ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.22.2008:107
sp. zn. 7 Azs 22/2008 - 107
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: I. K., zastoupen JUDr. Radanou Pekárkovou,
advokátkou se sídlem Hlinky 143a, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 24. 9. 2007, č. j. 56 Az 46/2007 - 33
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. 9. 2007, č. j. 56 Az 46/2007 – 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 24. 9. 2007, č. j. 56 Az 46/2007 - 33, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 13. 2. 2007,
č. j. OAM-202/LE-05-ZA04-2006, kterým nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle
ustanovení §§12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“). Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru, že s ohledem na rozpory
v jednotlivých verzích výpovědí stěžovatele, nelze považovat jeho tvrzení za věrohodná. V této
souvislosti pak odkázal na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 2. 2006,
č. j. 60 Az 86/2005 - 30, podle kterého nevěrohodnost tvrzení, především vzhledem k jejich
rozporuplnosti, znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele o udělení mezinárodní ochrany
podmínky pro udělení azylu dle §12 zákona o azylu.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal,
že považuje za nesprávný zejména závěr týkající se nevěrohodnosti jeho tvrzení. Poukázal
na to, že ministerstvo nahlíželo na skutkové okolnosti „z pohledu českého prostředí.“ V kulturně
i politicky odlišném prostředí jeho země původu existují postupy či jednání, která se mohou
v Evropě jevit nevěrohodnými. V tomto smyslu zejména nelze označit jeho výpověď
za nevěrohodnou pouze v důsledku toho, že v prvním pohovoru uvedl, že podnik v němž
pracoval obchodoval s papírem a v doplňujícím pohovoru k totožné otázce uvedl, že obchodoval
s papírem a potravinami. V nestabilní politické situaci nelze vyloučit ani úmyslné uvádění
zavádějících informací pro tiskové agentury, např. pokud jde o způsob a místo zadržení O. G.
Dále je třeba přihlédnout i ke skutečnosti, že byl v pozici „pouhého řidiče“ a nebyl tedy
seznamován s detaily plánů osob, pro které pracoval a které chystaly státní převrat. Pokud jde o
nesrovnalosti v datu údajného příletu O. G. do Sierra Leone, nelze pouze s odkazem na
informace tiskové agentury Associated Press ze dne 13. 1. 2006, označit jeho tvrzení za
nevěrohodné. Ministerstvo se ani nesnažilo podrobně zmapovat program O. G. den po dni tak,
aby mohlo přesvědčivě vyloučit, že stěžovatel má pravdu. Nedůvěryhodnost jeho tvrzení je tak
založena na pouhých domněnkách. Ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je proto
nutno považovat závěry ministerstva i krajského soudu za nedostatečné a nepodložené materiály
ve správním spise, zejména pokud jde o věrohodnost jeho výpovědí, politickou situaci v zemi
původu a obavy z návratu do této země. V řízení před krajským soudem došlo i k vadě, kterou
spatřuje v tom, že ve vztahu k navrhovanému listinnému důkazu (zpráva z ledna 2007 organizace
Human Rights Watch) krajský soud pouze konstatoval, že doplňování dokazování nepovažuje za
nutné. Tato zpráva obsahuje důležité informace týkající se zatčení O. G., resp. nezákonného
postupu státních orgánů včetně použití násilí. Krajskému soudu přitom nic nebránilo provést
překlad předloženého důkazu. Neprovedení tohoto důkazu je vadou řízení, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem
podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, protože pokud by tomu tak nebylo, musela
by být odmítnuta jako nepřijatelná (§104a s. ř. s.). Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů
stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti kasační stížnosti, představuje typický neurčitý
právní pojem, jehož výklad provedl Nejvyšší správní soud již ve svém usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 – 39. Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který
ve věcech azylu jedině vede k meritornímu projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek. O přijatelnou kasační stížnost se podle citovaného usnesení může
jednat i tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní právní
pochybení se v konkrétním případě může jednat i tehdy, pokud a) krajský soud ve svém
rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu a b) krajský soud v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odst. 3,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Ze správního spisu vyplynulo, že stěžovatel v žádosti o udělení mezinárodní ochrany
uvedl, že pracoval jako osobní řidič O. G., který je bývalým mluvčím RUF (povstalecké hnutí
Sjednocená revoluční fronta). O. G. se pokusil v lednu 2006 o státní převrat, a jelikož se
stěžovatel na něm díky své práci také podílel, musel také uprchnout ze země. Odjel autem
z Freetownu do města na hranicích s Libérií, kde mu pomohla jedna žena, jež ho adoptovala za
svého staršího syna. Poté odjel do Libérie, tato žena se vrátila do Sierra Leone, kde zařídila
stěžovateli pas. Dne 11. 2. 2006 stěžovatel odletěl se svojí adoptivní matkou z Libérie do Prahy,
kde po příletu dostal od této ženy „nějaký papír“ a 200 USD. Ženu později již v letištní hale
nenašel, proto šel na policii. Se stěžovatelem byl proveden dne 20. 3. 2006 pohovor k žádosti o
udělení azylu a poté doplňující pohovor dne 5. 6. 2006. V obou případech stěžovatel shodně
s původní výpovědí tvrdil, že důvodem opuštění země původu byla jeho účast na přípravě
státního převratu a v důsledku toho obava z možného zadržení a uvěznění, neboť oba muži, se
kterými v práci spolupracoval (D. a M.), byli vládními bezpečnostními jednotkami v této
souvislosti zatčeni. Stěžovatel v průběhu správního řízení uvedl, že pracoval jako řidič
v obchodní společnosti, kterou vlastnil O. G. a jeho pracovní náplní bylo odvážet ze skladu firmy
objednané zboží na konkrétní adresy. Vedoucím obchodu byl D. K., který dne 7. 1. 2006
stěžovateli sdělil, že bude dělat osobního řidiče jeho společníkovi O. G., který přiletí z Londýna.
Následně jej stěžovatel vozil na různá místa a schůzky, neví však s kým a čeho se týkaly, neboť
jako řidič zůstával ve voze. Dne 12. 1. 2006 D. stěžovateli sdělil, že došlo k úniku informací a G.
musí opustit zemi. Stěžovatel jej tedy odpoledne vezl na letiště, auto začalo být pronásledováno
policií, a proto zastavil a z auta utekl. Došel až do vesnice na hranicích s Libérií, kde mu pomohla
jedna žena. Odvezla jej do Libérie a sama se vrátila zpět do Sierra Leone pro doklady. Za pět dní
se vrátila, přivezla s sebou pas a zatykač na stěžovatelovu osobu, a poté spolu odletěli do Prahy.
Zatykač, který stěžovateli žena přivezla, mu pak byl údajně odebrán policisty na letišti.
V některých aspektech se však stěžovatelem tvrzené skutečnosti v rámci jednotlivých
pohovorů lišily, a tyto rozdíly byly podkladem pro závěr o nevěrohodnosti výpovědi stěžovatele.
První rozpor se objevil v souvislosti s předmětem obchodování firmy, ve které měl stěžovatel
pracovat jako řidič. V prvním pohovoru tvrdil, že firma obchodovala s papírem, v doplňujícím
pohovoru, že obchodovala s papírem a potravinami. Tento rozpor však Nejvyšší správní soud
nepovažuje vzhledem k sociálním a kulturním odlišnostem afrických zemí za podstatný. Další
rozpor se týkal popisu okolností objevení zbraní. V prvním pohovoru stěžovatel uvedl, že zbraně
náhodně objevil dne 7. 1. 2006, když otevřel jednu z přepravovaných krabic, a poté ji z obavy
hodil do nějaké jámy, zatímco v doplňujícím pohovoru tvrdil, že zbraně mu ukázal vedoucí
obchodu D. dne 12. 1. 2006, který mu zároveň uložil, aby je ukryl ve skrýši v D. domě. Krajský
soud shledal také podstatné rozpory mezi tvrzením stěžovatele a informacemi získanými ze zpráv
tiskových agentur. Neshody jsou ohledně data příletu O. G. do Sierra Leone. Stěžovatel uvedl
datum 7. 1. 2006, ale podle zpráv tiskové agentury Associated Press přiletěl již počátkem ledna
2006. Také tento rozpor nelze označit za zásadní s ohledem na neurčité uvedení data příletu ve
zprávách tiskových agentur, protože i datum 7. 1. lze zahrnout do časového rámce „počátek
ledna“. Výpověď stěžovatele se rovněž neshoduje se zprávami ohledně okolností jeho zadržení,
tedy kde a kdy se tak stalo. Krajský soud však pokládá za nejpodstatnější a jednoznačný důkaz
nevěrohodnosti stěžovatelových tvrzení skutečnost, že stěžovatel nebyl schopen na předložených
fotografiích označit O. G. Při pohovoru dne 5. 6. 2006 byly stěžovateli předloženy fotografie
různých mužů, z nichž měl vybrat tu, na které je O. G. Nejdříve byla stěžovateli předložena série
šesti fotografií (čl. 34 správního spisu) s dotazem, zda na předložené listině poznává O. G.
Stěžovatel odpověděl, že jej v těchto mužích nepoznává, avšak muž č. 4 je bývalý prezident Sierra
Leone Siaka Stevens, což je pravdivé tvrzení. Série šesti fotografií zachycuje významné osobnosti
politického života afrických zemí, přičemž fotografie jsou stejně velké, obličeje jsou zachyceny
zpravidla zepředu a v dostatečné velikosti na to, aby bylo vyfotografovaným mužům zřetelně
vidět do tváře. Poté správní orgán předložil stěžovateli přílohu č. 2 (čl. 36 správního spisu),
na níž jsou dvě fotografie, v porovnání s předchozí sérií fotografií ve velmi špatné kvalitě.
Fotografie označená číslem 1. zachycuje muže z pravého profilu s výrazným odleskem v pravé
tváři, přičemž do obličeje mu téměř není vidět. Tato fotografie je nepoměrně menší
než fotografie předložené v předchozí sérii, jakož i ve srovnání s fotografií č. 2 na témže listě.
Ani na jedné z fotografií předložených stěžovateli k rekognici na příloze č. 2 není
vyfotografovaným osobám zřetelně vidět do obličeje. Stěžovatel k dotazu, zda poznává G. na
fotografiích přílohy č. 2 uvedl, že je to ten muž na větším obrázku s bradkou, čímž označil
náměstka ministra obrany Joe Blella. Fotografie na příloze č. 2 ministerstvo použilo
ze zpravodajského článku novin The Patriotic Vanguard ze dne 13. 1. 2006, který publikoval
Sierra Leone News Portal. Kromě toho, že předložené fotografie neodpovídají požadavkům
řádně provedeného důkazu, neboť nemají dostatečnou velikost a tudíž ani rozlišovací schopnost,
nejsou totožné velikosti a nenabízejí pohled zepředu a zpříma, zdroj v internetových novinách
ani neuvedl, ke kterému datu byly pořízeny. Ministerstvo si navíc ani neopatřilo fotografii O. G.
z jiného zdroje, aby skutečně zjistil, zda vyfotografovaný muž č. 1 na příloze č. 2 je O. G. , a jak
v rozhodné době, tedy v lednu 2006 , vypadal.
Podle obsahu správního spisu vyplynulo, že vládní bezpečnostní síly v Sierra Leone
počátkem ledna roku 2006 zatkly bývalého mluvčího povstaleckého hnutí RUF O. G. kvůli
podezření z organizování rozvratné činnosti. O. G. byl mluvčím a vysokým politickým lídrem
tohoto povstaleckého hnutí, jejíž bojovníci terorizovali zemi během desetileté občanské války.
Úřad OSN pro koordinaci humanitárních záležitostí ve zprávě ze dne 24. 1. 2006 uvedl, že O. G.
byl obviněn z velezrady za účast na nedávném pokusu o svržení vlády a zavraždění
víceprezidenta. Podle zpráv tiskové agentury byl zatčen dne 12. 1. 2006 společně se dvěma
dalšími muži (M. a.-F. a D. K.-T.) v luxusním hotelu v přímořském hlavním městě Freetownu.
Nejvyšší správní soud proto na základě uvedeného konstatuje, že ministerstvo nemohlo,
a ani nemělo, posuzovat celkovou nedůvěryhodnost tvrzení stěžovatele na základě rekognice
z předložených nevhodných fotografií. Stěžovatel uvedl dostatek informací na to, aby se
ministerstvo zabývalo zjišťováním skutkových okolností projednávané věci a nikoliv pouze
na základě nekvalitní, a navíc nedatované, fotografie shledalo naprostou nevěrohodnost
stěžovatelem tvrzených skutečností. Důležitou informací je například tvrzená existence zatykače,
nebo listiny s obdobným obsahem, na níž stěžovatel v průběhu pohovoru poukázal. Z protokolu
Oblastního ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie o prohlídce osoby a zavazadel
ze dne 12. 2. 2006 není zřejmé, zda stěžovatel u sebe nějakou takovou listinu měl či nikoliv. Tuto
důležitou skutečnost však ministerstvo, a ani krajský soud, neprověřovalo, např. šetřením
u Policie České republiky nebo u příslušného zastupitelského úřadu. Nejvyšší správní soud proto
nemůže akceptovat jako zásadní důvod nevěrohodnosti stěžovatelových tvrzení pouze
skutečnost, že na nevhodně zpracovaných fotografiích nepoznal O. G. Ministerstvo se tak při
zjišťování skutkové podstaty věci dopustilo pochybení, neboť porušilo zákon v ustanoveních o
řízení takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí. Dokazování je souhrnem
úkonů správního orgánu prováděných z úřední povinnosti s cílem zajistit, aby rozhodnutí
odpovídalo okolnostem posuzovaného případu a bylo v souladu se zákony. V této souvislosti
Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 3. 1998, č. j. 6
A 61/95 - 36, v němž je uvedeno, jakým způsobem může správní orgán pochybit ve vztahu ke
zjišťování skutkového stavu. Podle ustanovení §51 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, lze k provedení důkazu užít všech důkazních prostředků, které jsou vhodné ke zjištění
stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Okruh
skutečností, které musí být dokazovány, výběr důkazních prostředků k tomu potřebných, jakož i
hodnocení důkazů provedených ve správním řízení je věcí správního orgánu. Ministerstvem
provedená rekognice na základě předložených fotografií byla sice vhodným důkazním
prostředkem, avšak objektivní podmínky, za kterých byla provedena, vylučují možnost použít její
výsledek jako podklad pro rozhodnutí. Přesto, že citovaný zákon podrobněji neupravuje
podmínky a náležitosti provedení důkazu rekognicí, je podle názoru Nejvyššího správního soudu
nutné trvat na objektivně rovných podmínkách jeho provedení, zejména tedy na velikosti a
kvalitě předložených fotografií, jakož i na zachycení vyfotografované osoby zepředu, s přímým
pohledem a obličejovou částí zabírající většinu plochy fotografie. Navíc, z hlediska posouzení
projednávané věci, je rozhodné, zda se stěžovatel nějakým způsobem podílel na zajištění dopravy
skupiny hledaných mužů, kteří byli posléze zatčeni, a zda je z tohoto důvodu bezpečnostními
jednotkami vlády Sierry Leone skutečně hledán a hrozí mu uvěznění nebo zabití. Zjišťováním
těchto okolností se však ministerstvo vůbec nezabývalo. V této souvislosti Nejvyšší správní soud
odkazuje na svůj rozsudek ze dne 19. 8. 2005, č. j. 4 Azs 467/2004 - 89, dostupný na
www.nssoud.cz, v němž vyslovil, že „uvede-li žadatel o udělení azylu v průběhu správního řízení
skutečnosti, jež by mohly nasvědčovat závěru, že opustil zemi původu pro některý z důvodů
uvedených v §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je povinností správního orgánu vést zjišťování
skutkového stavu takovým způsobem, aby byly odstraněny nejasnosti o žadatelových skutečných
důvodech odchodu ze země původu.“ Blíže neobjasněny zůstaly např. události předcházející
opuštění země původu, ať už se jedná o jeho adopce (důvod a důsledky), identita ženy, která
stěžovateli zajistila cestu do Prahy a doprovázela jej, příp. důvody jejího altruismu, kde získala
zatykač na stěžovatele, který se údajně skrýval před státními orgány, apod., přesto, že se jedná o
skutečnosti, které mohou být rozhodné pro posouzení žádosti o udělení mezinárodní ochrany.
Ve vztahu k vytýkané vadě řízení před krajským soudem, jíž stěžovatel spatřuje v tom, že
tento soud nepovažoval za nutné doplňovat dokazování cizojazyčnou listinou, kterou stěžovatel
k žalobě přiložil, je třeba poukázat na rozsudek ze dne 14. 6. 2007, č. j. 6 Azs 165/2006 - 113,
dostupný na www.nssoud.cz, v němž Nejvyšší správní soud uvedl, že „Je-li soudu
přezkoumávajícímu správní rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany navržen důkaz v jiném
jazyce než českém, nemůže být provedení takového důkazu právě z tohoto důvodu bez dalšího
odmítnuto. Soud by měl brát v úvahu zejména majetkové poměry žalobce a zvážit, zda je v jeho
možnostech zajistit překlad důkazu do českého jazyka sám. Dospěje-li soud k závěru, že překlad
navrhovaného důkazu sám zajišťovat nebude, musí o této skutečnosti uvědomit žalobce
a současně mu stanovit lhůtu, v níž může překlad navrhovaného důkazu zajistit on.“ Krajský
soud dospěl k závěru, že překlad cizojazyčné listiny má zajistit stěžovatel, ač mu byl ustanoven
usnesením ze dne 4. 9. 2008, č. j. 56 Az 46/2007 – 86, podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s.
zástupce, nicméně postupu krajského soudu nelze nic vytknout, neboť ten stěžovatele přípisem
ze dne 3. 4. 2007 vyzval k překladu zprávy do českého jazyka ve lhůtě do 1 měsíce. Tuto kasační
námitku proto Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první s. ř. s.). Ve věci rozhodl
bez jednání, protože mu takový postup umožňuje ustanovení §109 odst. 1 s. ř. s.
Zruší-li Nejvyšší správní soud rozhodnutí krajského soudu, a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento soud vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu