ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.34.2009:21
sp. zn. 7 Azs 34/2009 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jana Passera a JUDr. Milady
Tomkové v právní věci žalobce: I. I., zastoupený Mgr. Pavlem Letáčkem, advokátem se sídlem
Náměstí Míru 9, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2009, č.
j. 48 Az 2/2009 – 9
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 9. 2. 2009, č. j. 48 Az 2/2009 – 9 odmítl žalobu
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 19. 12. 2008,
č. j. OAM 596/LE-BE02-BE03-2008, kterým byla zamítnuta žádost žalobce (dále
jen „stěžovatel“) o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16
odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“).
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může vyvstat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této
kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu
jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž, aby uvedl,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v kasační stížnosti výslovně uvedl, že ji podává z důvodu uvedeného
v ustanovení §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ale vzhledem k tomu, že napadeným usnesením byla
žaloba odmítnuta, mohl Nejvyšší správní soud toto rozhodnutí přezkoumat pouze z hlediska jeho
zákonnosti ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Směřuje-li kasační stížnost proti usnesení
soudu o odmítnutí žaloby, připadá v úvahu pouze důvod podle citovaného ustanovení,
tj. nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu. V této souvislosti lze odkázat
na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu, např. rozsudek ze dne 21. 4. 2005,
č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný pod č. 625/2005 Sb. NSS s touto právní větou:
„Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí pro stěžovatele v úvahu
z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod také spadá případ, kdy vada
řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí
o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem.“
Důvod kasační stížnosti podle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. tedy v sobě zahrnuje
jak nezákonnost rozhodnutí o odmítnutí návrhu, tak i procesní pochybení soudu, která tomuto
rozhodnutí předcházela. Nesprávná kvalifikace stížnostního důvodu stěžovatelem však není
na překážku jejímu projednání.
Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, že krajský soud vydal své rozhodnutí na základě
zjištění, že žaloba byla podána osobně dne 15. 1. 2009 na podatelně tohoto soudu a nijak
se přitom nezabýval otázkou, že je stěžovatel podroben režimu platnému v Zařízení pro zajištění
cizinců Bělá – Jezová a tudíž je vyloučeno, aby žalobu podal osobně na podatelně soudu.
Podle jeho názoru neměl krajský soud vycházet pouze z údaje, který je vyznačen na podacím
razítku, ale měl zkoumat, zda podání nebylo doručeno jiným způsobem, např. faxem apod.
Otázkou zákonnosti rozhodnutí o odmítnutí žaloby pro opožděnost se Nejvyšší správní
soud již zabýval v řadě svých rozhodnutí, z nichž lze uvést např. rozsudek ze dne 4. 8. 2005,
č. j. 2 As 11/2005 – 72, publikovaný pod č. 715/2005 Sb. NSS. V tomto rozsudku uvedl,
že zjistí-li krajský soud, že žaloba byla podána opožděně, odmítne ji podle §46 odst. 1 písm. b)
s. ř. s., a to bez ohledu na to, že již případně provedl procesní úkony směřující k rozhodnutí
o věci samé. Dále v rozsudku ze dne 26. 3. 2008, č. j. 2 Azs 71/2006 - 82, bylo uvedeno,
že žalobu lze odmítnout pro opožděnost podle §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., je-li jisté, že nastaly
skutečnosti rozhodné pro právní závěr o opožděnosti. Tak tomu není, jsou-li skutečnosti tvrzené
účastníkem řízení, které jsou v rozporu s obsahem spisu, na němž spočívá závěr o opožděnosti
žaloby, možné a pravděpodobné.
V daném případě bylo napadené správní rozhodnutí stěžovateli doručeno dne 2. 1. 2009,
jak vyplývá z doručenky a protokolu o předání rozhodnutí ze dne 2. 1. 2009, které vlastnoručně
podepsal. Vzhledem k tomu, že stěžovatel byl v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová
a jeho žádost o udělení mezinárodní ochrany byla zamítnuta jako zjevně nedůvodná,
byl v souladu s ustanovením §32 odst. 2 zákona o azylu poučen, že proti tomuto rozhodnutí lze
ve lhůtě sedmi dnů ode dne jeho doručení podat žalobu ke krajskému soudu. Posledním dnem
lhůty pro podání žaloby tak byl pátek 9. 1. 2009. V soudním spisu je založena žaloba datovaná
14. 1. 2009, která byla podle podacího razítka osobně podána u krajského soudu dne 15. 1. 2009.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu měl tedy krajský soud dostatek podkladů pro právní
závěr o opožděnosti, a proto napadené usnesení o odmítnutí žaloby nelze považovat
za nezákonné. Je sice pravda, že stěžovatel byl v době podání žaloby umístněn v Zařízení
pro zajištění cizinců Bělá – Jezová, ale tato skutečnost sama o sobě nevylučuje možnost podat
žalobu přímo na podatelně krajského soudu prostřednictvím třetí osoby. Stěžovatel navíc neuvedl
žádné skutečnosti, které by zpochybnily právní závěr krajského soudu o opožděném podání
žaloby, když se omezil pouze na obecné tvrzení, že byla podána včas. V této souvislosti Nejvyšší
správní soud poukazuje i na datum sepsání žaloby, který potvrzuje správnost právního závěru
krajského soudu o její opožděnosti.
Nejvyšší správní soud neshledal tedy žádné důvody pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání, která za těchto okolností svým významem podstatně nepřesahuje vlastní
zájmy stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatele nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
O stěžovatelem podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek podle
ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť by to bylo nadbytečné, když samo
podání kasační stížnosti má podle ustanovení §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věty první za použití
§120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu