ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.35.2009:97
sp. zn. 9 Azs 35/2009 - 97
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobců: a) R. L. a b) R. A., zastoupeného
zákonnou zástupkyní ad a), oba státní příslušníci Kazašské republiky, v České republice
t. č. oba pobytem Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí, Rudé Armády 1000, Kostelec
nad Orlicí, oba zastoupeni JUDr. Dagmar Kláskovou, advokátkou se sídlem S. K.
Neumanna 725, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové
a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
7. 11. 2008, č. j. OAM-493/LE-05-ZA07-2006, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační
stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2009,
č. j. 32 Az 51/2008 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelů, JUDr. Dagmar Kláskové, advokátce
se sídlem S. K. Neumanna 725, Hradec Králové, se p ř i z n á v á
odměna za poskytnutou právní službu ve výši 4712 Kč. Tato částka bude
uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobkyně a) (dále jen „stěžovatelka“) a žalobce b) (dále jen „stěžovatel“) kasační
stížností napadají v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále
jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 7. 11. 2008,
č. j. OAM-493/LE-05-ZA07-2006, jímž jim nebyla dle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), udělena mezinárodní ochrana.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní
ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadli stěžovatelé shora uvedený rozsudek
krajského soudu z důvodů obsažených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatelé tvrdí, že správní orgán porušil v předchozím řízení ust. §68 odst. 3 zákona
č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“),
když nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a neopatřil si za účelem zjištění
skutečného stavu věci nezbytné podklady potřebné pro rozhodnutí, a to hlavně ve vztahu
k odůvodnění svého výroku o neudělení doplňkové ochrany. Stěžovatelé se domnívají,
že správním orgánem a následně ani krajským soudem nebyly shromážděny potřebné
podklady a dostatek informací vedoucích k závěru, že stěžovatelka nebyla v zemi původu
pronásledována a v případě nuceného návratu, že ani jednomu ze stěžovatelů nehrozí
nebezpečí vážné újmy a nejsou tudíž dány podmínky pro udělení doplňkové ochrany.
Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že rozhodnutí krajského soudu je nedostatečně
odůvodněno, a to zejména ve vztahu k posouzení otázky, zda jsou u nich dány důvody
pro udělení doplňkové ochrany. Podle stěžovatelky bylo její pronásledování ze strany
správního orgánu bagatelizováno, když tento uvedl, že měla „pouze” dva kontakty
s policií. Podstata pronásledování však není dána v počtu negativních kontaktů se státními
orgány, nýbrž v jejich charakteru a intenzitě. Stěžovatelka přitom byla opakovaně
ze strany státních orgánů ponižována a urážena z důvodu islámské víry a bylo
jí vyhrožováno uvězněním partnera. Okolnost, že podle českého právního řádu není
její partner považován za manžela ani jiného rodinného příslušníka, je pro posouzení
toho, zda je u stěžovatelky dána obava z pronásledování v případě návratu, nerozhodná.
V případě návratu bude ze strany kazašských orgánů na stěžovatele pohlíženo jako
na rodinné příslušníky K. K. a oběma stěžovatelům hrozí pronásledování ze strany
státních orgánů. V tomto směru nepostačí podle názoru stěžovatelů pouhé konstatování
správního orgánu, že považuje azylový příběh stěžovatelky za nevěrohodný, s odkazem na
drobné rozpory v její výpovědi, které správní orgán účelově použil v jejich neprospěch.
Podle nich měl správní orgán v případě pochybností učinit další zjištění k ověření jejich
tvrzení. Stěžovatelka dále namítá, že v předchozím řízení bylo postupováno nesprávně i v
tom směru, kdy jejich žádost o udělení mezinárodní ochrany nebyla posuzována ve
vztahu k žádosti nezletilého S. K. (syna stěžovatelky a nevlastního bratra stěžovatele),
jakož i ve vztahu k žádosti K. K., který je z hlediska českého právního řádu přítelem
stěžovatelky a podle islámského práva jejím manželem. Podle stěžovatelky lze sice
přisvědčit názoru krajského soudu, že tato není rodinným příslušníkem K. K., nesouhlasí
však s tím, že ani případné udělení azylu této osobě by na její postavení nemělo vliv.
Případné udělení azylu K. K. by totiž mělo přímý vliv na postavení nezletilého S. K. a
prostřednictvím něho pak na samotné stěžovatele. Stěžovatelka zdůrazňuje, že pokud
správní orgán a potažmo krajský soud mají možnost projednávat věc všech rodinných
příslušníků společně, měly by tak činit v zájmu právní jistoty postavení jednotlivých
žadatelů. Stěžovatelka rovněž namítá, že správní orgán nepostupoval správně, když při
posuzování žádosti o mezinárodní ochranu nevycházel z aktuálních informací o zemi
původu. Podklady, na které správní orgán v napadeném rozhodnutí odkazuje, jsou totiž
datovány více jak jeden a půl roku před vydáním napadeného rozhodnutí a popisují stav v
letech 2006 až 2007. Nejsou tedy relevantním podkladem pro zjištění aktuálního stavu v
zemi původu stěžovatelů a následně k odůvodnění závěru, že stěžovatelům v případě
návratu nehrozí vážná újma, která je důvodem pro uznání doplňkové ochrany. V doplnění
kasační stížnosti ze dne 11. 6. 2009 předložili stěžovatelé písemné materiály, kterými se
snažili prokázat skutečnost, že v případě návratu jim hrozí nebezpečí vážné újmy
z důvodu náboženského vyznání a pronásledování partnera stěžovatelky, který je zároveň
otcem stěžovatele. Na základě výše uvedeného stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní
soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že ji nelze považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně
přesahující vlastní zájmy stěžovatelů.
K tvrzení stěžovatelů týkajícímu se nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci
ze strany správního orgánu, jakož i krajského soudu, považuje Nejvyšší správní soud
za nezbytné uvést následující:
Jednou ze zvláštních náležitostí kasační stížnosti dle ust. §106 odst. 1 s. ř. s.
je i označení důvodů, pro něž stěžovatel napadá rozhodnutí krajského soudu
- tzv. stížních bodů. Stížní bod musí zpravidla zahrnovat jak skutkové, tak právní důvody,
pro něž stěžovatel považuje rozhodnutí soudu za nezákonné. Důvody uvedené
v ust. §103 odst. 1 s. ř. s. jsou však jen obecnými kategoriemi, které musí stěžovatel
v kasační stížnosti naplnit konkrétním a jedinečným obsahem, tedy vylíčit, k jakým
konkrétním vadám došlo podle jeho názoru v řízení před správním orgánem či před
soudem, jakými blíže určenými vadami trpí podle něj rozhodnutí soudu, v čem přesně
spatřuje stěžovatel nesprávné posouzení právní otázky soudem apod. (srovnej usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 2. 2006, č. j. 1 Azs 9/2006 – 41, www.nssoud.cz,
či rozsudek ze dne 23. 10. 2003, č. j. 2 Azs 9/2003 - 40, publikovaný pod č. 113/2004 Sb.
NSS). Protože stěžovatelé svá tvrzení blíže nekonkretizovali, zejména v tom směru, o jaké
podklady a informace by se v nyní posuzované věci mělo jednat, Nejvyšší správní soud
se těmito jejich tvrzeními nezabýval, neboť se nejedná o stížní body.
I přesto a tedy nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud připomíná,
že s otázkou zjišťování důvodů pro udělení mezinárodní ochrany ze strany správního
orgánu se již dostatečně vypořádal například ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 2003,
č. j. 5 Azs 14/2003 - 66, či v rozsudku ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Azs 26/2003 - 57,
www.nssoud.cz. Z výše citovaných rozhodnutí vyplývá, že v řízení o udělení mezinárodní
ochrany musí správní orgán umožnit žadateli o udělení mezinárodní ochrany sdělit
všechny okolnosti, které považuje pro udělení mezinárodní ochrany za významné, avšak
není jeho úkolem předestřít důvody, pro které je mezinárodní ochrana, ať už ve formě
azylu či doplňkové ochrany, obvykle poskytována. Povinností správního orgánu je tedy
zjistit skutkový stav věci pouze v rozsahu právně relevantních důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl (rozsudek zdejšího
soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz). Ostatně o určujícím
charakteru tvrzení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v průběhu správního řízení
se Nejvyšší správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 26. 5. 2004,
č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, www.nssoud.cz.
Stěžovatelé vyjádřili v obecné rovině v kasační stížnosti přesvědčení, že rozhodnutí
krajského soudu je nedostatečně odůvodněno, a to zejména ve vztahu k posouzení
otázky, zda jsou u nich dány důvody pro udělení doplňkové ochrany. Shora uvedené
tvrzení je však spíše než stížní námitkou obecným vyjádřením nesouhlasu stěžovatelů
se závěry krajského soudu. Takovýto nesouhlas s vlastním hodnocením krajského soudu
však nemůže sám o sobě znamenat nepřezkoumatelnost, příp. nezákonnost
jeho rozhodnutí. V tomto ohledu proto zdejší soud toliko v obecné rovině poukazuje
na to, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí je patrno, že se krajský soud řádně
vypořádal se všemi námitkami a důkazními prostředky předloženými stěžovatelkou,
námitkám stěžovatelky nepřisvědčil a své závěry, včetně těch týkajících se neudělení
doplňkové ochrany, skutkově a právně odůvodnil, a to dostatečným a srozumitelným
způsobem (srovnej například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS, či rozsudek ze dne
14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publikovaný pod č. 689/2005 Sb. NSS).
Stěžovatelka dále projevuje nesouhlas se závěry správního orgánu a krajského soudu
a je přesvědčena, že její situace, tj. pronásledování ze strany státních orgánů
pro její náboženské přesvědčení, měla být hodnocena jako pronásledování podle ust. §12
písm. b) zákona o azylu.
K tomu Nejvyšší správní soud předně připomíná závěry, ke kterým dospěl
v rozsudku ze dne 14. 9. 2005, č. j. 5 Azs 125/2005 – 46, www.nssoud.cz. V tomto
rozhodnutí zdejší soud především konstatoval, že jakkoli je smyslem práva azylu
poskytnout žadateli ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi
původu; azyl jako právní institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem
mezinárodní ochrany, avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany
před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody
pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu
porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním
kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze
pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna
toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další
případy vážného porušování ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné,
že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Na pozadí výše uvedeného má proto Nejvyšší správní soud za to, že příkoří,
na němž v daném případě založila stěžovatelka svoje vycestování ze země původu,
tj. intenzivní tlak ze strany státních orgánů Kazašské republiky na registraci náboženské
skupiny stěžovatelky v souladu se zákonnými požadavky země původu, nelze z hlediska
jeho intenzity (závažnosti) považovat za dostatečné pro naplnění definice odůvodněného
strachu z pronásledování ve smyslu ust. §12 písm. b) zákona o azylu, ve spojení s ust. §2
odst. 7 zákona o azylu. Ostatně k otázce zákonnosti požadavku na registraci
náboženských skupin v Kazachstánu, který je v podmínkách této země odůvodněn
především zájmem na ochraně bezpečnosti osob, a nelze jej proto považovat za výraz
porušování lidských práv (náboženské svobody), resp. za pronásledování z náboženských
důvodů ve smyslu ust. §12 písm. b) zákona o azylu, se vyjádřil Nejvyšší správní soud
ve svém rozsudku ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 Azs 89/2007 - 68, www.nssoud.cz, shodně
zmíněném v napadeném rozhodnutí krajského soudu. Nejvyšší správní soud v citovaném
rozhodnutí mimo jiné uvedl, že v případě, že se žadatel o mezinárodní ochranu tomuto
požadavku nepodřídil, byl vystaven oprávněné pozornosti státních orgánů. A tak tomu
bylo i v souzené věci, když se stěžovatelka opakovaně odmítala podrobit zákonnému
požadavku na registraci náboženské skupiny, jejíž byla členem.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že okolnost, že podle
českého právního řádu není její partner považován za manžela ani jiného rodinného
příslušníka, je pro posouzení toho, zda je u ní dána obava z pronásledování v případě
návratu, nerozhodná. Zdejšímu soudu však není zřejmé, proč stěžovatelka tuto skutečnost
zdůrazňuje, když z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu a krajského soudu
je seznatelné, že tato otázka nebyla v předcházejícím řízení ve vztahu k posouzení důvodů
pro udělení doplňkové ochrany rozporována. Neudělení doplňkové ochrany bylo
v rozhodnutí správního orgánu odůvodněno zejména tím, že stěžovatelkou uváděné
důvody, tj. návštěvy příslušníků policie, nedosáhly takové míry a intenzity, aby bylo
možné je podřadit pod důvody pro udělení doplňkové ochrany; správní orgán taktéž
nepovažoval údajné reakce příslušníků bezpečnostních složek na způsob jejího oblékání
za vážnou újmu ve smyslu ust. §14a odst. 2 zákona o azylu, neboť podle jeho názoru
nebyla žádné perzekuci v této souvislosti vystavena a reálnost nějakého postihu zcela
vyvracely informace, které měl správní orgán k dispozici; možnost stěžovatelčina
uvěznění pak správní orgán označil za pouhou neopodstatněnou domněnku, neboť
z přiložených zpráv možnost podobného zásahu nevyplývala a stěžovatelka v této
souvislosti ani žádné podklady nedoložila. Tyto závěry správního orgánu pak na základě
žalobní námitky stěžovatelky, která nutno říci se pohybovala toliko v obecné rovině,
potvrdil krajský soud v kasační stížností napadeném rozhodnutí s tím, že nebylo
prokázáno, že by stěžovatelům v případě návratu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy
podle ust. §14a odst. 2 zákona o azylu. Jmenované orgány tak nikterak nezohledňovaly
odlišné právní posouzení stěžovatelkou předestřené otázky.
V této souvislosti považuje Nejvyšší správní soud za potřebné zdůraznit,
že významným hlediskem byla jak pro úvahy správního orgánu, tak pro závěry krajského
soudu, též otázka nevyjasněných rozporů ve výpovědích stěžovatelky vážících
se k azylově relevantním důvodům, a nikoliv k důvodům pro udělení doplňkové ochrany,
jak se mylně domnívá stěžovatelka, způsobujících nevěrohodnost části výpovědi
stěžovatelky.
I k této otázce se již dříve vyjádřil i Nejvyšší správní soud např. ve svém rozhodnutí
ze dne 11. 5. 2005, č. j. 3 Azs 246/2004 - 40, www.nssoud.cz, v němž vyslovil, že „není
v rozporu se zásadami správního řízení ( §3 správního řádu) ani s konkrétními povinnostmi
správního orgánu při zajišťování podkladů pro vydání rozhodnutí (např. §32 odst. 1 správního
řádu), jestliže správní orgán při zjišťování skutkového stavu neuzná či zpochybní některá tvrzení
účastníka řízení, jež nelze jinak ověřit nebo jež lze ověřit jen s mimořádnými obtížemi, jestliže
se jiná tvrzení účastníka, jež mají z hlediska předmětu řízení zásadní význam, ukázala být
nepravdivá nebo zásadním způsobem vnitřně rozporná.“ Otázka věrohodnosti výpovědi
žadatele byla v minulosti řešena také Vrchním soudem v Praze, když v rozhodnutí
ze dne 29. 1. 2002, č. j. 5 A 746/2002 - 31, tento soud dospěl k závěru, že „pravdivost
tvrzení žadatele a hodnověrnost jeho osoby jsou základem, z něhož se v azylovém řízení nutně
vychází, neboť skutečnosti, o nichž žadatel tvrdí, že byly důvodem jeho odchodu či důvodem vzniku
jeho obav z návratu, a případné důkazy, jichž se na podporu svých tvrzení takový žadatel dovolává
v rámci azylové procedury, mohou být ověřeny zpravidla toliko rámcově. … Potřebnou věrohodnost
sama osoba, a tím i její příběh, nutně ztrácí, pakliže je nepravdivost tvrzení opakovaně zjištěna
a nasvědčuje tak tomu, že k odchodu z vlasti vedly žadatele skutečnosti jiné, než jím tvrzené.“
Z výše uvedeného je tedy patrno, že v řízení o udělení mezinárodní ochrany
je základním a často jediným důkazním prostředkem, který žadatel o udělení
mezinárodní ochrany může správnímu orgánu předložit, jeho vlastní výpověď
o okolnostech, které jej vedly k odchodu ze země původu. Pokud má správní orgán
pochybnosti o hodnověrnosti výpovědi žadatele, je nutno, aby žadateli byla dána
možnost takto vzniklé rozpory vysvětlit a odstranit. Tato možnost byla stěžovatelce
dána, ta však ani v doplňujícím pohovoru konaném dne 15. 2. 2007 neodstranila
obsahové nepřesnosti, což však nemůže být kladeno k tíži správního orgánu,
příp. krajského soudu, jak to činí stěžovatelka.
Stěžovatelka dále namítá, že v předchozím řízení bylo postupováno nesprávně i v tom
směru, kdy jejich žádost o udělení mezinárodní ochrany nebyla posuzována ve vztahu
k žádosti nezletilého S. K. (syna stěžovatelky a nevlastního bratra stěžovatele), jakož i ve
vztahu k žádosti K. K., který je z hlediska českého právního řádu přítelem stěžovatelky a
podle islámského práva jejím manželem. Podle stěžovatelky lze sice přisvědčit názoru
krajského soudu, že tato není rodinným příslušníkem K. K., nesouhlasí však s tím, že ani
případné udělení azylu této osobě by na její postavení nemělo vliv. Případné udělení azylu
K. K. by totiž mělo přímý vliv na postavení nezletilého S. K. a prostřednictvím něho pak
na samotné stěžovatele. Stěžovatelka zdůrazňuje, že pokud správní orgán a potažmo
krajský soud mají možnost projednávat věc všech rodinných příslušníků společně, měly by
tak činit v zájmu právní jistoty postavení jednotlivých žadatelů.
Nejvyšší správní soud předně považuje za nezbytné s ohledem na skutkové okolnosti
případu zdůraznit, že v dané věci se v případě vztahu stěžovatelky a K. K. jedná o tzv.
polygamní manželství, neboť stěžovatelka je druhou manželkou K. K., se kterým má
nezletilého syna S. K. Stěžovatel je potom synem stěžovatelky z jejího prvního manželství.
Vzhledem ke skutečnosti, že současně s K. K. podala žádost o udělení mezinárodní
ochrany jeho první manželka, která s ním pobývá na území České republiky, a jejich
nezletilé děti, nemůže být stěžovatelka pro případ, že by mu byl udělen azyl, s ohledem na
ust. §13 odst. 4 zákona o azylu, podle kterého v případě polygamního manželství, má-li
již azylant manžela žijícího s ním na území České republiky, nelze udělit azyl za účelem
sloučení rodiny další osobě, která je podle právního řádu jiného státu manželem azylanta,
posuzováná jako rodinný příslušník azylanta ve smyslu ust. §13 odst. 2 písm. a) téhož
zákona. Shora citované ustanovení zákona o azylu, jež respektuje zákonem stanovenou
koncepci nukleární rodiny (tj. úzké pojetí rodiny), v sobě zahrnuje opatření k vyloučení
sloučení rodiny v případě polygamního manželství vyplývající z čl. 4 odst. 4 směrnice
č. 2003/86/ES ze dne 22. září 2003 o právu na sloučení rodiny. Uvedené opatření
je tak odrazem ust. §11 odst.1 zákona 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších
předpisů, které stanoví, že „manželství nemůže být uzavřeno se ženatým mužem
nebo vdanou ženou … “.
Zdejší soud si je vědom, jak již ostatně akcentoval ve svém rozsudku ze dne
21. 5. 2008, č. j. 3 Azs 24/2008 - 73, www.nssoud.cz, toho, že „k žádostem nezletilých
žadatelů o mezinárodní ochranu je třeba přistupovat vždy nanejvýš individuálně, neboť spektrum
rodinných situací, které mohou nastat, je velmi pestré. Lze si jistě představit případy, kdy důvody udělení
mezinárodní ochrany budou svědčit pouze jednomu z rodičů (např. v zemi původu politicky
se profilujícímu), nikoli však již ostatním členům rodiny, nebo naopak pouze dítěti či dětem (např. pro
odlišnou barvu pleti), nikoli však již některému z jejich rodičů. Zásadně však platí, že nezletilé děti
sledují osud svých rodičů a pokud tedy rodičům reálně hrozí v zemi původu pronásledování, jsou
v důsledku své osobní závislosti na nich ohroženy takovým pronásledováním (ať už přímo či nepřímo)
také ony.“ Nejvyšší správní soud však nedovodil, že by byl tento přístup v souzené věci
neakceptován či dokonce porušen. Za výše předestřené situace postupoval správní orgán
správně, když žádost o mezinárodní ochranu nezletilého syna stěžovatelky z jejího
prvního manželství (stěžovatel) posuzoval společně se žádostí jeho matky, zatímco žádost
nezletilého S. K., kterého v řízení o udělení mezinárodní ochrany zastupoval jeho otec K.
K., posuzoval ve vazbě na jeho otce. Ostatně je třeba zdůraznit, že správní orgán
neposuzoval žádosti těchto osob zcela izolovaně, když z rozhodnutí správního orgánu je
patrno, že tento hodnotil výpovědi stěžovatelky, K. K. a jeho manželky ve vzájemných
souvislostech a k jejich žádostem tak přistupoval komplexním způsobem.
Pokud stěžovatelka dále uvádí, že udělení azylu K. K. by mělo přímý vliv na postavení
nezletilého S. K. a prostřednictvím něho pak na samotné stěžovatele, jsou tyto její úvahy
pouhými spekulacemi, a to s ohledem na skutečnost, že udělení mezinárodní ochrany ve
formě azylu rodinnému příslušníku azylanta je podle výše citovaných ustanovení zákona o
azylu možné jen v případě existence pravomocného rozhodnutí o udělení mezinárodní
ochrany osobě, která je rodinným příslušníkem žadatele o udělení mezinárodní ochrany
(srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2004, č. j. 4 Azs 147/2004 -
81, publikovaný pod č. 388/2004 Sb. NSS). Takovéto pravomocné rozhodnutí však, jak
vyplývá z obsahu správního spisu, dosud vydáno nebylo.
K námitce stěžovatelů, že podklady, na které správní orgán v napadeném rozhodnutí
odkazuje, jsou datovány více jak jeden a půl roku před vydáním napadeného rozhodnutí
a nejsou tedy relevantním podkladem pro zjištění aktuálního stavu v zemi původu
stěžovatelů, Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl,
a to pro její novost (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný pod č. 419/2004 Sb. NSS). Tento závěr potvrzuje
i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 4 Azs 1/2004 - 68,
www.nssoud.cz, dle kterého „smyslem omezení stanoveného v ust. §109 odst. 4 s. ř. s., podle
kterého ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud nepřihlíží, je zamezit situaci, kdy by Nejvyšší správní soud rozhodoval o kvantitativně
i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém mohl rozhodovat soud v předchozím řízení.
Skutečnostmi, ke kterým zdejší soud nepřihlíží, je pak třeba rozumět možná pochybení správního orgánu
při hodnocení jak skutkové podstaty, tak právních závěrů.“
V doplnění kasační stížnosti ze dne 11. 6. 2009 předložili stěžovatelé písemné
materiály, kterými se podle svých slov snažili prokázat, že jim v případě návratu hrozí
nebezpečí vážné újmy z důvodu náboženského vyznání a pronásledování partnera
stěžovatelky, který je zároveň otcem S. K., syna stěžovatelky. Nejvyšší správní soud však
k těmto materiálům nepřihlédl, neboť ze stěžovateli popsaného obsahu předmětných
materiálů vyplývá, že tyto popisují toliko obecnou situaci v Kazachstánu či se týkají
výhradně osoby K. K., partnera stěžovatelky, a postrádají tak jakoukoliv vazbu na osobu
stěžovatelky či stěžovatele a jimi tvrzenou hrozbu nebezpečí vážné újmy.
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovatelům byla pro toto řízení před soudem ustanovena zástupkyní advokátka;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 8
s. ř. s., ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Soud proto určil odměnu advokátce, a to v souladu
s vyúčtováním ze dne 23. 7. 2009, částkou 2 x 1680 Kč za jeden úkon právní služby –
písemné podání soudu týkající se věci samé [odměna za jeden úkon pro jednu osobu
původně ve výši 2100 Kč byla upravena podle ust. §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva
spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též
„advokátní tarif“), tzn. snížena o 20 % a činí tak 1680 Kč za jeden úkon pro jednu
zastupovanou osobu], a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu s ust. §9
odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. d) a §13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem
3960 Kč. S ohledem na skutečnost, že ustanovená zástupkyně zastupovala stěžovatele
již v řízení o žalobě před krajským soudem a byla proto s věcí seznámena, neshledal zdejší
soud důvod k přiznání odměny za převzetí věci v řízení o kasační stížnosti ve smyslu
ust. §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu (shodně rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 16. 10. 1998, č. j. 35 Ca 75/98 - 18). Protože zástupkyně stěžovatelů je plátcem
daně z přidané hodnoty (dále jen daň), byla k přiznané odměně připočtena i příslušná
částka odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně vypočtená podle citovaného zákona
činí 752 Kč. Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši
4712 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. srpna 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu