ECLI:CZ:NSS:2009:8.AFS.44.2007:90
sp. zn. 8 Afs 44/2007 - 90
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudů JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: M. M., zastoupený
JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Litoměřice, Zítkova 677/9, proti
žalovanému: Finanční ředitelství v Ústí nad Labem, Ústí nad Labem, Velká Hradební 61,
v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2005, čj. 15335/110/04, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2007, čj. 15 Ca
130/2005 – 23,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2007, čj. 15 Ca 130/2005 – 23
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou u Krajského soudu v Ústí nad Labem se žalobce domáhal přezkoumání
a zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2005, čj. 15335/110/04, kterým došlo k zamítnutí
odvolání žalobce proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Litoměřicích ze dne 31. 3. 2004,
čj. 40160/04/196911/6682 č. 1040000100. Tímto (posledně uvedeným) rozhodnutím byla
žalobci podle zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů – ve znění účinném v době vydání
napadeného správního rozhodnutí – (dále též „zákon o daních z příjmů“), a §46 odst. 4 zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále též „daňový řád“), vyměřena daň z příjmů
fyzických osob ve výši 73908 Kč. Žalobce jako žalobní bod uvedl, že napadené správní
rozhodnutí vychází z nesprávného závěru, že žalobcem předložený posudek znalce P. T. není
relevantním důkazem ve smyslu §24 odst. 10 zákona o daních z příjmů.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 3. 2007,
čj. 15 Ca 130/2005 - 23 byla žaloba zamítnuta. Jak vyplývá z odůvodnění tohoto rozsudku,
krajský soud dospěl k závěru, že znalecký posudek předložený žalobcem vycházel toliko
ze soupisu škod na majetku při povodni v srpnu 2002, který jako svůj interní doklad vyhotovil
žalobce. Znalec tedy neměl při vypracování posudku k dispozici žádná zjištění, z nichž by mohl
ověřit žalobcem tvrzenou existenci a rozsah škody způsobenou povodní. Ve skutečnosti tedy
pouze provedl ocenění hodnoty věci, které byly uvedeny v interním dokladu žalobce a nikoliv
stanovení výše škody vzniklé v důsledku povodně. Navíc žalobce po celou dobu řízení
před správním orgánem uváděl, že si škodu vyčíslil sám. Z toho je dle názoru krajského soudu
zřejmé, že před odstraněním následků povodně zjišťování existence a rozsahu škody na majetku,
žalobce pojišťovna ani soudní znalec neprováděli. Kromě toho nelze vycházet ani z údajů
uvedených žalobcem, neboť ten v daňovém řízení předložil dva soupisy škody, v nichž vyčíslil
újmu způsobenou povodní dvěma značně odlišnými způsoby. Výši škody byl povinen doložit
daňový subjekt, který podle §31 odst. 9 daňového řádu prokazuje všechny skutečnosti, které
je povinen uvádět v přiznání nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového
řízení vyzván. Jestliže tedy znalecký posudek ze dne 14. 4. 2004, č. 4703 není posudkem
ve smyslu §24 odst. 10 zákona o daních z příjmů, správce daně nemusel zpochybňovat závěry
v něm uvedené jinými důkazními prostředky. Naopak bylo na daňovém subjektu, aby předložil
takový posudek pojišťovny nebo soudního znalce, který by takovému zákonnému ustanovení
odpovídal. To však žalobce neučinil. Odvolací orgán tedy dle závěru krajského soudu nepochybil,
když dotyčný znalecký posudek „neosvědčil jako důkaz“ a při přezkoumání správnosti
a zákonnosti platebního výměru k němu nepřihlížel.
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále též „stěžovatel“) domáhal zrušení tohoto
rozsudku. Uváděl, že P. T. zpracoval znalecký posudek jako znalec z oboru ekonomika, odvětví
ceny a odhady, se specializací na movité věci. Tomuto znalci tak nepřísluší, aby posuzoval, zda
škoda na majetku byla zapříčiněna živelní pohromou a jaké konkrétní věci mohla tato událost
zničit či poškodit. Smyslem §24 odst. 10 zákona o daních z příjmů je vyčíslení ceny zničených
nebo poškozených věcí a není v rozporu se zákonem, pokud znalec toto vyčíslení učiní na
základě sdělení stěžovatele. Navíc je přirozené, že při dané události nelze znalci věci předložit.
Znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků podle §31 odst. 4 daňového řádu.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zejména znovu poukázal na to, že znalec P. T.
neměl při vypracování posudku k dispozici žádná zjištění, z nichž by mohl ověřit stěžovatelem
tvrzenou existenci a rozsah škody, která mu byla způsobena povodní. Znalec provedl ocenění
hodnoty věcí uvedených v interním dokladu stěžovatele. Navíc nelze vycházet ani z těchto
podkladů, neboť stěžovatel v daňovém řízení předložil dva odlišné soupisy škody. Proto žalovaný
navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 11. 2008, čj. 8 Afs 44/2007 – 53 byla
tato kasační stížnost zamítnuta. Zdejší soud vycházel především ze závěru, že posudek P. T. je
nutno považovat přinejmenším formálně za posudek soudního znalce ve smyslu §24 odst. 10
věta druhá zákona o daních z příjmů. Tento znalec vycházel výlučně z podkladů předložených
žalobcem, který v průběhu správního řízení předložil dva podklady, v nichž bylo provedeno
nejen odlišné vyčíslení škody, ale byly zde zejména i odlišnosti ve výčtu věcí, jež měly být povodní
zničeny a poté byly zlikvidovány. Stěžovateli se tedy nepodařilo prokázat výši škody způsobenou
povodní (viz zejména §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů a §31 odst. 9 daňového řádu).
K ústavní stížnosti žalobce Nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009,
sp. zn. II. ÚS 281/09 bylo vysloveno, že postupem porušujícím různé aspekty spravedlivého
procesu (hlava V. Listiny základních práv a svobod), především čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2
Listiny základních práv a svobod bylo rozhodnutím Nejvyššího správního soudu ze dne
19. 11. 2008, čj. 8 Afs 44/2007 – 53 porušeno základní právo stěžovatele garantované v čl. 11
odst. 1 Listiny a proto se tato rozhodnutí ruší.
Právními závěry uvedenými v odůvodnění tohoto nálezu je zdejší soud vázán. Proto
je možno odkázat v celém rozsahu na tento nález, především však na bod 20, ve kterém
je uvedeno:
Nejvyšší správní soud uznal znalecký posudek znalce v oboru ekonomiky P. T. za znalecký posudek ve
smyslu ust. §24 odst. 10 věty druhé zákona o daních z příjmů. Připustil-li Nejvyšší správní soud, že tento
znalecký posudek může sloužit jako důkazní prostředek ve smyslu 31 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků,
měl si vyjasnit rozpory, které podle jeho názoru vyplývaly ze skutečnosti, „že stěžovatel v průběhu správního řízení
předložil dva podklady, ve kterých bylo provedeno nejen odlišné vyčíslení škody, ale byly zde zejména i odlišnosti ve
výčtu věcí, které byly povodní zničeny a poté zlikvidovány.“ Samotná skutečnost, že stěžovatel již v průběhu
správního řízení předložil dvě listiny nestejného obsahu (srov. bod 4 a bod 10), nemůže být sama o sobě
argumentem pro to, že se stěžovateli nepodařilo prokázat výši škody způsobené povodní. Obecné soudy si měly
naopak vyjasnit, co vedlo stěžovatele k předložení dvou různících se podkladů (náznak snahy vyjasnit si logiku
druhého podkladu viz protokol k ústnímu jednání citovaný výše v bodě 8). Ostatně druhá listina, jak uvedeno
shora (bod 8) byla nazvána „Oprava protokolu o škodě“, z čehož plyne, že stěžovatel sám korigoval své původní
tvrzení, tj. nelze tvrdit, že soud měl k dispozici dvě rovnocenná tvrzení. Za této situace pak zbývalo dotázat se
stěžovatele a žádat o vysvětlení nutnosti opravy původního tvrzení. Přitom nelze bez dalšího předpokládat, že za
tím, že stěžovatel předložil dva protokoly o rozsahu škody, je nutně skryt účelový kalkul stěžovatele, je-li celkem
dobře myslitelné, že důvody mohly být jiné, a proto je třeba je jen ověřit. V daném případě jde nepochybně o
rozpory odstranitelné, a vzhledem k existenci dalších dokladů předkládaných k důkazu (např. peněžní deník) lze
dokonce předpokládat, že existuje reálná šance na rozumné vysvětlení rozporů. Úkolem Nejvyššího správního
soudu bylo pokusit se o to, a za tímto účelem nařídit jednání, při němž by se stěžovatel mohl k rozporům ve svých
projevech vyjádřit a realizovat tak své základní právo garantované čl. 38 odst. 2 Listiny, resp. totéž mohl kasační
soud nařídit soudu krajskému a vytknout mu absenci tohoto postupu.
Především se zřetelem na to, že řízení dle hlavy III, dílu 1. (§102 a násl.) s. ř. s.
je ovládáno převážně kasačním principem, přičemž v daném případě lze předpokládat,
že po doplnění řízení v naznačeném směru bude nutno vycházet z odlišných skutkových
a v důsledku toho i právních závěrů, byla zvolena druhá výše uvedená varianta, tedy, že bude
na krajském soudu, aby nařídit jednání a v něm se pokusil zejména vyjasnit, co vedlo stěžovatele
k předložení dvou odlišných podkladů.
Dále, jak je uvedeno pod bodem 21 odůvodnění dotyčného nálezu Ústavního soudu,
bude třeba hodnotit souvislost znaleckého posudku s těmito podklady („protokoly“) se zřetelem
na skutečnosti v této části odůvodnění nálezu dále zmíněné.
Z těchto důvodů byl kasační stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí
nad Labem zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž je krajský soud
vázán právním názorem zde vysloveným (§110 odst. 1,3 s. ř. s.). O náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v novém rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. června 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu