ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.51.2008:89
sp. zn. 7 Azs 51/2008 - 89
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Bohuslava Hnízdila
a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: V. Ch., zastoupený JUDr. Janou Kuřátkovou,
advokátkou, se sídlem Hileho 6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze
dne 19. 12. 2007, č. j. 56 Az 143/2007 – 33,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2007, č. j. 56 Az 143/2007 – 33,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 12. 2007, č. j. 56 Az 143/2007 – 33, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 23. 7. 2007,
č. j. OAM-10-140/LE-BE03-BE01-2007, kterým nebyla stěžovateli udělena mezinárodní ochrana
podle ustanovení §§12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále
jen „zákon o azylu“). Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že není důvodná námitka
týkající se porušení ustanovení §3 a §50 odst. 2 a 4 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, (dále jen „správní řád“). Stěžovateli byl v řízení poskytnut dostatečný prostor, aby uvedl
vše, co považuje za důležité pro rozhodnutí o žádosti o udělení mezinárodní ochrany a otázky
při pohovoru mu byly kladeny v souvislosti s jím tvrzenými skutečnostmi takovým způsobem,
aby byly objasněny všechny azylově relevantní skutečnosti. Rozsah dokazování provedeného
ministerstvem byl určen skutečnostmi tvrzenými stěžovatelem. Jelikož ministerstvo
své rozhodnutí dostatečně, srozumitelně a přesvědčivě odůvodnilo a z odůvodnění je patrno,
jakými právními úvahami se řídilo, nemohla obstát ani žalobní námitka vytýkající porušení
ustanovení §68 odst. 3 správního řádu. Stěžovatel ve své vlasti nebyl pronásledován
za uplatňování politických práv a svobod a nebylo zjištěno, že by měl odůvodněný strach
z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální
skupině, nebo pro zastávání určitých politických názorů ve své vlasti. Stěžovatel měl potíže
s neznámými lidmi, kteří ho obtěžovali, fyzicky napadali a dokonce i unesli kvůli jeho otci, jež měl
mít videokazetu, na níž byly nahrány obchodní schůzky týkající se nelegálních obchodů
se zbraněmi a drogami, ale nelze nevidět, že šlo o problémy se soukromými osobami. Stěžovatel
sice tvrdil, že se jednalo o potíže s lidmi z vlády, ale nijak nevysvětlil, jak k tomuto závěru došel.
Ostatně se ani neobrátil na žádné kompetentní státní orgány se žádostí o pomoc, neboť otec
mu poradil, aby raději odcestoval z Gruzie. Navíc požádal o udělení mezinárodní ochrany
až poté, co byl zajištěn policii a bylo mu uděleno správní vyhoštění. Pokud by problémy
stěžovatele byly natolik závažné, bylo by logické, aby o udělení ochrany požádal bezprostředně
po příjezdu do České republiky a ne až po zadržení policií. Stěžovatel sice poukazoval na explozi
násilí v Gruzii v souvislosti s uvězněním šéfů gruzínského podsvětí a navrhoval provedení
listinných důkazů, které hovoří o současné situaci v Gruzii, ale tyto nepředložil a pouze sdělil,
kde jsou dostupné. Navržené důkazy se ale bezprostředně netýkaly projednávané věci
a na rozhodnutí nemohly mít žádný vliv. Stěžovatel proto nebyl vyzván k jejich předložení,
neboť nevyvstala nutnost je opatřovat a provádět. Konečně ani nepožadoval nařízení ústního
jednání. Pokud pak namítal zastaralost použitých podkladů, jde o nedůvodnou výtku,
neboť pouhá skutečnost, že jsou staršího data nemá vliv na posouzení věci. Opodstatnění
postrádá i žalobní výhrada o neudělení azylu podle ustanovení §14 zákona o azylu. Stěžovatel
v tomto směru nenamítal konkrétní pochybení ministerstva, který se ve svých úvahách zabýval
i skutečností jím uvedenou – tedy tím, že je závislý na heroinu a kokainu. Z vyjádření lékaře však
nevyplynulo, že by zdravotní stav stěžovatele zakládal důvod zvláštního zřetele hodný pro udělení
humanitárního azylu, neboť jeho stav nevyžaduje systematickou péči a umožňuje návrat do země
původu. Konečně důvodnou nebyla shledána ani námitka týkající se porušení ustanovení §14a
zákona o azylu. Zde je významné to, že se stěžovatel se svými problémy neobrátil o pomoc
na státní orgány Gruzie, ačkoliv takovou možnost měl. Pokud neučinil žádné kroky k využití
dostupných prostředků ochrany, nelze říci, že by mu taková ochrana nebyla poskytnuta nebo byla
poskytnuta neúčinně. Ostatně ani z informací obsažených v Infobance ČTK nebyly zjištěny
skutečnosti zakládající možnost vážného ohrožení života nebo lidské důstojnosti, které
by stěžovateli hrozily v případě návratu do Gruzie. Nebylo zjištěno ani to, že by mu hrozilo
nebezpečí z titulu neúspěšné žádosti o udělení azylu v jiné zemi.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodu uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti
namítal, že ministerstvo v rozporu se zákonem posoudilo věrohodnost a vážnost jeho žádosti o
udělení mezinárodní ochrany. Je sice skutečností, že o udělení azylu požádal až po zajištění
policií, ale pro takový postup měl své důvody. Do České republiky přicestoval dne 21. 3. 2007 po
strastiplné cestě ve skrytém prostoru kamionu, která trvala přibližně 14 dnů, policií byl zajištěn
krátce na to již dne 23. 3. 2007 a o udělení mezinárodní ochrany požádal dne 2. 4. 2007. Časové
prodlevy, které nebyly nijak výrazné, byly zapříčiněny neznalostí prostředí, administrativních
postupů v České republice a strachem z návratu do země původu. Ministerstvo však považovalo
jeho tvrzení v tomto směru za účelová a nevěrohodná. Tento přístup převzal a rozvinul krajský
soud, ačkoliv i tomu muselo být zřejmé, že žadatelé o udělení azylu jsou často nuceni přímo
uprchnout ze země původu, musí změnit svou identitu a v důsledku stresu potom uvažují ne
zcela racionálně, a to v prostředí, v němž se ihned neorientují. Ministerstvo při svém rozhodování
vycházelo z podkladů o zemi původu z roku 2003 a 2004 a tyto podklady vzal za postačující i
krajský soud. Tento soud však nevzal v úvahu další navrhované důkazy uvedené v žalobě a které
jsou obsahově v rozporu se zprávami o stavu v Gruzii, jež mělo jak ministerstvo, tak krajský
soud. Právě tyto navrhované důkazy prokazují, že v současné Gruzii explodovalo násilí, jehož se
stal obětí, a to díky kompromitujícím materiálům, jež má v držení jeho otec. Nelze přitom
opomenout, že již od počátku uváděl, že na videonahrávce jsou materiály dosahující až k vládním
špičkám, ale nikdo ze státních orgánů na to nebral zřetel při svém rozhodování. Krajský soud
proto pochybil, když neshledal důvod pro udělení doplňkové ochrany podle ustanovení §14a
zákona o azylu, neboť právě potencionální fyzické napadení je vážnou újmou, která mu hrozí,
stejně jako vážné ohrožení života z důvodu svévolného násilí. Stěžovatel proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedlo, že tato stížnost byla podána
předčasně. Na rozsudku je uvedeno datum právní moci 2. 4. 2008 a v tento den proto stěžovateli
musel být nejpozději doručen napadený rozsudek. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí datum jeho
doručení dne 25. 4. 2008 a tohoto dne byla podána i kasační stížnost. Za situace, kdy Nejvyšší
správní soud označil způsob náhradního doručení rozsudku opatrovnici B. S. za ústavně
nekonformní, nabyl rozsudek právní moci dnem doručení stěžovateli, tedy 24. 10. 2008. Z tohoto
důvodu byla kasační stížnost ze dne 25. 4. 2008 podána předčasně. Ministerstvo proto navrhlo,
aby kasační stížnost byla odmítnuta pro předčasnost, popř. zamítnuta pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud neshledal tuto námitku ministerstva za opodstatněnou. Podle
obsahu spisu se krajskému soudu nepodařilo stěžovateli doručit napadený rozsudek na jeho
poslední známou adresu, protože byl neznámého pobytu. Proto ustanovil stěžovateli usnesením
ze dne 12. 3. 2008, č. j. 56 Az 143/2007 - 43 jako opatrovnici B. S., pracovnici Krajského soudu
v Brně, které dne 2. 4. 2008 napadený rozsudek doručil. Poté byla dne 17. 3. 2008 stěžovateli
prostřednictvím Inspektorátu cizinecké policie doručena fotokopie napadeného rozsudku.
Stěžovatel proti němu podal kasační stížnost ze dne 25. 4. 2008 a ještě téhož dne ji předal
k poštovní přepravě. Krajskému soudu v Brně byla doručena dne 28. 4. 2008. Tohoto dne byl
stěžovateli doručen i napadený rozsudek opatřený doložkou právní moci. Na základě pokynu
samosoudkyně byl stěžovateli znovu doručován napadený rozsudek na adresu Topolová 2916/14,
Praha 10. Protože stěžovatel nebyl zastižen, byl dne 14. 10. 2008 uložen u pošty a současně mu
byla zanechána výzva, aby si zásilku vyzvedl. Dne 31. 10. 2008 pak bylo stěžovateli sděleno, že
napadený rozsudek nabyl právní moci dne 24. 10. 2008, které je na originále rozsudku dosud.
Usnesením ze dne 6. 2. 2009, č. j. 56 Az 143/2007 - 86 ustanovil krajský soud stěžovateli jako
zástupkyně pro řízení o kasační stížnosti advokátka JUDr. Jana Kuřátková, která k výzvě soudu
doplnila důvody kasační stížnosti.
Ke znakům právního státu a mezi jeho základní hodnoty, jak již ve své judikatuře
konstatoval Ústavní soud, patří neoddělitelně princip právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy),
jehož nepominutelným komponentem je nejen předvídatelnost práva, nýbrž i legitimní
předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými
požadavky. Podstatou uplatňování veřejné moci v demokratickém právním státě je princip dobré
víry jednotlivce ve správnost aktů veřejné moci a ochrana dobré víry v nabytá práva konstituovaná
akty veřejné moci. Princip dobré víry působí bezprostředně v rovině subjektivního základního
práva jako jeho ochrana a v rovině objektivní se projevuje jako princip presumpce správnosti
aktu veřejné moci (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 487/03). Právo
na spravedlivý proces, které je jedním ze základních práv a jež má každý vůči státu, které garantuje
nejen Listina základních práv a svobod (čl. 36 odst. 1, 2), ale také Úmluva o ochraně lidských práv
a základních svobod, proto vyžaduje vykládat meze práva na spravedlivý proces uvedená
v jednotlivých procesních řádech (např. náležitosti žaloby, lhůta pro její podání, procesní
podmínky) v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Nabízejí-li se dvě
interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces a druhá proti
němu, musí soud vždy zvolit výklad první. Jestliže primárním účelem soudní ochrany ve správním
soudnictví je poskytování ochrany veřejným subjektivním právům, potom tato ochrana musí být
skutečná a spravedlivá. Soudy jako nezávislé a nestranné státní orgány, které usilují o nalezení
spravedlnosti rozhodováním v konkrétních věcech, proto nemohou odmítnout zabývat se určitou
věcí ze zcela formálních či spíše formalistických důvodů, ale pouze z takových příčin, které
poskytování soudní ochrany skutečně vylučují. Jiný přístup by byl stěží ústavně-konformní
a znamenal by odepření spravedlnosti (srov. interpretační závěry vyslovené v usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, které bylo
uveřejněno pod č. 534/2005 Sbírky rozhodnutí NSS).
V daném případě bylo doručování napadeného rozsudku stěžovateli doprovázeno
postupem, který byl v rozporu se zákonem, jež má za následek, že doručování bylo několikrát
neúčinné. Např. doručování B. S. nemohlo být účinné, protože tato opatrovnice
jako zaměstnankyně Krajského soudu v Brně byla ustanovena v rozporu se zákonem (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 629/04, dostupný na www.nalus.cz.). Účinné
nebylo ani doručení napadeného rozsudku ve fotokopii (účastníkům se podle ustanovení §54
odst. 3 s. ř. s doručuje stejnopis písemného vyhotovení rozsudku), a proto rozsudek mohl nabýt
právní moci až dne 24. 10. 2008. Vzhledem k popsanému způsobu doručování napadeného
rozsudku a se zřetelem k zásadám principů právní jistoty a dobré víry jednotlivce ve správnost
rozhodnutí orgánů veřejné moci, včetně doručování těchto rozhodnutí, by pak bylo v rozporu
s právem na spravedlivý proces považovat kasační stížnost za předčasnou. Kasační stížnost byla
podána nikoliv před vydáním, resp. vyhlášením, rozsudku, ale až po jeho písemném vyhotovení,
které již bylo rozesláno účastníkům řízení. Stěžovatel podal kasační stížnost na základě jemu
doručeného rozsudku v dobré víře ve správnost doručení, byť toto nebylo účinné (navíc šlo
o cizince, který neznal český jazyk a české právo, zejména důsledky neúčinného doručení
rozhodnutí). Stěžovatel nemohl být upozorněn na vady doručování a možnost podání další
kasační stížnosti po novém a účinném doručení napadeného rozsudku. Jako cizinec byl v dobré
víře, že kasační stížnost podal, a proto očekával, že o ní bude rozhodnuto. O kasační stížnosti
nebylo rozhodnuto do řádného doručení napadeného rozsudku, ale až po nabytí právní moci
tohoto rozhodnutí. Podle názoru Nejvyššího správního soudu nemohou uvedené skutečnosti
při doručování napadeného rozsudku jít k tíži stěžovatele a zapříčinit odmítnutí věcného
projednání jeho kasační stížnosti z důvodu předčasnosti. Takovým postupem by došlo k narušení
principu důvěry jednotlivce v rozhodovací činnost státu a v akty státu, přičemž tento postup
by byl z ústavněprávního hlediska nepřijatelný právě proto, že by ve svých důsledcích
znamenal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces a vedl by k odmítnutí spravedlnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval přijatelnost kasační stížnosti ve smyslu §104a
s. ř. s. Podle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu bude kasační stížnost ve věcech
azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování o ní umožní zároveň plnit obecnější
sjednocující funkci v systému správního soudnictví. K tomu dochází v případě, že důvodem
podání kasační stížnosti je „..natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je – kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit
právní názor k určitému typu případů či právních otázek“. To prakticky znamená, že přesah
vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky
nad rámec konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení
je proto nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, ale také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti soudů. O přijatelnou kasační stížnost se tak může jednat
v případě, že se kasační stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně
řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Kasační stížnost bude přijatelná také pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je třeba změnit
výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, bylo-li v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně-právního postavení stěžovatele. O zásadní
právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy, pokud krajský soud
ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze navíc vyloučit,
že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší
správní soud není povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze
pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby k němu nedošlo,
věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné
kasační stížnosti (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006
č. j. 1 Azs 13/2006 – 41, dostupné na www.nssoud.cz).
Stížní námitka týkající se neudělení azylu a doplňkové ochrany podle ustanovení §14a
zákona o azylu je bezpochyby případem výrazné intenzity, kde by hrubé pochybení krajského
soudu při výkladu hmotného a procesního práva a nerespektování ustálené judikatury znamenalo
výraznou možnost jiného věcného rozhodnutí krajského soudu.
Po konstatování přijatelnosti kasační stížnosti se jí Nejvyšší správní soud mohl zabývat
meritorně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadený rozsudek
v souladu s ustanovením §109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom i sám shledal vady uvedené v odstavci 3,
k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu stížního bodu,
v němž stěžovatel namítal, že krajský soud nevzal v úvahu další navrhované důkazy, které uváděl
v žalobě.
Zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo vyplývajícího z Listiny základních práv
a svobod (čl. 36 odst. 1) je nutno rozumět tak, že procesnímu právu účastníka řízení vyjádřit
se k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a k věci samé,
zejména označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá
za potřebné, odpovídá i povinnost soudu nejen rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví,
odůvodnit proč (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním
závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§157
odst. 2 o. s. ř. za použití §64 s. ř. s.). Jestliže tak soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami
spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje v rozporu
se zásadami vyjádřenými v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (srov.
nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III ÚS 61/94 a ze dne 8. 7. 1999,
sp. zn. III. ÚS 87/99). K povinnosti správního soudu zaujmout stanovisko k důkazům,
jejichž provedení bylo za řízení navrhováno účastníkem řízení se vyslovil také Nejvyšší správní
soud v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89 (publikován ve Sbírce rozhodnutí
NSS pod č. 618/2005), v němž vyslovil, že soud rozhodne, které z navržených důkazů provede
a které nikoli (§52 odst. 1 s. ř. s.); to jej však nezbavuje povinnosti takový postup odůvodnit.
Ustanovení §77 s. ř. s. zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl
skutkový stav, ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími
důkazy provedenými a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad
pro rozhodování soudu v rámci plné jurisdikce. Přitom soud zváží rozsah doplňování dokazování
tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu. Problematikou dokazování se Nejvyšší správní
soud zabýval i v rozsudku ze dne 4. 2. 2009, č.j. 1 Azs 61/2008-98 (dostupný na www.nssoud.cz),
v němž vyjádřil právní závěr, že „Krajský soud nemá povinnost provést libovolný důkaz, který
mu účastníci navrhnou. Pokud by účastník navrhoval důkaz, jež nemá s danou věcí zjevně
žádnou souvislost, případně pokud by nebyl schopný ani k výzvě soudu uvést, co konkrétně
má jím navrhovaný důkaz ve vztahu k danému případu dokázat, pak by soud nemusel takový
důkaz provádět. Měl by ale povinnost řádně zdůvodnit, proč nepovažuje za nutné důkaz
provést“.
Podle ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. může krajský soud se souhlasem účastníků řízení
rozhodnout o věci samé bez nařízení jednání. Toto ustanovení tedy dává soudu možnost, nikoliv
však povinnost, rozhodnout bez nařízení jednání za splnění podmínky souhlasu účastníků řízení
s takovým postupem. Nelze však takto postupovat, pokud je zde skutečnost,
za níž je krajský soud povinen jednání nařídit. Takovou skutečností je, má-li krajský soud
provádět dokazování. V takovém případě zákon neponechává na úvaze krajského soudu,
zda jednání nařídí či nikoliv, nýbrž kogentně v ustanovení §77 odst. 1 s. ř. s. stanoví povinnost
jednání nařídit (arg. dokazování provádí soud při jednání).
V dané věci stěžovatel v souladu s ustanovením §71 odst. 1 písm. e) s. ř. s. v žalobě
uvedl, jaké důkazy navrhuje provést k prokázání svých tvrzení. Mezi nimi byl i návrh
na provedení důkazu Zprávou Transparency International o stavu korupce v Gruzii, publikované
dne 12. 9. 2005, dále Zprávou z informačního portálu UN Association of Georgia o nepokojích
v Cchinvali, publikované dne 14. 7. 2007 a Zprávou International Crisis Group o situaci v Gruzii,
publikované dne 7. 6. 2007 s tím, že u každé zprávy je uvedena dostupnost na webových
stránkách. Jelikož krajský soud nerozhodl, že navrhované důkazy neprovede (§52 odst. 1 s. ř. s.),
měl v takovém případě v souladu s ustanovením §77 odst. 1 s. ř. s. nařídit jednání a rozhodnout
o provedení či neprovedení navržených důkazů. Krajský soud však takto nepostupoval a svým
procesním postupem, který je v rozporu s citovanou judikaturou, zkrátil stěžovatele na jeho
právech. Krajský soud navrhované důkazy neprovedl, aniž tento svůj procesní postup odůvodnil,
a přesto v napadeném rozsudku zcela nepřezkoumatelným způsobem dovozuje, že „navržené
důkazy se ale bezprostředně netýkaly projednávané věci a na rozhodnutí nemohly mít žádný vliv.
Žalobce proto ani nebyl vyzván k jejich předložení, neboť nevyvstala nutnost tyto důkazy
opatřovat a provádět. Konečně jako účastník řízení ani nepožadoval nařízení ústního jednání.
Pokud žalobce namítal zastaralost použitých podkladů, jde o nedůvodnou výtku, neboť pouhá
skutečnost, že jsou staršího data nemá vliv na posouzení věci“. Z tohoto obecného a strohého
konstatování krajského soudu nelze seznat jediný konkrétní důvod, který bránil nařízení ústního
jednání, není z něho patrno, jaký byl vztah navrhovaných důkazů k projednávané věci (krajský
soud nesdělil obsah navrhovaných důkazů, a proto nelze jeho tvrzení přezkoumat), není také
zřejmé, z čeho dovodil, že by navržené důkazy nemohly mít vliv na rozhodnutí a že pouhá
zastaralost zpráv o Gruzii nemá vliv na posouzení věci. Je třeba také poukázat na nelogičnost
odůvodnění, že stěžovatel nebyl ani vyzván k předložení navržených důkazů, protože k tomu
nebyl důvod, když v žalobě označil zdroje, kde byly k dispozici. Pokud pak krajský soud
přes uvedená pochybení rozhodl ve věci samé, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv
na zákonnost rozhodnutí (§103 odst. 1 písm. d/ s. ř. s.). Krajský soud zvoleným nezákonným
postupem i znemožnil účastníkům řízení, především stěžovateli, předložit ke svým tvrzením další
relevantní důkazní prostředky, rozvést při jednání argumentaci k žalobním bodům v dané věci
a k provedeným důkazům, čímž ve svém důsledku zasáhl i do ústavně zaručených práv účastníků
řízení garantovaných již uvedenými čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2
Ústavy.
Nejvyšší správní soud se v důsledku uvedené zásadní vady řízení nezabýval dalšími
kasační námitkami stěžovatele, neboť by to, za tohoto procesního stavu, bylo nadbytečné
(shodně nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2004, sp. zn. I. ÚS 18/04 a ze dne 26. 4. 2005,
sp. zn. I. ÚS 560/03) a navíc by sám zatížil své rozhodnutí podstatnou vadou, která by mohla mít
za následek nezákonnost rozhodnutí ve věci samé (vyjadřoval by se ke stížním námitkám
týkajícím se věrohodnosti a vážnosti jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany a doplňkové
ochrany, které v případě provedeného dokazování mohou obsahově doznat podstatných změn
nebo již vůbec nevyvstanou a předjímal by tak do jisté míry i rozhodnutí krajského soudu).
Z uvedených důvodů Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení (§110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.). Ve věci
rozhodl v souladu s §109 odst. 1 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační
stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
V dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem, který je vysloven
v tomto rozsudku (§110 odst. 3 s. ř. s.).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. dubna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu