ECLI:CZ:NSS:2009:8.AFS.90.2007:53
sp. zn. 8 Afs 90/2007 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: H. M.,
zastoupená JUDr. Tomášem Krejčím, advokátem se sídlem Brno, Špitálka 23b, proti žalovanému:
Celní ředitelství Brno, se sídlem Brno, Koliště 21, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2007, čj. 29 Ca 25/2005 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Celní ředitelství Brno rozhodnutím ze dne 27. 10. 2004, čj. 12766-02/04-0101-21, zamítlo
odvolání žalobkyně a potvrdilo rozhodnutí Celního úřadu Břeclav (dále též „celní úřad“ ) ze dne
12. 8. 2004, čj. 1024-17/04-0211-01. Posledně uvedeným rozhodnutím uložil celní úřad žalobkyni
pokutu ve výši 5 000 Kč a sankci propadnutí zboží – tabák a lihoviny [§135 odst. 3 a 5
zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném v době vydání tohoto správního
rozhodnutí (dále jen „zákon o spotřebních daních“)], za jiný správní delikt (§133 odst. 1 zákona
o spotřebních daních), kterého se žalobkyně dopustila tím, že tyto lihoviny a tabákové výrobky
prodávala na pronajatém místě včetně prodejních stánků v objektu, který byl zkolaudován jako
tržnice.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Brně. V návrhu
argumentovala tím, že žalovaný nesprávně v yložil pojem tržnice a zařadil pod něj objekt skla du
bývalého cukrovaru Břeclav. Tento objekt je však stavbou trvalého charakteru, spojenou se zemí
pevným základem ve smyslu zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona a řádně určenou k prodeji
zboží kolaudačním rozhodnutím ze dne 9. 12. 1994 čj. 2312/02/94/Sl., kterým se povoluje
změna užívání objektu pro účely tržnice. Nejedná se tak o vymezený, zastřešený, přístupný
prostor, jak je definován pojem tržnice v ustanovení §132 písm. e) zákona o spotřebních daních.
Navíc z fotografické dokumentace vyplývá, že prodejní část objektu , kterou si žalobkyně
pronajala, byla z celého objektu bývalého skladu cukrovaru oddělena svislými a stropními
konstrukcemi, nejde tedy o prostor sestavený z pultů a stánků – tržnici. Pojem tržnice dále nelze
ztotožňovat se stavebním objektem dle stavebního zákona, určeným kolaudačním rozhodnutím
k prodeji zboží. Pokud by měl zákonodárce úmysl omezit prodej tabákových výrobků a lihovin
i v objektech a budovách trvalého charakteru, musel by použít pojem, stavba, objekt či budova,
tedy pojmy uvedené ve stavebním zákoně nebo v jeho prováděcích předpisech.
Krajský soud žalobu rozsudkem ze dne 19. 6. 2007, čj. 29 Ca 25/2005 – 28, zamítl.
V odůvodnění uvedl, že v případě objektu bývalého skladu cukrovaru se jedná o stavbu trvalého
charakteru. Navíc však objekt splňuje podmínky pro zařazení objektu pod pojem trž nice
dle zákona o spotřebních daních – jedná se o vymezený uzavíratelný zastřešený přístupný
prostor, kde dochází k prodeji zboží na místech pronajatých k tomuto účelu. Objekt splňuje
i další kritéria uvedená v §132 písm. e) zákona o spotřebních daních – jde o variabilní prostor,
účelově rozčleněný na pronajatá prodejní místa, která tvoří stánky či jednoduché objekty nebo
obdobná zařízení.
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností.
Z této stížnosti vyplývá, že uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Poukázala
na to, že ač krajský soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že „v některých případech může
být hranice mezi kritérii pro pojmy tržnice a provozovna velmi úzká“, neshledal pochybení
žalobce v jeho výkladu pojmu tržnice. Stěžovatelka dále dovozuje, že největší pochybení soudu
spočívá v zařazení objektu, ve kterém vykonávala svou činnost, bez dalšího mezi tržnice. Krajský
soud v podstatě jen převzal argumentaci žalovaného, aniž by celou věc důkladně přezkoumal.
Objekt je dle stěžovatelky stavbou trvalého charakteru, která je spojená se zemí pevným základem
ve smyslu zák. č. 50/1976 Sb., stavebního zákona a prováděcích předpisů, a která je zároveň
řádně určena k prodeji zboží. Ve věci třeba využít jako důkazní materiál nejen kolaudační
rozhodnutí, kterým byl vymezen účel užívání objektu jako tržnice, ale je nutno přezkoumat
i faktický stav, tedy jak je objekt jeho vlastníkem či nájemci využíván, jaký char akter
mají konstrukce uvnitř (zda se jedná o stánky, pulty či je objekt rozdělen na prodejní prostory
pevnými příčkami apod.), a jestli tedy nenaplňuje kritéria pro zařazení p od pojem
„provozovna“. Ze správního spisu vyplývá, že kolaudačním rozhodnutím ze dne 9. 12. 1994,
čj. výst. 2312/02/94/Sl. byla povolena změna užívání objektu bývalého skladu cukrovaru Břeclav
na tržnici. Dle názoru stěžovatelky stavební úřad při kolaudaci objektu na tržnici nevycházel
z definice tohoto pojmu obsažené v zákoně o spotřebních daních. Proto navrhla, aby Nejvyšší
správní soud napadené rozhodnutí krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 10. 10. 2007 uvedl, že v postupu
soudu, který převezme argumentaci žalovaného, nelze bez dalšího spatřovat důvod, pro který
by bylo možné kasační stížnosti přisvědčit. V této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ve věci sp. zn. 8 Afs 75/2005, ve kterém tento s oud vyslovil názor, že pokud
se krajský soud ztotožní s názorem žalovaného, nelze takový krok sám o sobě zapovědět, neboť
je-li rozhodnutí žalovaného důkladné, je z něho zřejmé, proč žalovaný nepovažoval právní
argumentaci účastníka řízení za důvodnou a proč jeho odvolací námitky považoval za liché,
mylné nebo nevyvrácené, shodují-li se žalobní námitky s námitkami odvolacími a nedochází-li
krajský soud k jiným závěrům, není praktické a ani časové úsporné zdlouhavě a týmiž slovy říkat
totéž. V daném případě dle žalovaného krajský soud takto postupoval. Ve svém rozsudku také
krajský soud patřičně vyjádřil, proč považuje závěry žalovaného za udržitelné a jeho rozhodnutí
z hlediska zákona za obhajitelné. Současně se krajský soud vyjádřil také k návrhům stěžovatelky
na provedení dalších důkazů a vyložil, proč těmto požadavkům nelze vyhovět.
K vyložení pojmu tržnice žalovaný odkázal na žalobou napadená rozhodnutí správních
orgánů a obsah spisu. Dále uvedl, že skutková zjištění učiněná správními úřady v průběhu
správního řízení byla dostatečná pro zjištění, že místo, kde bylo zabaveno zboží, naplňuje pojem
tržnice podle zákona o spotřebních daních. Definiční kritér ia stanovená tímto zákonem
pro pojem tržnice jsou v daném případě naplněna.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stíž nosti v mezích jejího
rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Argumentace stěžovatelky, že krajský soud neshledal pochybení žalovaného ve výkladu
pojmu tržnice, ač sám v odůvodnění uvedl, že lze připustit, že „v některých případech může být
hranice mezi kritérii pro pojmy tržnice a provozovna velmi úzká“, není důvodná. Není možno
připustit, aby byly věty obsažené v rozsudku vytrhávány z kontextu tohoto rozsudku. Uvedená
věta je v rozsudku krajského soudu obsažena. Nachází se však v závěru podrobně zpracované
argumentace, ve které se soud vypořádává s podřazením objektu bývalého skladu cukrovaru
pod pojem tržnice. Soud zde sice připouští, že „v některých případech může být hranice mezi
kritérii pro pojmy tržnice a provozovna velmi úzká“, zároveň však na základě uvedených
argumentů konstatuje, že v daném případě je situace jednoznačná a objekt odpovídá pojmu
tržnice.
Není důvodná ani námitka, že krajský soud pochybil a celou věc důkladně nepřezkoumal,
pokud převzal argumentaci žalovaného. Touto otázkou se, jak uvádí také žalovaný ve svém
vyjádření ke kasační stížnosti, již Nejvyšší správní soud zabýval ve svém rozsudku ze dne
27. 7. 2007, čj. 8 Afs 75/2005 – 130 (dostupný na www.nssoud.cz). Z tohoto rozsudku vyplývá,
že krajský soud má možnost se za uvedených podmínek (viz výše-argumentace žalovaného
ve vyjádření ke kasační stížnosti) ztotožnit s argumentací účastníka a na jeho argumenty pouze
odkázat. V daném případě však krajský soud ani takto nepostupoval. Ve svém rozsudku se pouze
neztotožňoval a neodkazoval na argumentaci žalovaného. Naopak krajský soud sám přednesl
ucelenou argumentační linii a uvedl svá stanoviska k řešeným otázkám. Je však možno
podotknout, že se argumenty soudu s argumenty žalovaného z velké části shodují.
Nejvyšší správní soud dává za pravdu stěžovatelce v tom, že stavební úřad při kolaudaci
nevychází z definice pojmu tržnice obsažené v zákoně o spotřebních daních. Je však nutno dodat,
že není vyloučeno, aby objekt zkolaudovaný jako tržnice, odpovídal také kritériím pro zařazení
pod pojem tržnice podle zákona o spotřebních daních. Tak tomuto bylo v daném případě.
Ač se jedná o stavbu trvale spojenou se zemí, krajský soud po řádném přezkoumání věci správně
zařazuje objekt pod pojem tržnice.
Nejvyšší správní soud považuje za nedůvodnou námitku stěžovatelky, že měl být
posouzen také faktický stav objektu (jak je objekt fakticky využíván) a nikoli pouze vycházet
z kolaudačního rozhodnutí, aby bylo možno posoudit, zda objekt nelze zařadit pod pojem
provozovna dle §133 odst. 1 zákona o spotřebních daních. Dle tohoto ustanovení je zakázán
prodej tabákových výrobků a lihovin „na tržištích, v tržnicích a mimo pr ovozovny určené
k prodeji zboží a poskytování služeb kolaudačním rozhodnutím podle zvláštního právního
předpisu.“ Z toho vyplývá, že zařazení objektu pod pojem „provozovna“ vyžaduje, aby byl objekt
takto určen kolaudačním rozhodnutím, tedy aby objekt splňoval technické, stavební a jiné
parametry. V daném případě kolaudační rozhodnutí vymezilo účel užíván í objektu jako tržnice.
Pokud se týká podrobnější právní argumentace je možno odkázat na rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu v obdobných věcech, především ze dne 27. 9. 2006, čj. 2 Afs 118/2005 – 61,
ze dne 23. 11. 2006, čj. 5 Afs 89/2005 – 54 a ze dne 26. 2. 2007, čj. 8 Afs 82/2005 – 54,
vše publikováno na www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud shledal všechny stížní námitky nedůvodnými, a proto kasační
stížnost zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Stěžovatelka, která neměla ve věci úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario ve spojení s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jemuž by jinak
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení nad rámec jeho
běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 6. března 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu