ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.12.2009:39
sp. zn. 9 Azs 12/2009 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: E. N. N., zastoupené JUDr.
Vladimírem Jablonským, advokátem se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti
žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad
Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 10. 2008, č. j. OAM-503/LE-
BE03-BE07-2008, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti
usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 2. 1. 2009, č. j. 48 Az 100/2008 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhala
zrušení shora označeného pravomocného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen
„krajský soud“), jímž byla podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního
řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odmítnuta její žaloba
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní
orgán“), ze dne 27. 10. 2008, č. j. OAM-503/LE-BE03-BE07-2008; tímto rozhodnutím
bylo řízení o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany zastaveno podle §25 písm. i)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů,
neboť podaná žádost byla vyhodnocena jako nepřípustná s tím, že ji stěžovatelka podala
opakovaně, aniž by uvedl a nové skutečnosti nebo zjištění, které nebyly bez jejího
vlastního zavinění předmětem zkoum ání důvodů pro udělení mezinárodní ochrany
v předchozím pravomocně ukončeném řízení ve věci mezinárodní ochrany [§10a písm. e)
zákona o azylu].
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany, Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení §104a s. ř. s.
nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní
zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti
a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své
usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb.
NSS, www.nssoud.cz.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V podané kasační stížnosti a v jejím následném doplnění stěžovatelka uvedla,
že rozhodnutí krajského soudu napadá v celém rozsahu z důvodu stanoveného v §103
odst. 1 písm. e) s. ř. s . Nezákonnost napadeného rozhodnutí přitom spatřuje v tom,
že ji krajský soud nevyzval podle §37 odst. 5 s. ř. s. k odstranění vad podání (žaloby),
ačkoli usnesením ze dne 24. 11. 2008 vyzval stěžovatelku, resp. jejího právního zástupce
k doložení plné moci. Podle názoru stěžovat elky ji měl krajský soud tímto usnesením
vyzvat také k doplnění žaloby a měl přihlédnout ke skutečnosti, že se v daném případě
jedná o cizího státního příslušníka, kdy v takovýchto případech dochází k jazykovým
bariérám. V tomto ohledu stěžovatelka také poznamenala, že nebyla správním orgánem
zajištěna spolupráce odpovídajícího tlumočníka a tím neměla možnost se správně poučit
o opravných prostředcích.
Dále stěžovatelka brojila proti rozhodnutí správního orgánu s tím, že nezjistil
současnou politickou situaci v Konžské demokratické republice a neuvedl žádný důkaz
ohledně toho, že skutečnosti a zjištění uváděné stěžovatelkou byly stejné jako v případě
její předchozí žádosti; poukázala přitom na některé vybrané informace o situaci v zemi
původu.
Závěrem stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené
rozhodnutí krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení; uvedla také, že žádá
o odkladný účinek kasační stížnosti podle §107 s. ř. s.
K uvedené argumentaci stěžovatelky Nejvyšší správní soud konstatuje, že otázkou
aplikace §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. se ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval,
a to s následujícím závěrem.
V důsledku přísné dispoziční zásady v řízení o žalobách proti rozhodnutím
správního orgánu musí žaloba obsahovat žalobní body, z nichž musí být patrno, z jakých
skutkových a právních důvodů považuje žalobce napadené výroky rozhodnutí
za nezákonné nebo nicotné [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. V souzené věci je však zřejmé,
že žaloba stěžovatelky žádné žalobní body neobsahovala a že byla podána předposlední
den zákonem stanovené sedmidenní lhůty (dne 6. 11. 2008), přičemž krajskému soudu
byla doručena již po uplynutí této lhůty (dne 11. 11. 2008). Přitom zákon stanoví,
že žaloba musí vždy obsahovat alespoň jeden žalobní bod (viz druhá věta ustanovení
§71 odst. 2 s. ř. s.). Pokud žádný žalobní bod neobsahuje, může být tento nedostatek
podmínek řízení odstraněn, a to ve lhůtě pro podání žaloby, jak vyplývá z citovaného
ustanovení §71 odst. 2 s. ř. s. Není však dána zákonná povinnost soudu v těchto
případech vždy vyzývat žalobce k odstranění vad ve smyslu ustanovení §37 odst. 5
s. ř. s., neboť – takto široce pojímaná – povinnost soudu by zjevně odporovala zmíněné
zásadě dispoziční a rovněž zásadě koncentrace řízení, v souladu s nimiž je tento typ
řízení koncipován. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že krajský soud se prima
facie v napadeném usnesení nikterak neodchyluje od interpretace a aplikace ustanovení
§46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když žalobu stěžovatelky odmítl, aniž ji předtím vyzval
k odstranění nedostatku podmínky řízení, neboť po marném uplynutí lhůty k podání
žaloby se absentující žalobní body stávají neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení
(srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 10. 2003,
č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
K výtkám stěžovatelky ohledně odpovídajícího tlumočení zdejší soud odkazuje
na správní spis, dle kterého byla tlumočníkem (Ing. W. M.) dne 31. 10. 2008 seznámena
ve francouzském jazyce s obsahem rozhodnutí správního orgánu (včetně poučení) s tím,
že mu rozumí (č. l. 41 – 44 správního spisu).
Ohledně argumentace stěžovatelky ve vztahu k samotnému rozhodnutí správního
orgánu pak zdejší soud konstatuje, že jde v podstatě mimo rámec odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu, který žalobu odmítl, aniž by se postupem
správního orgánu jakkoli věcně zabýval. Toliko pro úplnost však Nejvyšší správní soud
připomíná svoji judikaturu k problematice opakovaných žádostí o udělení mezinárodní
ochrany, dle které hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost
o udělení mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné
skutečnosti, které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl
uplatnit vlastní vinou během předchozího pravomocně ukončeného řízení.
Při opakovaném podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně
dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou
hodnotu této nové žádosti, jež může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí,
a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65,
www.nssoud.cz).
Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že v případě napadeného usnesení
nebylo shledáno žádné zásadní pochybení ze strany krajského soudu, který se svým
postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená
a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto
okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně
nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, a proto ji shledal ve smyslu u stanovení §104a
s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
Stěžovatelka podala návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek dle
ustanovení §107 s. ř. s. O tomto návrhu Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť kasační
stížnost ve věci mezinárodní ochr any je odkladným účinkem vybavena ex lege (§32
odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu