ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.39.2009:40
sp. zn. 7 Azs 39/2009 - 40
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: T. N. L., zastoupená Mgr. Markem Sedlákem,
advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 24. 11. 2008, č. j. 56 Az 106/2008 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně ze dne 24. 11. 2008, č. j. 56 Az 106/2008 - 22 zamítl žalobu
podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 23. 6. 2008, č. j. OAM–1-959/VL-07-ZA05-2007, kterým nebyla
stěžovatelce udělena mezinárodní ochrana podle §§12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., ve zně ní
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka
v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by t otiž tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je po dmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy,
jestliže rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější
sjednocující funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných
subjektivních práv fyzických a právnických osob je vhodné p řipomenout, že stěžovateli
byla soudní procesní ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci
na úrovni krajského soudu, a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek . To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznateln ého dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kas ační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílno st v judikatuře může vyvstat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené
dosud správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy,
pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení,
které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, a ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž, aby uvedl,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah
svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatelka opírá kasační
stížnost o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
V kasační stížnosti stěžovatelka namítala, že ministerstvo nedostatečně zjistilo skutkovou
podstatu, čímž zejména porušilo ustanovení §2 odst. 4 a §3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“).
Takto formulovaná stížní námitka je zcela obecná a není z ní patrno v čem konkrétně
spočívá nedostatečně zjištění skutkového stavu. Ke konkretizaci stížních námitek se již Nejvyšší
správní soud v judikatuře vyjádřil, např. v usnesení ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74,
vyslovil, že „není důvodem kasační stížnosti ve smyslu §103 odst. 1 s. ř. s., cituje-li stěžovatel
toliko zákonný text tohoto ustanovení nebo jeho část, aniž by jej v konkrétní věci specifikoval,
a nekonkretizuje-li vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se soud podle stěžovatele
dopustil“. Obdobně také v rozsudku ze dne 13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 - 37, uveřejněný
pod č. 312/2004 Sbírky rozhodnutí NSS uvedl, že „pokud stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí
pouze námitky obecného charakteru, aniž upřesňuje, které konkrétní důkazy či podklady pro
rozhodnutí žalovaného v odůvodnění jeho rozhodnutí chybí, je takové tvrzení bez uvedení
konkrétních skutečností nedůvodné. Nejvyšší správní soud vychází z premisy „nechť si každý
střeží svá práva“; proto nemůže stěžovatelka v kasační stížnosti úspěšně namítat, že správní orgán
či soud v předcházejícím řízení nezjistily důsledně skutečný stav věcí, pokud sama neuvádí
skutečnosti či důkazy, které pro takové tvrzení svědčí“.
Dále stěžovatelka namítala, že ministerstvo porušilo ustanovení §14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu, čímž byla zkrácena na svých právech, neboť žádala o udělení mezinárodní
ochrany z důvodu ochrany rodinného a soukromého života v České republice, přičemž neudělení
mezinárodní ochrany stěžovatelce znamená porušení mezinárodních závazků České republiky,
zejména Úmluvy o právech dítěte a čl. 8 odst. 1, 2 Evropské ú mluvy o ochraně lidských práv
a svobod. Vzhledem ke svému dlouhodobému pobytu na území České republiky, kde je již pln ě
integrována, nemá ve Vietnamu adekvátní zázemí pro výchovu dítěte tak nízkého věku,
které navíc má české státní občanství a otec nedal souhlas s jeho vycestováním.
K této problematice se již Nejvyšší správní soud ve své judikatuře vyslovil, např. v rozsudku
ze dne 22. 3. 2007, č. j. 2 Azs 126/2006 - 89, v němž uvedl, že námitka dětí žadatele o azyl, že jim
s ohledem na zachování celistvosti rodiny měly být přiznány překážky vycestování podle §91
zákona o azylu podle právního stavu do 31. 8. 2006, není důvodná, mohou-li požívat ochrany
podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých
zákonů. Dále v rozsudku ze dne 17. 9. 2003, č. j. 4 Azs 6/2003 – 55 byl vyjádřen názor,
že manželství s občanem České republiky samo o sobě nepředstavuje případ hodný zvláštního
zřetele, pro nějž by bylo možno udělit humanitární azyl podle ust. §14 zákona o azylu. Ust. §14a
odst. 2 písm. d) zákona o azylu nelze vykládat tak, že vycestování stěžovatelky do země jejího
původu by bylo v rozporu s mezinárodněprávními závazky České republiky, neboť by tím bylo
porušeno její právo na rodinný život. Stěžovatelka má jistě právo na rodinný život, nicméně
toto právo může realizovat jiným způsobem, např. úpravou svého pobytu v České republice
podle zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů , a to zejména
s ohledem na to, že je rodinným příslušníkem občana České republiky .
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti. Nejvyšší správní
soud neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
O stěžovatelkou podaném návrhu, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek
podle ust. §107 s. ř. s., Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť by to bylo nadbytečné, když
samo podání kasační stížnosti má podle §32 odst. 5 zákona o azylu odkladný účinek.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, věty první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl -li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu