ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.41.2008:74
sp. zn. 9 As 41/2008 - 74
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce:
Krkonošská slévárna, s. r. o., se sídlem Sylvárovská 2363, Dvůr Králové nad Labem,
proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2005, č. j. 550/590/OVSS-VI/2005/Mor,
ve věci ochrany ovzduší, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu
v Praze ze dne 30. 1. 2008, č. j. 7 Ca 284/2005 - 51,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaný (dále též „stěžovatel“) domáhá zrušení
shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým
tento soud zrušil jeho rozhodnutí ze dne 26. 9. 2005, č. j. 550/590/OVSS-VI/2005/Mor,
a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Shora uvedeným rozhodnutím stěžovatele bylo změněno
rozhodnutí České inspekce životního prostředí, oblastního inspektorátu v Hradci
Králové (dále jen „Česká inspekce životního prostředí“), ze dne 25. 5. 2005,
č. j. 5/00/04298/05/St, kterým byla žalobci (dále též „účastník řízení“) v bodu 1. výroku
podle ust. §40 odst. 2 zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší a o změně některých
dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně ovzduší“) ,
uložena pokuta ve výši 60 000 Kč za porušení povinnosti provozovatele velkého zdroje
znečišťování ovzduší uvedené v ust. §11 odst. 1 písm. c) téhož zákona, tj. za neprovedení
měření emisí znečišťujících látek u pomocných provozů slévárny v Hostinném – velkého
zdroje znečišťování ovzduší: doprava a manipulace se vsázkou nebo produktem (čistírna
odlitků, mlýn, tryskač odlitků a brusky); v bodu 2. výroku podle ust. §40 odst. 3 zákona
o ochraně ovzduší uložena pokuta ve výši 85 000 Kč za porušení povinnosti
provozovatele středního zdroje znečišťování ovzduší uvedené v ust. §11 odst. 1 písm. c)
téhož zákona, tj. za neprovedení měření emisí zněčištujících látek u následujících
tří středních zdrojů znečišťování ovzduší umístěných v provozovně slévárny
v Hostinném: sušárna forem, plynová kotelna, plynová sušárna slévárenského písku;
v bodu 3. výroku podle ust. §40 odst. 7 písm. a) zákona o ochraně ovzduší uložena
pokuta ve výši 350 000 Kč za porušení povinnosti provozovatele velkého zdroje
znečišťování ovzduší uvedené v ust. §11 odst. 1 písm. b) téhož zákona, tj. za překročení
emisních limitů u velkého zdroje znečišťování ovzduší – studenovětrné kupolové pece
(levé) na výrobu šedé litiny, které bylo zjištěno měřením emisí tuhých znečišťujících látek,
oxidu uhelnatého a pachových látek provedeným dne 8. 2. 2005 Českou inspekcí
životního prostředí. Rozhodnutím stěžovatele bylo výše citované rozhodnutí České
inspekce životního prostředí změněno tak, že pokuta stanovená v bodě 2. výroku ve výši
85 000 Kč se ruší, celková výše pokuty tak byla snížena na 410 000 Kč, v ostatním zůstalo
odvoláním napadené rozhodnutí nezměněno.
Jako právní důvod kasační stížnosti stěžovatel uvedl důvod uvedený v ust. §103
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Podle stěžovatele má v dané věci skutečně zásadní význam
rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kraje (dále jen „krajský úřad“) ze dne
30. 7. 2004, č. j. 17206/ZP/2004-Nt-1, kterým byly podle ust. §9 odst. 4 zákona
o ochraně ovzduší vymezeny znečišťující a pachové látky k plnění obecných limitů.
Současně však stěžovatel zdůrazňuje, že plnění obecných limitů znečišťujících látek
vymezených podle zmíněného ustanovení zákona o ochraně ovzduší se vyžadovalo
nabytím právní moci rozhodnutí o vymezení těchto látek, pokud nebylo uvedeno jinak,
jako například u oxidu uhelnatého, u kterého bylo plnění posunuto k 1. 1. 2005.
To ovšem neznamená, že by vymezení znečišťujících nebo pachových látek stanovovalo
nebo měnilo výši těchto limitů, jejichž hodnota byla stabilně dána přílohou č. 1 vyhlášky
Ministerstva životního prostředí č. 356/2002 Sb., kterou se stanoví seznam znečišťujících
látek, obecné emisní limity, způsob předávání zpráv a informací, zjišťování množství
vypouštěných znečišťujících látek, tmavosti kouře, přípustné míry obtěžování zápachem
a intenzity pachů, podmínky autorizace osob, požadavky na vedení provozní evidence
zdrojů znečišťování ovzduší a podmínky jejich uplatňování, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „vyhláška č. 356/2002 Sb.“). Účastníkovi řízení (jako provozovateli) tak byly
vymezeny druhy látek, oxid uhelnatý a pachové látky, u kterých byl povinen dodržovat
obecné emisní limity, jejichž výše je konstantě upravena tímto prováděcím předpisem
až do té doby, kdy je právní předpis podroben změně. Uvedené konkrétní hodnoty
emisních limitů 800 mg/m
3
pro oxid uhelnatý a 50 ouE . m
-3
pro pachové látky nemohly
být proto orgánem ochrany ovzduší stanoveny, neboť platily s odkazem na obecně
závaznou vyhlášku a pravomocné rozhodnutí o povinnosti tyto hodnoty plnit. Z důvodů
uvedených výše proto stěžovatel považuje názor městského soudu, že vázal výši emisního
limitu na skutečnost objektivně neexistující, za chybný, neboť krajský úřad ani stěžovatel
hodnotu limitů nemohly stanovovat a nezabývaly se jejich hodnotami. Stěžovatel dále
připomíná, že uvedením data 11. 7. 2006, které bylo podle tehdy platného ust. §15 odst. 1
vyhlášky č. 356/2002 Sb. posledním termínem pro provedení autorizovaného měření
pachových látek u všech zdrojů povinných tyto látky zjišťovat, orgán ochrany ovzduší
provozovatele pouze upozornil na povinnost měření emisí podle prováděcího předpisu,
přičemž povinnost plnění obecného emisního limitu pachových látek nastala bezesporu
doručením rozhodnutí Ministerstva životního prostředí (dále též „odvolací správní
orgán“) ze dne 25. 10. 2004, č. j. 550/869/OVSS-VI/2004/Mor, o odvolání účastníka
řízení proti již zmíněnému rozhodnutí krajského úřadu ze dne 30. 7. 2004,
č. j. 17206/ZP/2004-Nt-1. Protože se v době probíhajícího odvolacího řízení očekávala
změna hodnoty obecného emisního limitu pro pachové látky ve vyhlášce č. 356/2002 Sb.,
bylo rozhodnutí krajského úřadu upraveno ve směru respektujícím případnou legislativní
změnu výše emisního limitu při pozdějším autorizovaném měření s tím, že obecný emisní
limit pachových látek pro účely měření se stanoví ve výši platné k termínu danému
prováděcím předpisem, tedy ke dni 11. 7. 2006. Tato okolnost byla podrobně
odůvodněna ve třetím odstavci na straně 2 rozhodnutí odvolacího správního orgánu,
kde bylo mimo jiné jasně uvedeno, že je provozovatel povinen plnit daný emisní limit
pro pachové látky s termínem provedení autorizovaného měření do 11. 7. 2006
a vztahovala se pouze k termínu a způsobu provedení autorizovaného měření. Stěžovatel
je přesvědčen, že městský soud věc nesprávně posoudil, neboť ztotožnil termín plnění
emisního limitu s nejzazším termínem provedení autorizovaného měření pachových látek.
Dospěl tak k závěru, že odvolací správní orgán vázal výši emisního limitu na skutečnost
objektivně neexistující, která měla nastat v budoucnosti, a limit pro pachové látky
tak stanoven nebyl a nebylo tudíž za co pokutu uložit. Ve skutečnosti však emisní limit
pro pachové látky, jehož výši správní orgán nemůže o své vůli měnit, začal platit ihned
po nabytí právní moci příslušného rozhodnutí odvolacího správního orgánu, kterým
změnil rozhodnutí krajského úřadu. Tato změna se týkala části výroku rozhodnutí
krajského úřadu upozorňující provozovatele na povinnost uvedenou pod ust. §15 odst. 1
vyhlášky č. 356/2002 Sb. a byla sama o sobě změnou vztahující se opět pouze
k autorizovanému měření, nikoli ke stanovení emisních limitů. Dalším nepochopením
věci je podle stěžovatele názor městského soudu, že pokud měl být limit plněn k určitému
termínu plnění, který ohledně pachových látek byl stanoven do 11. 7. 2006, nemohl
správní orgán při ukládání pokuty vycházet z údajů zjištěných při kontrole provedené dne
8. 2. 2005. Opět je nutno poznamenat, že datum 11. 7. 2006 bylo termínem pro provedení
autorizovaného měření emisí a nikoli pro plnění emisních limitů. Stěžovatel dále
poukazuje na skutečnost, že v legislativě ochrany ovzduší podle zákona o ochraně ovzduší
a jeho prováděcích předpisů je běžná praxe, kdy emisní limit nabývající platnosti nabytím
účinnosti příslušného právního předpisu je povinně ověřován někdy až i s několikaletým
odstupem. To ovšem neznamená, že do té doby je povinný od jeho plnění osvobozen,
zejména v takových případech, kdy je zdroj kontrolován Českou inspekcí životního
prostředí namátkově, mimo prostor pro pravidelné autorizované měření emisí s frekvencí
danou kategorií zdroje znečišťování ovzduší, jak tomu bylo i v případě účastníka řízení.
Proto stěžovatel navrhl zrušení rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu
zpět k dalšímu řízení.
Účastník řízení se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského
soudu z důvodů v této stížnosti uplatněných a dospěl k závěru, že kasační stížnost není
důvodná.
Podle ust. §9 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší p okud pro danou znečišťující
látku nebo skupinu látek není stanoven u stacionárního zdroje specifický emisní limit,
je provozovatel povinen plnit obecný emisní limit. Krajský úřad na žádost provozovatele,
z vlastního podnětu nebo na návrh inspekce vymezí rozhodnutím znečišťující látky
nebo jejich stanovené skupiny k plnění obecných emisních limitů.
Podle ust. §11 odst. 1 písm. b) citovaného zákona jsou provozovatelé zvláště
velkých, velkých a středních stacionárních zdrojů povinni dodržovat emisní limity včetně
stanovených lhůt k jejich plnění, emisní stropy, přípustnou tmavost kouře, pachové číslo
a neobtěžovat zápachem nad přípustnou míru obydlené oblasti.
Podle ust. §40 odst. 7 písm. a) citovaného zákona pokutu od 10 000
do 10 000 000 Kč uloží inspekce provozovateli zvláště velkého, velkého nebo středního
stacionárního zdroje, který porušil alespoň jednu z povinností stanovených v §11 odst. 1
písm. a), b), f), h), o), p), nebo r ).
Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že stěžejní otázkou v projednávané věci
je to, jak ostatně dovodil městský soud i sám stěžovatel v podané kasační stížnosti, zda-li
a v jakém rozsahu byl účastník řízení jako provozovatel stacionárního zdroje znečišťování
povinen dodržovat emisní limity pro znečišťující látky, konkrétně pro oxid uhelnatý
a pachové látky. Podle Nejvyššího správního soudu je pro zodpovězení této otázky
rozhodující posouzení charakteru rozhodnutí Krajského úřadu Královéhradeckého kr aje
ze dne 30. 7. 2004, č. j. 17206/ZP/2004-Nt-1, kterým byly podle ust. §9 odst. 4 zákona
o ochraně ovzduší vymezeny znečišťující látky (oxid uhelnatý a pachové látky) k plnění
obecných limitů, a zejména pak rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne
25. 10. 2004, č. j. 550/869/OVSS-VI/2004/Mor, jímž bylo rozhodnuto o odvolání
účastníka řízení proti výše citovanému rozhodnutí krajského úřadu.
V souladu s ust. §48 odst. 1 písm. m) zákona o ochraně ovzduší krajský úřad
stanovuje pro zvláště velké, velké a střední stacionární zdroje znečišťující látky nebo jejich
stanovené skupiny, pro které budou uplatněny obecné emisní limity podle ust. §9 odst. 4.
Podle tohoto ustanovení zákona o ochraně ovzduší je provozovatel povinen plnit obecný
emisní limit, pokud pro danou znečišťující látku nebo skupinu látek není stanoven
u stacionárního zdroje specifický emisní limit. Krajský úřad na žádost provozovatele,
z vlastního podnětu nebo na návrh inspekce vymezí rozhodnutím znečišťující látky nebo
jejich stanovené skupiny k plnění obecných emisních limitů (ust. §9 odst. 4 citovaného
zákona).
Z výše uvedeného je patrno, že rozhodnutím příslušného krajského úřadu podle
ust. §9 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší se provozovateli stanovuje povinnost plnit
emisní limity dalších znečišťujících látek, tedy kromě těch, jejichž limity je povinen plnit
přímo ze zákona (ex lege), přičemž výše emisních limitů těchto dalších znečišťujících látek
nemůže být rozhodnutím krajského úřadu stanovena na základě jeho volné úvahy,
ale je rovna výši obecných emisních limitů určených platnými prováděcími právními
předpisy. Vzhledem ke skutečnosti, že rozhodnutím krajského úřadu podle výše
citovaného ustanovení zákona o ochraně ovzduší se provozovateli nově stanoví
povinnost plnit emisní limity znečišťujících látek, k jejichž plnění nebyl do té doby
povinen, je třeba tomuto rozhodnutí přiznat charakter konstitutivního rozhodnutí, jímž
se provozovateli nově stanovují práva a zejména pak povinnosti . Jedná se tedy o takové
rozhodnutí správního orgánu, jehož výrok je konstitutivní a měl by proto být formulován
tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak příslušný správní orgán, v daném případě
krajský úřad, rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným
a vyhovuje ústavněprávnímu požadavku právní jistoty. Ostatně důležitosti požadavků
kladených na výrok rozhodnutí správního orgánu přisvědčil i Vrchní soud v Praze
v rozsudku ze dne 25. 5. 1998, sp. zn. 6 A 168/95, publikovaném pod č. 626/2000 SJS,
když zdůraznil, že „pouze výrok rozhodnutí je schopen právní moci, tzn. představuje onu kvintesenci
správního aktu, která je způsobilá zasáhnout práva a povinnosti účastníků. Proto také jen z výroku
rozhodnutí lze zjistit, zda tu není překážka věci již rozhodnuté; jen výrok rozhodnutí ( a nikoli jeho
důvody) mohou být vynuceny správní exekucí, jen porovnáním výroků rozhodnutí správních orgánů prvého
a druhého stupně dozorčí orgány nebo soud posuzují, zda oba výroky jsou konformátní a zda tedy vyšší
správní stolice nerozhodovala o jiné věci atd.“
Výše předestřené požadavky je pak nezbytné vztáhnout rovněž na výrok
odvolacího správního orgánu, neboť tento tvoří s výrokem prvostupňového správního
orgánu jeden celek. Přezkoumatelností, resp. nepřezkoumatelností rozhodnutí odvolacího
správního orgánu se zabýval rovněž Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne
24. 1. 2007, č. j. 3 As 60/2006 - 46, publikovaném pod č. 1109/2007 Sb. NSS. Zdejší
soud v něm dospěl k závěru, že „podle požadavků kladených §59 odst. 2 správního řádu (zákona
č. 71/1967 Sb.) na výrokovou část rozhodnutí odvolacích správních orgánů je rozhodnutí ve druhém
stupni nepřezkoumatelné, pokud v něm není výslovně vyjádřeno nebo alespoň způsobem nevzbuzujícím
pochybnosti vysloveno, jakým způsobem odvolací správní orgán naložil s přezkoumávaným rozhodnutím
jako celkem a jeho případnými jednotlivými výroky.“
Nejvyšší správní soud proto na pozadí shora předestřených požadavků kladených
na výrok rozhodnutí správního orgánu přistoupil v nyní projednávané věci k posouzení
rozhodnutí krajského úřadu ze dne 30. 7. 2004, č. j. 17206/ZP/2004-Nt-1, a zejména
pak rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze dne 25. 10. 2004, č. j. 550/869/OVSS-
VI/2004/Mor.
Rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje ze dne 30. 7. 2004,
č. j. 17206/ZP/2004-Nt-1, byly podle ust. §9 odst. 4 zákona o ochraně ovzduší a ust. §5
odst. 1 písm. a) nařízení vlády č. 353/2002 Sb., kterým se stanoví emisní limity a další
podmínky provozování ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší, ve znění
pozdějších předpisů, účastníkovi řízení vymezeny znečišťující látky, oxid uhelnatý
a pachové látky, k plnění obecných limitů, s tím, že bylo stanoveno, že autorizované
měření emisí pachových látek provozovatel provede nejpozději v termínu do 11. 7. 2006
a splnění stanoveného obecného limitu pro oxid uhelnatý provozovatel zajistí nejpozději
v termínu do 1. 1. 2005. Předmětné rozhodnutí krajského úřadu bylo vydáno na návrh
České inspekce životního prostředí, ředitelství Praha, ze dne 14. 6. 2004,
č. j. 90/6698/04/Bo, na vymezení dalších znečišťujících látek (oxid uhelnatý a pachové
látky) a provedení hodnocení míry obtěžování zápachem pro velký stacionární zdroj
znečišťování ovzduší, kterým je slévárna šedé litiny, jejímž provozovatelem je účastník
řízení. Tento návrh byl Českou inspekcí životního prostředí podán na základě opakované
stížnosti obyvatel města Hostinné na neúnosné znečišťování ovzduší účastníkem řízení,
a to kuplovnami sloužícími k výrobě šedé litiny, neboť i přesto, že účastník řízení plnil
jediný závazný emisní limit a plnil i ostatní závazné podmínky ochrany ovzduší,
bylo podle stížnosti obyvatel města Hostinné uvedeným provozem neustále negativně
ovlivňováno ovzduší ve městě.
Rozhodnutí krajského úřadu napadl účastník řízení odvoláním ze dne 24. 8. 2004,
které bylo rozhodnutím Ministerstva životního prostředí ze dne 25. 10. 2004,
č. j. 550/869/OVSS-VI/2004/Mor, zamítnuto a napadené rozhodnutí krajského úřadu
změněno s tím, že „obecný emisní limit pro pachové látky se stanoví ve výši platné k určenému termínu
plnění“; v ostatním zůstalo napadené rozhodnutí nezměněno. Tuto změnu odůvodnil
odvolací správní orgán na straně 2 svého rozhodnutí následovně: „Dne 30. 7. 2004 krajský
úřad vydal rozhodnutí č. j. 17206/ZP/2004-Nt-1, kterým jako příslušný orgán ochrany ovzduší podle
ustanovení §48 odst. 1 písm. m) zákona č. 86/2002 Sb., o ochraně ovzduší v platném znění, vymezil
pro velký stacionární zdroj – kuplovny (dvě studenovětrné kupolové pece) v provozovně Slévárna Hostinné
znečištující látky k plnění obecných emisních limitů podle ust. §9 odst. 4 téhož zákona a §5 odst. 1
písm. a) nařízení vlády č. 353/2002 Sb., kterým se stanoví emisní limity a další podmínky provozování
ostatních stacionárních zdrojů znečišťování ovzduší. V souladu s těmito předpisy je tak povinen plnit
limit oxidu uhelnatého 800 mg.m
-3
pro hmotnostní tok 5 kg. hod
-1
s termínem plnění od 1. 1. 2005
a dále limit pro pachové látky s termínem provedení autorizovaného měření do 11. 7. 2006. Protože
hodnota tohoto limitu bude v dohledné době s největší pravděpodobností změněna novelou vyhlášky
č. 356/2002 Sb., byl v tomto duchu pozměněn výrok napadeného rozhodnutí.“
Po podrobném posouzení výše uvedených správních rozhodnutí ve světle shora
uvedených požadavků kladených na výrok rozhodnutí správního orgánu se Nejvyšší
správní soud ztotožnil se závěrem městského soudu, že v důsledku rozhodnutí
odvolacího správního orgánu (Ministerstva životního prostředí ze dne 25. 10. 2004,
č. j. 550/869/OVSS-VI/2004/Mor) se rozhodnutí krajského úřadu stalo neurčitým,
neboť z něj není seznatelné, k jakému datu je vázáno stanovení obecného emisního
limitu, resp. k jakému znění prováděcích právních předpisů. Vzhledem ke skutečnosti,
že tuto zásadní neurčitost nelze odstranit ani zcela nedostatečným odůvodněním
odvolacího správního orgánu, jež váže stanovení obecného emisního limitu na okolnost
objektivně neexistující, která měla pravděpodobně nastat v budoucnosti, ani jeho vztahem
k rozhodnutí krajského úřadu, konstatuje Nejvyšší správní soud, že v důsledku neurčitého
výroku odvolacího správního orgánu nebyl v případě účastníka řízení přezkoumatelným
způsobem stanoven emisní limit pro pachové látky. V tomto rozsahu tedy skutkový stav,
z něhož bylo ve správním řízení vycházeno při ukládání pokuty , neodpovídá obsahu
správního spisu a závěry městského soudu jsou správné.
Jestliže stěžovatel uvádí, že změna provedená výrokem rozhodnutí odvolacího
správního orgánu se týkala části výroku rozhodnutí krajského úřadu upozorňující
provozovatele na povinnost uvedenou pod ust. §15 odst. 1 vyhlášky č. 356/2002 Sb.
a byla sama o sobě změnou vztahující se opět pouze k autorizovanému měření, je toto
tvrzení liché, neboť z vlastního jazykového vyjádření výroku, jakož i odůvodnění
rozhodnutí odvolacího správního orgánu (viz výše), vyplývá, že tato změna se týkala
toliko části výroku rozhodnutí krajského úřadu týkající se stanovení povinnosti dodržovat
obecný emisní limit pro pachové látky.
Z čeho stěžovatel dovozuje, že plnění obecných emisních limitů znečišťujících
látek vymezených podle zmíněného ustanovení zákona o ochraně ovzduší se vyžadovalo
nabytím právní moci rozhodnutí krajského úřadu o vymezení těchto látek,
resp. doručením rozhodnutí odvolacího správního orgánu, není Nejvyššímu správnímu
soudu známo, neboť rozhodnutí krajského úřadu tuto okolnost nikterak neřešilo. Podle
názoru zdejšího soudu je naopak v souladu s požadavkem právní jistoty, aby rozhodnutí,
jímž byla účastníkovi řízení nově stanovena povinnost dodržovat obecné emisní limity
a mělo tedy povahu konstitutivního rozhodnutí, dostatečně určitým a srozumitelným
způsobem stanovilo, od jakého okamžiku je tento účastník povinen dostát této nově
uložené povinnosti. Jestliže tak rozhodnutí krajského úřadu neučinilo, nelze výrok
rozhodnutí odvolacího správního orgánu, jež se dovolává „určeného termínu plnění“,
jež však tímto rozhodnutím, ani předchozím rozhodnutím prvostupňového správního
orgánu (rozhodnutím krajského úřadu) určen nebyl, považovat za přezkoumatelný
ve smyslu výše uvedené judikatury, neboť vzbuzuje zásadní pochybnosti o způsobu
rozhodnutí odvolacího správního orgánu.
Pokud v této souvislosti stěžovatel namítá, že názor městského soudu, že vázal
výši emisního limitu na skutečnost objektivně neexistující, je chybný, neboť krajský úřad
ani stěžovatel hodnotu emisních limitů nemohly stanovovat a nezabývaly se jejich
hodnotami, svědčí to o nepochopení závěrů městského soudu na straně stěžovatele.
Stěžovatel má pravdu v tom, že ani krajský úřad ani sám stěžovatel nestanovoval
účastníkovi řízení konkrétní hodnoty emisních limitů, neboť tyto byly dány prováděcími
právními předpisy. Tento závěr ale městský soud v kasační stížností napadeném
rozhodnutí ani nerozporoval. Co však stěžovatel opomněl, je skutečnost, že ve vazbě
na výše uvedené, tj. na neurčitost rozhodnutí odvolacího správního orgánu, nebylo
jednoznačně určitě a srozumitelně stanoveno konkrétní znění prováděcích právních
předpisů, a tím ani konkrétní hodnoty obecných emisních limitů, které by bylo možno
z těchto předpisů odvodit.
Další námitka stěžovatele se týká toho, že městský soud podle jeho názoru
nesprávně ztotožnil termín plnění emisního limitu s nejzazším termínem provedení
autorizovaného měření pachových látek. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí následující.
Je pravdou, že městský soud nad rámec výše nastíněné základní argumentace
vztahující se k důvodům neurčitosti výroku rozhodnutí odvolacího správního orgánu,
jež způsobila nezákonnost rozhodnutí stěžovatele, uvedl kusou, jednovětou úvahu,
v níž nesprávně ztotožnil termín plnění pro pachové látky, jenž určen nebyl, s termínem
autorizovaného měření pro pachové látky (termín do 11. 7. 2006) a z tohoto pak chybně
dovodil, že správní orgán nemohl při ukládání pokuty vycházet z údajů zjištěných
při kontrole provedené dne 8. 2. 2005. V tomto ohledu Nejvyšší správní soud přisvědčil
této námitce stěžovatele a nesouhlasí s touto kusou úvahou městského soudu. Zdejší soud
však považuje za nesprávný názor stěžovatele, že městský soud na základě ztotožnění
termínu plnění pro pachové látky s termínem autorizovaného měření pro pachové látky
dovodil, že nebyla určena výše emisního limitu pro pachové látky, neboť skutečnost,
že nebyla jednoznačně stanovena výše obecného emisního limitu pro pachové látky,
byla způsobena neurčitostí výroku rozhodnutí odvolacího správního orgánu,
jak je podrobně rozvedeno výše.
I přes tuto částečnou důvodnost kasační stížnosti je však dle názoru Nejvyššího
správního soudu třeba respektovat ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu,
viz například rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 10. 2005, č. j. 2 Afs 23/2005 - 93,
publikovaný pod č. 781/2006 Sb. NSS, či rozsudek téhož soudu ze dne 19. 1. 2006,
č. j. 2 Afs 100/2005 - 106, www.nssoud.cz, a zohlednit v nich obsažený právní závěr,
že skutečnost, že v řízení o kasační stížnosti obstál jen některý z důvodů, pro které krajský
soud zrušil správní rozhodnutí, nemusí vést nutně ke zrušení rozsudku krajského soudu.
V řízení o kasační stížnosti je totiž předmětem posouzení především zákonnost výroku
rozhodnutí krajského soudu. Za situace, kdy je rozhodnutí krajského (v dané věci
městského) soudu přezkoumatelné, o čemž nemá v daném případě zdejší soud
pochybnost, lze nesprávné dílčí závěry tohoto soudu korigovat právním názorem
vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu, bez toho, aby napadené rozhodnutí
bylo zrušeno. Takto bylo postupováno i v daném případě, neboť není na místě rušit
napadený rozsudek městského soudu, jehož výrok obstál při přezkumu zákonnosti, byť se
opírá o dílčí nesprávné závěry, jejichž korekce byla provedena výše.
Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí soudu přezkoumal v souladu
s ust. §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná, proto ji dle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O věci
přitom rozhodl bez jednání postupem dle ust. §109 odst. 1 s. ř. s., dle kterého o kasační
stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník,
který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatel
v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Účastníku
řízení podle obsahu spisu žádné náklady řízení nevznikly, proto soud rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. března 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu