ECLI:CZ:NSS:2009:8.AFS.93.2008:235
sp. zn. 8 Afs 93/2008 - 235
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: ATLANTIK
finanční trhy, a. s., se sídlem Vinohradská 230, Praha 10, zastoupeného Mgr. Radkem
Pokorným, advokátem se sídlem Karolíny Světlé 301/8, Praha 1, proti žalované: Česká národní
banka, se sídlem Na Příkopě 28, Praha 1, proti rozhodnutí Bankovní rady České národní banky
ze dne 5. 4. 2007, čj. 2007/1366/110, o kasační stížnosti stěžovatele: J. H., bytem Č 10, P.,
zastoupeného Mgr. Martinem Valo, advokátem se sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8, proti
usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 9. 2008, čj. 5 Ca 197/2007 – 178, kterým bylo
rozhodnuto, že stěžovatel není osobou zúčastněnou na řízení,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Stěžovatel nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Stěžovatel je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti
ve výši 2854 Kč, k rukám zástupce žalobce Mgr. Radka Pokorného, ve lhůtě tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku.
IV. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Odůvodnění:
I.
Bankovní rada České národní banky rozhodnutím ze dne 5. 4. 2007, čj. 2007/1366/110,
změnila rozhodnutí České národní banky tak, že žalobce:
I. dne 17. 3. 2005 neoprávněně uzavřel pozici zákazníka P. K. a neposkytoval mu pravdivé a
úplné informace o stavu jeho pozice,
II. dne 17. 3. 2005 nuceně uzavřel pozici zákazníka J. H. za cenu nižší než tržní hodnota k
okamžiku jejího uzavření a neposkytoval mu pravdivé a úplné informace o stavu jeho pozice,
III. neprovedl pokyny zákazníků P. K. přijaté dne 16. 3. 2005 v 17.35 k prodeji 8000 akcií
Erste bank (ISIN AT0000652011) a 20 000 akcií ČEZ (ISIN CZ0005112300) a J. H. přijaté téhož
dne v 15.09 k prodeji 20 000 akcií Erste Bank a 6 000 akcií Zentiva (ISIN NL0000405173),
tedy porušil povinnost poskytovat investiční služby s odbornou péčí spočívající v kvalifikovaném,
čestném a spravedlivém jednání v nejlepším zájmu zákazníků podle §15 odst. 1 písm. a) zákona
č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen zákon
o podnikání na kapitálovém trhu),
IV. některé záznamy v deníku o časech přijetí pokynů na účet zákazníků P. K. a J. H., jejich
objemech a přijímajících makléřích ve dnech 16. 3. 2005 a 17. 3. 2005 neodpovídaly skutečnosti a
některé přijaté pokyny v deníku vůbec nezaznamenal, konkrétně,
a) pokyn (stop-loss pokyn k výprodeji pozice) na účet P. K. k prodeji 650 941 akcií
Unipetrol (ISIN CZ0009091500) v deníku označený časem přijetí dne 17. 3. 2005 v 9.38,
nemohl být zaznamenán s uvedeným časem přijetí,
b) dva pokyny P. K. k prodeji po 100 000 akciích Unipetrol přijaté dne 17. 3. 2005 v 9.50 a
v 10.24 nebyly do deníku vůbec zaznamenány,
c) pokyny uvedené v bodě b) nepřijal makléř J. L., jak bylo zaznamenáno do deníku, ale
makléř P. S.,
d) pokyn P. K. k prodeji 200 000 akcií Unipetrol v deníku zaznamenaný dne 17. 3. 2005
s časem přijetí 9.45 nebyl zákazníkem vůbec zadán,
e) pokyn P. K. k prodeji 20 000 akcií ČEZ přijatý 17. 3. 2005 v 9.50 byl do deníku
zaznamenán s časem přijetí 20.25,
f) nebyl vůbec zaznamenán prodej 10 000 akcií ČEZ na účet P. K., které byly součástí
portfolia tohoto zákazníka před nuceným uzavřením pozice dne 17. 3. 2005 v 9.38;
g) pokyn (stop-loss pokyn k výprodeji pozice) na účet P. K. k prodeji 10 akcií Philip Morris
v deníku označený časem přijetí 18. 3. 2005 v 17.18 nemohl být zaznamenán s uvedeným
časem přijetí,
h) pokyn (stop-loss pokyn k výprodeji pozice) na účet P. K. k prodeji 10 000 akcií ČEZ v
deníku označený časem přijetí 18. 3. 2005 v 17.41 nemohl být zaznamenán s uvedeným
časem přijetí,
i) nebyl zaznamenán pokyn P. K. přijatý dne 16. 3. 2005 v 17.35 k prodeji 8000 akcií Erste
Bank a 20 000 akcií ČEZ,
j) pokyn zákazníka J. H. k prodeji 10 000 akcií Erste Bank přijatý dne 16. 3. 2005 v 10.04 byl
do deníku zaznamenán s časem 9.46,
k) nebyl zaznamenán pokyn J. H. k prodeji všech akcií Erste Bank přijatý dne 16. 3. 2005 v
čase 15.09,
l) nebyl zaznamenán pokyn J. H. k prodeji 12 000 akcií Zentiva přijatý dne 16. 3. 2005
v 15.09,
m) pokyn (stop-loss pokyn k výprodeji pozice) na účet J. H. nebyl přijat v zaznamenaném dni
17. 3. 2005 v čase 9.40, ale nejdříve v 9.54 a nejpozději v 10.41,
n) nebyl zaznamenán prodej 6000 akcií Zentiva na účet zákazníka J. H., které byly součástí
portfolia tohoto zákazníka před podáním stop-loss pokynu dne 17. 3. 2005,
tedy porušil povinnost vést náležitě deník obchodníka s cennými papíry podle §13 odst. 2
písm. a) a b) zákona o podnikání na kapitálovém trhu,
čímž se dopustil ad I., II. a III. správního deliktu podle §157 odst. 1 písm. m) zákona
o podnikání na kapitálovém trhu ve znění účinném do 7. 3. 2006,
ad IV. správního deliktu podle §157 odst. 1 písm. l) zákona o podnikání na kapitálovém trhu
ve znění účinném do 7. 3. 2006.
Za uvedené správní delikty rozkladový orgán uložil žalobci podle ustanovení §157 odst. 2
písm. c) zákona o podnikání na kapitálovém trhu peněžitou pokutu ve výši 4 000 000 Kč a dále
mu uložil náhradu nákladů řízení, které vyvolal porušením své právní povinnosti, ve výši
1000 Kč. Správní řízení vedené ve věci zbývajících nedostatků, o kterých bylo zahájeno dne
3. 5. 2006 doručením oznámení o zahájení správního řízení čj. 2006/924/540 a rozšířeno
dne 3. 8. 2006 pod čj. 2006/5001/540, bylo zastaveno.
II.
Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou ze dne 22. 6. 2007 u Městského soudu
v Praze, který řízení vede pod sp. zn. 5 Ca 197/2007. Podáním ze dne 17. 4. 2008 stěžovatel
oznámil městskému soudu, že bude v soudním řízení uplatňovat práva osoby zúčastněné
na řízení podle §34 s. ř. s. Městský soud rozhodl o tomto oznámení podle §34 odst. 4 s. ř. s.
usnesením ze dne 3. 9. 2008, čj. 5 Ca 197/2007 – 178, tak, že stěžovatel není osobou zúčastněnou
na řízení.
Uzavřel přitom, že stěžovatel nesplňuje zákonné podmínky (§34 odst. 1 s. ř. s.),
aby se mohl stát osobou zúčastněnou na řízení. Stěžovatel není přímo dotčen ve svých právech
a povinnostech vydáním žalobou napadeného rozhodnutí, neboť tímto rozhodnutím se přímo
nerozhoduje o jeho právech a povinnostech, ani mu není ukládána pokuta. Žalobou napadené
rozhodnutí se přímo dotýká pouze práv a povinností žalobce, kterému ukládá správní sankci
za jeho deliktní jednání. Ze stejných důvodů nemůže být podle městského soudu stěžovatel
přímo dotčen případným zrušením žalobou napadeného rozhodnutí o uložení pokuty a vrácením
věci k dalšímu řízení. Vydáním žalobou napadeného rozhodnutí ani jeho zrušením nejsou přímo
dotčena žádná práva jiné osoby než žalobce.
Stěžovatel ve svém oznámení žádná dotčená práva a povinnosti nekonkretizoval. Upřesnil
pouze svůj právní zájem na výsledku řízení s tím, že tento výsledek může být základem
pro uplatňování nároků na náhradu škody vůči žalobci z titulu jeho nezákonného jednání.
Postavení osoby zúčastněné na řízení ve smyslu §34 s. ř. s. však nelze uplatňovat jen z důvodu
zájmu na výsledku řízení z titulu možného uplatnění náhrady škody vůči tomu, kdo porušil
veřejnoprávní předpis a jemuž je ve správním řízení ukládána sankce. Městský soud v této
souvislosti upozornil na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2003,
čj. 5 A 31/2001 - 42, jímž byla řešena obdobná otázka. Městský soud se vypořádal
také s odkazem stěžovatele na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2005,
čj. 1 As 26/2004 - 71, s tím, že tento judikát řeší možnost aplikace institutu vedlejšího účastenství
dle §93 odst. 1 o. s. ř. v soudním řízení správním.
III.
Stěžovatel brojil proti usnesení městského soudu kasační stížností. Dovolal se stížního
důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnosti spočívající
v nedostatku důvodů rozhodnutí.
Namítl, že posouzení splnění podmínek podle §34 odst. 1 s. ř. s. je závislé nejen na osobě
stěžovatele, ale především na obsahu výroku žalobou napadeného rozhodnutí. V posuzované
věci přitom napadené rozhodnutí neukládá pouze sankci žalobci, ale také konstatuje porušení
jeho povinností, a to přímo ve vztahu ke stěžovateli. Z hlediska případného budoucího uplatnění
škody stěžovatele vůči žalobci může být posuzováno také vyjádření (konstatování), zda žalobce
porušil povinnost vůči stěžovateli a jakým způsobem. Teprve v návaznosti na konstatování
porušení povinnosti žalobce je jako jedna z dalších částí výroku uložena sankce za porušení.
S ohledem na vázanost soudu rozhodnutím jiného orgánu podle §135 o. s. ř. může
být v případném sporu o náhradu škody rozhodnutí žalované, a potažmo rovněž rozhodnutí
správního soudu o jeho zrušení, pro stěžovatele zcela zásadní.
Městský soud se podle stěžovatele uvedenými skutečnostmi nezabýval a jeho rozhodnutí
z těchto úvah nevychází. Z tohoto důvodu je podle stěžovatele napadené usnesení
nepřezkoumatelné.
IV.
Žalobce a žalovaná shodně navrhli zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné.
V.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Podle §34 odst. 1 s. ř. s. jsou osobami zúčastněnými na řízení osoby, které byly přímo
dotčeny na svých právech a povinnostech vydáním napadeného rozhodnutí nebo tím,
že rozhodnutí nebylo vydáno, a osoby, které mohou být přímo dotčeny jeho zrušením
nebo vydáním podle návrhu výroku rozhodnutí soudu, nejsou-li účastníky a výslovně oznámily,
že budou v řízení práva osob zúčastněných na řízení uplatňovat. Podle odst. 4 citovaného
ustanovení soud usnesením vysloví, že ten, kdo se domáhá postavení osoby zúčastněné na řízení
aniž by splňoval zákonné podmínky, není osobou zúčastněnou na řízení.
Okruh osob zúčastněných na řízení není soudním řádem správním vymezen příliš
striktně, k získání tohoto postavení je třeba splnit alespoň jedno ze dvou materiálních kritérií
a současně splnit kritérium formální. Zatímco naplnění formálního kritéria (tj. výslovné
oznámení, že osoba bude vykonávat v řízení práva osoby zúčastněné) zpravidla nezpůsobuje
žádné obtíže, kritéria materiální mohou být problematická. Prvním z nich je přímé dotčení práv
a povinností těchto osob správním rozhodnutím, resp. nečinností správního orgánu, druhým
pak možné dotčení těchto práv či povinností zrušením správního rozhodnutí soudem či vydáním
soudního rozhodnutí podle návrhu (typicky tedy stanovení povinnosti správnímu orgánu vydat
rozhodnutí).
V posuzované věci není pochyb o splnění formální podmínky pro přiznání postavení
osoby zúčastněné na řízení stěžovatelem, které vyplývá ze soudního spisu (viz čl. 99). Sporné
je naopak naplnění některé z alternativně stanovených materiálních podmínek stěžovatelem.
Při interpretaci pojmu „přímé dotčení práv a povinností“ může být okruh osob
zúčastněných na řízení širší, než byl okruh účastníků předcházejícího správního řízení,
může být však i užší. Vzhledem k tomu, že se tyto vztahy posuzují nově, je třeba brát řízení
před správním orgánem a jeho výsledek pouze za východisko úvah o tom, zda ta která osoba
naplňuje materiální znak osoby zúčastněné na řízení. Zatímco na možný užší okruh osob
zúčastněných na řízení, než byl okruh účastníků předchozího správního řízení, existují v právní
teorii různé názory, na možný širší okruh osob zúčastněných na řízení, než byl okruh účastníků
předchozího správního řízení, je právní teorie názorově zcela jednotná. Z hlediska charakteru
práv a povinností, které musí (mohou) být dotčeny, se musí jednat o subjektivní veřejná
práva a povinnosti, chráněné správními soudy (srov. §2 s. ř. s.), nikoliv práva a povinnosti
svou povahou soukromoprávní.
Rozhodování o správních deliktech a souvisejícím ukládání pokut podle zákona
o podnikání na kapitálovém trhu lze obecně podřadit pod rozhodování o jiných správních
deliktech. Adresáty rozhodnutí o správních deliktech jsou zásadně osoby, jimž je správní delikt
přičítán, a jimž je rozhodnutím ukládána sankce. Výkon takového rozhodnutí se typicky dotýká
výhradně adresáta rozhodnutí a nemá přímý vliv na jiné osoby. O nepřímém vlivu na osoby
poškozené protiprávním jednáním, za jakou se zjevně považuje i stěžovatel, je možné uvažovat
např. v případě uložení povinnosti zdržet se dalšího protiprávního jednání. Z hlediska přezkumu
rozhodnutí o správních deliktech je však poškozené osoby třeba obecně považovat za zájemníky,
nikoliv za osoby dotčené v právech vydáním, resp. nevydáním rozhodnutí. Právní normy
upravující jiné správní delikty (na rozdíl právních norem upravujících trestné činy) v zásadě
nepracují s kategorií poškozených, kterým zákonná úprava zhusta nepřiznává ani právo na to,
aby správní orgán projednávající jiný správní delikt rozhodl o náhradě škody. Náhrada škody
se v deliktním správním řízení - na rozdíl od adhezního řízení při soudním trestání
deliktů - neprojednává. Právo na náhradu škody je samostatným nárokem, projednávaným
v civilním řízení. Tyto obecné úvahy plně dopadají i na žalobou napadené rozhodnutí, vydané
podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu.
Lze proto uzavřít, že nepřiznává-li zákonná úprava osobám poškozeným jiným správním
deliktem práva, kterých by se mohly domáhat vůči správním orgánům rozhodujícím o jiných
správních deliktech, nemohou být tyto osoby přímo dotčeny na svých právech či povinnostech
vydáním nebo nevydáním rozhodnutí o jiném správním deliktu. Osoby poškozené protiprávním
jednáním pachatele se tak mohou domáhat náhrady škody pouze cestou soukromého práva.
Rozhodnutí správního orgánu, resp. rozhodnutí správního soudu o jeho zrušení
či potvrzení, o tom, že byl spáchán jiný správní delikt, může mít vliv na postavení poškozeného
v civilním řízení o náhradě škody způsobené protiprávním jednáním. Podle §135 odst. 1 o. s. ř.
je soud vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek
nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal,
jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.
Podle odstavce 2 citovaného ustanovení ostatní otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému
orgánu, může soud posoudit sám; bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem
rozhodnutí, soud z něho vychází. Soud je tedy při rozhodování o náhradě škody způsobené
protiprávním jednáním vázán rozhodnutím příslušného správního orgánu o tom, že byl spáchán
správní delikt, nicméně pokud zde takové rozhodnutí není (včetně situací, kdy takové rozhodnutí
bylo zrušeno soudem ve správním soudnictví), posoudí tuto otázku sám. Rozhodnutí správního
orgánu o tom, že strana žalovaná v civilním řízení spáchala správní delikt, tedy může pozitivně
ovlivnit postavení strany žalující v civilním řízení, neboť jí do jisté míry usnadní dokazování
protiprávního jednání strany žalované, nicméně ani neexistence takového rozhodnutí není
pro žalobce fatální. Negativní rozhodnutí týkající se správního deliktu rovněž nepředurčuje
postavení poškozeného v případném civilním řízení o náhradě škody. Soud rozhodující o žalobě
o náhradě škody jím totiž, na rozdíl od rozhodnutí o spáchání správního deliktu, není vázán
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2368/98, 8/99,
str. 246 Sb. NS). Subjekt poškozený jiným správním deliktem proto může uplatnit nárok
na náhradu škody v civilním řízení bez ohledu na výsledek správního řízení, resp. jeho přezkumu
ve správním soudnictví.
Zákon o podnikání na kapitálovém trhu nepřiznává poškozeným osobám žádná veřejná
subjektivní práva, která by mohla být rozhodnutím o správním deliktu a uložení pokuty přímo
dotčena. Stěžovateli nebyla napadeným správním rozhodnutím přiznána žádná práva
ani mu nebyly uloženy žádné povinnosti. Napadené rozhodnutí se týkalo výlučně žalobce.
Uložením sankce žalobci ani konstatováním porušení povinnosti vůči stěžovateli žalobcem,
stěžovateli nevzniklo ani nezaniklo právo na náhradu škody, a nebylo dotčeno ani žádným jiným
způsobem.
Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu, který v kasační stížností napadeném
usnesení uzavřel, že stěžovatel ve svém oznámení o uplatňování práv osoby zúčastněné na řízení
žádná svá dotčená práva a povinnosti nekonkretizoval. Uvedl-li stěžovatel, že výsledek
předmětného řízení může být základem pro uplatňování nároků na náhradu škody vůči žalobci
z titulu jeho nezákonného jednání, konkretizoval tím svůj zájem na výsledku správního řízení
(resp. soudního řízení správního), nikoliv bezprostřední a přímé dotčení na právech. Z hlediska
postavení osoby zúčastněné na řízení by mohl být právně relevantní pouze takový právní zájem,
který by stěžovateli vznikl v souvislosti s konkrétními dotčenými právy či povinnostmi.
Stěžovatelem tvrzené ovlivnění jeho postavení představuje nadto toliko možné ovlivnění
nepřímé, zatímco soudní řád správní v odstavci prvním §34 zcela jednoznačně požaduje dotčení
přímé.
Na základě uvedených úvah se Nejvyšší správní soud ztotožnil s právním názorem
městského soudu, že postavení osoby zúčastněné na řízení, ve smyslu §34 s. ř. s., nelze úspěšně
uplatňovat z důvodu pouhého zájmu na výsledku správního řízení (resp. soudního řízení
správního) z titulu možného uplatnění nároku na náhradu škody v civilním řízení vůči tomu,
kdo porušil veřejnoprávní předpis a jemuž je ve správním řízení ukládána sankce.
Rovněž v případě druhého materiálního kritéria se Nejvyšší správní soud ztotožňuje
s argumentací městského soudu. Výsledek soudního řízení o přezkumu žalobou napadeného
správního rozhodnutí o spáchání správního deliktu může přímo zasáhnout pouze práva
a povinnosti toho, vůči němuž bylo porušení veřejnoprávních předpisů deklarováno a komu byla
uložena pokuta, tedy práva a povinnosti žalobce.
Dále stěžovatel namítl nepřezkoumatelnost usnesení městského soudu pro nedostatek
důvodů. Tu spatřuje ve skutečnosti, že se městský soud stěžovatelem uvedenými skutečnostmi
nezabýval a jeho rozhodnutí nevychází ze stěžovatelových úvah. Nejvyšší správní soud
ani této stížní námitce nepřisvědčil.
Při posouzení nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro nedostatek důvodů vyšel Nejvyšší
správní soud ze své ustálené judikatury (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, www.nssoud.cz), z níž vyplývá, že nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, přičemž se musí jednat
o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady
lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované,
případně zjištěné v rozporu se zákonem, a nebo tam, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy
byly v řízení provedeny.
Kasační stížností napadené usnesení městského soudu však v daném případě netrpí
nedostatkem důvodů, z jeho odůvodnění je zcela zřejmé, o jaké skutečnosti městský soud
své rozhodnutí opřel a z jakých právních úvah přitom vycházel. Z rozhodnutí městského soudu
jednoznačně vyplývá, proč se neztotožnil s názorem stěžovatele. Odůvodnění soudního
rozhodnutí je logické, vnitřně konzistentní a dostatečně srozumitelné.
Stěžovatel spatřoval nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí v tom, že toto rozhodnutí
nevychází z úvah stěžovatele. Jedná se o určitou „argumentaci v kruhu“, kdy v první stížní
námitce tvrdí nesprávné posouzení právní otázky soudem z určitých relativně konkrétních
důvodů a v další námitce si stěžuje na to, že soud své rozhodnutí, v němž se neztotožnil
s názorem stěžovatele, neodůvodnil jeho úvahami. Jak bylo uvedeno shora, městský soud
v napadeném rozhodnutí uvedl dostatečné argumenty pro podporu svého právního názoru
i pro konečný výrok rozhodnutí a odůvodnění napadeného usnesení je zcela adekvátní.
Nejvyšší správní soud neshledal napadené usnesení městského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o nákladech řízení o kasační stížnosti,
neboť jeho rozhodnutím řízení ve vztahu ke stěžovateli končí. Stěžovatel se vůbec nestal
účastníkem řízení ve věci samé, v zásadě se jednalo o „řízení v řízení“ a není tedy na místě
rozhodovat o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti až v rámci rozhodnutí ve věci samé.
Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti má oporu v §60 odst. 1 s. ř. s. za použití §120
s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalobce naopak měl v řízení před Nejvyšším správním soudem plný úspěch,
a proto má právo na náhradu nákladů, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Žalobci takové náklady vznikly v podobě nákladů na právní zastoupení advokátem
a činily celkem 2400 Kč, tj. 2100 Kč za 1 úkon právní služby podle advokátního tarifu
[§7, 9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších
předpisů] a paušální náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč (§13 odst. 3). Protože advokát
je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se tento nárok o částku odpovídající dani,
kterou je povinen z odměny za zastupování a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§57 odst. 2 s. ř. s.). Částka daně, vypočtená
podle §37 odst. 1 a §47 odst. 3 zákona o dani z přidané hodnoty činí 456 Kč. Celková částka
náhrady nákladů tedy činí 2856 Kč. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti rovněž příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu
nákladů řízení nepřiznal, neboť mu náklady řízení nad rámec jeho běžné úřední činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu