ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.5.2009:60
sp. zn. 7 Azs 5/2009 - 60
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobce: O. D., zastoupený
Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem Joštova 4, Brno, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 8. 2008, č. j. 63 Az 122/2007 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 8. 2008, č. j. 63 Az 122/2007 - 40, odmítl
žalobu podanou žalobcem ( dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 17. 12. 2007,
č. j. OAM - 1 - 938/VL 20 – 02 - 2007, jímž byla zamítnuta žádost o udělení mezinárodní
ochrany stěžovatele jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb.,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Krajský soud v odůvodnění napadeného
usnesení dovodil, že podanou žalobu nebylo možné pro její závažné nedostatky projednat a tyto
nebyly v zákonné lhůtě odstraněny.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana již
jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to v plné
jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele (který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti) je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního
řádu a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1) Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2) Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně. Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat
na úrovni krajských soudů i v rámci Nejvyššího správního soudu. 3) Kasační stížnost bude
přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud
ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě změnit výklad určité právní
otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. 4) Další případ přijatelnosti kasační stížnosti
bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní
pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud: a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu. b) Krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení především procesního
charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost (či tedy spíše absence některého
z důvodů nepřípustnosti) kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů,
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.) apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Jinými slovy, přichází-li stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní
soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné ani efektivní, aby v obdobné věci
znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného plyne, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž uvést,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítal, že pro odmítnutí jeho podání nebyly žádné
relevantní důvody, přičemž nepopřel, že toto podání lze označit jako blanketní. Tento postup
zvolil z důvodu jazykové a časové tísně, a očekával, že ho krajský soud vyzve k doplnění nebo
opravě v souladu s ustanovením s. ř. s. Žádnou výzvu však od krajského soudu nedostal přesto,
že se řádně zdržoval v místě hlášeného pobytu a poštu pravidelně kontroloval. Ostatně krajský
soud v odůvodnění napadeného usnesení způsob a datum doručení písemnosti vůbec nezmínil.
Žaloba ve správním soudnictví musí splňovat obecné náležitosti podání stanovené v §37
odst. 3 s. ř. s. Dále musí podle ustanovení §71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. obsahovat žalobní body,
z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné.
Podle ustanovení §32 odst. 2 zákona o azylu lze žalobu proti rozhodnutí ministerstva
vnitra, jímž byla žádost zamítnuta jako zjevně nedůvodná, podat ve lhůtě do 7 dnů ode dne
doručení rozhodnutí správního orgánu. Napadené rozhodnutí ministerstva bylo stěžovateli
doručeno dne 20. 12. 2007. Ještě téhož dne podal stěžovatel proti tomuto rozhodnutí žalobu,
avšak v tomto jeho podání nebyl uveden žádný konkrétní žalobní bod. Pouze uvedl, že žádá
o azyl v České republice, protože neměl možnost žít v Mongolsku v klidu a zdraví. Proto byl
stěžovatel usnesením krajského soudu ze dne 13. 3. 2008, č. j. 63 Az 122/2007 – 23, vyzván
k odstranění nedostatků žaloby ve lhůtě 6 dnů od doručení usnesení. Toto nechal krajský soud
přeložit do mongolského jazyka a teprve poté ho zaslal stěžovateli. Ze záznamu na doručence
je zřejmé, že držitel poštovní licence doručoval stěžovateli předmětné usnesení a jeho převzetí
stěžovatel potvrdil svým podpisem dne 28. 4. 2008. Tvrzení stěžovatele, že mu výzva nebyla
doručena proto neodpovídá skutečnosti. Na výzvu obsaženou v tomto usnesení však stěžovatel
nereagoval.
Nejvyšší správní soud odkazuje na konstantní judikaturu k dané problematice, zejména
na rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č. j. 4 Azs 149/2004 - 52, dostupný na www.nssoud.cz, v němž
je uvedeno, že „žalobní body (§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.) musí obsahovat jak právní, tak
zpravidla i skutkové důvody, pro které žalobce považuje napadené výroky rozhodnutí správního
orgánu za nezákonné nebo nicotné. Pokud žaloba postrádala potřebná konkrétní skutková
tvrzení a žalobce vzdor výzvě a poučení soudu nijak nereagoval a vadu neodstranil, postupoval
krajský soud v souladu se zákonem, odmítl-li žalobcovo podání z tohoto důvodu. “V rozsudku
ze dne 27. 2. 2004, č. j. 4 Azs 3/2004 - 48, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud
dovodil, že „v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu musí žaloba obsahovat nejen
obecné náležitosti podání stanovené v §37 odst. 2 a 3 s. ř. s., ale zejména základní náležitosti
žaloby vymezené v §71 odst. 1 písm. a) až f) s. ř. s. Neobsahuje-li žaloba žádný žalobní bod, lze
jej doplnit ve lhůtě pro podání žaloby. Soud není povinen žalobce vyzývat k odstranění takové
vady žaloby podle §37 odst. 5 s. ř. s., neboť takto široce pojímaná povinnost soudu by zjevně
odporovala zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ
řízení koncipován“ (srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, který je uveřejněn pod č. 113/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na všechny námitky uvedené v kasační stížnosti a krajský soud při svém
rozhodování postupoval bezchybně ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud neshledal
ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností
konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost
stěžovatele nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu