ECLI:CZ:NSS:2009:9.AS.47.2009:115
sp. zn. 9 As 47/2009 - 115
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: S.
P., M.B.A., Ph.D., zastoupený JUDr. Františkem Vavrochem, advokátem se sídlem
Nám. Přemysla Otakara II. č. 36, České Budějovice, proti žalovanému: Ministerstvo
průmyslu a obchodu, se sídlem Na Františku 32, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 16. 1. 2007, č. j. 14/07/09100 - 1, ve věci žádosti o prodloužení lhůty a žádosti o
prominutí zmeškání úkonu, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Agentura pro podporu
podnikání a investic CzechInvest, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009,
č. j. 8 Ca 96/2007 - 76,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 3. 2009, č. j. 8 Ca 96/2007 - 76,
se z r u š u j e.
II. Žaloba ze dne 19. 3. 2007 se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě.
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení
v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“),
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu
(dále jen „žalovaný“) ze dne 16. 1. 2007, č. j. 14/07/09100 - 1. Žalovaný citovaným
rozhodnutím zamítl odvolání stěžovatele proti usnesení Agentury pro podporu podnikání
a investic CzechInvest (dále jen „CzechInvest“) ze dne 30. 11. 2006,
č. j. 05624/06/D/DRP/SKO, kterým byla zamítnuta žádost o prodloužení lhůty a žádost
o prominutí zmeškání úkonu (dále též „žádost“) v řízení o žádosti odvolatele
na informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“).
Stěžovatel podává kasační stížnost z důvodu nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem, vady řízení před soudem spočívající
v nepředvídatelnosti rozhodnutí a pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek
důvodů a navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu
a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle stěžovatele městský soud nesprávně aplikoval §19 až 24 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
na zjištěný skutkový stav postupu při doručování rozhodnutí CzechInvestu ze dne
30. 11. 2006, č. j. 05624/06/D/DRP/SKO, a tak nesprávně dovodil, že uvedené
rozhodnutí bylo doručeno na základě fikce doručení. V rozsudku městského soudu není
uvedeno, jaké skutečnosti ve vztahu k tomuto doručování soud považoval za zjištěné.
Naopak z důkazů doložených ve spisu (dodejky, doručenky, chybějící doklad o poučení
ve smyslu §23 správního řádu, absentující názor správních orgánů o fikci doručení,
naopak ze spisu je patrné, že za den doručení považovaly den 13. 10. 2006) vyplývá,
že žádné důkazy nenasvědčovaly tomu, že by CzechInvest podle správního řádu
při doručování svého rozhodnutí postupoval. Naopak z dodejky založené ve spise
vyplývá, že adresát nebyl poučen a tudíž mu nebylo doručeno v souladu se správním
řádem. Podle stěžovatele může být fikce doručení použita pouze za předpokladu, že byly
dodrženy všechny zákonné podmínky fikce doručení, konkrétně postup při doručování
podle správního řádu.
Dále stěžovatel namítá, že nebyla vypořádána odvolací námitka, ve které uvedl,
že byl dne 18. 10. 2006 vyzván soudem, aby připravil novou žalobu, kterou také dne
1. 11. 2006 podal. Tuto překážku uvedenou v žádosti o prominutí zmeškání úkonu nevzal
CzechInvest při posuzování žádosti na vědomí. Stěžovatel tvrdí, že žalovaný řádně
nepřezkoumal zákonnost rozhodnutí CzechInvestu a městský soud tak tvrzením,
že žalovaný při rozhodování neporušil zákonem stanovené povinnosti a nevydal
nezákonné rozhodnutí, dospěl k nesprávnému právnímu závěru.
Další námitkou kasační stížnosti je jiná vada v řízení před soudem
(nepředvídatelnost rozhodnutí), kterou stěžovatel shledává ve skutečnosti, že o tom,
že předmětná písemnost mu byla doručena na základě fikce, se dozvěděl poprvé
až při čtení rozsudku městského soudu. Vzhledem k tomu, že správní orgány názor
o fikci doručení nezastávaly a ani městský soud nenaznačoval, že se takovým směrem
bude ubírat, stěžovatel jeho rozhodnutí shledává nepředvídatelným. Stěžovatel má za to,
že mu tato skutečnost znemožnila se k tomuto právnímu názoru vyjádřit a případně
vznést odpovídající tvrzení a návrhy důkazů. Takový postup soudu je v rozporu
se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodnutí a zásadou dvojinstančnosti řízení, čímž
bylo zasaženo do práva na spravedlivý proces. Z výše uvedených důvodů bylo řízení před
městským soudem stiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí.
Jako poslední stížní námitku stěžovatel uvádí nepřezkoumatelnost rozhodnutí
pro nedostatek důvodů, a to na základě toho, že v žalobě uvedl, že druhou překážkou,
která mu bránila učinit zmeškaný úkon, byla příprava na tři soudní jednání nařízená
na 6. 11. 2006. K dané námitce se městský soud vyjádřil toliko tak, že vzhledem
k zastoupení advokátem nebylo zapotřebí osobní přípravy stěžovatele. Podle stěžovatele
se však městský soud vůbec nevyjádřil k námitce, že se osobně připravoval na svoji
výpověď, a proto není rozhodnutí městského soudu odůvodněno a je nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů.
Ze správního a soudního spisu vyplývá, že stěžovatel podal žádost ze dne
26. 7. 2006 o poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím
u CzechInvestu. Informace se dotýkaly projektu společnosti ENKI, o. p. s. CzechInvest
dne 9. 8. 2006 částečně na žádost o informaci odpověděl. Posléze podal stěžovatel
stížnost dne 8. 9. 2006 na postup při vyřizování žádosti o poskytnutí informace, na jejímž
základě dne 15. 9. 2006 CzechInvest vydal rozhodnutí o částečném odepření informací,
č. j. 05624 - 3/06/D/DRP/SKO, které obsahovalo poučení o možnosti podání odvolání
ve lhůtě 15 dnů od doručení tohoto rozhodnutí. Dne 20. 11. 2006 podal stěžovatel žádost
o prodloužení lhůty nebo prominutí zmeškání úkonu ve výše uvedeném řízení o žádosti
o poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Tuto žádost
stěžovatel podal poté, kdy mu vypršela zákonná lhůta k podání odvolání proti rozhodnutí
CzechInvestu ve věci žádosti o poskytnutí informace. Jako své důvody zmeškání lhůty
uvedl přípravu na několikerá soudní řízení. Dne 30. 11. 2006 vydal CzechInvest usnesení,
v němž zamítl jak žádost o prodloužení lhůty, tak žádost o prominutí zmeškání úkonu.
Žádost o prodloužení lhůty CzechInvest zamítl z důvodů zmeškání zákonné lhůty
pro podání odvolání a žádost o prominutí zmeškání úkonu zamítl na základě toho,
že uvedené důvody zmeškání nepovažoval za natolik závažné a způsobené bez zavinění
stěžovatele, aby bylo žádosti vyhověno. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání,
které bylo postoupeno žalovanému. Žalovaný se ztotožnil se závěry CzechInvestu
a odvolání rozhodnutím ze dne 16. 1. 2007, č. j. 14/07/09100 - 1, zamítl. Proti tomuto
rozhodnutí podal stěžovatel žalobu, která byla rovněž zamítnuta.
Nejvyšší správní soud shledal, že stěžovatel uplatňuje důvody kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a podle §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tj. nepřezkoumatelnost rozhodnutí městského soudu pro nedostatek důvodů
a jinou vadu řízení před soudem mající za následek nezákonné rozhodnutí. Rozsahem
a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán.
Dříve než Nejvyšší správní soud přistoupil k přezkoumání napadeného rozhodnutí
s ohledem na kasační důvody stěžovatele, posoudil, zda napadený rozsudek netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti podle §109 odst. 2 a 3 s. ř. s.
Při tomto přezkumu dospěl k závěru, že rozhodnutí městského soudu je zatíženo vadou
způsobující nezákonnost jeho rozhodnutí.
Kasační stížnost je důvodná.
Nejvyšší správní soud nejprve posuzoval, zda je soudní přezkum výše uvedeného
rozhodnutí žalovaného vůbec přípustný. Posouzení uvedené otázky má přitom ve věci
určující význam. Na tomto závěru závisí, zda zdejší soud je oprávněn přistoupit
k meritornímu přezkumu kasačních námitek, či zda bude nucen napadené rozhodnutí
městského soudu z důvodu nesprávného právního závěru zrušit. Nejvyšší správní soud
proto musel uvedenou otázku postavit najisto.
Právo na ochranu před zásahem do subjektivních práv mocenským aktem státu,
tedy aktem vydaným ve veřejnoprávní sféře příslušným orgánem směřujícím vůči jeho
adresátům, je zaručeno již v ústavněprávní rovině. Článek 36 odst. 2 Listiny základních
práv a svobod (dále jen „Listina“) garantuje, že „ten, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen
rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového
rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumání
rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny“. Uvedené ustanovení Listiny tedy
připouští možnost výjimek z obecné přezkumné soudní pravomoci, přičemž se musí
jednat pouze o takové výjimky, které jsou výslovně uvedeny v zákoně (s výjimkou
rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod, u nichž žádná zákonná kompetenční
výluka možná není).
Podle ustanovení §2 s. ř. s. a na něj navazujícího §65 s. ř. s. soudy ve správním
soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivním právům fyzických a právnických
osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek tímto nebo zvláštním
zákonem stanovených a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon.
Oprávněným subjektem k podání žaloby je každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech
zkrácen přímo nebo v důsledku porušení svých práv v předcházejícím řízení úkonem
správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo
povinnosti. Soudní řád správní však v §70 stanoví taxativní výčet tzv. kompetenčních
výluk, v jejichž případě je úkon správního orgánu vyloučen ze soudního přezkumu.
V takových případech je podle §68 písm. e) s. ř. s. žaloba domáhající se přezkumu
takového rozhodnutí nepřípustná a bude odmítnuta podle ustanovení §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Otázkou tedy je, zda rozhodnutí vydané podle §41 správního řádu, ve věci žádosti
o prominutí zmeškání úkonu, je úkonem vyloučeným ze samostatného soudního
přezkumu dle ustanovení §70 s. ř. s., či nikoli.
Nejvyšší správní soud vycházel především z rozsudku rozšířeného senátu ze dne
27. 10. 2009, č. j. 2 Afs 186/2006 - 54, a z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 - 49. Na základě těchto rozhodnutí Nejvyšší správní soud
posoudil právě projednávanou věc a dospěl k závěru, že městský soud pochybil,
rozhodoval-li o žalobě proti rozhodnutí žalovaného, neboť z výše uvedených rozhodnutí
vyplývá, že rozhodnutí žalovaného je vyloučeno ze soudního přezkumu.
V později uvedeném rozsudku Nejvyšší správní soud k povaze předmětného
rozhodnutí uvádí, že r ozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání,
resp. rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu, vydané podle §41 správního řádu,
je rozhodnutím předběžné povahy, které je samostatně vyloučeno ze soudního přezkumu
a může být správním soudem přezkoumáno v rámci řízení o žalobě proti konečnému
rozhodnutí správního orgánu o odvolání. Tento právní názor byl potvrzen i ve výše
citovaném rozsudku rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, ve kterém
se podrobně zabýval rozhodnutími předběžné povahy, přičemž uvedl, že do kategorie
rozhodnutí předběžné povahy vyloučených ze soudního přezkumu dle §70 písm. b)
s. ř. s. patří rovněž „rozhodnutí typově odpovídající rozhodnutí o předběžné otázce - typicky o otázce,
jejíž řešení (spolu)určuje rozhodnutí v jiném řízení – srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 - 49 (rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty) (…)“.
V právě citovaném rozsudku vymezil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
obecný „test rozhodnutí předběžné povahy“, pomocí něhož je možné u libovolného
správního rozhodnutí předvídatelným způsobem určit, zda je rozhodnutím předběžné
povahy, jehož soudní přezkum je na základě §70 písm. b) s. ř. s. vyloučen, či nikoli.
Pro určení testu vycházel především z požadavků na aplikaci výluky, které vyplývají
zejména z judikatury Ústavního soudu, kterými jsou nutnost následného „konečného“
rozhodnutí, soudně přezkoumatelného, které v sobě věcně zahrnuje i rozhodnutí
předběžné, a dále zajištění včasnosti a účinnosti soudní ochrany. Nejvyšší správní soud
v předmětném rozhodnutí dospěl k názoru, že aby rozhodnutí, jejichž účelem je zajištění
výkonu budoucího konečného rozhodnutí ve věci samé nebo mezitímní úprava poměrů
účastníků, mohla být předběžné povahy, na něž dopadá výluka uvedená v §70 písm. b)
s. ř. s., potom musí kumulativně splňovat tři podmínky: časovou, věcnou a osobní.
Nejvyšší správní soud pro řádné odůvodnění výše uvedených závěrů aplikoval obecný test
vymezený v předmětném rozsudku rozšířeného senátu rovněž na danou věc.
Z citovaného rozsudku rozšířeného senátu vyplývá, že časová podmínka se pojí
s předpokladem, že „rozhodnutí předběžné povahy musí předcházet rozhodnutí konečnému, na jehož
vydání má osoba dotčená předběžným rozhodnutím nárok. Toto konečné rozhodnutí musí podléhat
soudnímu přezkumu. Rozhodnutí předběžné povahy může být vydáno v rámci již zahájeného řízení
před správním orgánem, v němž bude následně vydáno rozhodnutí konečné. V tomto případě
je ‚dočasnost‘ předběžného rozhodnutí zajištěna tím, že jednotlivec se může soudně domáhat ochrany před
nečinností správního orgánu. Pokud je rozhodnutí předběžné vydáno mimo takové řízení před správním
orgánem, musí být jeho ‚dočasnost‘ garantována tím, že zákon jednoznačně stanoví lhůtu, v níž musí být
zahájeno řízení a vydáno rozhodnutí konečné. Pokud by takováto lhůta pro zahájení řízení
před správním orgánem a vydání konečného rozhodnutí (ovšem v délce odpovídající požadavku Ústavního
soudu na včasnost soudní ochrany) zákonem stanovena nebyla, nelze takové zajišťovací či mezitímní
rozhodnutí správního orgánu považovat za rozhodnutí předběžné povahy vyloučené ze soudního
přezkumu ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s. Zákon dále musí omezovat účinky rozhodnutí předběžného
pouze na období do vydání rozhodnutí konečného“.
Jak je z právě předestřeného patrno, předběžná povaha rozhodnutí musí být dána
vůči jinému rozhodnutí konečnému, které podléhá soudnímu přezkumu. První podmínku
testu tedy rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu naplňuje, neboť osoba dotčená má
právo na vydání rozhodnutí konečného, jímž je rozhodnutí o odvolání, resp. úkonu, který
dotčená osoba zmeškala, a který je povinna spolu s žádostí o prominutí zmeškání úkonu
podat. Povinnost podání úkonu zmeškaného, v dané věci odvolání, spolu se žádostí
o prominutí zmeškání úkonu, vyplývá z §41 odst. 2 správního řádu. V daném ustanovení
je uvedeno, že „s požádáním je třeba spojit zmeškaný úkon, jinak se jím správní orgán nezabývá“.
To znamená, že správnímu orgánu musí být vždy předložena jak žádost, tak samotný
úkon, který byl zmeškán. O takovém úkonu musí být správní orgán povinen vždy
rozhodnout. V daném případě je to tedy odvolání proti rozhodnutí CzechInvestu,
o kterém je správní orgán povinen vždy rozhodnout, bez ohledu na to, zda žádosti
vyhoví, a tak rozhodne meritorně, či nikoli, a odvolání odmítne. Rozhodnutí o odvolání
je tedy požadovaným rozhodnutím „konečné“ povahy a jako takové podléhá soudnímu
přezkumu. V rámci přezkumu rozhodnutí o odvolání lze namítnout rovněž přezkum
důvodů neprominutí zmeškání úkonu. Na základě toho je tedy zaručen přístup k soudu
a zachování práva na spravedlivý proces. Stejně tak bylo judikováno ve výše uvedeném
rozsudku zdejšího soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 - 49, ve kterém
je uvedeno, že „byť rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu ve své podstatě předurčuje výsledek
konečného rozhodnutí, konečné důsledky představující zásah do právní sféry účastníka správního řízení
ve smyslu §65 s. ř. s. konstituuje až výrok rozhodnutí o zmeškaném úkonu, zde o odvolání. Dříve není
najisto postaveno, jaký vliv bude mít ono podkladové a předběžné rozhodnutí na práva a povinnosti
dotyčného účastníka řízení. Odepření soudního přezkumu rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu
tak v daném případě neznamená odepření přístupu k soudu, který by mohl ve svých důsledcích znamenat
odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae), ale toliko stanovení časového okamžiku pro přístup k soudu.
Na soud se lze totiž v předmětné věci obrátit se správní žalobou vždy proti případným důsledkům
rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu. Rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu tak není
vyloučeno ze soudní ochrany, neboť jeho přezkumu lze dosáhnout v rámci přezkumu finálního rozhodnutí
o podaném odvolání, a účastník řízení není zkrácen na svém právu přístupu k soudu. Z uvedených
důvodů není možno brojit přímo proti rozhodnutí o neprominutí zmeškání lhůty jako rozhodnutí
podkladovému, ale až proti jeho důsledkům, které jedině mají v posuzované věci právní relevanci“.
Rovněž podmínka toho, že musí být zákonem stanovena lhůta, v níž musí být zahájeno
řízení a vydáno rozhodnutí konečné, je v daném případě splněna, neboť zákon
o svobodném přístupu k informacím, na základě kterého řízení probíhalo, v §16 odst. 2
a 3 stanoví, že povinný subjekt (zde CzechInvest) předloží odvolání spolu se spisovým
materiálem nadřízenému orgánu ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení odvolání a nadřízený
orgán (zde žalovaný) rozhodne o odvolání do 15 dnů ode dne předložení odvolání
povinným subjektem. Posledně uvedený požadavek, který spočívá v tom, že zákon musí
rovněž omezovat účinky rozhodnutí předběžného pouze na období do vydání rozhodnutí
konečného, je z povahy věci taktéž splněn.
Věcnou podmínkou jsou míněny „souvislosti mezi rozhodnutím předběžným
a rozhodnutím konečným. Rozhodnutí konečné musí rozhodnout mj. o vztazích zatímně upravených
rozhodnutím předběžným, tj. konečné rozhodnutí musí v sobě věcně zahrnout rozhodnutí předběžné.
V opačném případě by totiž nebylo možné domoci se, alespoň zprostředkovaně, přezkumu předběžného
rozhodnutí. To předpokládá i obdobné zákonem předvídané předpoklady pro vydání předběžného
i konečného rozhodnutí“. K dané podmínce zdejší soud konstatuje, že z podstaty věci
vyplývá, že rozhodne-li odvolací správní orgán o odvolání meritorně, znamená
to, že rovněž vyhověl žádosti o prominutí zmeškání úkonu, pakliže takové žádosti nebylo
vůbec třeba, a účastník řízení se pouze domníval, že úkon zmeškal, aniž by tomu tak bylo.
Z daného tedy vyplývá jednoznačná souvislost mezi oběma rozhodnutími, neboť
rozhodnutí o odvolání, jako rozhodnutí „konečné“ povahy, je závislé na rozhodnutí
o žádosti o prominutí zmeškání úkonu. Proto je tedy možné se dovolávat soudního
přezkumu rozhodnutí o prominutí zmeškání úkonu v rámci žaloby proti rozhodnutí
odvolacího orgánu o odvolání. Stěžovatel tak není zkrácen na svých právech v důsledku
předmětné kompetenční výluky soudního přezkumu rozhodnutí o prominutí zmeškání
úkonu.
Poslední podmínkou je podmínka osobní, která znamená, že „rozhodnutí konečné
musí být adresováno (mimo jiné i) stejné osobě jako rozhodnutí předběžné. V opačném případě by totiž
opět nebylo možné, aby se osoba dotčená rozhodnutím předběžné povahy domohla soudního přezkumu
rozhodnutí předběžného, byť zprostředkovaně pomocí žaloby proti rozhodnutí konečnému“. Rovněž
tato osobní podmínka je v předmětné věci naplněna, neboť jak rozhodnutí o prominutí
zmeškání úkonu, tak rozhodnutí o odvolání je adresováno totožné osobě.
Ve světle výše předestřeného je zcela nesporné, že rozhodnutí o neprominutí
zmeškání úkonu je rozhodnutím, které naplňuje výše uvedenou časovou, místní i osobní
podmínku, z čehož vyplývá, že předmětné rozhodnutí je nutno pokládat za rozhodnutí
vyloučené ze soudního přezkumu. Z uvedených důvodů není možno brojit přímo proti
rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu jako rozhodnutí předběžné povahy,
ale až proti jeho důsledkům, které jedině mají v posuzované věci právní relevanci.
Nejvyšší správní soud na závěr poukazuje na výše uvedené rozhodnutí zdejšího
soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 9 As 88/2007 - 49, které k problematice vyloučení
rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu ze soudního přezkumu uvádí, že „uvedený závěr
přitom odpovídá jak zákonné konstrukci přezkumu ve správním soudnictví jako přezkumu rozhodnutí
konečné povahy, tak zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení, neboť připuštění soudního přezkumu proti
tomuto typu rozhodnutí by ve svém důsledku znamenalo roztříštěnost celého řízení a prodlužování jeho
celkové délky (je neúčelné ze strany soudu zkoumat samostatně, zda měla být lhůta prominuta či nikoliv,
pokud dosud není zřejmé, že její zmeškání se negativně promítlo do právní sféry účastníka řízení)“.
Ve světle předestřeného tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační
stížnost je důvodná, a proto napadený rozsudek městského soudu podle ustanovení §110
odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., zrušil. Současně žalobu
ze stejných důvodů dle §110 odst. 1 s. ř. s., §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s., ve spojení s §68
písm. e) s. ř. s. a §70 písm. b) s. ř. s., odmítl, neboť pro tento postup byly dány důvody již
v řízení před městským soudem.
Nejvyšší správní soud při určování výše nákladů řízení o kasační stížnosti zohlednil
ust. §60 odst. 7 s. ř. s. a shledal, že okolnost, že kasační stížnosti bylo vyhověno z jiných
důvodů, než které uváděl stěžovatel, je důvodem zvláštního zřetele hodným, pro který
Nejvyšší správní soud rozhodl, že se stěžovateli náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti
nepřiznává. Výrok o náhradě nákladů řízení správního orgánu, který neměl ve věci
úspěch, se opírá o ustanovení §60 odst. 1, větu první, s. ř. s.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil kasační stížností napadené
rozhodnutí městského soudu a žalobu proti rozhodnutí žalovaného odmítl, musel
zároveň rozhodnout (§110 odst. 2 s. ř. s.) o nákladech řízení o žalobě. Podle §60 odst. 3
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., v případě odmítnutí žaloby nemá žádný z účastníků řízení
právo na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. prosince 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu