ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.27.2008:58
sp. zn. 9 As 27/2008 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci
žalobce: V. M., zastoupeného JUDr. Vlastislavem Peřinou, advokátem se sídlem
Resselovo nám. 135, Chrudim, proti žalovanému: Krajský úřad Pardubického kraje, se
sídlem Komenského nám. 125, Pardubice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3.
2007, sp. zn. SpKrÚ 11063/2007 OOP OVV, č. j. KrÚ 11134/2007, o přestupcích proti
občanskému soužití a proti majetku, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 4. 10. 2007,
č. j. 53 Ca 1/2007 – 37,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích (dále jen „krajský
soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu
Pardubického kraje (dále jen „žalovaný“) ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. SpKrÚ 11063/2007
OOP PVV, č. j. KrÚ 11134/2007. Tímto rozhodnutím žalovaný k odvolání stěžovatele
změnil rozhodnutí obce Seč, komise k projednávání přestupků (dále jen „obec“), ze dne
5. 12. 2006, č. j. OÚ/2006/24-přest., jímž byl stěžovatel uznán vinným z přestupku proti
občanskému soužití podle §49 odst. 1 písm. c) a z přestupku proti majetku dle §50
odst. 1 písm. a) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o přestupcích“). Zmíněných přestupků se stěžovatel podle obce dopustil tím,
že dne 31. 7. 2006 asi ve 21:30 hodin v místě autokempu ATC pláž Seč fyzicky napadl
a do obličeje udeřil R. K. Poté, kdy se jmenovaného slovně zastal P. H. (dále též jen
„poškozený“), fyzickým úderem do hlavy a po následném pádu na zem kopnutím do
obličejové části napadl i jeho. Stěžovatel v útoku pokračoval tak, že slunečníkem
vyjmutým od stolu udeřil do předního skla osobního automobilu ve vlastnictví P. H.,
čímž způsobil škodu ve výši 1670 Kč. Za uvedené přestupky obec stěžovateli uložila
pokutu ve výši 6000 Kč, povinnost nahradit P. H. škodu ve výši 1670 Kč a uhradit
náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1000 Kč, to vše do 15 dnů od právní
moci rozhodnutí. Žalovaný změnil rozhodnutí obce ve výrokové části v údaji data
narození P. H. a dále v popisu způsobu napadení tohoto poškozeného, který sám uvedl,
že byl stěžovatelem kopnut do hlavy, nikoli přímo do obličejové části.
Stěžovatel označil jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Dle jeho názoru je rozsudek krajského soudu
nepřezkoumatelný, neboť soud se vypořádal s jeho námitkou, že skutkový stav zjištěný
v přestupkovém řízení nemá oporu v provedeném dokazování, jen čtyřmi větami.
K výpovědím účastníků stěžovatel uvádí, že děj jednání popisuje pouze on a poškozený.
On sám p opírá, že by se zmíněného jednání dopustil. Další svědci mají vědomost
o incidentu jen zprostředkovaně od poškozeného. Za dané situace dle stěžovatele
neexistují důkazy, které by svědčily o jeho vině ze spáchání přestupku. Stěžovatel dále trvá
na námitkách, které vznášel k procesnímu postupu správních orgánů, zejména
na porušení zásady přímosti projednání přestupku, nepřípustnosti použití záznamů
pořízených dle zákona o policii a na odlišném postavení poškozeného jako účastníka
řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti stručně konstatuje, že setrvává na svém
právním názoru uvedeném v přezkoumávaném správním rozhodnutí. Zcela odkazuje
na původní vyjádření k žalobě, neboť kasační stížnost neobsahuje nové podstatné
námitky, ke kterým by se již nevyjádřil. V plném rozsahu se také ztotožňuje s věcnými
závěry citovanými v rozsudku krajského soudu. Z těchto důvodů žalovaný navrhuje,
aby byla kasační stížnost stěžovatele podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodná
zamítnuta.
Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující skutečnosti
rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti:
Podle zjištění obce poškozený dne 31. 7. 2006 přijel se svou přítelkyní
do Autokempu Seč. Zde se ve večerních hodinách setkal se svým známým R. K. Na
místo o chvíli později dorazil i stěžovatel, který fyzicky napadl R. K. a poté, kdy se jej
poškozený slovně zastal, napadl i jeho a způsobil mu též škodu na jeho automobilu. V
bližších detailech Nejvyšší správní soud odkazuje na podrobná rozhodnutí správních
orgánů a krajského soudu. Rozhodnutím obce ze dne 5. 12. 2006 byl stěžovatel uznán
vinným ze spáchání výše popsaných přestupků. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal
odvolání, o němž rozhodoval žalovaný. Ten prvostupňové rozhodnutí změnil, avšak
pouze v údaji o poškozeném a v popisu skutku, výroky o vině a uložené sankci zůstaly
zcela nezměněny.
Stěžovatel napadl rozhodnutí žalovaného žalobou ve správním soudnictví.
Procesní námitky stěžovatele krajský soud zamítl, pouze vytkl správnímu orgánu
I. stupně, že poškozený byl nesprávně poučen před svou výpovědí. V tomto pochybení
nicméně soud neshledal vadu mající vliv na zákonnost. K samotnému skutku krajský soud
uvedl, že provedené důkazy na sebe logicky navazují a prokazují vinu stěžovatele. Žalobu
proto jako nedůvodnou zamítl.
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel opírá kasační
stížnost o důvody vymezené v ustanovení §103 odst. 1 písm. b) a d) s. ř. s., tj. namítá
vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném
rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, a poukazuje na porušení zákona
v ustanoveních o řízení před správním orgánem, které mělo vliv na zákonnost [§103
odst. 1 písm. b) s. ř. s.], a rozsudek krajského soudu dle jeho názoru též trpí vadou
nepřezkoumatelnosti spočívající v nedostatku jeho důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3
s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že není důvodná.
Podle §49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten,
kdo úmyslně naruší občanské soužití vyhrožováním újmou na zdraví, drobným ublížením na zdraví,
nepravdivým obviněním z přestupku, schválnostmi nebo jiným hrubým jednáním.
Podle §50 odst. 1 písm. a) zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten,
kdo úmyslně způsobí škodu na cizím majetku krádeží, zpronevěrou, podvodem nebo zničením
či poškozením věci z takového majetku, nebo se o takové jednání pokusí .
Stěžovatel v úvodu kasační stížnosti namítá, že rozsudek krajského soudu
je nepřezkoumatelný. Z obsahu jeho námitky lze dovodit, že nepřezkoumatelnost
shledává v nedostatku důvodů rozhodnutí. Je pravdou, že odůvodnění soudu
má obsahovat jak premisy, z nichž soud vychází, tak i závěr, k němuž dospěl, zde tedy
shrnutí svědeckých výpovědí a z nich vyplývající vyústění. V projednávané věci je třeba
přihlédnout ke skutečnosti, že napadená část odůvodnění (k námitce, že skutkový stav
zjištěný v přestupkovém řízení nemá oporu v provedeném dokazování) se netýká
posouzení různých právních otázek, jak tomu může být v jiných případech. Zde
se jednalo výhradně o skutkový závěr ohledně jednání stěžovatele. Ve správním spisu jsou
přitom všechny výpovědi přesně zaznamenány a jejich podstatný obsah je reprodukován
i v žalobou napadeném rozhodnutí žalovaného. Stěžovatel byl s těmito výpověďmi dobře
obeznámen, o čemž svědčí i skutečnost, že jejich význam následně v kasační stížnosti
zpochybňuje. Nepřezkoumatelné lze zjednodušeně označit pouze takové rozhodnutí,
z něhož vůbec nelze seznat, jakým způsobem bylo rozhodnuto a na základě jakých
skutečností. Za daných okolností tak lze uzavřít, že rozsudek krajského soudu mohl být
v této části podrobněji odůvodněn, avšak jeho stručnost nezpůsobuje
nepřezkoumatelnost rozhodnutí.
V druhé části kasační stížnosti stěžovatel tvrdí, že zde nejsou takové důkazy,
které by svědčily o jeho vině. Podle výpovědí všech účastníků děj popisují pouze
poškozený a stěžovatel. Poškozený uvádí, kdo a jakým způsobem jej napadl, stěžovatel
popírá, že by se tohoto jednání dopustil. Další osoby mají vědomost o incidentu jen
zprostředkovaně od poškozeného. Podle právního názoru krajského soudu provedené
důkazy logicky navazují a prokazují vinu stěžovatele. Stěžovateli lze přisvědčit v tom,
že jediný přímý důkaz prokazující jeho vinu je výpověď poškozeného. Výpovědi ostatních
svědků R. K., A. P. a I. Č. však není možno bez dalšího zcela vyloučit s odkazem na
nepřímé svědectví. Ačkoli jmenovaní svědci nevnímali jednání stěžovatele, v němž byly
zjištěny přestupky proti občanskému soužití a proti majetku, bezprostředně vlastními
smysly, o jednání stěžovatele se následně dozvěděli nebo se obeznámili s následky tohoto
jednání. Není tak možno hovořit o tom, že jediným důkazem je výpověď poškozeného a
výpovědi svědků důkazy nejsou, nýbrž platí, že výpověď poškozeného je přímým
důkazem a výpovědi dalších svědků jsou důkazy nepřímými. Svědecké výpovědi v této
věci tak nemají takovou důkazní váhu jako důkazy přímé, důkazy to však bezesporu jsou.
Ani skutečnosti, že dva svědci jsou osobami, se kterými se poškozený znal, a jeden z nich
byl navíc ve stavu opilosti, jejich svědectví bez dalšího nečiní nepoužitelným. Ve správním
řízení tyto skutečnosti nebyly zamlčeny, správní orgány se s nimi vypořádaly. Nejvyšší
správní soud se ztotožňuje s hodnocením krajského soudu, který k námitkám
zpochybňujícím věrohodnost svědeckých výpovědí uvedl, že všechny tyto výpovědi, byť
nepřímých svědků, se shodují a potvrzují beze zbytku tvrzení poškozeného.
Stěžovatel se po celou dobu vedení správního řízení i v řízeních soudních
soustředil na vyvrácení výpovědi poškozeného, a to poukazy na jeho nevěrohodnost,
případně na nevěrohodnost výpovědí ostatních svědků. Sám se však omezil pouze
na konstatování, že v době spáchání přestupku na dotyčném místě nebyl a nic nespáchal.
Neposkytl však správním orgánům tvrzení, kde se v inkriminovanou dobu nacházel,
co dělal, nenavrhl žádné důkazní prostředky k podložení svých tvrzení. Je samozřejmě
nutno ctít práva obviněného, a to právo zvolit si způsob své obrany, rovněž tak i právo
nevypovídat. Stěžovateli tak není možno přičítat k tíži, že sám aktivně nevypovídal
ke svému jednání a omezil se na pasivní konstatování, že poškozeného nezná a není
pravdou, že by slunečníkem udeřil do předního skla j eho osobního automobilu. Pokud
však neposkytl správním orgánům jiné skutečnosti, svědčící v jeho prospěch, je nyní
povinen nést následky toho, že se mu nepovedlo narušit souslednou logiku výpovědí
poškozeného a dalších svědků.
Stěžovatel nesprávně dovozoval, že na základě výpovědí nepřímých svědků
nemůže být uznán vinným ze spáchání přestupku. V řízení o přestupku se v souladu
s §51 zákona o přestupcích použijí pro dokazování příslušná ustanovení zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“). Dle §51
odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazů užít všech důkazních prostředků,
které jsou vhodné ke zjištění stavu věci a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu
s právními předpisy. Pokud o průběhu incidentu nemohl kromě stěžovatele
a poškozeného vypovídat žádný očitý svědek (stěžovatel žádný takový důkazní návrh
nevznesl), pak je zcela v souladu se zákonem, pokud správní orgány zjišťovaly skutečný
stav věci dalšími prostředky, tj. například výpověďmi osob, které nebyly přímými svědky
střetu, avšak byly na místě bezprostředně poté a mohly vypovídat o průběhu souvisejících
skutečností. Správní orgány i krajský soud provedené důkazy též správně vyhodnotily,
neboť připustily, že se jedná o nepřímá svědectví, dovodily však jejich celkovou
přesvědčivost z jednoty a logiky zjištěných skutečností. Nejvyšší správní soud
z uvedených důvodů předmětnou námitku stěžovatele neshledal důvodnou.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel uvádí, že nadále trvá na námitkách,
které vznášel k procesnímu postupu správního orgánu. Konkrétně jde o porušení zásady
přímosti projednání přestupku (záměnu členů komise), nepřípustnost použití záznamů
pořízených v režimu zákona o policii a o odlišné postavení poškozeného jako účastníka
řízení. Krajský soud k těmto námitkám uvedl, že v označených aspektech správního řízení
došlo k pochybení, nicméně tyto skutečnosti neměly vliv na zákonnost. Své úvahy
podrobně a srozumitelně odůvodnil. Stěžovatel v kasační stížnosti s důvody rozhodnutí
krajského soudu nijak nepolemizuje, nenapadá argumentaci obsaženou v rozsudku, pouze
konstatuje, že na svých námitkách trvá. Nejvyšší správní soud tak správnost právního
posouzení krajského soudu posoudil jen v obecné rovině.
V otázce záměny členů komise se lze ztotožnit s právním názorem vysloveným
v rozsudku krajského soudu. Přestupkový zákon ani správní řád nestanoví výslovně
neměnnost členů kolegiálního orgánu, který ve věci rozhoduje. Nelze tak hovořit
o nezákonnosti ve správním řízení. K nepřípustnosti použití důkazních prostředků
obstaraných Policií ČR v rámci šetření před postoupením věci orgánům obce se krajský
soud vyjádřil tak, že odkaz na podání vysvětlení je přípustný, pokud jej poškozený učinil
při své výpovědi, a to tím spíše, že následně i v řízení před obcí věcně shodně vypověděl.
Na druhé straně krajský soud konstatoval nepřípustnost použití fotodokumentace
pořízené Policií ČR, neboť důkaz těmito materiály nebyl proveden v řízení před orgány
obce, ani před žalovaným. Přesto soud dospěl k závěru, že v celkovém kontextu tato
okolnost nemá vliv na výrok o vině a trestu vyslovený v rozhodnutí obce, jelikož vina
stěžovatele byla prokázána jinými prostředky. Tyto závěry jsou v souladu s ustanoveními
o dokazování ve správním řízení. K námitce týkající se postavení poškozeného krajský
soud rozlišil jeho postavení v řízení jako účastníka řízení a jako svědka. Na základě této
úvahy pak označil další pochybení správního orgánu I. stupně spočívající v nesprávném
poučení poškozeného (byl poučen jako účastník, nikoli jako sv ědek). Z uvedené výtky
však krajský soud nevyvodil důvod nezákonnosti rozhodnutí žalovaného a obce. Nejvyšší
správní soud se s jeho posouzením ztotožňuje, toto pochybení zakládá vadu řízení před
správním orgánem, nikoli však takovou, že to mohlo ovlivnit zákonnost vydaného
rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.]. Je nutno též konstatovat, že stěžovatel
na nesprávné poučení poškozeného upozornil, avšak nedovozoval z něho žádné další
důsledky.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru,
že stěžovatelem uplatněné kasační námitky nejsou ve vztahu k napadenému rozsudku
krajského soudu důvodnými. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky,
ke kterým Nejvyšší správní soud dle §109 odst. 3 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti,
kasační stížnost byla v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení ve věci úspěch, nemá právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s.). Žalovanému, jak vyplývá z obsahu spisu, náklady v tomto řízení nevznikly.
Proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2009
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu