ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.104.2008:77
sp. zn. 9 Azs 104/2008 - 77
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: D. J., zastoupený JUDr. Janou
Kuřátkovou, advokátkou se sídlem Hilleho 6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 1. 2008, č. j. OAM-12/LE-PA04-PA04-2008, ve věci
mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně
ze dne 18. 9. 2008, č. j. 56 Az 18/2008 - 49,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
shora označeného pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský
soud“), jímž byla podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne
15. 1. 2008, č. j. OAM-12/LE-PA04-PA04-2008, kterým byla jeho žádost o udělení
mezinárodní ochrany zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. f) zákona
č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky,
ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném v rozhodné době.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného ustanovení
odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů
do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení
ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS,
www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V podané kasační stížnosti stěžovatel konstatoval, že uvedený rozsudek krajského
soudu napadá v rozsahu výroku, jímž se žaloba zamítá, a to z důvodů uvedených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Jako konkrétní stížní námitku uvedl to, že soud v předcházejícím řízení nesprávně
posoudil právní otázku pronásledování a důvodů pro udělení azylu ve smyslu §12
písm. a) a b) zákona o azylu. V e vztahu k postupu správního orgánu v předchozím řízení
o udělení mezinárodní ochrany namítl vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata,
z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, resp.
je s nimi v rozporu, resp. při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení
před správním orgánem, a sice §2 odst. 4 , §3, §50 odst. 2 a §68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů. Současně stěžovatel
namítl, že se krajský soud nevypořádal s důkazy navrženými v žalobě a neprovedl
navrhovaný důkaz - citace ze zprávy organizace Freedom House. V této souvislosti
poukázal na to, že výzva krajského soudu k překladu navrhované zprávy mu byla
doručena v době, kdy pobýval v Zařízení pro zajištění cizinců, a proto překlad nemohl
zajistit. Jako další skutečnost uvedl, že zmíněná výzva mu byla doručen a v českém jazyce
a že o povinnosti doložit překlad navrhovaného důkazu se dozvěděl až při jednání dne
18. 9. 2008, kde byla přítomna tlumočnice do mongolského jazyka. Uvedený postup
krajského soudu považuje za porušení svých procesních práv a vadu řízení před soudem.
Závěrem namítl, že krajský soud označil jeho tvrzení za nedůvěryhodné, což není opřeno
o jakýkoliv zákonný důvod, který by jeho vylíčení skutkového stavu zpochybňovalo;
odůvodnění nedůvěryhodnosti na základě nesrovnalostí, které dle jeho názor u vznikly
jenom v důsledku nepřesného překladu z mongolského jazyka, považuje za nedostatečné.
S ohledem na shora uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
napadený rozsudek zrušil a věc vrátil zpět krajskému soudu k dalšímu řízení.
V této souvislosti Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že co se týče rozsahu
zjišťování skutkového stavu věci a opatřování důkazů ohledně situace v zemi původu,
včetně okolností azylově relevantních, ze strany správního orgánu, existuje ustálená
judikatura, podle které má správní orgán povinnost zjistit skutečný stav věci pouze
v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu řízení o mezinárodní ochraně uvedl;
srov. především rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003,
č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz. Byla-li tak, jako v daném případě, žádost
o mezinárodní ochranu zamítnuta jako zjevně nedůvodná podle §16 odst. 1 písm. f)
zákona o azylu s tím, že stěžovatel neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být
vystaven pronásledování z důvodů uvedených v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle
§14a zákona o azylu, nemohou před soudem obstát námitky nesprávného posouzení
skutkového i právního stavu věci vztahující se k otázce pronásledování či k důvodům
udělení azylu dle §12 zákona o azylu ; srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 1. 2005, č. j. 4 Azs 300/2004 - 36, www.nssoud.cz.
Pokud v řízení o udělení mezinárodní ochrany vyplyne některá ze skutečností
taxativně uvedených v §16 zákona o azylu, pak správní orgán bez dalšího žádost
o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodnou. Rozhodne tedy
konečným způsobem ve věci, aniž by v řízení zjišťoval existenci některého z důvodů
pro udělení azylu podle §12 téhož zákona. Zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně
nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu tedy znamená, že neproběhlo
dokazování ke zjištění existence důvodů pro udělení azylu podle §12 citovaného zákona;
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2004, č. j. 4 Azs 35/2003 - 71,
www.nssoud.cz.
Ohledně namítané absence provedení navržených důkazů a poukazu stěžovatele
na porušení jeho procesních práv zdejší soud konstatuje, že zjistit skutkový stav věci
prostřednictvím informací či zpráv o zemi původu žadatele představuje jeden
ze standardních důkazních prostředků, avšak tento prostředek je zásadním způsobem
determinován rozsahem právně relevantních důvodů pro udělení mezinárodní ochrany,
které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Za situace, kdy žadatel žádné azylově
relevantní důvody neuvedl, je proto provádění daných důkazů nadbytečné; ostatně jak již
bylo uvedeno výše, samotné zamítnutí žádosti dle §16 odst. 1 písm. f) zákona jako zjevně
nedůvodné (ve zrychleném řízení) implikuje absenci dokazování ve vztahu k existenci
azylových důvodů a z tohoto pohledu je třeba také vnímat přezkum prováděný krajským
soudem, jenž byl výše uvedenými skutečnosti zásadně limitován.
Ohledně námitky týkající se výzvy adresované stěžovateli v českém jazyce je třeba
poznamenat, že problematikou komunikace soudů s účastníky řízení neovládajícími
dostatečně jednací jazyk se v minulosti již opakovaně zabýval Ústavní soud. Podstatné
je především stanovisko jeho pléna ze dne 25. 10. 2005, pod sp. zn. Pl. ÚS -st 20/05,
publikované pod č. 20, sv. 39, str. 487 Sb. n. u. Ú S, dostupné též
na http://nalus.usoud.cz, kde Ústavní soud v souvislosti s výkladem čl. 37 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod uzavřel, že „základní právo účastníka řízení na pomoc tlumočníka
ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nelze rozšiřovat pomocí interpretace,
resp. konkretizace čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako obecného ustanovení
o spravedlivém řízení. Základní právo garantované čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod
nedopadá na písemný styk soudu s účastníky řízení a naopak. To nevylučuje, aby zákonná úprava
poskytla vyšší standard.“
V konkrétní rovině je tedy zřejmé, že soud není povinen bez dalšího obeslat
účastníky řízení, kteří dostatečně neovládají jednací jazyk, výzvou k provedení překladu
cizojazyčné zprávy v jiném, než českém jazyce. Sám stěžovatel navíc na tuto výzvu
žádným způsobem nereagoval, neobrátil se tedy na krajský soud (a to ani ve svém rodném
jazyce) se žádostí o vysvětlení či pomoc apod. Taková reakce by jistě byla na místě, pokud
by stěžovatel (vědom si své spoluodpovědnosti za výsledek řízení, které svým návrhem
vyvolal) výzvě skutečně neporozuměl a měl zájem být v řízení aktivní. Stěžovatel v dané
věci reagoval až posléze, a to na výzvu krajského soudu, zda souhlasí, aby soud rozhodl
o žalobě bez nařízení jednání, přičemž jeho reakce – v níž požádal o nařízení jednání
a o ustanovení tlumočníka – byla (stejně jako podaná žaloba) psána v českém jazyce.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že ze strany krajského soudu
nedošlo k namítanému porušení práv stěžovatele a současně toliko pro úplnost
připomíná, že pro jednání před krajským soudem, které proběhlo dne 18. 9. 2008, byla
stěžovateli v návaznosti na jeho žádost ustanovena tlumočnice z mongolského jazyka.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se závěru krajského soudu ohledně
nedůvěryhodnosti jeho tvrzení, konstatuje Nejvyšší správní soud následující. V řízení
o udělení mezinárodní ochrany je základním a často jediným důkazním prostředkem,
který žadatel o udělení mezinárodní ochrany může správnímu orgánu předložit, jeho
vlastní výpověď o okolnostech, které jej vedly k odchodu ze země původu. V případě
opakovaně podané žádosti tak, jako tomu bylo v projednávané věci, pak srovnání
stěžovatelových tvrzení uváděných v jeho původní a v nové žádosti představuje
logické a významné měřítko věrohodnosti stěžovatele. K otázce rozporů ve výpovědích
stěžovatele způsobujících nevěrohodnost jeho výpovědí a svědčících o účelovosti jeho
tvrzení se zdejší soud již dříve vyjádřil, např. ve svém rozhodnutí ze dne 11. 5. 2005,
č. j. 3 Azs 246/2004 - 40, www.nssoud.cz, v němž vyslovil, že „není v rozporu
se zásadami správního řízení ( §3 správního řádu) ani s konkrétními povinnostmi správního orgánu
při zajišťování podkladů pro vydání rozhodnutí (např. §32 odst. 1 správního řádu), jestliže správní
orgán při zjišťování skutkového stavu neuzná či zpochybní některá tvrzení účastníka řízení,
jež nelze jinak ověřit nebo jež lze ověřit jen s mimořádnými obtížemi, jestliže se jiná tvrzení
účastníka, jež mají z hlediska předmětu řízení zásadní význam, ukázala být nepravdivá
nebo zásadním způsobem vnitřně rozporná.“ Z tohoto pohledu lze tedy postup správního
orgánu, resp. krajského soudu a jejich závěry o nedůvěryhodnosti stěžovatele
považovat za opodstatněné a co se týče námitky stěžovatele, že rozpory či nesrovnalosti
v jeho výpovědích jsou důsledkem nepřesného překladu z mongolského jazyka, tato byla
uplatněna až poté, kdy byl vydán napadený rozsudek, a proto tvoří nepřípustné nóvum
ve smyslu §109 odst. 4 s. ř. s., ke kterému se nepřihlíží.
Závěrem, ve vztahu k paragrafové a slovní citaci jednotlivých ustanovení správního
řádu, Nejvyšší správní soud považuje za nutné poznamenat, že jednou ze zvláštních
náležitostí kasační stížnosti (§106 odst. 1 s. ř. s.) je i označení důvodů, pro něž stěžovatel
napadá rozhodnutí krajského, resp. městského soudu - tzv. stížních bodů. Stížní bod musí
zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody, pro něž stěžovatel považuje
rozhodnutí soudu za nezákonné. Důvody uvedené v §103 odst. 1 s. ř. s. jsou však
jen obecnými kategoriemi, které musí stěžovatel v kasační stížnosti naplnit konkrétním
a jedinečným obsahem, tedy vylíčit, k jakým konkrétním vadám došlo podle jeho názoru
v řízení před správním orgánem či před soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle
něj rozhodnutí soudu, v čem přesně spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní
otázky soudem apod. Pouhá paragrafová či slovní citace některého zákonného ustanovení
jako stížní bod neobstojí a je pro soud irelevantní. Je jistě možné učinit takový odkaz
součástí stížního bodu; musí být ovšem doplněn konkrétním tvrzením vypovídajícím
o konkrétní situaci, námitce či postoji stěžovatele, což se ovšem v projednávané
věci v případě odkazů na jednotlivá ustanovení správního řádu nestalo; srov. např.
usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 9/2006 - 41,
či rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz.
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v případě napadeného rozsudku
nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým
postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená
a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal ve smyslu ustanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu
byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát. V předmětné věci však Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni z řad advokátů
– JUDr. Janě Kuřátkové – náhradu nákladů řízení nepřiznal; vycházel přitom zejména
z toho, že jmenovaná žádnou odměnu a náhradu hotových výdajů za zastupování
stěžovatele neuplatnila, jakož i z toho, že k doplnění původní kasační stížnosti stěžovatele
ani jeho argumentace nedošlo a nahlédnutí do spisu dne 26. 11. 2008, učiněné
prostřednictvím L. H., zmocněného pracovníka advokátní kanceláře JUDr. Kuřátkové (č.
l. 70 a 71), tak ve svém důsledku nepředstavovalo takový úkon právní služby, který by
mohl být považován za důvodně vynaložený k ochraně práv stěžovatele.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu