ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.38.2009:63
sp. zn. 7 Azs 38/2009 - 63
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobce: J. D., zastoupen JUDr. Ondřejem Hanákem, advokátem se sídlem
Malátova 18, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
5. 2. 2009, č. j. 32 Az 33/2008 - 24,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi JUDr. Ondřeji Hanákovi, se u r č u j e
odměna za zastupování ve výši 2856 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do 2 měsíců od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem dne 5. 2. 2009, č. j. 32 Az 33/2008 - 24, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 22. 7. 2008, č. j. OAM-1-939/VL-20-12-2007, kterým nebyla
stěžovateli udělena mezinárodní ochrana podle §§12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Stěžovatel v kasační stížnosti uplatil důvody obsažené v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
s. ř. s. Podle stěžovatele převzal krajský soud od ministerstva odůvodnění neudělení mezinárodní
ochrany, když se spokojil se zjištěním, ž e obavy stěžovatele o vlastní život nejsou způsobeny
přímo jednáním nigerijských státních orgánů. Závěr, že se nejedná ani o implicitní podporu
poskytovanou státními organy osobám ohrožujících stěžovatele, učinil krajský soud i správní
orgán na základě zjištění, že stěžovatel se s žádostí o pomoc neobrátil na tamní policejní orgány.
Přitom stěžovatel v pohovoru uváděl důvody, proč pomoc nevyhledal. Bylo to z toho důvodu,
že je nemajetný a služby policie jsou tak pro něj v důsledku vysoké míry korupce fakticky
nedostupné. Zprávy o zemi původu, které si opatřilo ministerstvo jsou podle stěžovatele
nedostačující. Především se nezabývají primárně mírou korupce a s tím související úrovní
poskytovaní ochrany nigerijskými státními orgány. Tyto zprávy vypracovávané orgány USA jsou
více než od skutečného stavu věci odvislé od politické vstřícnosti té které země vůči mocenským
zahraničněpolitickým ambicím USA, což činí z takového dokumentu nepoužitelný
a nevěrohodný důkazní prostředek. Nesprávný je závěr krajského soudu i ministerstva, že v dané
věci nemůže jít o pronásledování ve smyslu §2 odst. 8 zákona o azylu. Stěžovatel uvedl,
že skutečnost, že subjektem působícím jeho obavy je „pouze“ obchodní organizace, neznamená,
že v pozadí těchto útoků na jeho osobu nemohou být politické, národnostní, či jiné zájmy.
Stěžovatel sice sám ve své žádosti o udělení mezinárodní ochrany takové souvislosti explicitně
neobjasňoval, neboť netušil, že i tyto souvislosti by měl náležitě vysvětlovat. V dosavadním
průběhu řízení nebyl na možnou propojenost zmíněné obchodní organizace s politickým
prostředím vůbec dotázán. Existence důvodů, pro které lze mezinárodní ochranu udělit,
tak nebyla přesvědčivě vyloučena. Napadený rozsudek krajského soudu označil stěžovatel rovněž
za nepřezkoumatelný, neboť pouze opakuje odůvodnění uvedené v rozhodnutí správního
orgánu, které je nesprávné. Z těchto důvodů, stěžovatel navrhl, aby napadený rozsudek krajského
soudu byl zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti. Stěžovatel rozšířil
důvody kasační stížnosti nad rámec bodů žalobních, pokud v kasační stížnosti tvrdil, že nebyla
dostatečně zkoumána úroveň poskytované ochrany nigerijskými státními orgány a že zprávy
o zemi původu se nezabývají primárně mírou korupce. Také poprvé v kasační stížnosti uvedl,
že skutečnost, že subjektem působícím jeho obavy je „pouze“ obchodní organizace, neznamená,
že v pozadí těchto útoků na jeho osobu nemohou být politické, národnostní, či jiné zájmy. Podle
ust. §104 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nepřihlíží ke stížním důvodům, které stěžovatel
neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
K tomu vyslovil právní názor Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 – 49, publikovaný pod č. 419/2004 Sb. NSS, dále v usnesení ze dne
10. 3. 2004, č. j. 1 Azs 9/2003 – 33 (dostupné na ww.nssoud.cz).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud ve s myslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy
stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení odmítnuta
jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s . ř. s. byl zaveden novelou
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Pokud jde o jeho výklad, lze pro stručnost
odkázat např. na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS.
K podmínkám přezkoumatelnosti rozhodnutí se Nejvyšší správní soud vyjadřoval
ve vícero rozhodnutích, např. v rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44,
publikovaném pod č. 589/2005 Sb.NSS (tam viz i odkazy na prejudika turu), v rozsudku ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaném pod č. 133/2004 Sb.NSS, či v rozsudku
ze dne 18. 10. 2005, č. j. 1 Afs 135/2004 - 73, publikovaném pod č. 787/2006 Sb.NSS. V souladu
s touto judikaturou lze konstatovat, že rozhodnutí krajského soudu je přezkoumatelné. Stěžovatel
v žalobě pouze namítal, pokud jde o závěr ministerstva o jeho nevěrohodnosti, že nepostupovalo
tak, aby byl zjištěn stav věci, o ně mž nejsou důvodné pochybnosti, dále nedbalo o to, aby přijaté
řešení odpovídalo okolnostem případu, a hledalo pouze rozpory v jeho sděleních, aniž by pořídilo
opačné důkazy, a rozhodnutí tak nemá racionální základ.
K uplatněným stížním námitkám Nejvyšší správní soud před ně poukazuje na to,
že stěžovatel v průběhu správního a soudního řízení neuvedl žádné skutečnosti, které by,
byť jen naznačovaly, že byl v zemi původu vystaven pronásledování z důvodů pro azylové řízení
rozhodných, neboť pouze uvedl, že důvodem jeho odchodu ze země původu a žádosti
o mezinárodní ochranu byly obavy z ohrožení života ze strany skupiny osob podporujících
ve volbách nového předsedy obchodní asociace ATUMA (Arienir Trades Union Market
Association) v roce 1997 jiného kandidáta než stěžovatel. Tento důvod nelze podřadit
pod důvody uvedené v zákoně o azylu, protože se nejedná o odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů.
V azylovém řízení je uplatňována zásada dispoziční, se kterou je spojena zásada aktivity
žadatele o azyl (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2004,
č. j. 5 Azs 170/2004 – 72), což především znamená, že v řízení o udělení azylu jsou rozhodující
pro posouzení naplnění zákonných podmínek, ale i pro rozsah dokazování, důvody uvedené
žadatelem v žádosti, při pohovoru nebo v jiných podáních učiněných do vydání rozhodnutí.
Je to žadatel, který se domáhá udělení azylu a který tvrdí určité sku tečnosti, na jejichž základě
by mu mělo být vyhověno. Ministerstvo ani soud není povinen seznamovat žadatele o azyl
s důvody, pro které by mohlo být jeho žádosti vyhověno, a není povinen, ale ani oprávněn,
takové skutečnosti třeba jen naznačovat (viz např. rozsudek ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, ze dne 26. 2. 2004, č. j. 5 Azs 50/2003 - 47 nebo ze dne 16. 5. 2004,
č. j. 1 Azs 45/2004 - 47).
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že zprávy o zemi původu, které si opatřil o
ministerstvo, jsou nedostačující a tendenční, Nejvyšší správní soud ze spisu ověřil, že vycházelo
zejména ze zprávy ministerstva zahraničních věcí USA o situaci v oblasti dodržování lidských
práv v Nigérii za rok 2007 (ze dne 11. 3. 2008), z informace ministerstva zahraničních věcí
ze dne 12. 4. 2006 a z aktuálních informací databáze České tiskové kanceláře (ČTK). Stěžovatel
měl možnost se během správního řízení seznámit s obsahem těchto zpráv, vyjádřit se k nim či ke
způsobu jejich získání, popř. navrhnout jejich doplnění. Stěžovatel se s jejich obsahem seznámit
nechtěl, ani nežádal jejich doplnění. Ani v řízení před krajským soudem nežádal doplnění
informací o zemi původu, pouze obecně konstatoval, že ministerstvo nezjistilo řádně skutkový
stav věci. Namítá-li stěžovatel v obecné rovině nedostatečná skutková zjištění bez upřesnění
konkrétních pochybení, poukazuje Nejvyšší správní soud na to, že tato námitka byla
již předmětem řady jeho rozhodnutí. Lze uvést např. rozsudek ze dne 18. 1. 2006,
č. j. 1 Azs 112/2004 - 61 (dostupný na www.nssoud,cz) či rozsudek ze dne 27. 10. 2005,
č. j. 1 Azs 174/2004 - 103 (dostupný na www.nssoud.cz).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky obsažené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje v lastní zájmy stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatele nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s.,
podle nichž žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud byla kasační stížnost
odmítnuta.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát a podle
ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Podle ust. §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, náleží advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (doplnění kasační
stížnosti) 2100 Kč a podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce
300 Kč, celkem tedy 2400 Kč. Odměnu za úkon podle ust. §11 odst. 1 písm. b) citované
vyhlášky nelze advokátovi přiznat, neboť pouze převzal usnesení o svém ustanovení,
ale z ničeho neplyne, že by se stě žovatelem měl poradu. Protože ustanovený advokát je plátcem
daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku od povídající této dani, kterou
je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o 456 Kč.
Celková částka odměny činí proto 2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. června 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu