ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.67.2008:90
sp. zn. 7 Azs 67/2008 - 90
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Milady Tomkové a JUDr. Jana
Passera v právní věci žalobkyně: S. B., zastoupena JUDr. Pavlem Ramešem, advokátem se sídlem
Bolzanova 1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7,
v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne
4. 6. 2008, č. j. 61 Az 20/2007 – 18,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádnému z účastníků se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odměna advokáta JUDr. Pavla Rameše se u r č u je částkou 2856 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 6. 2008, č. j. 61 Az 20/2007 – 18, zamítl
žalobu podanou žalobkyní (dále jen „stěžovatelka“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 26. 2. 2007, č. j. OAM-1-154/VL-07-11-2007, kterým byla žádost
stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle ust. §16
odst. 1 písm. g) zákona č. 352/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela
by být podle citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Kasační stížnost ve věcech azylu může být přijata k věcnému projednání jen tehdy,
jestliže přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a rozhodování o ní umožní Nejvyššímu správnímu
soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému správního soudnictví. K tomu
dochází v případě, že důvodem podání kasační stížnosti je „…natolik zásadní a intenzivní
situace, v níž je – kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce – pro Nejvyšší
správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů či právních otázek.
To prakticky znamená, že přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu. Primárním
úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto nejen ochrana individuálních
veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací
činnosti soudů.“ (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 41, dostupný na www.nssoud.cz). Takovým případem může být podle
citovaného rozsudku také situace, kdy krajský soud nerespektoval ustálenou judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu, či hrubě pochybil
při výkladu hmotného či procesního práva. Zde je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní
soud není v rámci této kategorie přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že kdyby
k němu nedošlo, věcné rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení
především procesního charakteru proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby způsobila přijatelnost následné kasační stížnosti.
Stěžovatelka v kasační stížnosti zpochybňovala rozsah zjištění skutkového stavu,
týkajícího se možnosti účinné ochrany před útoky třetích osob na Ukrajině. Rozhodnutí
ministerstva pak podle jejího názoru nebylo podloženo dostatečnými důvody. Namítala také,
že důvody její žádosti o azyl jsou důvody azylově relevantními.
Z rozhodnutí ministerstva je zřejmé, že vycházelo z informace Ministerstva zahraničí
č. j. 106604/2006-LP, ze dne 23. 2. 2006, informace Ministerstva zahraničí USA o dodržování
lidských práv na Ukrajině za rok 2005 ze dne 8. 3. 2006 a informace Ministerstva zahraničí
č. j. 115019/2005-LP, ze dne 10. 5. 2005, které jsou součástí správního spisu a dále vycházelo
z aktuálních informací ČTK. Vzhledem k tomu, že ministerstvo vycházelo při hodnocení důvodů
tvrzených stěžovatelkou z citovaných podkladů, nedošlo tak podle Nejvyššího správního soudu
k situaci, kdy by řízení o stěžovatelčině žádosti o azyl, a posléze o žalobě, bylo zatíženo hrubým
pochybením při zjišťování skutkového stavu ve smyslu citovaného rozsudku ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 – 41.
K námitce nesprávného právního posouzení pronásledování a obav stěžovatelky ze syna
a jeho přátel, Nejvyšší správní soud již dříve vyslovil, že „poskytnutí azylu je zcela specifickým
důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními
formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o
pobytu cizinců na území ČR. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí
ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu
z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu,
a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů.“ (viz rozsudek soud ze dne
31. 3. 2005, č. j. 5 Azs 268/2004 – 75, dostupný na www.nssoud.cz). K obecné námitce,
že situace, v níž se nachází stěžovatelka a které prožívají i další lidé na Ukrajině, nejsou řešeny
a jsou státem tolerovány lze odkázat na závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 31. 3. 2006, č. j. 5 Azs 262/2005 – 47, dostupném na www.nssoud.cz, že „Právně
významnou pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu se jeví vždy konkrétní
situace stěžovatelky, nikoli stěžovatelkou v obecně rovině tvrzená neutěšená situace v řadách
policie a na úřadech v zemi původu.“ Rovněž v rozsudku rozsudku ze dne 27. 3. 2008,
č. j. 4 Azs 103/2007 - 63, www.nssoud.cz Nejvyšší správní soud uvedl, že „Je nesporné, že pokud
by stěžovatel ani nenamítal skutečnosti svědčící o tom, že došlo, nebo že by potenciálně mohlo
dojít, k zásahu do jeho lidských práv ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, pak není třeba
se situací v jeho zemi původu do detailu zabývat …. V případě, že žadatel o udělení mezinárodní
ochrany však uvádí skutečnosti podřaditelné pod taxativní výčet důvodů pro udělení azylu
ve smyslu ustanovení §12 zákona o azylu, pak je třeba žadatelem uváděné skutečnosti
konfrontovat se zjištěními týkajícími se politického prostředí v zemi původu žadatele“. V daném
případě však sama stěžovatelka potvrdila, že ukrajinské policejní orgány vůči jejímu synovi
již v minulosti zasáhly, a ze zpráv, z nichž vycházelo ministerstvo, vyplývá, že reálná možnost
obrátit se v případě vyhrožování ze strany soukromých osob na policejní orgány na Ukrajině
existuje. Podle obsahu správního spisu (protokol o pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní
ochrany ze dne 24. 2. 2007) se stěžovatelka v minulosti úspěšně obrátila na policejní orgány
a „nechala syna uvěznit“, protože již nemohla dále snášet jeho chování, a také se o způsobech
komunikace se synem radila s advokátkou. Ani v žádosti či žalobě nezmínila, že by jí státní
orgány Ukrajiny odmítly pomoc, naopak uvedla, že „zastrašovala“ známé jejího syna policií, když
jí vyhrožovali.
Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že stěžovatelka může mít z jednání syna a jeho
známých obavy a že jsou reálné, ale skutková zjištění nenasvědčují, že by v zemi původu nebyla
pro stěžovatelku dostupná kvalifikovaná ochrana ve smyslu čl. 7 odst. 2 Směrnice Rady
2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004 o minimálních normách, které musí splňovat státní
příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat o postavení uprchlíka
nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu, a o obsahu poskytované
ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“). Výhružky a útoky syna a jeho přátel představují podle
Nejvyššího správního soudu útoky soukromých osob a nikoliv pronásledování ve smyslu
azylového zákona. V rozsudku ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 – 70, publikovaný
pod č. 1749/2009 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že „že čl. 7 odst. 2 kvalifikační
směrnice stanoví dvě podmínky pro existenci účinné ochrany v zemi původu. Poskytovatelé
ochrany uvedení v čl. 7 odst. 1 poskytují zpravidla účinnou ochranu tehdy, (1) pokud činí
přiměřené kroky k zabránění pronásledování nebo způsobení vážné újmy, mimo jiné zavedením
účinného právního systému pro odhalování, stíhání a trestání jednání představujících
pronásledování nebo způsobení vážné újmy, a (2) pokud stěžovatel má k této ochraně přístup.
Obě podmínky musí být splněny kumulativně; v opačném případě není účinná ochrana
dostupná“. V případě stěžovatelky obě podmínky zjevně splněny byly. Ze shora uvedených zpráv
vyplývá, že na Ukrajině existuje systém ochrany práv občanů, jakkoli je v řadě ohledů nedokonalý.
I z výpovědi stěžovatelky vyplývá, že se na státní orgány v zemi původu v minulosti obracela
a že jí pomoc nebyla odepřena. Z ničeho, co stěžovatelka uváděla, ani ze zpráv o zemi původu
pak ani ministerstvo ani krajský soud nemohly dovodit, že by se tyto okolnosti u stěžovatelky
oproti minulosti změnily.
Posouzením ochrany před útoky soukromých osob se již mnohokrát Nejvyšší správní
soud zabýval, přičemž závěry z těchto rozsudků dopadají i na pronásledování a násilí ze strany
rodinných příslušníků. Např. v rozsudku ze dne 30. 6. 2005, č. j. 4 Azs 440/2004 – 53,
dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní soud vyslovil, že „Potíže se soukromými
osobami v domovském státě, spočívající např. ve vyhrožování, vydírání apod. nelze považovat
bez dalšího za důvody pro udělení azylu. Za pronásledování se považuje ohrožení života nebo
svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak, nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou
prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo pokud
tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním“. Dále
lze odkázat např. na rozsudek ze dne 18. 12. 2003, č. j. 6 Azs 45/2003 – 49, ze dne 31. 3. 2004,
č. j. 6 Azs 41/2004 – 67, a ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 187/2004 – 49, publikovaný ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 401/2004).
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti a Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání.
Za těchto okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatelky nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věta první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Nejvyšší správní soud stěžovatelce ustanovil zástupcem advokáta podle ust. §35 odst. 8
s. ř. s. a v takovém případě platí odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle ust. §7, §9
odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
náleží advokátu odměna za jeden úkon právní služby (doplnění kasační stížnosti) ve výši 2100 Kč
a podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč. Protože
advokát je plátcem daně z přidané hodnoty), zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této
dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. o
456 Kč. Celková částka odměny tedy činí 2856 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu