ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.58.2009:125
sp. zn. 7 Azs 58/2009 - 125
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobce: D. D., zastoupený JUDr. Jaroslavem Holým, advokátem se sídlem
Španělská 770/2, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3,
Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne
17. 3. 2009, č. j. 2 Az 29/2008 - 94,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, advokátovi JUDr. Jaroslavu Holému,
se nepřiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2009, č. j. 2 Az 29/2008 - 94 zamítl žalobu
podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové
a migrační politiky (dále jen „ministerstvo“) ze dne 8. 1. 2007, č. j. OAM-6/LE-05-07-2007,
kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany jako zjevně nedůvodná
podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
(dále jen „zákon o azylu“). Městský soud dospěl k závěru, že stěžovatel jako žadatel o udělení
mezinárodní ochrany neuváděl žádné skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování z důvodů uvedených v §12 zákona o azylu a hrozbě vážné újmy ve smyslu §14a
citovaného zákona.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem, byl do s. ř. s. zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že kasační stížnost
se týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu
jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. V jeho zájmu je však také, aby uvedl, v čem spatřuje,
v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých vlastních
zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatel opírá kasační stížnost
o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Konkrétně stěžovatel v kasační především namítal, že městský soud, stejně jako předtím
ministerstvo, vadně vyhodnotil jeho výpověď. Jeho výklad předmětných ustanovení zákona
o azylu považuje nezákonný, neboť žádost o udělení mezinárodní ochrany byla zamítnuta
jako zjevně nedůvodná i přesto, že uváděl skutečnosti relevantní pro posouzení otázky možného
pronásledování a hrozby vážné újmy.
Nejvyšší správní soud, vycházeje ze své konstantní azylové judikatury, konstatuje,
že řízení a udělení mezinárodní ochrany není univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany
před bezprávím. Důvody pro poskytnutí mezinárodní ochrany jsou zákonem vymezeny poměrně
úzce.
V dané věci stěžovatel žádné azylově relevantní důvody v průběhu správního řízení
neuvedl. Do protokolu o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany pouze uvedl,
že jej chtěli lidé z vesnice zabít. Nevěděl však jací lidé a proč jej chtějí zabít a j ako důvod,
pro který žádá o udělení mezinárodní ochrany, uvedl, že se nechce vrátit do Mali. Takové důvody
nelze posoudit jako důvody azylově relevantní, neboť postrádají jakýkoliv konkrétnější rámec.
Jsou pouze obecnými tvrzeními, které stěžovatel nebyl schopen nijak blíže určit a odůvodnit.
V tomto smyslu lze odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2003,
č. j. 2 Azs 27/2003 - 59, který byl uveřejněn pod č. 181/2004 Sbírky rozhodnutí NSS,
v němž bylo vysloveno, že „Správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné
pro udělení azylu podle §12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jen tehdy, jestliže žadatel o udělení
azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené. V opačném případě žádost
jako zjevně nedůvodnou podle ustanovení §16 odst. 1 písm. g) téhož zákona zamítne. Nedojde-li
k zamítnutí žádosti ve lhůtě 30 dnů od zahájení správního řízení, vydá správní orgán negativní
rozhodnutí dle §12 citovaného zákona; to však neznamená, že by správnímu orgánu
za této situace vznikla povinnost domýšlet právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem
neuplatněné a činit posléze k těmto důvodům příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit
skutečný stav věci dle ustanovení §32 správního řádu má správní orgán pouze v rozsahu důvodů,
které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.“ Neuvedl-li stěžovatel žádné důvody azylově
relevantní, nerozhodovalo ministerstvo o tom, že se azyl podle ustanovení §12 zákona o azylu
neuděluje, ale podle ustanovení §16 citovaného zákona žádost zamítl jako zjevně nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud rovněž poukazuje na to, že se ve své konstantní judikatuře již vyslovil
i k posuzování vzájemného vztahu ustanovení §12 a §16 zákona o azylu. Např. v rozsudku
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky
rozhodnutí NSS, zaujal právní názor, podle něhož „naplnění podmínek pro zamítnutí žádosti
o azyl jako zjevně nedůvodné podle §16 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, vylučuje posouzení
žádosti podle §12 téhož zákona“.
Jako azylově relevantní nemůže obstát ani stěžovatelovo tvrzení v kasační stížnosti,
že jím namítaná obava ze zabití neznámými osobami je skutečností relevantní ve smyslu
ustanovení §14a zákona o azylu.
Podle ustanovení §14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana udělí cizinci,
který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany
zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu,
jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého
posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2
a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu,
jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Podle odst. 2 citovaného
ustanovení se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu
smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní
ochranu, c) vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích
mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo
v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.
Ke stěžovatelovu tvrzenému přesvědčení o splnění podmínek pro doplňkovou ochranu
ve smyslu §14a zákona o azylu, aniž by jakkoliv konkretizoval, proč se domnívá, že zákonem
stanovené podmínky splňuje, Nejvyšší správní soud odkazuje na konstantní judikaturu k této
otázce. V rozsudku ze dne 26. 7. 2007, č.j. 2 Azs 30/2007 - 69, dostupném na www.nssoud.cz,
vyslovil Nejvyšší správní soud právní názor, že „jakkoli nelze shledat úplnou shodu mezi zněním
bývalého §91 a nynějšího §14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, tak v těch částech, kde takovou
shodu shledat lze, je možno i po účinnosti zákona č. 165/2006 Sb. aplikovat právní názory
vyslovené Nejvyšším správním soudem ve vztahu k onomu dříve účinnému §91 zákona o azylu“.
Nejvyšší správní soud se v řadě svých rozhodnutí zabýval překážkou vycestování
podle ustanovení §91 zákona o azylu a podmínkami výroku o této překážce. Např. v rozsudku
ze dne 27. 8. 2003, č.j. 4 Azs 5/2003-51, dostupném na www.nssoud.cz, zaujal právní názor,
že „žádost o azyl, jejímiž jedinými důvody jsou toliko potíže se soukromými osobami (…)
v domovském státě, spočívající ve vydírání žadatelky (…) je podle §12, §13 odst. 1 a 2
a §14 zákona o azylu zřejmě bezdůvodná. Důvodem pro udělení azylu mohou být pouze tehdy
(zde potíže se soukromými osobami), pokud by orgány domovského státu,
u nichž by se žadatelka skutečně domáhala poskytnutí ochrany, nebyly schopny ochranu před
takovým jednáním poskytnout. Na žadatele se v tomto případě nevztahuje ani překážka
vycestování ve smyslu §91 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění zákona č. 2/2002 Sb.“ V rozsudku
ze dne 4. 8. 2005, č. j. 2 Azs 343/2004 - 56, který byl uveřejněn pod č. 721/2005 Sbírky
rozhodnutí NSS vyslovil Nejvyšší správní soud, že „v případě rozporu mezi ustanoveními čl. 33
odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků (publikované pod č. 208/1993 Sb.) a §91 zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu, má aplikační přednost čl. 33 odst. 1 Úmluvy. Pokud je však zjevné,
že konkrétní žadatel o azyl nemůže být uprchlíkem typicky proto, že neuvádí žádnou skutečnost
svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování, není k takové aplikační přednosti důvod,
neboť na takovou osobu čl. 33 odst. 1 Úmluvy nedopadá“.
Stěžovatel neuvedl žádnou skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven
pronásledování, resp. že by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy uvedené v ustanovení
§14a zákona o azylu spočívající zejména v mučení nebo nelidském či ponižujícím zacházení
nebo trestání, ve vážném ohrožení života nebo lidské důstojnosti. V průběhu správního řízení
nevyšlo ani najevo, že by se stěžovatel v zemi původu musel důvodně obávat pronásledování
za uplatňování politických práv a svobod nebo pronásledování z důvodu rasy, náboženství,
národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů
ve státě, jehož občanství má (nebyl členem žádné politické strany, nikdy nebyl trestně stíhán,
se státními orgány neměl žádné problémy, nepožádal příslušné státní orgány zejména policii
o pomoc, jež by mu byla odmítnuta).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti a městský soud
při svém rozhodování postupoval bezchybně ve smyslu této judikatury. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatele.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud shledal stěžovatelovu kasační
stížnost nepřijatelnou, a proto ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Stěžovateli byl pro řízení o kasační stížnosti ustanovena zástupcem advokát
a podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových
výdajů stát. Jelikož zástupce stěžovatele neučinil žádný právní úkon ve prospěch či k ochraně
stěžovatelových práv, Nejvyšší správní soud zástupci odměnu za zastupování a náhradu hotových
výdajů nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu