ECLI:CZ:NSS:2009:9.ANS.2.2009:75
sp. zn. 9 Ans 2/2009 - 75
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobkyně: L. Ž., zastoupené Mgr. Lukášem Raidou, advokátem se sídlem 28. října
875/275, Ostrava - Mariánské Hory, proti žalovanému: Finanční úřad v Ústí nad
Orlicí, se sídlem T. G. Masaryka 1393, Ústí nad Orlicí, o ochraně proti nečinnosti
žalovaného, o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Hradci
Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 22. 10. 2008, č. j. 52 Ca 22/2008 - 44, ve znění
usnesení ze dne 1. 12. 2008, č. j. 52 Ca 22/2008 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka
v Pardubicích ze dne 22. 10. 2008, č. j. 52 Ca 22/2008 - 44, ve znění usnesení
ze dne 1. 12. 2008, č. j. 52 Ca 22/2008 - 56, se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas podanou kasační stížností napadá
v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích
(dále jen „krajský soud“), a to ve všech jeho výrocích. Výrokem I. předmětného usnesení
byla z důvodu nevyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení
u správního orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti, odmítnuta žaloba stěžovatelky
v části, jíž se domáhala toho, aby soud žalovanému přikázal do 7 dnů od právní moci
rozsudku vrátit stěžovatelce nadměrné odpočty daně z přidané hodnoty (dále též „DPH“)
za zdaňovací období listopad 2002 až leden 2003 a aby ve stejné lhůtě vydal platební
výměry na úrok z přeplatku zaviněného správcem daně za uvedená zdaňovací období.
Výrokem II. byla žaloba odmítnuta pro nedostatek pravomoci soudu v té části,
jíž se stěžovatelka domáhala, aby soud žalovanému přikázal vydat ve dvou titulech
regionálního tisku a vyvěsit na úřední desce žalovaného omluvu v žalobě obsaženého
znění. Výrokem III. krajský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Stěžovatelka v podané kasační stížnosti, ve znění jejího doplnění ze dne
9. 12. 2008, zpochybňuje zákonnost napadeného usnesení o odmítnutí žaloby. Ačkoli
důvody kasační stížnosti výslovně nepodřazuje pod konkrétní ustanovení §103 odst. 1
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“),
je z jejího obsahu patrné, že uplatňuje důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e ) s. ř. s.
Stěžovatelka má zato, že vyčerpala veškeré prostředky, které jí procesní předpis platný
pro řízení u správního orgánu, tj. zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků,
ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“),
stanoví k ochraně proti nečinnosti. Uvádí, že dne 26. 7. 2008 se na žalovaného obrátila
přípisem, v němž na str. 2, ve 2. odst. shora obsáhle popsala jeho nečinnost. Nepochybně
se tedy jednalo o podání ve smyslu §34c zákona o správě daní a poplatků, které byl
žalovaný povinen dle ustanovení §22 odst. 1 téhož zákona neprodleně postoupit
Finančnímu ředitelství v Hradci Králové jakožto nadřízenému orgánu. Skutkový závěr
soudu, že stěžovatelka dosud bezvýsledně nevyčerpala prostředky, které jí procesní
předpis stanoví k ochraně, tak neodpovídá skutečnosti, krajský soud dále vzhledem
k tomu, že k projednání věci nenařídil jednání, ani nemohl skutečný stav věci zjistit.
Ve vztahu k napadenému výroku II. je pak stěžovatelka přesvědčena, že žalobou
navrhované přikázání omluvy ze strany žalovaného je v rámci právního řádu České
republiky obecně žalovatelné, byť mimo oblast správního soudnictví. V takovém případě
však krajský soud měl postupovat podle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. a stěžovatelku
řádně poučit, že do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí může pod at žalobu
v občanském soudním řízení a ke kterému věcně příslušnému soudu. Pokud tak krajský
soud neučinil, zatížil své řízení a vydané rozhodnutí vadou mající vliv na jeho zákonnost.
Ze všech výše uvedených důvodů proto stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud
napadené usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby zrušil a věc vrátil tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Žalovaný odkázal na své vyjádření k podané žalobě, navrhl kasační stížnost
zamítnout.
Z obsahu předloženého soudního a správního spisu vyplynuly pro věc následující
podstatné skutečnosti:
Žalobou podanou u krajského soudu dne 12. 5. 2008, označenou jako žaloba
v řízení o ochraně proti nečinnosti správního orgánu dle §79 a násl. s. ř. s.,
se stěžovatelka domáhala „vrácení přeplatků na DPH za zdaňovací období listopad a prosinec
2002 a leden 2003 a vyplacení příslušného úroku z těchto přeplatků“. Stěžovatelka jako předmět
řízení vymezila nečinnost správce daně při vrácení nadměrných odpočtů DPH
za zdaňovací období měsíců 11/2002, 12/2002 a 1/2003, dle jejího názoru konkludentně
vyměřených na základě podaných daňových přiznání, jakož i vydání úroku z těchto
přeplatků na DPH, jejichž vznik správce daně zavinil. Pod body I. – IV. žalobního petitu
stěžovatelka koncipovala návrh výroků rozhodnutí krajského soudu tak, že se žalovanému
přikazuje, aby jí ve stanovené lhůtě vrátil nadměrné odpočty DPH za předmětná
zdaňovací období a vydal platební výměry na úrok z takto zaviněných přeplatků.
Stěžovatelka následně doplnila svou žalobu podáním ze dne 22. 9. 2008, v němž
navrhla, aby soud žalovanému přikázal do 7 dnů od právní moci rozsudku vydat
rozhodnutí o výsledku vyměření DPH za předmětná zdaňovací období a v téže lhůtě
zveřejnit omluvu (text omluvy viz níže). Stěžovatelka poukázala na skutečnost, že jí byly
v souladu s ustanovením §46 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků vyměřeny
nadměrné odpočty DPH, čímž jí ve smyslu ustanovení §64 téhož zákona vznikl přeplatek
na dani. Poprvé stěžovatelka požádala správce daně o vrácení tohoto přeplatku včetně
úroku již dne 22. 9. 2003, avšak bez jakékoli reakce. Protože opětovná žádost
stěžovatelky, adresovaná žalovanému dne 2. 4. 2008, byla fakticky odmítnuta přípisem
ze dne 17. 4. 2008, obrátila se stěžovatelka se svou žádostí na ochranu proti nečinnosti
na správní soud, neboť jak uvedla, „již vyčerpala veškeré zákonné prostředky, které jí umožňovaly
vrácení zadržovaných peněz.“
Krajský soud výrokem I. napadeného usnesení odmítl žalobu stěžovatelky
z důvodu nevyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního
orgánu stanoví k ochraně proti nečinnosti, v té části, jíž se domáhala, aby soud
žalovanému přikázal do 7 dnů od právní moci rozsudku vrátit stěžovatelce nadměrné
odpočty DPH za zdaňovací období listopad 2002 až leden 2003 , vydal rozhodnutí
o výsledku vyměření DPH a rovněž vydal platební výměry na úrok z přeplatku
zaviněného správcem daně; výrokem II. pak odmítl žalobu stěžovatelky pro nedostatek
pravomoci soudu v té části, jíž se stěžovatelka domáhala, aby soud žalovanému přikázal
vydat ve dvou titulech regionálního tisku a vyvěsit na úřední desce žalovaného omluvu
v žalobě obsaženého znění. Výrok I. krajský soud odůvodnil poukazem na znění
ustanovení §34c zákona o správě daní a poplatků, jehož ochrany proti nečinnosti
stěžovatelka nevyužila; ve vztahu k výroku II. krajský soud poukázal na nedostatek své
pravomoci o návrhu meritorně rozhodnout.
Opravným usnesením ze dne 1. 12. 2008, č. j. 52 Ca 22/2008 - 56, bylo rozhodnutí
o odmítnutí žaloby doplněno o poučení tohoto znění: „O žalobě, která byla výrokem II. tohoto
usnesení odmítnuta, jsou příslušné jednat a rozhodnout krajské soudy v občanském soudním řízení.“
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a vzhledem k tomu,
že je jí napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí v úvahu z povahy věci pouze
kasační důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ,
kdy vada řízení před soudem měla nebo mohla mít za následek vydání nezákonného
rozhodnutí o odmítnutí návrhu (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 – 98, zveřejněno na www.nssoud.cz stejně jako
i veškerá níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení krajského soudu a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Při posuzování důvodnosti jednotlivých
stěžovatelkou uplatněných kasačních námitek Nejvyšší správní soud vycházel
z následujících úvah:
Podle §79 odst. 1 s. ř. s. se ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které
procesní předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti
nečinnosti správního orgánu, může žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu
povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje -li zvláštní
zákon s nečinností správního orgánu fikci, že byl o vydáno rozhodnutí o určitém obsahu
nebo jiný právní důsledek.
Z citovaného ustanovení s. ř. s. vyplývá, že nezbytnou podmínkou řízení o žalobě
na ochranu proti nečinnosti správního orgánu (conditio sine qua non) je kromě jiného
i bezvýsledné vyčerpání prostředků, které procesní předpis platný pro řízení u správního
orgánu stanoví k ochraně proti jeho nečinnosti.
V souladu s předchozí judikaturou Nejvyššího správního soudu (k tomu srovnej
rozhodnutí ze dne 25. 7. 2007, č. j. 2 Ans 4/2007 - 53) krajský soud za tento prostředek
ochrany označil postup podle ustanovení §34c zákona o správě daní a poplatků,
dle kterého je daňový subjekt oprávněn svým podnětem upozornit nejblíže nadřízeného
správce daně, že správce daně nepostupuje v řízení bez zbytečných průtahů, protože
a) nevydal rozhodnutí, ačkoli uplynulo 6 měsíců ode dne, kdy byl vůči daňovému
subjektu učiněn poslední úkon v řízení, kterého se předpokládaná nečinnost týká,
b) nevydal rozhodnutí, ačkoli již došlo k soustředění podkladů potřebných pro vydání
tohoto rozhodnutí, nebo
c) marně uplynula daňovým zákonem stanovená lhůta, v níž měl správce daně
provést úkon, nebo
d) neprovedl úkon ve lhůtě, která je pro provedení takového úkonu obvyklá.
Podle odst. 2 téhož ustanovení nadřízený správce daně v takovém případě podnět
prověří, a pokud je důvodný, přikáže správci daně , který zásadu postupovat v řízení bez
zbytečných průtahů porušil, odstranění zjištěného porušení. Nedojde-li k nápravě
správcem daně, který zásadu porušil, do 30 dnů od doručení podnětu daňového s ubjektu,
zjedná nadřízený správce daně nápravu ve své působnosti, popřípadě ve věci rozhodne
sám, nebo pověří jiného věcně příslušného správce daně ve svém územním obvodu tak,
aby náprava byla provedena bezodkladně. O provedených opatřeních vyrozumí nadříz ený
správce daně neprodleně daňový subjekt. Na žádost daňového subjektu je správce daně
povinen vyrozumět jej o tom, které podklady pro vydání rozhodnutí podle odstavce 1
písm. b) dosud nebyly soustředěny. Neshledá-li nejblíže nadřízený správce daně podnět
oprávněným, odloží jej a daňový subjekt o tom vyrozumí s uvedením důvodů. Opatření
proti nečinnosti učiní nadřízený správce daně i tehdy, nezahájí-li příslušný správce daně
řízení ve lhůtě 30 dnů ode dne, kdy se dozvěděl o skutečnostech odůvodňujících zah ájení
řízení z moci úřední.
Podmínka bezvýsledného vyčerpání prostředků ochrany zakotvená v ustanovení
§79 odst. 1 s. ř. s. vychází z celkové koncepce správního soudnictví, která je založena na
subsidiaritě ochrany veřejných subjektivních práv fyzických a právnických osob oproti
ochraně, která je těmto právům poskytována v rámci veřejné správy. Před použitím
některé z žalob ve správním soudnictví je nutné vždy vyčerpat řádné opravné prostředky
či jiné procesní prostředky nápravy, které jsou zde k dispozici v řízení před správním
orgánem. Tato zásada je v obecné rovině vyjádřena v ustanovení §5 s. ř. s.
a pro jednotlivé typy žalob je konkretizována v ustanovení §68 písm. a) s. ř. s., §79
odst. 1 s. ř. s. a §85 s. ř. s.
Z výše uvedeného je zřejmé, že rozhodný procesní předpis, kterým je v souzené
věci zákon o správě daní a poplatků, upravuje v ustanovení §34c prostředek k ochraně
daňového subjektu před nečinností správce daně, jímž je možno ve správním řízení
dosáhnout nápravy. Zákon o správě daní a poplatků ponechává využití tohoto prostředku
na vůli daňového subjektu a nestanoví jeho využití jako povinné, což je logické, neboť
povinnost dbát o rychlost správního řízení a dodržování lhůt pro rozhodnutí leží
primárně na správním orgánu a nemůže být založena na aktivitě daňových subjektů.
Daňový subjekt má k dispozici možnost domáhat se nápravy (má-li zájem na rychlosti
řízení), a teprve neuspěje-li, může nastoupit ochrana prostřednictvím moci soudní.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že veškeré prostředky, které jí zákon dává
k ochraně proti nečinnosti žalovaného, řádně vyčerpala, a tedy žaloba neměla být
krajským soudem odmítnuta. Nejvyšší správní soud však uvedené námitce stěžovatelky
nepřisvědčil. Naopak, ve shodě se závěry krajského soudu, je toho názoru, že ani žádost
stěžovatelky o vrácení nadměrných odpočtů DPH obsažená v protokolu ze dne
22. 9. 2003, ani žádost ze dne 2. 4. 2008, podmínku vyčerpání zákonných prostředků
nápravy nesplňují. Stejně tak se Nejvyšší správní soud nedomnívá, že by za vyčerpání
prostředku ochrany proti nečinnosti správce daně bylo možno považovat žádost
stěžovatelky o sdělení výsledku vyměření rozhodnutím, datovanou 26. 7. 2008.
Nejvyšší správní soud z obsahu shora jmenovaných podání ověřil, že stěžovatelka
se jimi obracela na žalovaného jakožto na finanční orgán prvního stupně se svými
žádostmi o vrácení nadměrných odpočtů DPH za předmětná zdaňovací období; v podání
ze dne 26. 7. 2008 žalovaného žádala o sdělení výsledku vyměření DPH. Z žádného
z těchto podání ovšem není možno dovodit, že se mělo jednat o podnět ve smyslu
ustanovení §34c zákona o správě daní a poplatků. Důvodné tak nejsou ani výtky
stěžovatelky, že žalovaný měl předmětné podání postoupit nadřízenému správci daně,
když pro tento postup zjevně nebyly splněny zákonné podmínky obsažené v ustanovení
§22 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že je-li povinnost bezvýsledného využití
prostředku ochrany proti nečinnosti správního orgánu podle ustanovení §34c zákona
o správě daní a poplatků nutnou podmínkou pro podání žaloby podle §79 odst. 1 s. ř. s.,
a tato nebyla stěžovatelkou využita, krajský soud se nedopustil nezákonnosti, pokud
žalobu podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl. Pokud jde o výrok I. napadeného
usnesení krajského soudu, Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost ve smyslu
ustanovení §103 odst. 1 písm. e) důvodnou.
Stěžovatelka kasační stížností napadla taktéž výrok II. usnesení, kterým krajský
soud pro nedostatek pravomoci odmítl žalobu v té její části, jíž se stěžovatelka domáhala,
aby soud žalovanému přikázal do 7 dnů od právní moci rozsudku vydat ve dvou titulech
regionálního tisku s nejméně krajským dosahem a dále po dobu 1 roku vyvěsit na úřední
desce Finančního úřadu v Ústí nad Orlicí omluvu ve znění: „Finanční úřad v Ústí nad Orlicí
pochybil při výkonu státní správy a svojí nečinností způsobil paní L. Ž. z L. škodu značného rozsahu,
když jí po dobu 6 let nezákonně zadržoval nadměrné odpočty DPH. Za tuto svoji chybu se omlouváme.
Za Finanční úřad v Ústí nad Orlicí Ing. Stanislav Škoda, ředitel.“
Ve vztahu k takto napadenému výroku usnesení stěžovatelka v kasační stížnosti
namítla, že krajský soud pochybil, pokud v této části žalobu odmítl podle ustanovení §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s., ačkoli měl postupovat podle ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s.
a stěžovatelku řádně poučit o možnosti podat do jednoho měsíce od právní moci
usnesení žalobu a ke kterému věcně příslušnému soudu.
Obecná právní úprava odmítnutí návrhu je v soudním řádu správním obsažena
v ustanovení §46. Dle odst. 2 tohoto ustanovení soud návrh odmítne tehdy, domáhá -li
se navrhovatel rozhodnutí ve sporu nebo v jiné právní věci, o které má jednat
a rozhodnout soud v občanském soudním řízení, anebo domáhá-li se návrhem
přezkoumání rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci
v soukromoprávní věci. V usnesení o odmítnutí návrhu musí být navrhovatel poučen
o tom, že do jednoho měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu a ke kterému
věcně příslušnému soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že ustanovení §46 odst. 2 s. ř. s. ukládá soudu, aby
odmítl návrh, kterým se navrhovatel domáhá rozhodnutí v občanskoprávní věci. V první
větě prvého souvětí se „rozhodnutím v občanskoprávní věci“ myslí rozhodnutí v některé
z věcí, která je druhově vyjmenována v ustanovení §7 občanského soudního řádu, tedy
spory a jiné právní věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných
a obchodních vztahů, pokud jejich projednávání a rozhodování není svěřeno jinému
orgánu, než je soud, aniž soudem nebo správním orgánem bylo nějak rozhodnuto. Podle
věty druhé téhož souvětí soud jednající ve správní m soudnictví odmítne také návrh,
kterým se navrhovatel domáhá přezkoumání rozhodnutí vydaného sice správním
orgánem v mezích jeho zákonné pravomoci, avšak v soukromoprávní věci. Tím je míněna
některá z věcí, které jsou vyjmenovány v ustanovení §244 a násl . o. s. ř., tj. jedná se opět
o věci vyplývající z občanskoprávních, pracovních, rodinných nebo obchodních vztahů,
jestliže však v takové věci již dříve rozhodl správní orgán. V obou takových případech
je pak soud povinen v usnesení o odmítnutí návrhu navrhovatele poučit, že do jednoho
měsíce od právní moci usnesení může podat žalobu k věcně příslušnému soudu.
V dané věci krajský soud sice dospěl ke správnému závěru, že soud ve správním
soudnictví není příslušný o tomto návrhu rozhodnout, což je důvodem pro odmítnutí
návrhu dle §46 s. ř. s. Lze však přisvědčit stěžovatelce, že v tomto případě měl krajský
soud návrh správně odmítnout dle §46 odst. 2 s. ř. s., nikoli dle §46 odst. 1 písm. a)
s. ř. s., jak je uvedeno v odůvodnění napadeného usnesení. Tímto pochybením však
nedošlo k nezákonnosti, neboť krajský soud správně vyhodnotil, že vzhledem k jeho
věcné nepříslušnosti nejsou splněny podmínky řízení, což je důvod k odmítnutí dle §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s., pouze již dále nepodřadil tento důvod pod §46 odst. 2 s. ř. s. Toto
ustanovení rozvíjí důvod pro odmítnutí návrhu ve správním soudnictví pro věcnou
nepříslušnost v případech, kdy je dána příslušnost soudu v občanském soudním řízení,
a pro tyto případy ukládá soudu ve správním soudnictví sice návrh stejně jako dle §46
odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítnout, ale zároveň navrhovatele poučit o možnosti jeho
dalšího postupu, tj. podání žaloby v občanském soudním řízení k věcně příslušnému
soudu do jednoho měsíce od právní moci usnesení o odmítnutí návrhu.
Pochybení krajského soudu tedy spočívá v nepřesné formulaci odůvodnění
rozhodnutí, a dále v nedostatečném poučení o dalším postupu v dané věci. Krajský soud
sice poučil stěžovatelku o tom, že o je jí žalobě jsou „příslušné jednat a rozhodnout krajské
soudy v občanském soudním řízení“ (původní chyba při přepisu poučení odstraněna opravným
usnesením ze dne 1. 12. 2008), neuvedl však lhůtu jednoho měsíce, kterou ustanovení
§46 odst. 2 věta poslední s. ř. s. pro podání této žaloby stanoví. Jedná se též o nedostatek
odůvodnění, nikoli výroku. Tímto pochybením soud stěžovatelku nezkrátil na jejím právu
účinně se obrátit na soud v občanském soudním řízení, neboť v důsledku absence
poučení o lhůtě pro podání této žaloby by je jí případná žaloba nemohla být soudem
odmítnuta pro zmeškání lhůty k podání návrhu. Stěžovatelce se dostalo poučení o tom,
že příslušným soudem pro projednání jeho návrhu je krajský soud v občanském soudním
řízení, což je z hlediska určení věcně příslušného soudu dostatečné. Nejvyšší správní soud
zde zastává názor, který byl vyjádřen též v odborné literatuře, a dle něhož: „Z ustanovení
§46 odst. 2 s. ř. s. nevyplývá, zda v poučení má být uveden konkrétní soud podle věcné i místní
příslušnosti. S ohledem na pravidlo obecné poučovací povinnosti v procesních otázkách (§5 o. s. ř.
v souvislosti s §64 s. ř. s.) soud může – ale nemusí – do zmíněného poučení zahrnout i určení
konkrétního soudu, když to neučiní, musí alespoň určit věcnou příslušnost soudu“ (Soudní řád
správní, komentář, V. Vopálka, V. Mikule, V. Šimůnková, M. Šolín, C.H.Beck, 1. vydání,
2004, str. 99). Nic však nebrání tomu, aby Nejvyšší správní soud konstatoval, že věcně
a místně příslušný soud k podání případné žaloby stěžovatelky je Krajský soud v Hradci
Králové.
Nejvyšší správní soud na základě uvedených skutečností dospěl k závěru,
že též výrok II. napadeného usnesení je v souladu se zákonem. Přestože v odůvodnění
krajský soud uvedl důvod odmítnutí žaloby dle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., namísto §46
odst. 2 s. ř. s., a opomněl stěžovatelku poučit o lhůtě, ve které může podat návrh
u krajského soudu v občanském soudním řízení, tyto vady neměly vliv na samotný výrok
rozhodnutí, který krajský soud žalobu stěžovatelky odmítl. Bylo by pouhým formalismem,
pokud by Nejvyšší správní soud pro dílčí nedostatky odůvodnění zrušil správný výrok
usnesení a nahradil ho následně výrokem zcela shodného znění (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu č. j. 6 As 3/2007 - 72, ze dne 28. 5. 2008). Tento závěr není v rozporu
s nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, neboť Nejvyšší
správní soud v dané věci nenahrazuje úvahu krajského soudu, což by bylo nepřípustné,
pouze posoudil, že pochybení v označení důvodu pro odmítnutí a nedostatečné poučení
nemohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Je třeba též poukázat na to, že kasační
stížnost, která směřuje jen proti důvodům rozhodnutí soudu je dle §104 odst. 2 s. ř. s.
nepřípustná (viz např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 11. 2003,
č. j. 2 Ads 57/2003 - 48).
Nejvyšší správní soud tak nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížností
uplatňovaných stěžovatelkou, sám neshledal ani jiné důvody uvedené v ustanovení §109
odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto
podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení
úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení ze zákona a žalovanému správnímu orgánu
žádné náklady řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu