ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.60.2009:76
sp. zn. 7 Azs 60/2009 - 76
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové, JUDr. Jana Passera a JUDr. Bohuslava
Hnízdila v právní věci žalobkyně: nezl. R. K., zastoupena zákonným zástupcem M. K.,
zastoupena Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem Heyrovského 1178, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. 3. 2009,
č. j. 29 Az 41/2008 – 39,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Jana Urbana se u r č u je částkou 2400 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 3. 2009, č. j. 29 Az 41/2008 – 39,
zamítl žalobu proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 19. 8. 2008,
č. j. OAM-1-618/VL-01-05-2007, kterým nebyla žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“) udělena
mezinárodní ochrana podle ust. §§12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě
kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu, a to
v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, týká-li se kasační
stížnost právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo, 2/ jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může vyvstat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná v případě potřeby učinit tzv. judikatorní odklon, což znamená,
že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit
výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti
kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu
shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou soudní judikaturu a nelze navíc
vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo v jednotlivém případě
hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je však třeba
zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán
přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity,
o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského
soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto zpravidla
nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je třeba odlišovat od přípustnosti na straně jedné
a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů nepřípustnosti,
kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů, jako je včasné podání
kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2 s. ř. s.), absence dalších
zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost kasační stížnosti je otázkou
věcného posouzení stížních důvodů (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud kasační stížnost splňuje
zákonné podmínky procesní přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah
vlastních zájmů stěžovatele, tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami, o nichž
se Nejvyšší správní soud vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, a ani efektivní,
aby v obdobné věci znovu jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr.
Je-li kasační stížnost přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele však rovněž je, aby uvedl,
v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatelka opírá kasační
stížnost o důvod uvedený v ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., neboť podle jejího názoru
se krajský soud i ministerstvo při posuzování podmínek pro udělení doplňkové ochrany podle
ust. §14a zákona o azylu dostatečně nezabývaly aktuální situací v zemi původu, a to s ohledem
na náboženské vyznání jejich rodičů.
Ministerstvo i krajský soud v daném případě posuzovaly podmínky pro udělení
doplňkové ochrany ve vztahu ke státu, jehož je stěžovatelka státní občankou, tj. Ázerbájdžánské
republiky. Součástí správního spisu jsou písemné informace o stavu dodržování lidských práv
v této zemi, které obsahují i informace o náboženské svobodě za období let 2006 až 2008.
Z těchto informací vyplývá, že k určitému omezování náboženské svobody dochází, a to zejména
prostřednictvím Státního výboru pro práci s náboženskými organizacemi (SCWRO), u kterého
musí být všechny náboženské komunity registrovány, a Kavkazské rady muslimů (CBM), která
jmenuje kleriky, monitoruje kázání a organizuje poutě do Mekky. Tato administrativní omezení
jsou však praktikována hlavně proti křesťanským skupinám a radikálním muslimům, přičemž
situace se postupně zlepšuje. Zákonný zástupce stěžovatelky měl v průběhu správního řízení
možnost se s těmito informacemi seznámit a uplatnit své připomínky. Tohoto svého práva využil.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud poukazuje na rozsudek ze dne 28. 11. 2008,
č. j. 5 Azs 46/2008 - 71, podle kterého „Článek 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (č. 209/1992 Sb.) nemá na rozdíl např. od čl. 3 a 8 téže Úmluvy extrateritoriální účinky,
a tudíž navrácení jednotlivce do země, kde mu hrozí omezení jeho náboženské svobody, které
nedosahuje intenzity zásahu do jeho práv dle čl. 3 Úmluvy, není v rozporu s Úmluvou. Takové
navrácení tedy nemůže ani prima facie představovat vážnou újmu ve smyslu §14a odst. 2
písm. d) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.“ Nejvyšší správní soud dále odkazuje na rozsudek
ze dne 10. 6. 2006, č. j. 8 Azs 23/2008 – 75, kde uvedl, že „ Zákonný požadavek registrace
náboženské skupiny v zemi původu, k níž patří žadatel o poskytnutí mezinárodní ochrany,
nepředstavuje sama o sobě porušování lidských práv, resp. není pronásledováním
z náboženských důvodů.“ Navíc stěžovatelka od svého narození v r. 2007 žije na území České
republiky a v Ázerbájdžánské republiky nikdy nežila.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věty první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Stěžovatelce byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem advokát
a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů
stát. Podle ust. §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží
advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (písemné podání soudu ve věci) 2100 Kč (§11
odst. 1 písm. d) citované vyhlášky) a náhrada hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované
vyhlášky), celkem tedy 2400 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. července 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu