ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.47.2009:96
sp. zn. 7 Azs 47/2009 - 96
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobce: I. Y., zastoupený JUDr. Milanem Paláčkem, advokátem se sídlem
Národní 27, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 3. 2008,
č. j. 61 Az 121/2006 - 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi JUDr. Milanu Paláčkovi, se u r č u j e
na odměně za zastupování a na náhradě hotových výdajů částka 2400 Kč, která mu bude
zaplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 27. 3. 2008, č. j. 61 Az 121/2006 - 18, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 13. 10. 2006,
č. j. OAM-1129/VL-07-11-2006, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní
ochrany jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být
podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud a) v rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo b) v jednotlivém
případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru
proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační
stížnosti.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. a rovněž uvést, v čem spatřuje, v mezích kritérií
přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého
důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně projednat .
Nejvyšší správní soud především konstatuje, že se podstatná část námitek uplatněných
v kasační stížnosti je polemikou s právním názorem a závěry ministerstva. Kasační stížnost
je ovšem mimořádným opravným prostředkem proti rozhodnutí krajského soudu a tedy i stížní
námitky, jimiž se Nejvyšší správní soud zabývá (§103 odst. 1 s. ř. s.), se odvíjejí vždy
od tvrzeného pochybení krajského soudu. Jsou-li ovšem v kasační stížností namítány vady řízení
před správním orgánem, musí se jednat vždy o vady, které byly namítány před krajským soudem
nebo ke kterým byl tento soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti. I tato námitka
je tak uplatňována primárně proti rozhodnutí krajského soudu, nikoliv přímo proti rozhodnutí
správního orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, dostupný
na www.nssoud.cz). Stěžovatel je pak povinen v kasační stížnosti explicitně uvést jím spatřované
důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí krajského soudu a vymezit rozsah jeho přezkumu
Nejvyšším správním soudem (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2007,
č.j. 8 Afs 55/2005 - 74, dostupný na www.nssoud.cz). Uvedení konkrétních stížních námitek
přitom nelze nahradit zopakováním či parafrází námitek uplatněných v odvolání nebo v žalobě,
neboť odvolací a žalobní námitky směřovaly proti jiným rozhodnutím, než která jsou předmětem
přezkumu Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 10. 2007, čj. 8 Afs 106/2006 - 58, dostupný na www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud,
předmětem jehož přezkumu jsou právě rozhodnutí krajského soudu, se tak nemůže zabývat
kasační stížností v rozsahu, v němž stěžovatel polemizuje se správním orgánem způsobem
odpovídajícím žalobě, aniž by bylo zřejmé, v čem spatřuje pochybení krajského soudu. Navíc
stížní námitky stěžovatele směřující svým obsahem proti rozhodnutí ministerstva nebyly
uplatněny v řízení před krajským soudem, ač je stěžovatel uplatnit mohl, a proto jsou takové
námitky podle ust. §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. Rovněž si nelze nepovšimnout, že skutková
tvrzení, která stěžovatel uvedl v průběhu správního řízení se značně liší od skutkových okolností
tvrzených v kasační stížnosti.
Kasační stížnost ovšem obsahuje i stížní námitky, v nichž jsou vytýkána pochybení
krajskému soudu. Podle názoru stěžovatele došlo ze strany krajského soudu k porušení jeho
základních procesních práv, protože nerespektoval jeho právo na jednání v mateřském jazyce.
Dokonce stěžovateli ani nebyl zaslán rozsudek přeložený do ukrajinského jazyka, jak výslovně
žádal.
K této stížní námitce Nejvyšší správní soud odkazuje na svoji ustálenou a vnitřně
jednotnou judikaturu, zejména na rozsudek ze dne 29. 7. 2004, č. j. 5 Azs 52/2004 - 45, který
je publikován pod č. 376/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, v němž bylo
vysloveno, že „pouze rozhodnutí soudu v jazyce českém je zněním autentickým. Není proto
povinností soudu zasílat účastníkovi řízení překlad takového rozhodnutí do jeho mateřského
jazyka.“ Poučení podle ust. §51 s. ř. s. bylo stěžovateli zasláno v jazyce ruském, řádně stěžovateli
doručeno. Protože stěžovatel zájem o nařízení jednání ve věci neprojevil, rozhodl krajský soud
bez nařízení jednání. Stěžovatel také v prohlášení o jazyce ze dne 11. 10. 2006 výslovně žádal,
aby řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo vedeno v jazyce ruském, což se stalo.
V tomto směru ostatně nevznesl v žalobě žádnou námitku. Stížní směřující proti nerespektování
práva na jednání v mateřském jazyce se proto jeví jako zcela účelová. V tomto smyslu tedy nelze
postupu krajského soudu nic vytknout. Nejvyšší správní soud si je vědom, že rozsudkem ze dne
30. 10. 2008, č. j. 7 Azs 66/2008 - 50, v této věci zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě
ze dne 21. 8. 2008, č. j. 61 Az 121/2006 - 37, jímž soud neustanovil stěžovateli zástupce
pro řízení o kasační stížnosti, neboť nereagoval na výzvu soudu ke konkretizaci získávaných
finančních prostředků, ale důvodem pro zrušení tohoto usnesení bylo, že krajský soud zaslal
stěžovateli výzvu v jazyce českém přesto, že bylo z jeho písemných podání a z výpovědí zřejmé,
že český jazyk zcela neovládá. Krajský soud proto poté zaslal stěžovateli poučení a výzvu v jazyce
ukrajinském (usnesením ze dne 12. 1. 2009 soud ustanovil tlumočnici z jazyka ukrajinského
a ruského) a ustanovil stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti zástupcem advokáta JUDr. Milana
Paláčka. Krajský soud tedy napravil vše, co mu bylo rozsudkem Nejvyššího správního soudu
vytknuto, přičemž povinnost překládat rozsudek do cizího jazyka soudu ze žádného zákonného
ustanovení neplyne – viz výše citovaná konstantní judikatura Nejvyššího správního soudu.
Další porušení svých práv krajským soudem stěžovatel spatřuje v tom, že v podstatě
převzal do svého rozhodnutí veškerá skutková a právní tvrzení, jakož i důvody, které správní
orgán ve svém rozhodnutí vyslovil. V dané věci stěžovatel žádné azylově relevantní důvody ve své
žádosti o udělení mezinárodní ochrany neuvedl, pouze poukázal na své ekonomické potíže
spojené s neschopností splácet vysoký dluh a obavy z věřitelů, kteří dluh vymáhají. Stěžovatel byl
přitom ministerstvem řádně poučen, že v žádosti musí vypsat všechny důvody, pro které žádá
o udělení mezinárodní ochrany. Ministerstvo pak má povinnost zjistit skutečný stav věci pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. V této souvislosti lze odkázat
na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003, č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, (dostupný
na www.nssoud.cz), v němž je uvedeno, že „správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti
rozhodné pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel
o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě
žádost jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne.
Nedojde-li k zamítnutí žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán
negativní rozhodnutí dle §12 citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu orgánu
za této situace vznikla povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů,
které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.“ Uvádí-li proto stěžovatel v dané věci v žádosti
o udělení mezinárodní ochrany pouze důvody azylově nerelevantní, pro které odešel ze země
původu, a žádné důvody azylově relevantní (§12 zákona o azylu), nerozhoduje ministerstvo o tom,
že se azyl podle ust. §12 zákona o azylu neuděluje, ale za podmínek ust. §16 zákona o azylu
žádost zamítne jako zjevně nedůvodnou. V tomto směru lze také poukázat na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2003, č. j. 7 Azs 32/2003 - 60, dostupný
na www.nssoud.cz, ve kterém byl vysloven závěr, že „byla-li žádost žadatele o azyl zamítnuta
jako zjevně nedůvodná (§16 odst. 1 písm. a/ zákona č. 325/1999 Sb., o azylu) proto, že byly
tvrzeny toliko důvody ekonomické, je nepřípustná žalobní námitka o tom, že žadatel je utlačován
a omezován státními institucemi v zemi původu.“ Vzhledem k tomu, že stěžovatel jak ve správním
řízení, tak shodně i v žalobním podání, uváděl pouze potíže ekonomické spojené s nemožností
splácet dluh v zemí původu, Nejvyšší správní soud odkazuje na rozsudek ze dne 15. 12. 2003,
č. j. 4 Azs 31/2003 - 64, dostupný na www.nssoud.cz, podle něhož „obtíže žadatele o azyl,
spočívající v nemožnosti splácení dluhu soukromým osobám v zemi původu, nelze
bez přistoupení dalších zvláštního zřetele hodných okolností vnímat jinak než jako důvody
ekonomické, nepostačující k udělení azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění
zákona č. 2/2002 Sb.)“.
V průběhu správního řízení o udělení azylu nevyšlo najevo, že by se stěžovatel ve státě
původu měl důvodně obávat pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo
pronásledování z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině
nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má a takové důvody
uváděl až v kasační stížnosti, což je jednak velmi nedůvěryhodné, ale především podle ust. §104
odst. 4 s. ř. s. nepřípustné. Proto ministerstvo, a následně i krajský soud, zcela správně
posuzovaly skutkové okolnosti, které stěžovatel v průběhu správního řízení uvedl,
přičemž ze žádného ustanovení zákona soudu neplyne povinnost zjišťovat a dohledávat
případnou existenci azylově relevantních důvodů, pokud je sám stěžovatel v průběhu řízení
důvěryhodně neuvede.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud
při svém rozhodování postupoval bezchybně ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal stěžovatelovu kasační
stížnost přijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát JUDr. Milan
Paláček. Podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových
výdajů stát. Podle ust. §7 a §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, s přihlédnutím k ust. §11 odst. 1 písm. d) citované vyhlášky náleží advokátovi odměna
za jeden úkon právní služby (doplnění kasační stížnosti) v částce 2100 Kč a podle ust. §13
odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč, celkem tedy 2 400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu