ECLI:CZ:NSS:2009:7.AZS.94.2008:104
sp. zn. 7 Azs 94/2008 - 104
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Karla Šimky, JUDr. Milady Tomkové
a JUDr. Bohuslava Hnízdila v právní věci žalobců a) M. N., b) nezl. M. K., c) nezl. H. K.,
d) nezl. A. K., e) A. N., žalobci ad b) až e) zastoupeni žalobcem ad a) jako zákonným zástupcem,
všichni státní příslušnost Kazašská republika, t. č. bytem Vranovská 48, Brno, zastoupeni
JUDr. Barborou Leitnerovou, advokátkou se sídlem Heinrichova 16, Brno, proti žalovanému
Ministerstvu vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2008, č. j. 56 Az 159/2007 – 71,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky Mgr. Barbory Leitnerové se u r č u je částkou 11 781 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 8. 2008, č. j. 56 Az 159/2007 – 71, zamítl
žaloby proti rozhodnutím Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 27. 8. 2007,
č. j. OAM-516/LE-05-ZA07-2006 a č. j. OAM-1-364/VL-01-ZA07-2007, kterými nebyla
žalobcům (dále jen „stěžovatelé“) udělena mezinárodní ochrana podle §12 až §14b zákona
č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“). Proti tomuto rozsudku
podali stěžovatelé v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Zákonný pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“, který je podmínkou přijatelnosti
kasační stížnosti, představuje typický neurčitý právní pojem. Do s. ř. s. byl zaveden zákonem
č. 350/2005 Sb. s účinností ke dni 13. 10. 2005. Ve věcech azylu v nové úpravě institutu
nepřijatelnosti (§104a s. ř. s.) je nyní kasační stížnost mimořádným opravným prostředkem
omezeným na případy objektivní nutnosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Z těchto
důvodů bude kasační stížnost ve věcech azylu přijata k projednání jen tehdy, jestliže rozhodování
o ní umožní Nejvyššímu správnímu soudu zároveň plnit obecnější sjednocující funkci v systému
správního soudnictví. S ohledem na ochranu veřejných subjektivních práv fyzických
a právnických osob je vhodné připomenout, že stěžovateli byla soudní procesní ochrana
již jednou poskytnuta individuálním projednáním jeho věci na úrovni krajského soudu,
a to v plné jurisdikci.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v následujících typových
případech: 1/ Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly
plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu. 2/ Kasační stížnost se týká právních otázek,
které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může vyvstat
na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. 3/ Kasační stížnost bude přijatelná
pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných
a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud
správními soudy jednotně. 4/ Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud
by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít
dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této
souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci této kategorie
přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení
tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné
rozhodnutí krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního
charakteru, proto zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby způsobila přijatelnost
následné kasační stížnosti.
Přijatelnost kasační stížnosti je proto třeba odlišovat od přípustnosti kasační stížnosti
na straně jedné a důvodnosti na straně druhé. Přípustnost, či spíše absence některého z důvodů
nepřípustnosti, kasační stížnosti je dána splněním zákonných procesních předpokladů
jako je včasné podání kasační stížnosti (§106 odst. 2 s. ř. s.), řádné zastoupení (§105 odst. 2
s. ř. s.), absence dalších zákonných důvodů nepřípustnosti (§104 s. ř. s.), apod. Důvodnost
kasační stížnosti na straně druhé je otázkou věcného posouzení kasačních důvodů stěžovatelem
uváděných (§103 odst. 1 s. ř. s.). Pokud tedy kasační stížnost splňuje zákonné podmínky procesní
přípustnosti, pak je způsobem výše naznačeným zkoumán přesah vlastních zájmů stěžovatele,
tedy její přijatelnost. Přichází-li však stěžovatel s námitkami, o nichž se Nejvyšší správní soud
vyslovil již dříve a své rozhodnutí zveřejnil, není nutné, a ani efektivní, aby v obdobné věci znovu
jednal a rozhodoval, když výsledkem by byl nepochybně stejný závěr. Je-li kasační stížnost
přípustná i přijatelná, Nejvyšší správní soud posoudí její důvodnost.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost opřít o některý z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s. Zájmem stěžovatele je však rovněž, aby uvedl, v čem
spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním případě přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační
stížnost věcně projednat.
Nejvyšší správní soud v projednávané věci konstatuje, že stěžovatelé opírají kasační
stížnost o důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatel a) v kasační stížnosti namítal, že krajský soud nesprávně interpretoval ust. §2
odst. 7 ve spojení s §12 zákona o azylu, neboť hlavní příčinou jeho odchodu z Kazachstánu bylo
pronásledování, jemuž on a skupina jeho známých a příbuzných čelila pro své náboženské
vyznání (tzv. čistý islám) přesto, že žádným svým jednáním nezavdal příčinu k tomu, aby na něj,
nebo skupinu osob s ním nábožensky spřízněnou, bylo nahlíženo jako na bezpečnostní riziko
pro zemi jeho původu. K této stížní námitce odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne
10. 6. 2008, č. j. 8 Azs 23/2008 – 75, v němž byl vysloven názor, že zákonný požadavek
registrace náboženské skupiny v zemi původu, k níž patří žadatel o poskytnutí mezinárodní
ochrany, nepředstavuje sama o sobě porušování lidských práv, resp. není pronásledováním
z náboženských důvodů.
Dále stěžovatel a) namítal, že krajský soud (stejně jako ministerstvo) se nevypořádal s jeho
tvrzením ohledně nepřijatelnosti prostředků, kterými státní orgány Kazachstánu vyvíjejí tlak
na členy náboženské skupiny, jejímž byl členem. V rozsudku ze dne 22. 12. 2005,
č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, Nejvyšší správní soud uvedl, že „Příkoří, jemuž se stěžovatel
vycestováním z vlasti vyhýbá, tj. jednorázové potíže s policisty v jednom konkrétním případě,
nelze z hlediska jeho intenzity ještě považovat za jev státní mocí přímo vyvolaný, tajně
podporovaný, státními orgány vědomě trpěný či státní mocí záměrně nedostatečně potlačovaný
ve smyslu §2 odst. 6 zákona o azylu. Aby bylo možné shledat absenci státní ochrany před
chováním příslušníků policie při výkonu služby, musel by stěžovatel vyčerpat všechny reálně
dostupné prostředky ochrany, což se v daném případě nestalo, neboť stěžovatel sám přezkum
postupu policistů o své vůli zastavil.“ Rovněž podle rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, újma hrozící žadateli o azyl v důsledku opatření
působících psychický nátlak (§2 odst. 6 zákona o azylu) nemusí být obdobně závažná jako újmy
spočívající v ohrožení života nebo svobody, musí však být s nimi aspoň typově srovnatelná. Dále
podle rozsudku ze dne ze dne 14. 5. 2008, č. j. 7 Azs 25/2008 – 105, „K tomu, aby mohlo
ministerstvo posoudit, zda žadatel o udělení mezinárodní ochrany splňuje některou z podmínek
uvedených v §12 zákona o azylu, je nutné, aby žadatel srozumitelně a dostatečně určitě tvrdil
skutečnosti, ve kterých spatřuje existenci některé z podmínek pro udělení azylu. Těmito tvrzeními
je pak ministerstvo povinno se náležitě vypořádat a posoudit, zda tvrzení žadatele odůvodňují
či neodůvodňují udělení azylu. Ministerstvo je zpravidla povinno porovnat tvrzené skutečnosti
s informacemi o zemi původu, které si před vydáním rozhodnutí obstará. Naproti
tomu v případě, že žadatel svoji povinnost tvrzení nesplní, a to buď tak, že vůbec netvrdí žádné
skutečnosti, nebo že na podkladě jeho neurčitých nebo rozporuplných skutečností nelze zjistit,
jaké jsou skutečné důvody jeho odchodu ze země původu, resp. důvody žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, nemůže ministerstvo v takovém případě shledat existenci podmínek
pro udělení azylu. Ministerstvo totiž za takové situace nemůže posoudit, zda tvrzení žadatele
odůvodňují či neodůvodňují přiznání azylu, neboť zde nejsou srozumitelná a určitá tvrzení,
která by správní orgán mohl ve smyslu jednotlivých podmínek pro udělení azylu posuzovat
a případně porovnávat s informacemi o zemi původu. Jsou-li tvrzení rozporná, nelze učinit
jednoznačný závěr o tom, která z rozporných tvrzení by měl správní orgán ve vztahu
k jednotlivým podmínkám pro udělení azylu považovat za důvody, ve kterých žadatel spatřuje
podmínky pro udělení azylu. Nevěrohodnost tvrzení na podkladě uvádění rozporuplných tvrzení
znemožňuje správnímu orgánu shledat u žadatele podmínky pro udělení azylu. Jelikož zpravidla
není v možnostech žadatele v řízení o udělení mezinárodní ochrany prokázat svá tvrzení jiným
způsobem než svou výpovědí, je srovnání jím uváděných skutečností zásadním kritériem
pro posouzení jejich věrohodnosti. Pokud se ve výpovědích žadatele vyskytuje značné množství
rozporů, které není schopen zdůvodnit, nelze ministerstvu vytýkat, že k nim přistupuje s určitou
mírou pochybností.“ V daném případě tedy krajský soud správně dospěl k závěru, že potíže
stěžovatele a) nebyly tak intenzivního charakteru, aby v nich bylo možno spatřovat
pronásledování ve smyslu zákona o azylu a důvodně rovněž poukázal na konkrétní rozpory
v jeho výpovědích, kdy popisoval své potíže v roce 2000. Poukázal také na to, že ačkoliv
ze správního spisů vyplývá, že v Kazachstánu existuje více možností jak řešit problémy v oblasti
omezování náboženské svobody, stěžovatel a) žádnou pomoc nevyhledal. Ve vztahu
ke stěžovatelům b) až e) se podle názoru krajského soudu s ohledem na výsledek správního řízení
o udělení mezinárodní ochrany rodičů není důvodu se domnívat, že by tito nezletilí stěžovatelé
mohli být pronásledováni z náboženských důvodů.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje tedy
dostatečnou odpověď na stížní námitky uvedené v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů.
Nejvyšší správní soud proto shledal kasační stížnost stěžovatelů nepřijatelnou a z tohoto
důvodu ji odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3 věty první za použití §120
s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh
odmítnut.
Stěžovatelům byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupkyní advokátka
a podle ustanovení §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokátky včetně
hotových výdajů stát. Podle ustanovení §9 odst. 3 písm. f) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, (dále jen „vyhláška“) náleží advokátce odměna za jeden úkon právní služby
(prostudování spisu) při zastupování 5 osob v částce 8400 Kč (§9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1
písm. f), odst. 3 a §12 odst. 4 vyhlášky), náhrada hotových výdajů v částce 1500 Kč (5 x 300 Kč
podle §13 odst. 3 vyhlášky) a daň z přidané hodnoty ve výši 1881 Kč (§37 odst. 1 a §47 odst. 1
písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.), celkem tedy 11 781 Kč. Zástupkyně stěžovatelů dále
požadovala odměnu za ustanovení, přípravu a převzetí věci. Podle §11 odst. 11 písm. a) vyhlášky
náleží odměna za převzetí a přípravu zastoupení, je-li právní služba poskytována na základě
smlouvy, zatímco podle je-li klientovi zástupce ustanoven, jak tomu bylo v daném případě, náleží
podle §11 odst. 1 písm. b) vyhlášky odměny jen tehdy, byla-li uskutečněna první porada
s klientem. Není-li tomu tak, není úkonem právní služby pouhé převzetí usnesení soudu
o ustanovení zástupcem. Ostatně i Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 7. 6. 2002,
č. j. 6 A 722/2000 - 35, publikované pod č. 1024/2002 Soudní judikatury, vyslovil,
že „advokátovi, ustanovenému účastníku řízení soudem, náleží mimosmluvní odměna podle §11
odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) pouze tehdy, pokud po doručení
usnesení soudu o ustanovení zástupcem se uskutečnila první porada s klientem“. V daném
případě se po doručení tohoto usnesení porada s klienty neuskutečnila. Zástupkyně stěžovatelů
rovněž požadovala odměnu jeden úkon spočívající v doplnění kasační stížnosti. Její podání
ze dne 6. 11. 2008 sice bylo označeno jako doplnění kasační stížnosti, ale toto nelze považovat
za úkon právní služby učiněný ve prospěch a k ochraně práv stěžovatelů, který by bylo možné
podřadit pod ustanovení §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky. V tomto podání zástupkyně stěžovatelů
pouze sdělila, že odstraňuje chybu uvedenou v kasační stížnosti týkající se označení napadeného
rozsudku. Z výše uvedených důvodů nebyla zástupkyni stěžovatelů přiznána odměna
za ustanovení, přípravu a převzetí věci a za doplnění kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. února 2009
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu