ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.46.2009:57
sp. zn. 7 Azs 46/2009 - 57
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobkyně: X. D. H. T., zastoupena JUDr. Miroslavem Pavelkou, advokátem
se sídlem Petřvald 352, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
31. 12. 2008, č. j. 4 Az 3/2008 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 12. 2008, č. j. 4 Az 3/2008 – 25, zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 17. 1. 2008,
č. j. OAM-67/LE-C09-C09-2008, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. f) zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Městský soud ve shodě
s ministerstvem dovodil, že stěžovatelka v průběhu řízení uvedla pouze ekonomické důvody,
pro které opustila Vietnamskou socialistickou republiku, jež nejsou relevantní k udělení některé
z forem mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to
v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak může jednat v následujících typových případech:
1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou
dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni
krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud
správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, b) krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Je však
třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatelky v řízení o kasační stížnosti
ve věcech azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý
z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatelky je však rovněž uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka v kasační stížnosti především namítala, že ministerstvo při svém
rozhodování vycházelo pouze ze skutečností, které sama uvedla a podle jejího přesvědčení
se neměl omezit pouze na jednotlivosti, ale měl se sám zabývat příčinami a souvislostmi,
pro které opustila Vietnam a zejména situací, do které by se v případě návratu do vlasti dostala.
Vzhledem k tomu, že tak neučinilo a její žádostí se v uvedeném smyslu nezabývalo, dospělo,
stejně jako krajský soud, k nesprávnému právnímu posouzení věci.
Nejvyšší správní soud považuje nejprve za nezbytné zdůraznit, že azylové řízení a udělení
mezinárodní ochrany není univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím
a že důvody pro poskytnutí mezinárodní ochrany jsou zákonem vymezeny poměrně úzce.
Povinnost zjistit skutečný stav věci má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které
žadatel v průběhu správního řízení uvedl. V tomto smyslu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, který byl uveřejněn
pod č. 181/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž je konstatováno,
že „Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu podle
§12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí,
že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost jako zjevně
nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne. Nedojde-li k zamítnutí
žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán negativní rozhodnutí
dle §12 citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu orgánu za této situace vznikla
povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a činit
posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci
dle ustanovení §32 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel
v průběhu správního řízení uvedl.“ V průběhu správního řízení o udělení mezinárodní ochrany
nevyšlo najevo, že by se stěžovatelka ve státě původu měla důvodně obávat pronásledování
za uplatňování politických práv a svobod nebo pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má (nebyla členem žádné politické strany, nikdy nebyla trestně stíhána,
se státními orgány neměla žádné problémy, nepožádala příslušné státní orgány o pomoc).
Ekonomické důvody, pro které opustila zemi původu (nemožnost nalézt zaměstnání, dluhy
a těžké životní podmínky), nejsou azylově relevantní pro udělení mezinárodní ochrany. V tomto
směru lze poukázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 10. 2003,
č. j. 3 Azs 20/2003 - 43 (dostupný na www.nssoud.cz), v němž byl mimo jiné vysloven právní
názor, že „V žádosti o udělení azylu opakovaně uváděné ekonomické důvody (nedostatek
finančních prostředků, nemožnost sehnat práci) … nezakládají samy o sobě odůvodněný strach
z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.; tyto důvody nelze kvalifikovat ani jako politické
přesvědčení, a to zejména tehdy, jestliže žadatel nebyl nikdy členem politické organizace
a ani jinak se politicky neangažoval“. Obdobně Nejvyšší správní soud vyslovil v rozsudku
ze dne 31. 10. 2003, č. j. 4 Azs 23/2003 - 65 (dostupný na ww.nssoud.cz), že „Skutečnost,
že žadatel o azyl má v zemi původu (…) ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem
pro udělení azylu dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azylu
z humanitárních důvodů (§14 téhož zákona)“. Konečně lze poukázat i na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 9. 12. 2003, č. j. 7 Azs 32/2003 - 60, dostupný na ww.nssoud.cz,
ve kterém byl vysloven závěr, že „Byla-li žádost žadatele o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná
(§16 odst. 1 písm. a/ zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) proto, že byly tvrzeny toliko důvody
ekonomické, je nepřípustná žalobní námitka o tom, že žadatel je utlačován a omezován státními
institucemi v zemi původu.“
Jako důvod pro udělení mezinárodní ochrany nemůže obstát ani tvrzení stěžovatelky
obsažené v kasační stížnosti, že by se v případě návratu do země původu ocitla v sociální skupině
obyvatelstva, které trpí bídou a je nuceno žít v chudobě.
Nejvyšší správní soud se již vyjádřil v rozsudku ze dne 7. 8. 2007, č. j. 5 Azs 15/2007 - 79
(dostupný na www.nssoud.cz), k zákonným podmínkám doplňkové ochrany ve smyslu
ustanovení §14a odst. 1 zákona o azylu tak, že „Obavy stěžovatele, že v případě návratu do vlasti
bude nezaměstnaný, že bude pronásledovaný pro své (doposud neprojevené) politické
přesvědčení, nelze považovat za hrozbu skutečného nebezpečí vážné újmy, jak je vymezena
v §14a zákona o azylu“.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu tedy poskytuje
dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a městský soud při svém
rozhodování postupoval bezchybně ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatele nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu