ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.49.2009:84
sp. zn. 7 Azs 49/2009 - 84
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Jiřího
Pally v právní věci žalobkyně: A. Y., zastoupená Mgr. Faridem Alizeyem, advokátem se sídlem
Stodolní 7/834, Ostrava – Moravská Ostrava a Přívoz, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra,
se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2009, č. j. 63 Az 91/2007 - 62,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 3. 2009, č. j. 63 Az 9 1/2007 - 62,
zamítl žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 5. 9. 2007,
č. j. OAM-1-669/VL-10-19-2007, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o udělení
mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud dospěl
k závěru, že stěžovatelka v žádosti o udělení mezinárodní ochrany opakovaně uváděla
jen ekonomické potíže, jež samy o sobě nezakládají odůvodněný strach z pronásledování
ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud se po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s., dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Z těchto důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže
rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující
funkci v systému správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv
fyzických a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní
ochrana již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci. Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede
k meritornímu projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace,
v níž je - kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud
též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky
znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu
řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního
soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv,
nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Je však
třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu
by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního charakteru proto zpravidla nebudou
dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Stěžovatelka v kasační stížnosti především namítala, že ministerstvo nepostupovalo tak,
aby byl dostatečně zjištěn skutkový stav projednávané věci a tímto pochybením porušilo
ustanovení §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní
řád“). Ministerstvo i krajský soud se v rozporu se zákonem zabývaly pouze tím, že důvodem její
žádosti o udělení mezinárodní ochrany byla nemožnost získat v zemi původu stálé zaměstnání,
její nepříznivá ekonomická situace a snaha o legalizaci pobytu v České republice. Ve skutečnosti
byla v Mongolsku i pronásledována, avšak tento fakt při podání žádosti podrobně nepopisovala,
protože jí nebyla známa povinnost uvést vše a ministerstvo ji v tomto směru vůbec nepoučilo.
Krajskému soudu tedy vytýká, že dostatečně nezkoumal, zda Mongolsko splňuje podmínky
definice bezpečné země původu a že se náležitým způsobem v napadeném rozsudku nevypořádal
se všemi skutečnostmi, které jsou součástí správního spisu a vyšly v průběhu správního
a soudního řízení najevo. Toto pochybení pak vykazuje znaky nesprávného posouzení právní
otázky podmínek udělení mezinárodní ochrany.
Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval (srov. např. rozsudek ze dne 26. 7. 2006,
sp. zn. 7 Azs 81/2006, dostupný na www.nssoud.cz., že „Nejvyšší správní soud vychází při svém
rozhodování z toho, že poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území
České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území České
republiky, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu,
kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě,
jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem
pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 12/04). Důvody
pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení
lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána.
Institut azylu je proto aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování
ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence
lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování
ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako
na pronásledování“. Stěžovatelka však ve vlastnoručně psané žádosti o udělení azylu
ani při pohovoru neuvedla žádné relevantní důvody pro udělení mezinárodní ochrany
podle ustanovení §12 zákona o azylu.
V kasační stížnosti stěžovatelka dále namítala, že se ministerstvo i krajský soud
nedostatečně zabývaly zjištěním skutkového stavu pro rozhodnutí ve věci, zejména otázkou
dodržování základních lidských práv v Mongolsku. Nejvyšší správní soud se k této otázce v rámci
své ustálené a jednotné judikatury již několikrát vyjádřil. Povinnost zjistit skutečný stav věci
má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení
uvedl. V tomto smyslu lze odkázat na rozsudek ze dne 20. 11. 2003, č.j. 2 Azs 27/2003-59, který
byl uveřejněn pod č. 181/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu,
v němž je konstatováno, že „Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení
azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost
jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne. Nedojde-li
k zamítnutí žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán negativní
rozhodnutí dle §12 citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu orgánu
za této situace vznikla povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů,
které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.“ V průběhu správního řízení o udělení
mezinárodní ochrany nevyšlo najevo, že by se stěžovatelka ve státě původu měla důvodně obávat
pronásledování za uplatňování politických práv a svobod nebo pronásledování z důvodu rasy,
náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých
politických názorů ve státě, jehož občanství má (nebyla členem žádné politické strany,
nikdy nebyla trestně stíhána, se státními orgány neměla žádné problémy). Ekonomické důvody,
pro které opustila zemi původu (nemožnost nalézt stálé zaměstnání a těžké životní podmínky),
nejsou pak azylově relevantní pro udělení mezinárodní ochrany. V tomto směru lze poukázat
na rozsudek ze dne 27. 8. 2003, č. j 5 Azs 3/2003 - 54, dostupný na www.nssoud.cz,
podle něhož „Obtíže žadatele o azyl stran obživy či možností seberealizace v zaměstnání nelze
bez přistoupení dalších okolností hodných zvláštního zřetele vnímat jinak, nežli jako důvody
ekonomické, nepostačující k udělení humanitárního azylu podle §14 zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu, ze znění zákona č. 2/2002 Sb.“. Také rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 10. 2003, č. j. 3 Azs 20/2003 - 43, dostupný na www.nssoud.cz, mimo jiné, vyslovil právní
názor, že „V žádosti o udělení azylu opakovaně uváděné ekonomické důvody (nedostatek
finančních prostředků, nemožnost sehnat práci) … nezakládají samy o sobě odůvodněný strach
z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.; tyto důvody nelze kvalifikovat ani jako politické
přesvědčení, a to zejména tehdy, jestliže žadatel nebyl nikdy členem politické organizace
a ani jinak se politicky neangažoval“. Obdobně se vyjádřil v rozsudku ze dne 31. 10. 2003,
č. j. 4 Azs 23/2003 - 65, dostupný na www.nssoud.cz, že „Skutečnost, že žadatel o azyl
má v zemi původu (…) ekonomické problémy, není bez dalšího ani důvodem pro udělení azylu
dle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ani důvodem pro udělení azylu z humanitárních důvodů
(§14 téhož zákona)“. Konečně lze poukázat i na rozsudek ze dne 9. 12. 2003,
č. j. 7 Azs 32/2003 -60, dostupný na www.nssoud.cz, ve kterém byl vysloven závěr, že „Byla-li
žádost žadatele o azyl zamítnuta jako zjevně nedůvodná (§16 odst. 1 písm. a/ zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu) proto, že byly tvrzeny toliko důvody ekonomické, je nepřípustná
žalobní námitka o tom, že žadatel je utlačován a omezován státními institucemi v zemi původu.“
Ve vztahu k povinnosti žadatele o udělení mezinárodní ochrany uvést veškeré podstatné
skutkové okolnosti, které správní orgán posléze hodnotí jako podklad pro rozhodování, Nejvyšší
správní soud poukazuje na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 27/2003 - 48, dostupný
na www.nssoud.cz., podle něhož „Neuvádí-li žadatel o azyl skutečnosti svědčící o tom, že by
mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, jde o žádost
zjevně nedůvodnou, jíž lze zamítnout podle §16 odst. 1 písm. g) zákona o azylu při dodržení
lhůty uvedené v §16 odst. 3 tohoto zákona.“ Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 2. 2004, č. j. 7 Azs 38/2003-37 (dostupný na www.nssoud.cz) „Za pronásledování ve smyslu §
12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb., je nutno považovat pouze
takové ohrožení života či svobody, které je trpěné, podporované či prováděné státní mocí,
nikoliv takové negativní jevy, které státní orgány cíleně potírají a čelí jim“. Obsah spisu však
nesvědčí tomu, že by stěžovatelka byla v tomto smyslu pronásledována. Navíc byla stěžovatelka
ministerstvem před pohovorem náležitě poučena, že musí uvádět veškeré skutečnosti, jež ji vedly
k opuštění vlasti a toto poučení podepsala.
l
Namítá-li stěžovatelka, že jí měl být udělen azyl podle ustanovení §12 zákona o azylu,
ačkoliv i krajský soud zcela důvodně shledal, že opustila zemi původu z azylově irelevantních
důvodů, odkazuje Nejvyšší správní soud na právní názor vyslovený v rozsudku ze dne
4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl publikován pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu. V tomto rozsudku Nejvyšší správní soud vyslovil, že „Naplnění
podmínky pro zamítnutí žádosti o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona o azylu vylučuje
posouzení žádosti podle §12 téhož zákona“. Obdobně v rozsudku ze dne 27. 5. 2004,
č. j. 7 Azs 124/2004 - 45, který byl uveřejněn pod č. 349/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, zaujal právní názor, že „jsou-li splněny podmínky vymezené v ustanovení §16
odst. 1 zákona o azylu, tj. podmínky pro zamítnutí žádosti jako zjevně nedůvodné, není namístě
zkoumat případnou existenci důvodů pro udělení azylu podle §12 písm. b) zákona o azylu,
protože udělení azylu je za takové situace vyloučeno.“ Se zřetelem k tomu, že stěžovatelka
po celou dobu správního řízení neuváděla skutečnosti svědčící o tom, že by mohla být vystavena
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu, bylo právní posouzení věci
ministerstvem, a posléze i krajským soudem, zcela v souladu se zákonem. Proto nebylo nutné
opatřovat zprávy o stavu a ekonomické situaci Mongolska z důvodu jejich nadbytečnosti. Lze
poukázat i na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79,
dostupný na www.nssoud.cz, v němž Nejvyšší správní soud vyslovil právní názor, že „Pokud
žadatel o udělení azylu není vystaven žádnému pronásledování nebo diskriminaci z azylově
relevantních důvodů, resp. nemá z takového pronásledování nebo diskriminace odůvodněný
strach, popř. takové skutečnosti ve správním řízení vůbec netvrdí, pak nesplňuje podmínky
pro udělení azylu ve smyslu §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění zákona č. 2/2002 Sb.,
a to i přes skutečnost, že pochází ze země s nedemokratickým a autoritativním režimem, který
zásadním způsobem diskriminuje a potlačuje opozici, resp. osoby zastávající politicky odlišné
názory.“
K přesvědčení stěžovatelky o splnění podmínek minimálně pro doplňkovou ochranu ve
smyslu §14a zákona o azylu, aniž by blíže uvedla z jakého důvodu se tak domnívá, Nejvyšší
správní soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu k této otázce. V rozsudku ze dne
26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007 - 69, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil právní názor,
že „Jakkoli nelze shledat úplnou shodu mezi zněním bývalého §91 a nynějšího §14a zákona č.
325/1999 Sb., o azylu, tak v těch částech, kde takovou shodu shledat lze, je možno i po účinnosti
zákona č. 165/2006 Sb. aplikovat právní názory vyslovené Nejvyšším správním soudem
ve vztahu k onomu dříve účinnému §91 zákona o azylu“. Nejvyšší správní soud také poukazuje
na to, že se v řadě svých rozhodnutí zabýval překážkou vycestování podle ustanovení §91 zákona
o azylu a podmínkami výroku o této překážce. V rozsudku ze dne 4. 8. 2005,
č. j. 2 Azs 343/2004 - 56, uveřejněn ý pod č. 721/2005 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu, vyslovil, že „V případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním
postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a §91 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu,
má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy. Pokud je však zjevné, že konkrétní žadatel o azyl
nemůže být uprchlíkem typicky proto, že neuvádí žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl
být vystaven pronásledování, není k takové aplikační přednosti důvod, neboť na takovou osobu
čl. 33 odst. 1 Úmluvy nedopadá“. Stěžovatelka neuvedla žádnou skutečnost svědčící
o tom, že by mohla být vystavena pronásledování, resp. že by jí hrozilo skutečné nebezpečí vážné
újmy uvedené v ustanovení §14a zákona o azylu. Stěžovatelka v zemi původu nebyla členem
žádné politické strany, nikdy nebyla trestně stíhána a se státními orgány neměla žádné problémy.
Potížemi při hledání zaměstnání trpí i ostatní obyvatelé Mongolska, jak sama uvedla, což souvisí
s celkově nepříznivou ekonomickou situací země. Ovšem tuto skutečnost nelze bez dalšího
zohledňovat jako azylově relevantní důvod.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a krajský soud
při svém rozhodování postupoval ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto posoudil kasační stížnost jako nepřijatelnou
a z tohoto důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věty první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu