ECLI:CZ:NSS:2009:9.AFS.118.2009:45
sp. zn. 9 Afs 118/2009 - 45
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
Cholt a.s., se sídlem Jaroslava Průchy 1915, Most, proti žalovanému: Finanční úřad
v Ústí nad Labem, se sídlem Dlouhá 3359, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 1. 9. 2008, č. j. 181971/08/214913/5686, ve věci žádosti o prominutí
příslušenství daně, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 14. 10. 2009, č. j. 15 Ca 289/2008 - 33,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým tento
soud zamítl jeho žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 9. 2008,
č. j. 181971/08/214913/5686, kterým byla zamítnuta žádost ze dne 26. 5. 2008,
na základě níž stěžovatel žádal o prominutí příslušenství daně z přidané hodnoty
za zdaňovací období srpen až prosinec 2004, leden, únor a duben až červen 2005 .
Z obsahu soudního spisu vyplynulo, že stěžovatel byl v době vydání rozsudku
krajského soudu zastoupen daňovou poradkyní Ing. J. R., a to na základě plné moci ze
dne 1. 9. 2008. Napadený rozsudek krajského soudu byl na základě předmětné plné moci
doručován této daňové poradkyni a z doručenky vyplývá, že bylo doručováno do
vlastních rukou na adresu jejího sídla. Adresátka však nebyla zastižena, a proto byla zásilka
dne 20. 10. 2009 uložena a zároveň byla adresátce zanechána výzva, aby si zásilku
vyzvedla. Z doručenky vyplývá, že daňová poradkyně si zásilku v úložní době nevyzvedla,
a proto byla dne 2. 11. 2009 vložena do schránky pro účely přijímání korespondence v
místě sídla daňové poradkyně. Dále je ze spisu patrno, že k asační stížnost byla daňovou
poradkyní podána jménem stěžovatele elektronickou cestou se zaručeným elektronickým
podpisem u Krajského soudu v Ústí nad Labem dne 16. 11. 2009.
Podle §106 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů
po doručení rozhodnutí, proti němuž směřuj e. Zmeškání lhůty k podání kasační stížnosti
nelze prominout.
Z ustanovení §42 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že má-li účastník řízení zástupce,
doručuje se pouze tomuto zástupci. Pouze má-li účastník na řízení něco osobně vykonat,
doručuje se i jemu.
Podle §42 odst. 5 s. ř. s. nestanoví-li tento zákon jinak, užijí se pro způsob
doručování obdobně předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení.
Podle §49 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), platí, že nezastihl-li doručující orgán adresáta
písemnosti, písemnost uloží a adresátu zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu,
aby si písemnost vyzvedl. Nelze-li zanechat výzvu v místě doručování, vrátí doručující
orgán písemnost odesílajícímu soudu a uvede, ve který den nebyl adresát zastižen.
Odesílající soud vyvěsí na úřední desce výzvu k vyzvednutí písemnosti u soudu. Zároveň
je v odstavci 3 stanoveno, že písemnost se ukládá v provozovně provozovatele
poštovních služeb, jestliže se písemnost doručuje jeho prostřednictvím a je možno
zanechat výzvu.
Odstavec 4 totožného ustanovení stanov í, že n evyzvedne-li si adresát písemnost
ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, považuje se písemnost
posledním dnem této lhůty za d oručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
Doručující orgán po marném uplynutí této lhůty vhodí písemnost do domovní nebo jiné
adresátem užívané schránky, ledaže soud i bez návrhu vyloučí vhození písemnosti
do schránky. Není-li takové schránky, písemnost se vrátí odesílajícímu soudu a vyvěsí
se o tom sdělení na úřední desce soudu.
Nejvyšší správní soud z doručenky v soudním spise zjistil, že doručující orgán
se pokusil o doručení písemnosti zástupkyni stěžovatele, tj. daňové poradkyni, dne
20. 10. 2009 a vzhledem k tomu, že nebyla v místě doručení zastižena, byla písemnost
téhož dne uložena u doručujícího orgánu, v dané věci u držitele poštovní licence.
Z daného v souvislosti s výše citovanými ustanoveními občanského soudního řádu
jednoznačně vyplývá, že písemnost byla doručena náhradním doručením, tzv. fikcí
doručení, uplynutím desetidenní úložní doby, jejíž poslední den se považuje za den
doručení, i když se stěžovatel o tomto uložení nedozvěděl. V daném případě den doručení
připadl na pátek dne 30. 10. 2009. Tento den představuje počátek běhu dvoutýdenní lhůty
pro podání kasační stížnosti podle výše uvedeného ustanovení, jejíž poslední den připadl
v souladu §40 odst. 2 s. ř. s. na pátek 13. 11. 2009. Tento den byl posledním dnem,
kdy mohla být kasační stížnost včas podána, tj. předána soudu nebo zaslána
prostřednictvím držitele poštovní licence, popř. zvláštní poštovní licence, anebo předána
orgánu, který má povinnost ji doručit. Jak bylo výše uvedeno, kasační stížnost byla podána
až dne 16. 11. 2009, tedy tři dny po zákonem stanovené lhůtě k jejímu podání. Je tedy
zřejmé, že se v dané věci nejedná o včasné podání kasační stížnosti, přičemž z výše
uvedeného §106 odst. 2 s. ř. s. vyplývá, že zmeškání této lhůty nelze prominout.
Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že předmětná písemnost (napadený rozsudek
krajského soudu) byla zástupkyní stěžovatele fakticky převzata nejdříve dne 2. 11. 2009,
neboť takové doručení již nemá právní účinky řádného doručení.
Zdejší soud dodává, že institut náhradního doručení uplatňovaný nejen
v občanském soudním řádu, ale také v rámci dalších procesních předpisů, je příkladem
právní fikce, tj. konstrukce užívané v právu, na základě které je de facto „předstíráno“,
že došlo k určité právní skutečnosti (zde tedy k doručení). Fikce doručení byla
do právního řádu zakotvena z důvodů častých obtíží při doručování soudních písemností,
a smyslem pak bylo zakotvit odpovědnost adresáta za řádné přebírání úředních
písemností (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2009, sp. zn. III. ÚS
1452/08). Je nutno konstatovat, že v případě kvalifikovaných osob, mezi něž bez pochyby
patří i daňoví poradci, je tato odpovědnost téměř absolutní, neboť na nich lze z
pochopitelných důvodů požadovat, aby si po celou dobu výkonu své činnosti zajistily
řádné přebírání doručovaných písemností. V dané věci lze navíc poznamenat, že daňová
poradkyně zastupující stěžovatele v soudním řízení měla mít znalost o podmínkách
doručování v daném řízení, a proto si měla být i vědoma institutu náhradního doručení a s
ním vzniklých právních důsledků. Na základě právě uvedeného zdejší soud dospěl k
tomu, že s ohledem na okolnosti dané věci je tento závěr souladný s názorem Ústavního
soudu vysloveným v nálezu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. III. ÚS 2637/08, že „s ohledem na
specifickou právní úpravu ve správním soudnictví (…) je třeba do budoucna na Nejvyšší správní soud
apelovat, aby při odmítání kasační stížnosti pro její opožděnost byl pečlivý a obezřetný a aby posuzoval,
zda účastník řízení měl v konkrétním případě reálnou možnost předvídat hrozbu odmítnutí kasační
stížnosti pro opožděnost a podle toho již v kasační stížnosti argumentovat, resp. navrhovat důkazy“.
Nejvyšší správní soud má za to, že tato výzva vybízí Nejvyšší správní soud k obezřetnosti
především v situacích, kde lze předpokládat jistou „právní neuvědomělost“ ze strany
účastníků řízení, nicméně v případě, kdy je účastník řízení zastupován kvalifikovanou
osobou, která má mít znalost o procesních podmínkách řízení, v němž svého klienta
zastupuje, jakož i o podmínkách doručování v takovém řízení, má zdejší soud za to, že
tuto obezřetnost lze právě na straně těchto kvalifikovaných osob oprávněně očekávat. V
této souvislosti navíc zdejší soud podotýká, že i přes pozdní převzetí předmět né
písemnosti daňovou poradkyní průběh lhůt stále umožňoval včasné podání kasační
stížnosti, přičemž při převzetí dne 2. 11. 2009 zbývalo celých 11 dní ke včasnému podání
kasační stížnosti, k čemuž však nedošlo.
Na závěr Nejvyšší správní soud uvádí, že podle §105 odst. 2 s. ř. s. musí být
stěžovatel zastoupen advokátem; to neplatí, má-li stěžovatel, jeho zaměstnanec nebo člen,
který za něj jedná nebo jej zastupuje, vysokoškolské právnické vzdělání, které je podle
zvláštních zákonů vyžadováno pro výkon advokacie. Nejvyšší správní soud nepřehlédl
skutečnost, že ke kasační stížnosti nebyla přiložena plná moc dokládající zastoupení
stěžovatele oprávněnou osobou. Nicméně vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla
podána zjevně opožděně, Nejvyšší správní soud ji nevrátil spolu se spisem krajskému
soudu k postupu podle §108 odst. 1 s. ř. s. Zhojení této vady by na věci nic nezměnilo,
a proto se zdejší soud více touto vadou ani dalšími vadami kasační stížnosti v souladu
s výše citovaným ustanovením dále nezabýval.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu
odmítl podle ustanovení §46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. za použití ustanovení §120 s. ř. s.
jako opožděně podanou.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu