ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.40.2009:91
sp. zn. 9 Azs 40/2009 - 91
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobkyně: M. A., zastoupené Mgr. Pavlem
Čižinským, advokátem se sídlem Ječná 548/7, Praha 2, proti žalovanému: Ministerstvo
vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 11. 2007, č. j. OAM-1-875/VL-10-11-2007, ve věci
mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu
v Ostravě ze dne 28. 5. 2009, č. j. 61 Az 113/2007 – 58,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její
žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen
„správní orgán“), ze dne 17. 11. 2007, č. j. OAM-1-875/VL-10-11-2007, jímž byla
zamítnuta její žádost o udělení mezinárodní ochrany podle ust. §16 odst. 1 písm. d)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), jako zjevně
nedůvodná.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadla stěžovatelka shora uvedený rozsudek
krajského soudu z důvodů obsažených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatelka považuje rozhodnutí krajského soudu za nezákonné, protože se v něm
krajský soud v podstatě spokojuje s konstatováním správního orgánu, že cílem její žádosti
je legalizace pobytu na území České republiky (dále jen „ČR“) a že tento důvod je stejný
jako v případě jejích předchozích žádostí. Stěžovatelka se domnívá, že každá žádost
o mezinárodní ochranu je podávána za tím účelem, aby žadatel mohl legálně pobývat
na území ČR a na tomto úmyslu „není nic špatného ani nic, co by bylo v rozporu
se zákonem o azylu nebo se smyslem tohoto zákona. Zákon o azylu je zákonem,
který má dávat především právo pobytu.“ Podle stěžovatelky je každá žádost
o mezinárodní ochranu vedena snahou o legalizaci pobytu a z této logiky by pak bylo
možno odmítnout jako zjevně nedůvodnou každou opakovanou žádost jako zjevně
nedůvodnou podle ust. §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu. Stěžovatelka uvádí, že krajský
soud nevzal v potaz skutečnost, že již samotný pobyt na území ČR představuje do značné
míry novou skutečnost. A tak tomu je i v jejím případě, kdy s každým dalším rokem
pobytu na území ČR se upevňuje a prohlubuje vazba, kterou ona a zbytek její rodiny
má k České republice, a tím i roste závažnost důvodů, pro které by vycestování z území
ČR mohlo znamenat nepřiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života, popř.
do dalších práv zaručených mezinárodními smlouvami o lidských právech, což je třeba
v řízení zkoumat z úřední povinnosti a což správní orgán v jejím případě neučinil.
Na základě výše uvedeného stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený
rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že ji nelze považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně
přesahující vlastní zájmy stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné uvést, že podaná kasační stížnost
obsahuje spíše než konkrétní námitky vyjádření obecného nesouhlasu stěžovatelky
s napadeným rozhodnutím krajského soudu a potažmo i rozhodnutím správního orgánu.
Ostatně i samotná žaloba podaná stěžovatelkou proti rozhodnutí správního orgánu byla
na samotné hranici přezkoumatelnosti, a to i přesto, že stěžovatelka byla krajským
soudem vyzvána k jejímu doplnění.
Zásadní nesouhlas stěžovatelky se týká problematiky opakovaně podané žádosti
o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu ust. §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu.
Posuzováním opakovaně podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany, v níž žadatel
uvedl skutečnosti v zásadě shodné či obdobné jako v žádosti předchozí anebo uvedl
skutečnosti jiné, které mu však byly či musely být známé již při podání předchozí žádosti
o udělení azylu, se Nejvyšší správní soud již v minulosti dostatečně zabýval v řadě svých
rozhodnutí, například v rozsudku ze dne 16. 10. 2003, č. j. 2 Azs 12/2003 – 76,
v rozsudku ze dne 29. 1. 2004, č. j. 2 Azs 64/2003 - 54, publikovaném pod č. 199/2004
Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne 29. 8. 2005, č. j. 6 Azs 23/2005 – 77, a rozsudku ze dne
26. 3. 2008, č. j. 7 Azs 10/2008 - 46, všechny dostupné na www.nssoud.cz. Z citovaných
rozhodnutí vyplývá, že uvádí-li žadatel o mezinárodní ochranu v opakované žádosti
o udělení mezinárodní ochrany skutečnosti v zásadě shodné či obdobné jako v žádosti
předchozí, jde o žádost zjevně nedůvodnou, kterou lze zamítnout podle ust. §16 odst. 1
písm. d) zákona o azylu, při dodržení třicetidenní lhůty uvedené v ust. §16 odst. 2 tohoto
zákona. K samotné povaze rozhodnutí podle ust. §16 odst. 1 písm. d) zákona o azylu
se Nejvyšší správní soud přímo vyslovil v rozsudku ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 7 Azs 10/2008 - 46, www.nssoud.cz.
Vzhledem ke skutečnosti, že podle shora předestřené judikatury postupoval v nyní
projednávané věci i krajský soud v řízení o podané žalobě, když uznal postup žalovaného
správního orgánu, který zamítl žádost stěžovatelky podle ust. §16 odst. 1 písm. d) zákona
o azylu, neboť tato uváděla v opakované žádosti o udělení mezinárodní ochrany
skutečnosti v zásadě shodné či obdobné jako v žádosti předchozí (potíže ekonomického
charakteru, problémy s příbuznými a snaha legalizovat si pobyt v ČR), za odpovídající
zákonu, nemá Nejvyšší správní soud výtky vůči postupu krajského soudu a s jeho závěry
se ztotožňuje.
I přesto, že stěžovatelka námitku, že se správní orgán nezabýval tím, zda by její
vycestování z území ČR mohlo znamenat nepřiměřený zásah do jejího soukromého
a rodinného života, popř. do dalších práv zaručených mezinárodními smlouvami
o lidských právech, poprvé uplatnila až v podané kasační stížnosti a jedná se tedy
o novum ve smyslu ust. §109 odst. 4 s. ř. s. (srovnej rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný pod č. 419/2004 Sb.
NSS), uvádí k ní Nejvyšší správní soud následující.
Předmětná námitka úzce souvisí s otázkou zjišťování důvodů pro udělení
mezinárodní ochrany ze strany správního orgánu, ke které se opakovaně vyjádřil
i Nejvyšší správní soud, a to například ve svém rozsudku ze dne 25. 11. 2003,
č. j. 5 Azs 14/2003 - 66, či v rozsudku ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Azs 26/2003 - 57,
oba na www.nssoud.cz. Z výše citovaných rozhodnutí vyplývá, že v řízení o udělení
mezinárodní ochrany musí správní orgán umožnit žadateli o udělení mezinárodní ochrany
sdělit všechny okolnosti, které považuje pro udělení mezinárodní ochrany za významné,
avšak není jeho úkolem předestřít důvody, pro které je mezinárodní ochrana,
ať už ve formě azylu či doplňkové ochrany, obvykle poskytována. Povinností správního
orgánu je tedy zjistit skutkový stav věci pouze v rozsahu právně relevantních důvodů
pro udělení mezinárodní ochrany, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl
(rozsudek zdejšího soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 Azs 22/2003 - 41, www.nssoud.cz).
Určující charakter má však v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany vždy tvrzení
žadatelů o udělení mezinárodní ochrany (viz rozsudek zdejšího soudu ze dne 26. 5. 2004,
č. j. 1 Azs 45/2004 - 47, www.nssoud.cz). Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka
nesplnila svou povinnost tvrzení ohledně výše nastíněných skutečností, nelze její námitce
přisvědčit.
Ostatně problematika soukromého a rodinného života souvisí zejména s výkladem
čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen „Úmluva“), k němuž se již dříve
velice podrobně vyjádřil Nejvyšší správní soud, a to v rozsudku ze dne 11. 6. 2009,
č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, www.nssoud.cz, v němž konstatoval, že „jakkoli není pojem
rodinného ž ivota Úml u vo u d e f in ov án, je v ykl ádán p om ě r n ě e x te n z i v n ě , v ždy v š ak s dů r az e m na fungující
( r eáln ý) r od in ný ž iv ot (s r ov . n apř . r oz h o d n ut í E vrops ké komise pro l i ds ká pr áv a ze dne 15. 10. 1986
ve v ě c i K. proti Spojenému kr ál o v s tv í , s tí ž n o s t č. 11 46 8/ 85, do s tu p n é na http: / /ec hr .c o e.in t.) Vz tah e m
z akl ádají c í m r od in ný živ ot je pak v p rvé ř adě vztah m a n želů v z ákon n é m a s ku te č n é m m an ž e l s tv í ,
což není s tě ž o v ate l ů v př í pa d. Ten by př í padn ě mohl n apl n i t pojem soukromého ž iv ot a z ah r n u j ícíh o do
u r č it é mí ry i š i r š í as pe kty ž iv ot a je dn o tl i v c e , v č e tn ě pr áv a na v ytv ář e n í a r oz v íj e n í v zta hů s dal š í m i
li dským i byto s tm i (v iz r o z s u de k Ev r o p s ké h o soudu pro l i ds ká pr áv a ze dne 16. 12. 1992 ve v ě c i
N i e m i e tz pr o ti N ě m e c k u , s tí ž n o s t č. 13 710 / 8 8, http: / / echr .c o e.in t.) . Ov š e m i kdyby v daném př í padě
bylo v ů be c m ož né h ov o ř it o n apl n ě n í pojmu r od i n né h o, res p. soukromého ž ivota, je tř e ba si u v ě do m i t,
že u s tan o v e n í čl. 8 Úml u vy n e u kl ádá s tátu v š e o be c n ý z áv az e k r e s pe kto v at vol bu d ot če n ý ch osob o hled n ě
zem ě jejich s po l e č n é h o po bytu , r e s p. n a po m áh at r oz v íj e n í v zta hů m ezi n im i. Př i s tan o v e n í r o zsa hu
p ov i nn os t í s tá tu je v to m to s mě ru n ut no z vážit okol n os t i konk r é t n íh o př í padu (v iz r o z s u de k Ev r o ps ké h o
soudu pro lidská pr áv a ze dne 19. 2. 1996 ve věci Gül proti Švý c a rs ku, s tí ž n o s t č. 2 321 8/ 94,
http:/ / ec hr .c o e.i n t .) a v té to s ou v is l os t i š tr as bu r s k ý soud bere v úv ah u mimo jiné i př í padn é
e x tr ate r i t o r i ál n í účin ky čl. 8 Ú m lu v y , te dy o táz ku , do jaké mí ry je ciz in ci zn em o žn ěn jeho r od i n ný ,
př í padn ě sou kr om ý ž iv ot v jeho zem i původu a do jaké mí ry je p ř i jí m ají c í s tát pr áv ě z to h o to d ů v od u
po v i n e n u m ož n it mu př e n é s t si s v ů j ro d in n ý , r e s p. s ou k r om ý ž iv ot na jeho ú z e m í, a př í padn ě , zda je mu
za tí m to ú č e l e m po v i n e n také u dě l i t do pl ň ko v o u och r a n u. Z ju di katu r y Ev r o p s ké h o soudu pro l i ds ká
pr áv a p ř it om v y pl ý v á, že po dm í n ky pro s pu š tě n í e x tr ate r i to r i ál n í h o ú čink u č l. 8 Úml uvy jsou velmi
př í s n é (s r ov . r o z s u de k z e dne 6. 2. 2001 ve vě ci Bensaid pr o ti Spojenému k r ál o v s tv í , s tí ž n o s t
č. 4459 9 / 98 ). “
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. října 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu