ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.20.2009:63
sp. zn. 9 As 20/2009 - 63
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce:
TULIPÁN reklama a propagace s.r.o., se sídlem nám. Masarykovo 1544, Zelené
Předměstí, Pardubice, zastoupený JUDr. Michalem Tintěrou, advokátem se sídlem
Pražská 532, Mělník, proti žalovanému: Magistrát města Pardubic, se sídlem
17. listopadu 303, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 9. 2008,
č. j. OD-Řá-418/08, ve věci zamítnutí žádosti o povolení k zvláštnímu užívání pozemní
komunikace, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci
Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 2. 2009, č. j. 52 Ca 49/2008 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
výše uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích
(dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba podaná proti rozhodnutí
Magistrátu města Pardubic (dále jen „žalovaný“) ze dne 10. 9. 2008, č. j. OD-Řá-418/08.
Tímto rozhodnutím žalovaný změnil rozhodnutí Úřadu městského obvodu Pardubice II,
odboru životního prostředí a dopravy (dále jen „správní orgán I. stupně“), ze dne
16. 6. 2008, č. j. 2832/08/OŽPD/SDa, tak, že do výrokové části doplnil ustanovení
právního předpisu, podle kterého správní orgán I. stupně dospěl k zamítavému
rozhodnutí a které bylo správním orgánem I. stupně ve výrokové části opomenuto;
v meritu věci se ztotožnil se závěrem správního orgánu I. stupně a jeho rozhodnutí
o zamítnutí stěžovatelovy žádosti o povolení zvláštního užívání místní komunikace
pro umístění reklamního zařízení ve zbytku potvrdil.
Ve své kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje důvody podle §103 odst. 1 písm. a)
a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“); tvrdí, že krajský soud vydal nezákonné rozhodnutí, neboť nesprávně
posoudil níže uvedenou právní otázku a zároveň, že je rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
Podle stěžovatele z §25 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemních
komunikacích“), vyplývá, že souhlas příslušného orgánu Policie České republiky (dále jen
Policie ČR) je nutný pouze v případě, kdy zvláštní užívání pozemní komunikace může
ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu. Správní orgán, který žádost
o povolení zvláštního užívání posuzuje, musí tedy v každém konkrétním případě
zkoumat, zda jsou dány důvody pro vyžádání takového souhlasu, či nikoli. Z toho důvodu
považuje stěžovatel za mylný názor krajského soudu, že každé reklamní zařízení ovlivňuje
pozornost řidičů, a může tedy ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu.
Stěžovatel nesouhlasí s tím, že samotný fakt, že žádal o vydání rozhodnutí o povolení
ke zvláštnímu užívání pozemní komunikace, které spočívalo v umístění reklamního
zařízení, je dostatečným důvodem pro závěr, že toto zvláštní užívání může ovlivnit
bezpečnost nebo plynulost silničního provozu, a že proto je nutno vyžádat si souhlas
příslušného orgánu Policie ČR ke každé žádosti o umístění reklamního zařízení v blízkosti
pozemních komunikací, resp. v dohledu řidičů, jak uvádí krajský soud. Podle stěžovatele
citovaný zákon o pozemních komunikacích dává prostor pro správní uvážení příslušného
silničního správního orgánu o otázce, zda konkrétní reklamní zařízení může či nemůže
ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu, což však soud ve svém rozsudku
bez opory v platném právu popírá. Stěžovatel proto požaduje, aby zdejší soud vydal
rozsudek, kterým zruší rozsudek krajského soudu a věc mu vrátí k dalšímu řízení.
Stěžovatel dále navrhuje, aby Nejvyšší správní soud stížnosti přiznal podle
§107 s. ř. s. odkladný účinek, neboť výkonem napadeného rozsudku mu vznikne
nenahraditelná újma spočívající v povinnosti předmětné reklamní zařízení odstranit
a zaplatit penále za nedodržení smluvních podmínek.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Ze správního a soudního spisu vyplývají tyto podstatné skutečnosti:
Dne 2. 4. 2008 podal stěžovatel u správního orgánu I. stupně žádost o povolení
zvláštního užívání místní komunikace pro umístění reklamního zařízení o rozměrech
1,33 x 10,5 m na mostní konstrukci M 707 nadjezdu do Rosic nad Labem ve smyslu §25
odst. 6 písm. c) zákona o pozemních komunikacích. Správní orgán I. stupně tuto žádost
rozhodnutím ze dne 16. 6. 2008, č. j. 2832/08/OŽPD/SDa, zamítl z důvodu obdržení
nesouhlasného stanoviska Policie ČR, Okresního ředitelství, dopravního inspektorátu
v Pardubicích (dále jen „dopravní inspektorát“). V tomto stanovisku ze dne 27. 5. 2008,
č. j. ORPA-186-27/ČJ-07-2008, se dopravní inspektorát, jako dotčený orgán státní správy,
vyjádřil k žádosti v tom smyslu, že umístěním reklamního zařízení v bezprostřední
blízkosti silnice č. I/36 by docházelo k rozptylování pozornosti účastníků silničního
provozu způsobem negativně ovlivňujícím bezpečnost a plynulost silničního provozu
na přilehlé komunikaci. Toto stanovisko mimo jiné opřel o názor psychologa PhDr. Jana
Huberta ze dne 16. 1. 2003, který se vyjádřil o rušivém vlivu reklamních zařízení
v blízkosti pozemní komunikace na pozornost řidičů, dále o iniciativu Bílá kniha evropské
dopravní politiky s cílem redukce počtu usmrcených při dopravních nehodách
a o statistická fakta nehodovosti daného silničního úseku.
Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž
namítá neexistenci důvodů zamítnutí žádosti o prodloužení platnosti povolení
k provozování předmětných reklamních zařízení, nepřezkoumatelnost rozhodnutí
správního orgánu I. stupně a zároveň stěžovatel napadl výrok rozhodnutí správního
orgánu I. stupně, neboť neobsahoval ustanovení právního předpisu, podle kterého bylo
správním orgánem I. stupně rozhodnuto. Dále stěžovatel napadl postup správního orgánu
ve věci vyžádání si nového stanoviska dopravního inspektorátu, neboť šlo pouze
o prodloužení povolení, a toto stanovisko napadl pro jeho neodůvodněnost, obsahovou
nedostatečnost a věcnou nesprávnost.
Žalovaný jako odvolací orgán rozhodnutím ze dne 10. 9. 2008,
č. j. OD-Řá-418/08, nahradil výrokovou část rozhodnutí správního orgánu I. stupně,
který opomenul ve výrokové části uvést ustanovení právního předpisu, ze kterého
při svém rozhodování vycházel, resp. doplnil výrokovou část o toto chybějící ustanovení
právního předpisu. Takové pochybení s ohledem na celkový jasný obsah rozhodnutí
považoval odvolací orgán za pouze formální pochybení, jež nevyvolá důvod ke zrušení
rozhodnutí správního orgánu I. stupně a vrácení mu věci zpět k dalšímu projednání.
Ve zbylých částech rozhodnutí se žalovaný ztotožnil s rozhodnutím správního orgánu
I. stupně o zamítnutí žádosti stěžovatele. Žalovaný potvrdil správnost jednání správního
orgánu I. stupně, který si zcela v souladu s §25 zákona o pozemních komunikacích
vyžádal stanovisko dopravního inspektorátu a vzhledem k tomu, že toto stanovisko bylo
negativní, byl správní orgán I. stupně povinen žádosti nevyhovět. K námitce týkající
se vydání nového stanoviska následně žalovaný uvedl, že šlo o novou žádost o povolení
zvláštního užívání místní komunikace pro umístění reklamního zařízení, nikoli o žádost
o prodloužení platnosti povolení k provozování předmětných reklamních zařízení, šlo
tudíž o nové samostatné řízení, které nebylo nijak spojené s předchozím řízením o žádosti
o povolení zvláštního užívání místní komunikace, a proto bylo nové stanovisko zcela
legitimně vyžádáno. Žalovaný nepovažoval za důvodnou ani námitku nesprávnosti
daného stanoviska, navíc na vyžádání žalovaného nadřízený orgán dopravního
inspektorátu – odbor dopravní policie Správy Východočeského kraje Policie ČR -
zákonnost a správnost tohoto stanoviska potvrdil vyjádřením ze dne 30. 7. 2008,
č. j. PVC - 396 - 28/ČJ - 2008 - DP.
Proti rozhodnutí žalovaného podal stěžovatel žalobu, kterou krajský soud zamítl.
Námitku stěžovatele, že žalovaný změnou výroku rozhodnutí správního orgánu I. stupně
spočívající v doplnění ustanovení právního předpisu, na jehož základě správní orgán
I. stupně rozhodl, vydal „překvapivé“ rozhodnutí, považoval krajský soud
za bezpředmětnou. Podle stěžovatele žalovaný změnil výrok z jiných důvodů, než
z jakých dospěl k původnímu výroku správní orgán I. stupně. Stěžovatel nesouhlasil,
že by správní orgán I. stupně zamítl žalobu z důvodů existence závazného stanoviska
znemožňujícího žádosti vyhovět, neboť podle stěžovatele správní orgán I. stupně
stanovisko dopravního inspektorátu nepovažoval za závazné, pouze za nesouhlasné.
Stěžovatel tvrdil, že tímto nesprávným postupem se žalovaný vyhnul povinnosti zabývat
se otázkou, zda jsou v posuzovaném případě dány důvody pro to, aby se k žádosti
stěžovatele dopravní inspektorát vyjadřoval, resp. zda je nutný jeho souhlas se zvláštním
užíváním místní komunikace. Krajský soud však dospěl k závěru, že žalovaný zamítl
žádost stěžovatele o zvláštní užívání místní komunikace ze stejného důvodu a že na daný
skutkový stav byla aplikována oběma správními orgány stejná právní norma.
Dále stěžovatel namítl, že dospěly-li by správní orgány k tomu, že pouze z důvodu
obecných vlastností reklamy lze učinit závěr, že konkrétní reklamní zařízení může ovlivnit
bezpečnost a plynulost silničního provozu, znamenalo by to, že souhlas dopravního
inspektorátu je nutný v každém případě, kdy by se jednalo o zvláštní užívání komunikace
spočívající v umísťování a provozování reklamních zařízení, což však podle stěžovatele
ze zákona o pozemních komunikacích nevyplývá. Na tuto námitku krajský soud uvedl,
že ze zákona o pozemních komunikacích zcela jasně vyplývá, že již případné možné
ovlivnění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu je důvodem pro to, aby si správní
orgán vyžádal souhlas příslušného orgánu Policie ČR, jde-li o povolení zvláštního užívání
místní komunikace. Stanovisko příslušného orgánu Policie ČR je nutno respektovat.
Krajský soud neshledal žádné pochybení ani v jednání správního orgánu I. stupně,
když si vyžádal stanovisko dopravního inspektorátu, ani v postupu dopravního
inspektorátu při vydání nesouhlasného stanoviska.
Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené
rozhodnutí krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Zdejší soud se ztotožňuje se závěrem krajského soudu, který na jednání správních
orgánů neshledal žádnou nezákonnost či jiné pochybení. Jedinou námitku stěžovatele
uvedenou v kasační stížnosti považuje Nejvyšší správní soud z následujících důvodů
za bezpředmětnou.
Podle §25 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích k užívání dálnic, silnic
a místních komunikací jiným než obvyklým způsobem nebo k jiným účelům, než
pro které jsou určeny (dále jen „zvláštní užívání“), je třeba povolení příslušného silničního
správního úřadu vydaného s předchozím souhlasem vlastníka dotčené pozemní
komunikace, a může-li zvláštní užívání ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního
provozu, také s předchozím souhlasem Ministerstva vnitra, jde-li o dálnici a rychlostní
silnici, v ostatních případech se souhlasem příslušného orgánu Policie České republiky.
Podle odstavce 6 písm. c) bodu 1. téhož ustanovení je zvláštním užíváním dálnice,
silnice a místní komunikace i umísťování a provozování reklamních poutačů,
propagačních a jiných zařízení, světelných zdrojů, barevných ploch a jiných obdobných
zařízení.
Předmětné ustanovení dle Nejvyššího správního soudu patří mezi ty právní normy,
jež zakládají možnost správního orgánu zvolit při řešení konkrétního případu jedno z více
právně možných rozhodnutí. Takové správní uvážení však nelze zaměňovat s libovůlí.
Správní orgán musí vždy při svém správním uvážení brát v úvahu - mimo základních
zásad a principů činnosti správních orgánů stanovených v zákoně č. 500/2004 Sb.,
správním řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“) - především účel předmětného
ustanovení zakládajícího možnost správního uvážení a s ohledem na takový účel
v konkrétní věci rozhodnout.
K tomu Nejvyšší správní soud poznamenává, že vzhledem k tomu, že zákon
nestanoví žádný postup, na jehož základě by mohl silniční správní orgán, tj. správní orgán
I. stupně, dospět k závěru, že konkrétní zvláštní užívání komunikace by mohlo ovlivnit
bezpečnost a plynulost silničního provozu, je zcela na jeho správním uvážení, zda
k takovému závěru dospěje, či nikoli.
Se zřetelem na právě předestřené Nejvyšší správní soud konstatuje, že správní
orgán I. stupně nepochybil, vyžádal-li si s ohledem na skutečnost, že dané zařízení
má být v místě nehodového úseku silnice č. I/36 s evidovanými 38 dopravními nehodami,
pro vyřízení žádosti stěžovatele stanovisko dopravního inspektorátu, neboť jednal
v souladu s předmětným ustanovením §25 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích,
jež zakládá možnost správního uvážení v souvislosti s vyžádáním si předmětného
stanoviska. Nejvyšší správní soud dále podotýká, že správní orgán I. stupně pro vyřízení
žádosti o povolení zvláštního užívání místní komunikace zvolil na základě svého
správního uvážení postup zcela v souladu s účelem předmětného ustanovení, kterým
je bezpochyby prevence bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Ze správního spisu
je patrno, že za tímto účelem si také správní orgán I. stupně stanovisko dopravního
inspektorátu vyžádal. V postupu správního orgánu I. stupně ve vyřizování předmětné
žádosti stěžovatele zdejší soud neshledal žádnou libovůli ani žádné jiné pochybení.
Nejvyšší správní soud nesouhlasí ani s tvrzením stěžovatele, že z odůvodnění
rozsudku krajského soudu vyplývá, že krajský soud bez opory v platném právu popírá
možnost správního uvážení správního orgánu I. stupně v otázce, zda konkrétní reklamní
zařízení může či nemůže ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu,
když potvrdil tvrzení žalovaného, že každé reklamní zařízení ovlivňuje pozornost řidičů,
a může tedy ovlivnit bezpečnost nebo plynulost silničního provozu, a proto je nutno
si vyžádat souhlas příslušného orgánu Policie ČR. Nejvyšší správní soud má za to,
že krajský soud sice v odůvodnění napadeného rozsudku pro podporu své argumentace
v odůvodnění, že k možnému ovlivnění pozornosti řidičů, a tím i bezpečnosti a plynulosti
silničního provozu, může dojít, skutečně použil obecnou charakteristiku reklamy,
spočívající v upoutávání pozornosti, nicméně podle zdejšího soudu z odůvodnění
krajského soudu nelze vyčíst, že by na základě takové argumentace učinil krajský soud
a priori obecný závěr o nutnosti vyžádání si stanoviska příslušného orgánu Policie ČR
pro každou žádost o povolení zvláštního užití pozemní komunikace ve formě umístění
reklamního zařízení, jak tvrdí stěžovatel. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zcela jasně vyplývá, že krajský
soud výše zmíněnou argumentaci použil v souvislosti s daným případem a na obhajobu
zákonného postupu správního orgánu I. stupně ve vyřizování předmětné žádosti
stěžovatele. Z odůvodnění krajského soudu nikterak nevyplývá, že by krajský soud upíral
správnímu orgánu I. stupně svým konstatováním právo na správní uvážení. Dané dokládá
i tvrzení krajského soudu, že „jakékoliv zařízení, jehož cílem je upoutat pozornost řidiče, představuje
potenciální (možné, eventuální) riziko pro veřejný zájem, kterým zájem na bezpečném a plynulém
provozu na pozemních komunikacích nepochybně je“, které Nejvyšší správní soud chápe jako
konstatování toho, že je vždy nutno, aby příslušný silniční úřad zvážil, zda by konkrétní
reklamní zařízení umístěné na konkrétním místě mohlo případně ovlivnit pozornost
řidičů, a tím tedy bezpečnost a plynulost silničního provozu. Je poté na zvážení
příslušného silničního orgánu, zda dospěje k názoru, že by takové zařízení pozornost
řidičů ovlivnit mohlo, a stanovisko příslušného orgánu Policie ČR si vyžádá. Z právě
předestřeného je zřejmé, že krajský soud nepopírá možnost správního uvážení správních
orgánů, zda toto potenciální riziko konkrétní reklamní zařízení přináší, či nikoli.
Podle Nejvyššího správního soudu je tedy z argumentace krajského soudu zcela
evidentní, že směřovala k prokázání toho, že se správní orgán I. stupně ve svém postupu
v dané věci nedopustil žádného pochybení, když dospěl k závěru, že dané reklamní
zařízení může ovlivnit pozornost řidičů a je tu tedy jistá možnost, že by takové reklamní
zařízení, resp. takové zvláštní užívání pozemní komunikace ve formě umístění reklamního
zařízení, mohlo ovlivnit bezpečnost a plynulost silničního provozu, a vyžádal si souhlas
dopravního inspektorátu jako příslušného orgánu Policie ČR. Nejvyšší správní soud
se ztotožňuje s rozhodnutím krajského soudu a opakuje, že správní orgán I. stupně zcela
v mezích zákona a oprávněného správního uvážení zvolil postup vyžádání si souhlasu
dopravního inspektorátu s ohledem na skutečnost, že dané zařízení má být v místě
nehodového úseku silnice č. I/36 s evidovanými 38 dopravními nehodami. Stejně tak
dopravní inspektorát jako příslušný orgán Policie ČR se v mezích svých pravomocí
k žádosti vyjádřil, přičemž Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že shledal-li by,
že by reklamní zařízení nemohlo ovlivnit bezpečnost a plynulost silničního provozu, vydal
by k předmětné žádosti stanovisko kladné. Skutečnost, že toto stanovisko dopravního
inspektorátu bylo negativní, tím spíše potvrzuje, že úvaha správního orgánu I. stupně
vyžádat si souhlas dopravního inspektorátu byla správná.
Stěžovatel uplatňuje i právní důvod své kasační stížnosti podle §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s.; tvrdí, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů. Stěžovatel blíže nespecifikoval, v čem tuto nepřezkoumatelnost shledává.
Nejvyšší správní soud se touto stížní námitkou zabýval, a to i s ohledem na §109 odst. 3
s. ř. s., který stanoví, že Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti;
to neplatí, je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d)], přičemž
z níže stanovených důvodů dospěl k názoru, že ani tato námitka není důvodná.
Zdejší soud rozsudek krajského soudu podrobil testu přezkoumatelnosti,
jak je stanoveno v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2009,
č. j. 9 Azs 11/2009 - 99. V citovaném rozsudku je uvedeno, že má-li jakékoli rozhodnutí
krajského soudu projít testem přezkoumatelnosti, je třeba, aby se ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. jednalo o rozhodnutí srozumitelné a opřené o dostatek důvodů. V čem lze
spatřovat tyto jednotlivé atributy testu přezkoumatelnosti, však soudní řád správní
nestanoví, a proto je třeba vycházet především z toho, co vytvořila dosavadní judikatura
správních soudů, ke které zdejší soud při svém posouzení namítané nepřezkoumatelnosti
také přihlíží.
Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, publikovaného pod č. 133/2004 Sb. NSS, „nepřezkoumatelnost
pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích
odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své
rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody
o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.“
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaného pod č. 689/2005 Sb. NSS, vyplývá, že „není-li
z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky účastníka považuje za liché, mylné nebo
vyvrácené, nutno pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. zejména tehdy, jde-li o právní argumentaci, na níž je postaven základ
žaloby. Soud, který se vypořádává s takovou argumentací, ji nemůže jen pro nesprávnost odmítnout,
ale musí také uvést, v čem konkrétně její nesprávnost spočívá.“
V této souvislosti Nejvyšší správní soud vychází rovněž z ustálené judikatury
Ústavního soud k otázce přezkoumatelnosti a přesvědčivosti rozhodnutí obecných soudů,
podle které „z hlediska stanoveného postupu (čl. 36 odst. 1 Listiny) je požadavek řádného
a vyčerpávajícího zdůvodnění rozhodnutí orgánů veřejné moci jednou ze základních podmínek ústavně
souladného rozhodnutí“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. III. ÚS 103/99,
publikovaný jako N 17/17 SbNU 121; či nález téhož soudu ze dne 28. 8. 2001,
sp. zn. I. ÚS 60/01, publikovaný jako N 127/23 SbNU 227). Předmětný soud rovněž
opakovaně judikoval, že absence řádného odůvodnění v napadeném rozhodnutí může
vést k jeho zrušení Ústavním soudem, neboť nepřezkoumatelné rozhodnutí nedává
dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces (srov. například nález Ústavního soudu
ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, publikovaný jako N 85/8 SbNU 287; či nález
téhož soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný jako N 155/35
SbNU 147). To platí zejména tehdy, když se nedostatky odůvodnění týkají možného
porušení základního práva nebo ústavního principu (srov. nález Ústavního soudu ze dne
21. 10. 2004, sp. zn. II. ÚS 686/02, publikovaný jako N 155/35 SbNU 147).
Na druhou stranu povinnost soudu řádně odůvodnit rozhodnutí nelze chápat tak,
že musí být na každý argument strany podrobně reagováno (srovnej rozsudek
Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van de Hurk vs. Nizozemí ze dne 19. 4. 1994,
§61; či rozsudek téhož soudu ve věci Ruiz Torija vs. Španělsko ze dne 9. 12. 1994, §29,
oba dostupné na www.echr.coe.int/echr).
S ohledem na výše předestřené Nejvyšší správní soud konstatuje, že je zřejmé,
že kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu takovou nepřezkoumatelností
netrpí, neboť rozsudek krajského soudu je řádně a vyčerpávajícím způsobem odůvodněn.
Zároveň zdejší soud při svém přezkumu napadeného rozsudku zjistil, že se krajský soud
řádným a srozumitelným odůvodněním vypořádal se všemi žalobními námitkami
stěžovatele. Ve světle těchto zjištění tedy Nejvyšší správní soud podotýká, že i stížní
důvod kasační stížnosti stěžovatele podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. považuje
za bezpředmětný.
Stěžovatel v rámci kasační stížnosti podal také návrh, aby kasační stížnosti byl
přiznán odkladný účinek. Nejvyšší správní soud o tomto návrhu nerozhodl, neboť má
za to, že rozhodnutím ve věci odpadl pro vydání předmětného usnesení důvod.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu důvodné. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým
Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační
stížnost byla v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který
měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně
vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení
úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Správnímu orgánu podle
obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu