ECLI:CZ:NSS:2009:9.AFS.44.2007:56
sp. zn. 9 Afs 44/2007 – 56
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci
žalobce: JUDr. Milan Václavík, se sídlem Gočárova třída 1105/36, Hradec Králové,
správce konkursní podstaty úpadce Zemědělské družstvo Hostovice v likvidaci, se sídlem
Hostovice 74, v konkursu, proti žalovanému: Finanční úřad v Pardubicích, se sídlem
Hronovická 2700, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 8. 2006,
č. j. 161618/06/248912/1294, ve věci přeplatku na dani z přidané hodnoty, v řízení
o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové -
pobočky v Pardubicích ze dne 12. 12. 2006, č. j. 52 Ca 52/2006 - 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný Finanční úřad v Pardubicích (dále jen
„stěžovatel“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno jeho
rozhodnutí ze dne 10. 8. 2006, č. j. 161618/06/248912/1294, a věc mu byla vrácena
k dalšímu řízení. Citovaným rozhodnutím nebylo vyhověno reklamaci proti rozhodnutí
stěžovatele ze dne 19. 7. 2006, č. j. 150252/06/248912/1294, kterým dle §64 odst. 2
zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále
„zákon o správě daní a poplatků“ nebo jen „ZSDP“), rozhodl o převedení přeplatku
na dani z přidané hodnoty na úhradu nedoplatku na dani z převodu nemovitostí.
Krajský soud přitom vycházel z judikatury Ústavního soudu (nálezy ze dne
7. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 544/02, ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. III. ÚS 648/04, ze dne
18. 1. 2006, sp. zn. III. ÚS 658/04). Krajský soud vyslovil souhlasný názor se shora
citovanou judikaturou, dle níž ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona č. 328/1991 Sb.,
o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o konkursu
a vyrovnání“ nebo jen „ZKV“), je ve vztahu k §64 odst. 2, větě první a druhé, zákona
o správě daní a poplatků speciálním. Není proto přípustné započtení přeplatku
na nedoplatek u jiné daně v případě, kdy je na daňového dlužníka prohlášen konkurs.
Uvedený postup platí jak pro ustanovení §37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané
hodnoty, tak pro ustanovení §105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá nezákonnost rozsudku krajského soudu.
Odkazuje na znění §105 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty,
který explicitně stanoví postup správce daně, a to i pro případy prohlášení konkur su. Dle
názoru stěžovatele je toto ustanovení speciálním k ustanovením zákona o konkursu
a vyrovnání zakazujícím započtení. Krajský soud však vyloučil aplikaci §105 zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, na posuzovaný případ a právě v tom
stěžovatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci. Toto ustanovení podle něj nelze
vnímat odděleně od ustanovení zákona o správě daní a poplatků, zejména jeho §64.
Stěžovatel z uvedených důvodů navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu pro nezákonnost zrušil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je osobou s vysokoškolským právnickým vzděláním (§105
odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v rozsahu kasační
stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 2 a 3 s. ř. s.), zkoumal přitom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 2, 3 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Předestřeným právním sporem v projednávané věci je otázka zákonnosti postupu
správce daně při převedení přeplatku na dani vzniklého po prohlášení konkur su
na úhradu daňových nedoplatků úpadce vzniklých před prohlášením konk ursu,
tedy otázka přípustnosti započtení na majetek patřící do podstaty.
V projednávané věci bylo aplikováno ustanovení §105 zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty.
Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením §48 odst. 2 písm. f) s. ř. s. rozhodl
usnesením ze dne 15. 3. 2007, č. j. 9 Afs 44 /2007 - 47, o přerušení řízení specifikovaného
v záhlaví, neboť zjistil, že probíhá jiné řízení před Ústavním soudem, jehož výsledek
nepochybně ovlivní rozhodnutí soudu v dané věci. Vzhledem k tomu, že P lénum
Ústavního soudu v předmětném řízení již rozhodlo, a sice ústavním nálezem ze dne
9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 48/06, odpadla překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno,
a proto bylo v souladu s ustanovením §48 odst. 4 s. ř. s . usnesením ze dne 21. 1. 2009,
č. j. 9 Afs 44/2007 - 52, rozhodnuto o pokračování v řízení. Toto usnesení nabylo právní
moci dne 23. 1. 2009.
Ústavní soud posuzoval ústavnost ustanovení §105 odst. 1, věty třetí, zákona
č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění před 1. 1. 2008, tj. ve znění před
novelizací provedenou zákonem č. 296/2007 Sb. (dále též „zákon č. 235/2004 Sb.“ nebo
„zákon o DPH“), tedy zda předmětné ustanovení je či není v rozporu s čl. 11 odst. 1
Listiny. O podaném návrhu rozhodl Ústavní soud shora uvedeným nálezem ze dne
9. 12. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 48/ 06. Právním názorem vyjádřeným v citovaném nálezu
je Nejvyšší správní soud vázán i v nyní projednávané věci, skutkově i právně shodné.
Při posuzování ústavnosti shora citovaného ustanovení vycházel Ústavní soud
ze své dosavadní judikatury ve věci přípustnosti započtení daňových přeplatků na dani
z přidané hodnoty na úhradu daňových nedoplatků v případě, že daňovým subjektem
je úpadce, na jehož majetek byl prohlášen konkurs. K návrhu Nejvyššího správního soud u
na zrušení ustanovení §37a zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 588/1992 Sb.“), §105 odst. 1 věty třetí zákona
č. 235/2004 Sb. a §64 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků se pak Ústavní s oud
předmětnou problematikou obsáhle zabýval v plenárním nálezu ze dne 2. 7. 2008,
sp. zn. Pl. ÚS 12/06 (dostupný na www.usoud.cz). Závěry, ke kterým Ústavní soud
dospěl ve výše citovaných nálezech, lze vztáhnout i na posuzovanou věc.
Ústavní soud zde předně konstatoval, že z čl. 11 Listiny nelze žádnou interpretací
dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako vlastníka v daňových věcech reprezentovaného
správcem daně, která by v případech vyhlášených konkursů vedla k jeho zvýhodnění
a přiznávala mu privilegované postavení vůči ostatním konkursním věřitelům v souvislosti
se započtením daňového přeplatku na úhradu daňového nedoplatku.
Otázkou možnosti započtení soukromoprávní a veřejnoprávní pohledávky, tj. zda
ustanovení §14 odst. 1 písm. i) zákona o konkur su a vyrovnání může jako ustanovení
předpisu soukromoprávního zakotvit nepřípustnost takového započtení vedle
soukromoprávních pohledávek i u pohledávek veřejnoprávních, se Ústavní soud
podrobně zabýval ve shora zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 648/04 (Sbírka rozhodnutí,
svazek 38, nález č. 145, str. 135), na který odkazuje i krajský soud. Dle tohoto nálezu
nelze z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyvodit zobecnění ohledně vyloučení
možnosti vzájemného započtení soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek.
Posouzení přípustnosti takovéhoto započtení odvisí od konkrétní pozitivněprávní úpravy,
přičemž lze v této souvislosti odkázat na právní názor obsažený v nálezu Nejvyššího
správního soudu ČSR ze dne 14. října 1932, č. 15.605 (Boh. A 10072/32), dle něhož
„k tomu, aby právního institutu kompensace, zavedeného v právu soukromém, mohlo být použito též
v oboru práva veřejného, je zapotřebí zvláštního právního předpisu“. V otázce, zda za takovýto
zvláštní právní předpis obsahující nepřípustnost vzájemné kompenzace nejen
soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek
lze považovat i ustanovení §14 odst. 1 písm. i) ZKV, vyšel Ústavní soud z konstatování,
že v případě konfliktu dvou úprav jednoduc hého práva stejného stupně právní síly,
jež nejsou ve vztahu inkluse, nýbrž překrývání, je určení toho, která je úpravou obecnou
a která speciální, dáno předmětem řízení (jenž je vymezen procesním návrhem). Obecnou
je tedy právní úprava, jež z pohledu práva jednoduchého prima facie návrhem vymezený
předmět řízení reguluje.
V uvedeném nálezu sp. zn. III. ÚS 648/04, stejně jako v plenárním nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 12/06, Ústavní soud, vycházeje ze zásady priority ústavně konformní
interpretace jednoduchého práva, dospěl k závěru, dle něhož ustanovení §14 odst. 1
písm. i) ZKV je zvláštním právním předpisem zakotvujícím nepřípustnost kompenzace
nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž soukromoprávních a veřejnoprávních
pohledávek. Jako takové má proto ustanovení §14 odst. 1 písm. i) ZKV v pozici speciální
úpravy přednost před úpravou obecnou obsaženou v ustanoveních §59 odst. 3 písm. e),
§40 odst. 11 a §64 odst. 2 ZSDP, přičemž ústavně konformním výkladem uvedených
ustanovení dochází k naplnění účelu a cílů zákona o konkursu a vyrovnání.
Ústavní soud, s přihlédnutím ke své dosavadní judikatuře, při posuzování obsahu
napadeného ustanovení §105 zákona č. 235/2004 Sb. z hlediska jeho souladu s ústavním
pořádkem České republiky [čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy] v odůvodnění nálezu
sp. zn. Pl. ÚS 48/06 mimo jiné konstatoval:
„24. (...) Nyní posuzovaný návrh se vztahuje k právní úpravě daně z přidané hodnoty stanovené
navazujícím zákonem č. 235/2004 Sb., účinným od 1. 5. 2004. Předmětná pozdější právní úprava
v ustanovení §105 odst. 1, větě třetí, zákona o dani z přidané hodnoty oproti předchozí právní úpravě
výslovně stanovila, že „prohlášením konkursu se daňové řízení nepřerušuje a po prohlášení konkursu
se plátci vrátí vyměřený nadměrný odpočet, pokud nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením
i po prohlášení konkursu“. Zákonodárce tak pro období od 1. 5. 2004 do 31. 12. 2007 (tj. do novely
provedené zákonem č. 296/2007 Sb.) upravil započtení daňového přeplatku na úhradu daňového
nedoplatku kogentní normou neponechávající správci daně jiný možný postup secundum et intra legem,
než ukládá napadené ustanovení, tj. stanovil povinnost správci daně vrátit po prohlášení konkursu plátci
vyměřený nadměrný odpočet, jen pokud tento nemá daňové nedoplatky vzniklé před prohlášením
i po prohlášení konkursu.
25. Napadené ustanovení bylo zákonodárcem s účinností od 1. 1. 2008 zrušeno v souvislosti
s přijetím zákona č. 296/2007 Sb., jímž byly vedle zákona o DPH novelizovány rovněž insolvenční
zákon, zákon o správě daní a poplatků a některé další zákony. V důvodové zprávě k vládnímu návrhu
zákona č. 296/2007 Sb. se k novelizaci zákona o DPH uvádí, že navazuje na změny promítnuté
v textu návrhu novely zákona o správě daní a poplatků, přičemž tyto změny důvodová zpráva
charakterizuje potřebou definovat daňové nedoplatky pro účely insolvenčního řízení. Zrušení napadeného
ustanovení zákona o DPH zákonem č. 296/2007 Sb. je explicitním vyjádřením úmyslu zákonodárce
s účinností pro futuro. V souvislosti s tímto zrušením napadeného ustanovení, k němuž došlo
až po podání posuzovaného návrhu Ústavnímu soudu, změnil Městský soud v Praze svůj původní návrh
a navrhl vyslovení protiústavnosti předmětného - nyní již derogovaného - ustanovení.
26. Podstatou návrhu je tvrzení navrhovatele, že s ohledem na jeho vázanost zákonem, a tedy
i napadeným ustanovením, nemůže za období platnosti a působnosti předmětného ustanovení ochránit
vlastnická práva konkursních věřitelů s ohledem na zvýhodněné postavení státu jako jednoho
z konkursních věřitelů, a napadené ustanovení proto shledává v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny.
27. V souvislosti s navrhovatelem tvrzenou neústavností napadeného ustanovení je třeba
se předmětným ustanovením zabývat v jeho vzájemném vztahu k ustanovení §14 odst. 1 písm. i) ZKV,
tak, jak to vyplývá i z navrhovatelova přesvědčení, že neústavnost napadeného ustanovení spočívá v jeho
aplikaci na jím souzený případ úpadce podléhající režim u zákona o konkursu a vyrovnání. Ústavní soud
při posuzování vzájemného vztahu výše uvedených právních ustanovení vychází především z ústavně
zakotvených základních práv tak, jak to odpovídá požadavku úcty k právům a svobodám člověka
a občana, jakožto základu právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Primát jednotlivce před státem (čl. 1
Listiny) je třeba respektovat i při střetu základních práv s obecným zájmem státu.
28. Vlastnické právo jako právo základní, jehož ochrana je napadeným ustanovením dotčena,
je chráněno čl. 11 Listiny. Podle věty prvé a druhé prvního odstavce uvedeného článku Listiny má každý
právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Z uvedeného ustanovení Listiny nelze žádnou interpretací dovodit zvýšenou ochranu práv státu jako
vlastníka. V posuzované věci však aplikací napadeného ustanovení nutně k takovému neodůvodněnému
zvýhodnění státu dochází a předmětné ustanovení tak de facto státu reprezentovanému v daňových věcech
správcem daně přiznávala privilegované postavení oproti ostatním konkursním věřitelům. Naproti tomu
derogace napadeného ustanovení, ke které přistoupil zákonodárce zákonem č. 296/2007 Sb., stát nijak
neznevýhodnila, neboť za předpokladu řádného uplatnění jeho pohledávek podle ustanovení §20 ZKV
u něj nedochází k žádné výraznější újmě, resp. újmě nikoliv větší než u ostatních konkursních věřitelů.
Ústavní soud se v tomto závěru shoduje se svými již dříve učiněnými závěry ve shora citovaných nálezech,
na jejichž argumentaci pro stručnost odkazuje.
29. Ústavní soud neshledává důvod se odchylovat od svých závěrů přijatých v uvedených nálezech
ani pokud jde o stěžovatelem namítané přesvědčení, že otázka vrácení přeplatku na dani z přidané
hodnoty může být posuzována a rozhodována jen z hledisek a podle právních předpisů veřejnoprávních.
Ve zmíněném nálezu sp. zn. III. ÚS 648/04 Ústavní soud dospěl k závěru, dle něhož ustanovení §14
odst. 1 písm. i) ZKV je zvláštním právním předpisem ve vztahu k ustanovením zákona o správě daní
a poplatků zakotvujícím nepřípustnost kompenzace nejen soukromoprávních, nýbrž rovněž
soukromoprávních a veřejnoprávních pohledávek, a jako takové má proto v pozici speciální úpravy
přednost před úpravou obecnou, obsaženou ve zmíněných ustanoveních zákona o správě daní a poplatků
(viz již dříve provedená rekapitulace dosavadní judikatury). Uvedenou argumentací lze dospět
k obdobnému závěru i v nyní posuzované věci, pokud jde o vztah ustanovení §14 odst. 1 písm. i) ZKV
a napadeného ustanovení §105 odst. 1, věty třetí, zákona o DPH.
30. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně zdůrazňuje přednost ústavně konformní
interpretace právního předpisu nebo jeho jednotlivého ustanovení před jeho zrušením. V posuzovaném
návrhu napadené ustanovení §105 odst. 1, věta třetí, zákona o DPH představuje kogentní úpravu,
kterou nelze překlenout ústavně konformní interpretací, neboť její kategorický charakter neumožňuje
adresátu (správci daně) se od této úpravy odchýlit, aniž by nejednal contra legem.
31. Vycházeje z výše uvedených argumentů dospěl Ústavní soud v posuzované věci k závěru,
že ustanovení §105 odst. 1, věty třetí, zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
před novelizací provedenou zákonem 296/2007 Sb., neumožňovalo obecným soudům dostát svým
povinnostem při ochraně základních práv a svobod konkursních věřitelů při přezkoumání rozhodnutí
správce daně o započtení daňového přeplatku na úhradu daňového nedoplatku ve správním soudnictví,
což představuje nerespektování principů zakotvených v čl. 11 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto návrhu
navrhovatele podle čl. 95 odst. 2 Ústavy vyhověl , s tím, že s ohledem na čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou
důsledky shledané protiústavnosti orgány veřejné moci povinny promítnout do své rozhodovací praxe,
tedy při řešení konkrétních případů citované ustanovení neaplikovat.“
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného nemohl dospět k jinému závěru,
než že stěžovatel postupoval podle ustanovení zákona, které Ústavní soud shledal
protiústavním, tudíž jeho rozhodnutí nemůže obstát.
Nejvyšší správní soud s přihlédnutím k výše uvedenému neshledal kasační námitku
uplatněnou stěžovatelem dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. důvodnou, proto kasační
stížnost podle §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo na
náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné
(§53 odst. 3, §120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. ledna 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu