ECLI:CZ:NSS:2009:8.AS.19.2008:50
sp. zn. 8 As 19/2008 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody
a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobců: a) P. H., b) P.H.,
c) E. H., všichni zastoupeni Mgr. Jiřím Pospíšilem, advokátem se sídlem Dominikánské nám.
4/5, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zemědělství - Pozemkový úřad Prostějov, se
sídlem Aloise Krále 4, Prostějov, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 12. 2007, čj. PÚ
374/07-Bc-2, o kasační stížnosti žalobců proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne
13. 2. 2008, čj. 30 Ca 30/2008 - 16,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalovaný rozhodnutím uvedeným v záhlaví reagoval na žádost žalobců o vydání
rozhodnutí dle ust. §14 odst. 9 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách
a pozemkových úřadech, ze dne 7. 12. 2006 sdělením, že řízení o pozemkových úpravách
na pozemek p. č. 2080/2 v k. ú. Kostelec na Hané nebude zahájeno.
Žalobci napadli toto sdělení jakožto rozhodnutí žalobou u Krajského soudu v Brně,
který ji usnesením ze dne 13. 2. 2008, čj. 30 Ca 30/2008 - 16, odmítl.
V odůvodnění tohoto usnesení Krajský soud uvedl, že žalobou je napaden dopis
Pozemkového úřadu v Prostějově, který je odpovědí na žádost žalobců ze dne 7. 12. 2006
doplněnou podáním ze dne 13. 11. 2007. Z dopisu vyplývá, že pozemkový úřad posoudil
na základě podkladů uvedených v dopise žádost žalobců s tím, že řízení o pozemkových
úpravách vedené v režimu §14 cit. zákona nebude zahájeno (§6 odst. 1 cit. zákona). Krajský
soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky řízení. Vycházel z ustanovení §6 tohoto
zákona a dospěl k závěru, že pozemkový úřad pouze za okolností uvedených v §6 odst. 3
zahajuje řízení, aniž by zkoumal opodstatněnost požadavků na zahájení pozemkových úprav.
Že by se v daném případě jednalo o žádost vlastníků pozemků nadpoloviční výměry zemědělské
půdy v dotčeném katastrálním území žalobci netvrdili, a z předmětného dopisu to rovněž
nevyplývá. Žádost tedy byla podána ve smyslu §6 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách
a jedná se o pouhý podnět k zahájení řízení. Žalobci tedy nejsou nositeli veřejného subjektivního
práva na vydání rozhodnutí ve věci samé. V důsledku toho nemůže být předmětné písemné
sdělení ani rozhodnutím, kterým by mohli být na svých právech zkráceni, jedná se pouze o úkon
správního orgánu, jež není rozhodnutím. Soud uzavírá, že tedy nezbylo než žalobu jako
nepřípustnou odmítnout.
Žalobci (stěžovatelé) napadli rozsudek krajského soudu kasační stížností z důvodu
tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], resp. z důvodu nezákonnosti rozhodnutí
o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení.
Stěžovatelé se domnívají, že soud první instance nesprávně vyložil situaci a zejména pak
nesprávně aplikoval §6 zákona č. 139/2002 Sb. Krajský soud se zejména nezabýval stěžejním
vztahem mezi §6 a §14 odst. 9 cit. zákona, neboť §14 odst. 9 je speciálním ustanovením
k ustanovení §6. Dikce §14 odst. 9 nepřipouští možnost, že by úřad mohl rozhodovat o tom,
zda vůbec řízení zahájí či nikoliv. Stěžovatelé namítají, že byli na zkrácen i na svých právech,
neboť orgán veřejné správy bez jakéhokoliv odůvodnění rozhodl o skutečnosti, že se jejich
žádostí o určení vlastnictví nebude zabývat. Stejně jak v žalobě stěžovatelé zdůrazňují, že jejich
podání nelze chápat jako návrh ve smyslu §6 od st. 1 cit. zákona, ale jako žádost o přechod
vlastnického práva, a to na základě §14 odst. 9 cit. zákona. Pozemkový úřad n eměl tedy
přezkoumávat důvody, naléhavost a účelnost žádosti o přechod vlastnického práva. Stěžovatelé
dále nesouhlasí s názorem soudu, že by se jednalo pouze o úkon správního orgánu
a ne o rozhodnutí. Úřad veřejné správy musí postupovat podle zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, tudíž rozhoduje rozhodnutím, které má mít náležitosti §44 správního řádu.
Stěžovatelé tedy trvají na tom, že podali žádost o určení vlastnictví dle §14 odst. 9 zá kona
č. 139/2002 Sb., usnesení krajského soudu považují za nezákonné a protiústavní a navrhují jeho
zrušení.
Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stíž nosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Dospěl přitom k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se shodné právní otázce podrobně věnoval ve svém rozhodnutí
ze dne 29. 8. 2008, čj. 5 As 39/2008 - 46, kde dospěl k níže uvedenému závěru:
„Nárok uplatňovaný stěžovatelkou zakotvený v §14 odst. 9 zákona o pozemkových úpravách
představuje „aktivum“ ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, tak jak jej interpretuje
Evropský soud pro lidská práva. Rozhodnutí o přechodu vlastnického práva podle §14 odst. 9 zákona
o pozemkových úpravách však nelze vydat v samostatném řízení, nýbrž v rámci řízení o pozemkových
úpravách; nezbytným předpokladem pro vydání rozhodnutí o přechodu vlastnického práva podle §14
odst. 9 tohoto zákona je tedy vedení řízení o pozemkových úpravách, které však může zahájit pouze
pozemkový úřad z moci úřední. Přípis o tom, že žalovaný obdržel podnět stěžovatelky k zahájení řízení
z moci úřední, že však neshledal důvody k tomu takové řízení zahajovat, tedy není rozhodnutím
ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. a krajský soud žalobu směřující proti takovému přípisu po právu odmítl.
Pokud však stěžovatelka podávající podnět k zahájení řízení o pozemkových úpravách ve smyslu
§6 odst. 1 zákona o pozemkových úpravách prokáže, že je přiměřeně pravděpodobné, že jí svědčí právo
zakotvené v §14 odst. 9 téhož zákona, je žalovaný povinen řízení o pozemkových úpravách zahájit,
neboť vzhledem k úmyslu zákonodárce, čl. 11 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Dodatkového
protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, je třeba důvody, naléhavost
a účelnost zahájení řízení o pozemkových úpravách v takovém případě považovat ve smyslu §6 odst. 1
cit. zákona za opodstatněné. Pokud tak žalovaný neučiní a rozhodnutí o uplatněném nároku
stěžovatelky tudíž následně nevydá, může se stěžovatelka v takovém případě po bezvýsledném vyčerpání
právních prostředků ochrany proti nečinnosti ve správním řízení domáhat této ochrany u správního soudu,
nikoli však žalobou proti rozhodnutí správního orgánu podle §65 a násl. s. ř. s., ale právě žalobou
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle §79 a násl. s. ř. s.“
Nejvyšší správní soud neshledal v tomto případě důvod odchýlit se od právních závěrů
uvedených ve výše citovaném rozhodnutí a pro stručnost odkazuje na obsáhlé odůvodnění v něm
obsažené (dostupné na www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tedy neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji v souladu
s §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s §60 odst. 1
s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovaný měl ve věci úspěch, příslušelo by mu tedy právo
na náhradu nákladů řízení, které mu však nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 12. května 2009
JUDr. Petr Příhoda
předseda senátu