ECLI:CZ:NSS:2009:8.AFS.9.2008:43
sp. zn. 8 Afs 9/2008 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Petra Příhody a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: JUDr. Alena
Brychtová, Veverkova 1343, 500 02 Hradec Králové, správkyně konkurzní podstaty úpadce
HK-INVEST spol. s r. o., proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové,
Horova 17, 500 02 Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 10. 10. 2006, čj. 422/120/2005, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 23. 11. 2007, čj. 30 Ca 113/2006 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
Dodatečným platebním výměrem ze dne 14. 9. 2004 Finanční úřad v Ústí nad Orlicí
zvýšil společnosti HK-INVEST spol. s r. o. základ daně z příjmů právnických osob za zdaňovací
období roku 2002 a vyměřil daňovou povinnost ve výši 65 020 330 Kč.
Na společnost HK-INVEST spol. s r. o. byl prohlášen konkurs (rozhodnutí Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 7. 9. 2004, čj. 35 K 16/2004 - 29) a správkyní konkursní podstaty
úpadce byla jmenována JUDr. Alena Brychtová (dále jen „stěžovatelka“), která procesně
nastoupila na místo společnosti.
Proti platebnímu výměru ze dne 14. 9. 2004 se stěžovatelka odvolala k Finančnímu
ředitelství v Hradci Králové. To rozhodnutím ze dne 10. 10. 2006 odvolání zamítlo.
Proti rozhodnutí finančního ředitelství brojila stěžovatelka žalobou u Krajského soudu
v Hradci Králové. Krajský soud se plně ztotožnil s rozhodnutím finančního ředitelství o odvolání
a rozsudkem ze dne 23. 11. 2007, čj. 30 Ca 113/2006 - 16, žalobu zamítl.
Stěžovatelka podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, ve které uplatnila
důvod dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a dále důvod dle §103 odst. 1 písm. b), tedy vadu
řízení.
Stěžovatelka namítá, že posouzení právní otázky krajským soudem v rozsudku
ze dne 23. 11. 2007 je vadné. Dle jejího názoru Finanční ředitelství v Hradci Králové
nepostupovalo v souladu s právním názorem vysloveným již v předchozích řízeních soudy,
protože nezkoumalo podstatu směnek a následnou tvorbu opravných položek. Dále pochybilo
tím, že se neřídilo zrušovacím rozsudkem soudu. Stěžovatelka brojí proti tomu, že se finanční
orgány i krajský soud dovolávají platnosti a účinnosti dodatečného platebního výměru
ze dne 19. 7. 2001.
Z předloženého správního a soudního spisu vyšly najevo následující skutečnosti:
Společnost HK-INVEST spol. s r. o. (dále jen „společnost“) podala dne 30. 6. 2003
daňové přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2002. Zde uplatnila
jako položku odečitatelnou od základu daně dle §34 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, část daňové ztráty za rok 1995, 1996, 1997 a především za rok 1999.
Dne 14. 9. 2004 vydal Finanční úřad v Ústí nad Orlicí platební výměr, kterým stanovil
odlišný základ daně a následně vyměřil daň odlišně, než společnost uvedla v daňovém přiznání
ze dne 30. 6. 2003. Dle správce daně nebyla společnost oprávněna uplatnit daňovou ztrátu za rok
1999 jako odečitatelnou položku. Daňovou ztrátu za rok 1999 totiž správní orgán po provedení
daňové kontroly dne 19. 7. 2001 dodatečným platebním výměrem zrušil a doměřil společnosti
daň z příjmů právnických osob za rok 1999.
V souvislosti se zrušením daňové ztráty za rok 1999 a dodatečným platebním výměrem
ze dne 19. 7. 2007 je nutné uvést následující:
Stěžovatelka se proti platebnímu výměru ze dne 19. 7. 2001, kterým finanční úřad
zpochybnil uplatnění daňové ztráty za rok 1999 jako odečitatelnou položku a následně tuto ztrátu
zrušil, odvolala. Finanční ředitelství odvolání dne 26. 3. 2003 zamítlo. Proti tomuto rozhodnutí
stěžovatelka brojila žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který rozsudkem
ze dne 27. 3. 2003 rozhodnutí o odvolání zrušil. Nezrušil však dodatečný platební výměr
ze dne 19. 7. 2001, který je stále platný a účinný. Na rozsudek soudu ze dne 27. 3. 2003
stěžovatelka v nyní řešené kasační stížnosti odkazuje a namítá, že krajský soud neměl zrušit
pouze rozhodnutí o odvolání, ale také platební výměr ze dne 19. 7. 2001. Řízení týkající se tohoto
platebního výměru pokračovalo rozhodnutím žalovaného o odvolání ze dne 24. 3. 2004,
rozsudkem krajského soudu ze dne 31. 1. 2005, rozsudkem Nejvyššího správního soudu
ze dne 26. 2. 2007, rozsudkem krajského soudu ze dne 22. 1. 2008 a bylo skončeno rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, čj. 8 Afs 37/2008.
V nyní posuzovaném případě stěžovatelka nesouhlasila s platebním výměrem
ze dne 14. 9. 2004, proto dne 21. 10. 2004 podala odvolání k žalovanému. Zdůraznila, že finanční
úřad vydal platební výměr v rozporu s rozsudkem krajského soudu ze dne 27. 3. 2003
a společnost proto byla oprávněna do daňového přiznání za zdaňovací období roku 2002
daňovou ztrátu za rok 1999 zahrnout.
Žalovaný odvolání rozhodnutím ze dne 10. 10. 2006 zamítl. Uvedl, že daňovou ztrátu
za rok 1999 zrušil finanční úřad dodatečným platebním výměrem ze dne 19. 7. 2001.
Tento platební výměr je i přes soudní řízení platný a účinný, protože soud ani finanční orgány
jej nezrušily. Z důvodu platnosti dodatečného platebního výměru ze dne 19. 7. 2001 finanční
úřad neuznal odečet daňové ztráty za zdaňovací období roku 1999, tak, jak jej uplatnila
stěžovatelka v daňovém přiznání ze dne 30. 6. 2003 (za zdaňovací období roku 2002).
Na této skutečnosti nezměnil nic ani rozsudek krajského soudu ze dne 27. 3. 2003, ani navazující
rozsudek krajského soudu ze dne 31. 1. 2005. Tím byla zrušena pouze rozhodnutí odvolacího
orgánu a věc jim byla vrácena k dalšímu řízení, ale ani v jednom případě soud nezrušil dodatečný
platební výměr ze dne 19. 7. 2001. Ten je proto platný a finanční úřad jej musel v platebním
výměru ze dne 14. 9. 2004 zohlednit.
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Hradci Králové,
ve které namítala, že ztrátu za rok 1999 uplatnila v daňovém přiznání oprávněně.
Krajský soud rozsudkem ze dne ze dne 23. 11. 2007, čj. 30 Ca 113/2006 - 16, žalobu
zamítl. Uvedl, že se plně ztotožňuje s názorem a odůvodněním žalovaného v rozhodnutí
o odvolání ze dne 10. 10. 2006. Uvedl, že se krajský soud v rozsudku ze dne 27. 3. 2003
nezabýval platebním výměrem ze dne 19. 7. 2001, pouze žalovanému věc vrátil k dalšímu řízení,
protože požadoval posouzení otázky, zda získání směnek v dané věci lze považovat za nákup
cenných papírů nebo za směnečnou pohledávku s možností následného vytvoření opravné
položky. Platební výměr nepovažoval automaticky za vadný.
Nejvyšší správní soud při přezkumu rozsudku krajského soudu neshledal vady
podle §109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Přezkoumal
proto důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Věc posoudil
takto:
Pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud musel vyrovnat
s námitkou, že krajský soud posoudil vadně otázku zahrnutí daňové ztráty za rok 1999
do daňového přiznání za zdaňovací období roku 2002.
Stěžovatelka v kasační stížnosti odkazovala na rozsudek Krajského soudu v Hradci
Králové ze dne 27. 3. 2003 a z něj usuzovala na vadnost dodatečného platebního výměru
ze dne 19. 7. 2001.
Především je nutné uvést, že řízení týkající se platebního výměru ze dne 19. 7. 2001 bylo
skončeno rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2009, čj. 8 Afs 37/2008 - 155.
Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatelky a uvedl, že stěžovatelka nebyla
oprávněna tvořit opravné položky. Dodatečný platební výměr ze dne 19. 7. 2001
byl tedy správný. Krajský soud ani finanční orgány nepochybily, když jej nezrušily.
Krajský soud rozsudkem ze dne 27. 3. 2003 zrušil rozhodnutí žalovaného o odvolání
ze dne 26. 3. 2002 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Po žalovaném požadoval, aby posoudil
otázku, kterou se v rozhodnutí nedostatečně zabýval, a to zda lze získání směnek považovat
za nákup cenných papírů nebo za směnečnou pohledávku, na jejímž základě je možné následně
vytvořit opravnou položku. Krajský soud nepředjímal, které řešení je správné,
proto se ani nemohl vyjádřit ke správnosti platebního výměru ze dne 19. 7. 2001. Krajský soud
na základě nedostatečného posouzení věci nebyl ani oprávněn tento platební výměr zrušit.
Finanční úřad v platebním výměru ze dne 14. 9. 2004 vycházel z toho, že byl platební
výměr ze dne 19. 7. 2001 platný a účinný, protože jej soud ani jedním z rozsudků nezrušil. Tento
závěr potvrdil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 1. 2009. Daňovou ztrátu za rok 1999
finanční úřad v roce 2001 zrušil, stěžovatelka proto nebyla oprávněna ji zahrnout do daňového
přiznání na daň z příjmů za zdaňovací období roku 2002.
Nejvyšší správní soud, který neshledal napadené rozhodnutí krajského soudu
nezákonným, kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému, který by měl právo
na náhradu nákladů řízení, Nejvyšší správní soud jejich náhradu nepřiznal, neboť z obsahu spisu
nevyplývá, že by mu nad rámec běžné úřední činnosti jakékoliv náklady řízení vznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. března 2009
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu