpor v popisu skutkového stavu správními orgány
a soudem. Městský soud uvedl, že stěžovatelka měla na světelné zařízení výhled téměř
od předcházející křižovatky, kdy zatáčela do rovného úseku před křižovatku dlouhého asi 150 m,
zatímco magistrát uvedl, že neměla řádný výhled na světelnou signalizaci a ministerstvo,
že tramvajová souprava stěžovatelce zakrývala výhled do určité míry i na světelné signalizační
zařízení. V důsledku těchto skutkových rozporů není ve vazbě na výše uvedené zřejmé,
zda stěžovatelka mohla s vysokou pravděpodobností předvídat brzkou změnu signálu na signálním
zařízení, když se blížila k hranici křižovatky.
Nejvyšší správní soud proto považuje za důvodnou námitku stěžovatelky, že nebylo
vycházeno z objektivních okolností konkrétní situace, ale městský soud pouze obecně
a nedostatečně dovodil, které okolnosti mohla či nemohla v okamžiku bezprostředně
předcházejícím střetu vozidel stěžovatelka předvídat. Proto dospěl k závěru, že nebylo správními
orgány prokázáno zavinění, tedy, že stěžovatelka měla povinnost vědět, a současně opravdu
mohla vědět, že může způsobit ohrožení či porušení chráněného zájmu. Nejvyšší správní soud
upozorňuje, že i při posuzování, zda stěžovatelka naplnila svým jednáním i znaky subjektivní
stránky přestupku, je třeba respektovat zásadu in dubio pro reo, neboť se jedná o jednou
ze základních zásad spravedlivého procesu v oblasti trestního práva i správního práva trestního.
Spáchání přestupku či jiného správního deliktu určitou osobou musí být prokázáno nade
vší rozumnou pochybnost (podrobněji viz např. bod VII. v rozsudku Nejvyššího správního
soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 2 As 46/2005 – 55, www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud považuje rovněž za důvodnou i námitku stěžovatelky,
že se městský soud nevypořádal se všemi důkazy. Stěžovatelka ve svých podáních za důkaz
označila nejen dopis ministra dopravy a petici za bezpečné světelné návěsti, ale navrhla i výslech
Ing. A. D., bytem H. 18, P. 10, dlouholetého zkušeného řidiče tramvaje. Městský soud se k těmto
návrhům vůbec nevyjádřil. Zásada volného hodnocení důkazů přitom neznamená, že by soud ve
svém rozhodování měl na výběr, které z důkazů provede a vyhodnotí a které nikoli nebo o které
z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Neakceptování návrhu na
provedení důkazů lze odůvodnit v prvé řadě tím, že tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo
vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším
argumentem může být to, že důkaz není způsobilý vyvrátit nebo potvrdit tvrzenou skutečnost,
tzn. nedisponuje vypovídací potencí. Odmítnutí provedení důkazu může být také odůvodněno
jeho nadbytečností, a to tehdy, byla-li již skutečnost, která má být dokazována, v dosavadním
řízení bez důvodných pochybností prokázána. Soud je oprávněn rozhodnout, které z navržených
důkazů provede, nicméně jako nepodstatný, nezpůsobilý nebo nadbytečný nelze odmítnout
důkaz, který může v souvislosti s jinými důkazy prokázat skutečnosti podstatné pro rozhodnutí.
Žádný z těchto argumentů však odůvodnění napadeného rozsudku neobsahuje a ani ho z něj
nelze dovodit. Není tak zřejmé, proč městský soud nepovažoval navrhované důkazy za
relevantní. Za této situace zde nejsou dostatečné záruky, že rozsudek nebyl vydán v důsledku
libovůle a způsobem porušujícím ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek městského soudu podle ust. §110 odst. 1 věta
prvá s. ř. s. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Ve věci rozhodl v souladu
s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí městského soudu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem ve zrušovacím
rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne Městský soud v Praze
v rozhodnutí o věci samé (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu