ECLI:CZ:NSS:2009:8.AFS.48.2009:70
sp. zn. 8 Afs 48/2009 - 70
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jana Passera, v právní věci žalobce: V. K., zastoupeného
JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti žalovanému:
Ministerstvo financí, se sídlem Letenská 15, Praha 1, zastoupenému JUDr. Alanem Korbelem,
advokátem se sídlem nám. 14. října 3, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 4. 2007,
čj. 16/34759/2007/1502, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 25. 3. 2009, čj. 9 Ca 197/2007 - 39,
takto:
Věc se p o s t u p u je rozšířenému senátu.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí žalovaného
Žalovaný rozhodnutím ze dne 23. 4. 2007, čj. 16/34759/2007/1502, zamítl odvolání
žalobce proti rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 9. 2. 2007,
čj. MHMP-343551/2006/DOP-T/Dc, kterým magistrát uložil žalobci za porušení §15 odst. 1
písm. f) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o cenách“), pokutu ve výši 100 000 Kč a povinnost nahradit náklady správního řízení ve výši
1000 Kč.
II. Řízení před městským soudem
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 25. 3. 2009, čj. 9 Ca 197/2007 - 39, zamítl.
Městský soud se neztotožnil s žalobní námitkou, podle níž napadené rozhodnutí nevyšlo
ze spolehlivě zjištěného stavu věci (§3 správního řádu). Skutková zjištění byla podle městského
soudu jednoznačně prokázána protokolem o provedené cenové kontrole a fotodokumentací,
která je součástí spisu.
Dále městský soud neshledal důvodnou námitku, že žalobce splnil povinnost vyplývající
z §13 odst. 2 zákona o cenách, protože viditelně umístil na dveřích vozidla i na vnitřním ceníku
ve vozidle informaci o ceně služby. Městský soud přisvědčil žalovanému, že cenou platnou
v okamžiku nabídky, ve smyslu zmíněného ustanovení, nemůže být cena, která je v rozporu
s právními předpisy. Podle městského soudu by „(a)kceptování názoru žalobce … znamenalo,
že k řádnému splnění zákonem stanovené povinnosti informovat spotřebitele o platné ceně zboží či služby postačí
zveřejnění v podstatě jakékoliv informace o ceně bez ohledu na to, zda příslušná komodita podléhá cenové regulaci
a zda uváděná cena je s cenami úředně stanovenými (regulovanými) v souladu“. Žalobce označil nabízenou
službu cenami převyšujícími úředně stanovené maximální ceny taxislužby na území hlavního
města Prahy, proto nesplnil povinnost označit nabízenou službu platnou cenou. Námitka,
že sazby cen v případě žalobce odpovídaly cenám zaneseným do taxametru, nemůže ovlivnit
nastíněný závěr. Městský soud nepřisvědčil ani námitce, že správní orgán neupřesnil v průběhu
správního řízení ustanovení zákona o cenách, které měl žalobce porušit.
Městský soud shledal bezpředmětnou i námitku, že žalobce nabízel taxislužbu i mimo
území hlavního města Prahy. Uvedl přitom, že „při provozování taxislužby na území hl. m. Prahy byl
žalobce…povinen respektovat závazné právní normy upravující výši maximálních cen taxislužby“.
Dále městský soud nepřisvědčil námitce, že u žalobce byly dány důvody pro navýšení
úředně stanovené maximální ceny podle §2 vyhlášky č. 580/1990 Sb., kterou se provádí zákon
č. 526/1990 Sb., o cenách (dále jen „vyhláška č. 580/1990 Sb.“). Namítané ustanovení
na posuzovanou věc „vůbec nedopadá“, protože „žalobce provozuje přímo tu službu, jež je na území
hl. m. Prahy regulována prostřednictvím úředně stanovené maximální ceny, a nikoli jiný druh služby stejného
užití, který by se od taxislužby lišil některými určenými podmínkami“. Podle městského soudu byly
„(m)aximální ceny taxislužby…stanoveny pro celé území hl. m. Prahy a pro všechna vozidla taxislužby jednotně,
z čehož mj. vyplývá též nepřípustnost zohlednění vybavení konkrétního vozidla za účelem stanovení vyšší
než úředně stanovené maximální ceny taxislužby“.
Městský soud nepřezkoumal námitku, podle níž úředně stanovené maximální ceny
vychází z nereálné kalkulace vytíženosti vozidel, jejich pořizovací ceny či ceny nafty. Konstatoval
přitom, že stanovení cen „spadá do výlučné pravomoci cenových orgánů“ a „rozhodnutí cenového orgánu
o zařazení zboží (služeb) do seznamu zboží s regulovanými cenami podle §10 zákona o cenách“ je podobně
jako „obecně závazná vyhláška č. 24/2000 Sb. hl. m. Prahy“ pramenem práva. Regulace cen taxislužby
na území hlavního města Prahy pak není nezákonná ani protiústavní.
Shodně s žalobcem městský soud uzavřel, že při vypracování dodatku č. 1 k protokolu
o kontrole došlo k překročení zákonem stanovené lhůty. Městský soud však dodal, že se jedná
o pořádkovou lhůtu, s jejímž překročením není spojena fikce vyhovění uplatněným námitkám.
Důvodná podle městského soudu nebyla ani námitka nedostatečného zdůvodnění výroku,
kterým byla žalobci uložena povinnost uhradit náklady správního řízení. Městský soud odkázal
na §79 odst. 5 správního řádu s tím, že žalobce vyvolal porušením právní povinnosti správní
řízení a za toto porušení byl potrestán uložením pokuty. Odkaz správního orgánu na příslušná
ustanovení právních předpisů byl postačující.
Městský soud nepřisvědčil námitce nedostatečného zdůvodnění výše uložené pokuty.
Uvedl, že „správní orgán vzal při stanovení výše pokuty v úvahu nejen všechna zákonem demonstrativně
zmíněná kritéria, ale přihlédl též k dalším významným okolnostem (poškození dobrého jména hlavního města
Prahy…)“.
Dále městský soud doplnil, že považuje pokutu v uložené výši za přiměřenou okolnostem
posuzované věci. Správní orgán nebyl povinen přihlížet k tomu, jak postupují při stanovení výše
pokut pro obdobné delikty cenové orgány v jiných krajích. Námitka, že v jiném kraji dosud
nebyla uložena pokuta v takové výši, nebyla důvodná. Přiměřenost výše uložené pokuty nelze
poměřovat celkovou výší všech pokut uložených žalobci, nadto v případě, kdy se opakovaně
dopouští téhož protiprávního jednání. Z namítané četnosti cenových kontrol nelze podle
městského soudu „dovozovat podjatost správní orgánu vůči osobě žalobce“.
Konečně městský soud s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu neshledal
důvodnou námitku likvidačního charakteru uložené pokuty.
III. Kasační stížnost
Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní
otázky soudem v předcházejícím řízení, z důvodu dle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy pro vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo při jejím zjišťování byl porušen
zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit, a z důvodu podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.,
tedy že v řízení před soudem došlo k vadě, která měla za následek nezákonné rozhodnutí ve věci
samé.
Především stěžovatel namítl, že rozhodnutí žalovaného nevychází ze spolehlivě zjištěného
stavu věci ve smyslu §3 správního řádu.
Dále stěžovatel poukázal na vadu řízení, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé, protože městský soud nevyhověl návrhu na provedení důkazů
prokazujících tvrzení o oprávněnosti zvýšení maximální úředně stanovené ceny dle vyhlášky
č. 580/1990 Sb. Stěžovatel uvedl, že „(s)oud přitom rozhodnutí o tom, že nebude doplňovat dokazování…
v odůvodnění rozsudku v rozporu se zákonem nedostatečně odůvodnil – napadený rozsudek
je tedy nepřezkoumatelný“.
Stěžovatel uvedl, že neporušil §15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách. Zdůraznil přitom,
že byl oprávněn v souladu s §2 vyhlášky č. 580/1990 Sb. zvýšit úředně stanovenou maximální
cenu taxislužby, protože v jeho případě existují „odlišné určené podmínky“ a dodal, že „jedním
z podstatných kritérií odlišných určených podmínek jsou mimo jiné náklady na pořízení vozidla a údržbu,
náhradní díly, přičemž tyto položky dle názoru žalobce podstatně ovlivňují jakost poskytované služby
zákazníkům…Odlišné určené podmínky jsou dány právě v případě žalobce, neboť službu taxi poskytuje zejména
náročnějším zákazníkům, než jakým je tato služba poskytována v jiných případech, a je tak nucen poskytovat
kvalitnější a tedy i nákladnější služby, což má za následek značné zvýšení ekonomicky oprávněných nákladů“.
Městský soud se podle stěžovatele dostatečně nevypořádal s jeho námitkami.
Stěžovatel také namítl, že neporušil povinnost označit zboží cenou platnou v okamžiku
nabídky (§13 odst. 2 zákona o cenách). Informace o ceně taxislužby byla totiž viditelně umístěna
na dveřích vozidla i ve vnitřním ceníku. Tato skutečnost byla ve správním řízení nepochybně
prokázána. Cena podle stěžovatele nepřekročila maximální přípustnou mez. Navíc „i kdyby
zveřejněná cena byla cenou vyšší než maximální přípustnou, pak by to nemělo za následek, že by taková cena byla
neplatná v okamžiku nabídky“. Teleologický výklad zmíněného ustanovení, provedený městským
soudem, je podle stěžovatele chybný a nedostatečně odůvodněný.
Správní orgány podle stěžovatele nesprávně aplikovaly nařízení č. 20/2006 Sbírky
právních předpisů hlavního města Prahy, o maximálních cenách osobní taxislužby. Stěžovatel
zdůraznil, že „žádnou přepravní službu v době kontroly neposkytoval, správní orgány v daném řízení
tedy nemohou a neměly konstatovat, že by žalobce taxislužbu vykonával pouze na území obce – hl. m. Prahy“.
Stěžovatel se také domníval, že správní orgán dostatečně neodůvodnil uložení povinnosti
náhrady nákladů správního řízení.
Obdobně stěžovatel zopakoval žalobní námitku, že správní orgány řádně neodůvodnily
výši uložené pokuty. Konstatoval, že „žalovaný ji odůvodnil pouze obecnými konstatováními, odkazem
na podklady pro rozhodnutí a na tvrzení MHMP“.
Konečně stěžovatel namítl, že uložená pokuta má ve vztahu k jeho osobě likvidační
charakter. Její výši považoval za nepřiměřenou i s ohledem na skutečnost, že cenu stanovil
v dobré víře. Navíc pak „nedošlo k poškození žádného cestujícího na ceně“.
IV. Vyjádření žalovaného
Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti.
V. Sporná otázka
Pro posouzení věci je podstatné zodpovědět otázku, zda je možné postihnout
jako správní delikt podle §15 odst. 1 písm. f) ve spojení s §13 odst. 2 zákona o cenách jednání
poskytovatele služby, který informuje zákazníky o vyšší než úředně stanovené maximální ceně
nabízené služby. Tato otázka není v dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu řešena
jednotně.
V rozsudku ze dne 30. 10. 2009, čj. 2 Afs 90/2009 - 68 (www.nssoud.cz), byl vysloven
závěr, že ve smyslu zmíněných ustanovení není dostatečné informovat zákazníka o jakékoliv
požadované ceně za nabízenou službu, ale pouze o ceně správné, tj. takové,
kterou je poskytovatel služby oprávněn požadovat. Poskytovatel služby, jejíž cena je úředně
stanovena jako maximální, je tak povinen informovat své zákazníky o ceně odpovídající cenové
regulaci.
V rozsudku ze dne 5. 11. 2009, čj. 1 Afs 60/2009 - 119 (www.nssoud.cz), bylo naopak
konstatováno, že §15 odst. 1 písm. f) zákona o cenách lze aplikovat jen tehdy, označí-li
provozovatel taxislužby vozidlo klamavou cenou (neboť v rozporu s jím deklarovanou cenou
bude svému zákazníkovi účtovat cenu odlišnou), nebo když provozovatel označí své vozidlo
cenou, ale toto označení bude nesrozumitelné nebo neurčité, a konečně v situaci,
kdy provozovatel neoznačí své vozidlo cenou vůbec. Existuje-li zákonná opora
pro sankcionování provozovatele taxislužby za předražování poskytovaných služeb [§15 odst. 1
písm. a) zákona o cenách], není podle tohoto rozsudku důvod přisuzovat pojmu platnost
v kontextu §13 odst. 2 zákona o cenách význam ve smyslu souladu s právními předpisy
(dovolenost).
Osmý senát Nejvyššího správního soudu se při předběžné poradě senátu přiklonil
k názoru, že splnění povinnosti označit zboží cenou platnou v okamžiku nabídky dle §13 odst. 2
zákona o cenách není dáno v případě označení zboží jakoukoliv cenou, ale jen takovou,
která je v souladu s právními předpisy regulujícími její výši. V tomto směru tedy vychází
z právního názoru druhého senátu a na odůvodnění jeho rozsudku pro stručnost
v podrobnostech zcela odkazuje. Je-li smyslem relevantních ustanovení ochrana spotřebitele
v tom směru, že mu zaručuje získání informací žádoucích pro učinění jeho spotřebitelského
rozhodnutí, nelze vyložit pojem „platná cena“ tak, že by jí mohla být i cena, jež bude v rozporu
s právními předpisy.
Osmý senát by se ovšem ocitl v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího správního
soudu při volbě kteréhokoliv z nastíněných řešení. Věc proto v souladu s §17 odst. 1 s. ř. s.
postoupil rozšířenému senátu. Předmětem posouzení rozšířeného senátu by měla být zejména
otázka, zda lze jednání, kdy poskytovatel služby informuje zákazníky o vyšší než úředně
stanovené maximální ceně nabízené služby, postihnout jako správní delikt podle §15 odst. 1
písm. f) zákona o cenách.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Josef Baxa,
JUDr. Miluše Došková, JUDr. Michal Mazanec, JUDr. Jaroslav Vlašín,
JUDr. Karel Šimka, JUDr. Jakub Camrda a JUDr. Marie Turková. Účastníci
mohou namítnout podjatost těchto soudců (§8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne
od doručení tohoto usnesení.
Účastníci se mohou vyjádřit k tomuto usnesení ve lhůtě jednoho týdne od jeho
doručení.
V Brně 30. prosince 2009
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu