ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.42.2009:54
sp. zn. 9 Azs 42/2009 - 54
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v práv ní věci žalobce: K. S. D., zastoupený opatrovníkem –
SOZE (Sdružení občanů zabývající se emigranty), se sídlem Mostecká 5, Brno,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 2. 2009,
č. j. OAM-10/VL-18-P30-2009, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2009, č. j. 63 Az 12/2009 - 32,
takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze d ne 21. 7. 2009, č. j. 63 Az 12/2009 - 32,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
shora označeného pravomocného usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský
soud“), jímž bylo zastaveno řízení o jeho žalobě proti rozhodnutí Ministerstva vnitra,
odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 4. 2. 2009,
č. j. OAM-10/VL-18-P30-2009; tímto rozhodnutím bylo řízení o jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany zastaveno podle §25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů
(zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů, neboť podaná žádost byla vyhodnocena
jako nepřípustná s tím, že k jejímu posuzování je příslušný jiný členský stát Evropské
unie, a sice Slovinská republika [§10a písm. b) zákona o azylu].
Napadeným usnesením krajský soud řízení zastavil podle §47 písm. c) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), v návaznosti na §33 písm. b) a e) zákona o azylu s tím, že se stěžovatel
nezdržuje v místě hlášeného pobytu a jeho změnu soudu neoz námil a nelze zjistit jeho
místo pobytu. V odůvodnění tohoto usnesení přitom uvedl, že stěžovatel dne 11. 2. 2009
opustil Přijímací středisko Vyšní Lhoty a dle sdělení Policie České republiky bylo zjištěno,
že v rámci Dublinského řízení byl proveden transfer stěžovatele do Slovinska.
V kasační stížnosti a v jejím následném doplnění stěžovatel předně poukázal
na to, že nevyhnutelným důsledkem rozhodnutí o zastavení řízení o udělení mezinárodní
ochrany a určení Slovinské republiky jako státu odpovědného za posouzení podané
žádosti je transfer stěžovatele do uvedené země a tím i opuštění České republiky, neboť
podání žaloby proti danému rozhodnutí o zastavení řízení nemá ex lege odkladný účinek
(§32 odst. 3 zákona o azylu). Současně stěžovatel uvedl, že jeho transferem nedošlo
ke změně místa hlášeného pobytu, jelikož takovým místem je v intencích §77 zákona
o azylu myšleno azylové zařízení, případně jiné místo na území České republiky. Pokud
by tomu bylo naopak, bylo by Ministerstvo vnitra povinno uplatnit postup podle §77
odst. 3 zákona o azylu, neboť pobyt žadatele v jiném státě zajisté představuje skutečnost
odůvodňující pochybnosti o dosažitelnosti žadatele pro účely řízení o udělení mezinárodní
ochrany. V daném případě však neudělení souhlasu ve smyslu §77 odst. 3 zákona o azylu
nepřichází v úvahu, neboť transfer stěžovatele nastal na základě zákona – v důsledku
rozhodnutí o zastavení řízení o udělení mezinárodní ochrany a určení Slovinské republiky
jako státu odpovědného za posouzení podané žádosti (viz výše), nikoli na základě vůle
stěžovatele. V jeho případě nelze mluvit o místě hlášeného pobytu ve smyslu zákona
o azylu a tudíž ani není možné, aby takové místo ohlásil. Závěr krajského soudu
odkazující na ustanovení §33 písm. e) zákona o azylu proto považuje za nesprávný
a odporující právu na soudní a jinou právní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv
a svobod).
Dále stěžovatel uvedl, že krajský soud nenáležitě přistoupil k opatření si informace
o jeho pobytu a pak následně dospěl k závěru, že došlo k naplnění důvodu pro zastavení
řízení podle §33 písm. b) zákona o azylu. Domnívá se přitom, že vzhledem k informaci
o jeho transferu do Slovinska neměl krajský soud rezignovat na další zjišťování místa
pobytu, nýbrž se měl pokusit zjistit, kde se stěžovatel skutečně nachází (prostřednictvím
Úřadu vysokého komisaře pro uprchlíky nebo odpovědného orgánu státní správy
Slovinské republiky). V tomto ohledu stěžovatel poznamenal, že po něm nelze spravedlivě
požadovat, aby pro zdárné hájení oznamoval místo pobytu v zahraničí, což může činit
jenom s mimořádnými obtížemi, a taktéž poukázal na absenci náležitého poučení,
že právě formální úkon oznámení místa pobytu má výrazný dopad na to, zda bude daná
věc meritorně posouzena či nikoliv.
Závěrem poukázal na nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
14. 8. 2009, č. j. 8 Azs 21/2009 - 91, s tím, že závěry citovaného rozsudku lze vztáhnout
i na postup krajského soud u v předmětné věci. Jestliže v uvedeném případě Nejvyšší
správní soud shledal prodlevu v aktualizaci informací o místě pobytu stěžovatele
jako zjevně nepřiměřenou mimo jiné s ohledem na fakt, že bylo v moci soudu poměrně
jednoduše zjistit místo pobytu stěžovatele z evidence Ministerstva vnitra, lze stejně tak mít
za nepřijatelný postup krajského soudu, který se nepokusil zjistit místo jeho pobytu,
ani nevznesl dotaz postupem předvídaným v čl. 21 Nařízení Rady (ES) č. 343/2003
ze dne 18. 2. 2003, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu
příslušného k posuzování žádosti o azyl podané státním příslušníkem třetí země
v některém z členských států (dále jen „Dublinské nařízení“).
Vzhledem k výše uvedenému považuje stěžovatel usnesení krajského soudu
ve smyslu §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. za nezákonné a navrhuje, aby ho Nejvyšší správní
soud zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
Správní orgán ve vyjádření ke kasační stížnosti popřel její oprávněnost, neboť
se domnívá, že jak jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ve všech částech výroku,
tak i usnesení krajského soudu, byla vydána v souladu s právními předpisy. Navrhl proto
zamítnutí kasační stížnosti pro nedůvodnost (§110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační
stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen opatrovníkem, za kterého jedná osoba
s vysokoškolským právnickým vzděláním, které je podle zvláštních zákonů vyžadováno
pro výkon advokacie (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci
jedná o kasační stížnost ve věci mezinárodní ochrany, se Nejvyšší správní soud ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení
správního Nejvyšší správní soud odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod č. 933/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz., v němž
vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu
jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního
případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech mezinárodní
ochrany přípustná v následujících typových případech:
1. Kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny
judikaturou Nejvyššího správního soudu.
2. Kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně.
Rozdílnost v judikatuře přitom může vyvstat na úrovni krajských soudů i v rámci
Nejvyššího správního soudu.
3. Kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon, tj. Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je namístě
změnit výklad určité právní otázky, řešené dosud správními soudy jednotn ě.
4. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo
mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
O zásadní právní pochybení se v konkrétním případě může jednat především tehdy,
pokud:
a) Krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou a jasnou soudní judikaturu a nelze
navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu.
b) Krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního
práva.
Ve světle takto vymezených kritérií pak Nejvyšší správní soud konstatuje,
že předložená kasační stížnost předestírá k rozhodnutí otázku procesního postupu
krajského soudu v souvislosti se zjišťováním pobytu stěžovatele, u něhož proběhl transfer
do státu odpovědného za posouzení jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany ,
a tato si zasluhuje věcné projednání z důvodu uvedeného sub 4) kritérií přijatelnosti,
tj. pro zásadního pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního
postavení stěžovatele (§104a s. ř. s.).
Jak vyplývá ze správního spisu, jakož i z navazujícího spisu soudního, stěžovatel
dne 11. 2. 2009 na území České republiky (v Přijímacím středisku Vyšní Lhoty) osobně
převzal rozhodnutí správního orgánu, jímž bylo zastaveno řízení o jeho žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, neboť podaná žádost byla vyhodnocena jako nepřípustná s tím,
že k jejímu posuzování je příslušná Slovinská republika. Následně dne 17. 2. 2009
již ve Slovinské republice podal stěžovatel k poštovní přepravě žalobu, datovanou
16. 2. 2009 a psanou ve slovinském jazyce. V návaznosti na to krajský soud ustanovil
tlumočníka a uložil mu přeložit podanou žalobu, obsahující mj. i adresu stěžovatele:
Azylový dům, Cesta v Gorice 15, 1000 Ljubljana (tatáž adresa je uvedena i na zadní straně
obálky, v níž byla krajskému soudu doručena žaloba). Krajský soud se přesto písemnými
dotazy ze dne 25. 5. 2009 obrátil na příslušné orgány Policie České republiky s žádostí
o zjištění pobytu stěžovatele a posléze – s ohledem na zjištění, že byl proveden v rámci
Dublinského řízení transfer stěžovatele do Slovinska – mu usnesením ze dne 24. 6. 2009,
č. j. 63 Az 12/2009 - 26, ustanovil opatrovníka (SOZE – Sdružení občanů zabývajících
se emigranty) podle §29 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řá du,
ve znění pozdějších předpisů. Poté řízení o žalobě zastavil.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že stěžovatel poté, co bylo řízení o jeho žádosti
o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky zastaveno, vycestoval
do Slovinské republiky, odkud v zákonem stanovené lhůtě podal žalobu právě proti
danému rozhodnutí o zastavení řízení. V žalobě přitom uvedl své místo pobytu,
resp. konkrétní adresu, na kterou mu lze doručovat (viz výše). Krajský soud však i přesto
zjišťoval místo pobytu stěžovatele (dotazy na příslušné policejní orgány, jakož i výpisem
z evidence Ministerstva vnitra založeným na č. l. 20), ačkoli tyto úkony jsou na místě
až poté, co se nepodaří doručit písemnost na adresu uvedenou v žalobě.
V tomto ohledu připomíná Nejvyšší správní soud svoji judikaturu, dle které soud
nevyčerpal všechny dostupné prostředky ke zjištění pobytu žadatele o azyl, jestliže pouze
vznesl dotazy ohledně této skutečnosti na Ministerstvo vnitra a ředitelství služby cizinecké
a pohraniční policie a nepokusil se žadateli o azyl doručit písemnosti na adresu jím
uvedenou v žalobě; srov. rozsudek ze dne 16. 3. 2004, č. j. 2 Azs 41/2003 - 42,
publikovaný pod č. 729/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz.
Podle §37 odst. 3 s. ř. s. ve spojení s §71 odst. 1 s. ř. s. je povinnou nále žitostí
žaloby mj. uvedení adresy, na kterou lze tomu, kdo žalobu podává, doručovat a z tohoto
pohledu tedy není zřejmé, proč krajský soud prováděl úkony směřující ke zjištění místa
pobytu stěžovatele, resp. jeho adresy, když tato mu byla známa z obsahu žaloby.
Podle §33 písm. b) zákona o azylu soud řízení zastaví, jestliže nelze zjistit místo
pobytu žadatele o udělení mezinárodní ochrany. Podle písm. e) téhož ustanovení soud
řízení zastaví také v případě, že se žadatel o udělení mezinárodní ochrany nezdržuje
v místě hlášeného pobytu a jeho změnu soudu neoznámil. Dikce uvedených ustanovení
zákona o azylu „soud řízení zastaví“ neposkytuje možnost volby procesního postupu
v případě nastoupení některé z předpokládaných okolností, soud má v takové situaci
povinnost řízení zastavit (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 9. 2008, č. j. 3 Azs 40/2008 - 67, www.nssoud.cz).
Nastoupení těchto okolností však v projednávaném případě nebylo krajským
soudem prokázáno, neboť jak vyplývá z výše uvedeného, krajský soud se vůbec nepokusil
doručit na adresu: Azylový dům, Cesta v Gorice 15, 1000 Ljubljana, kterou stěžovatel
označil v žalobě. Přitom teprve poté, co by se nepodařilo doručit písemnost na danou
adresu, by bylo na místě zvažovat další postup ve smyslu §33 písm. b) a e) zákona
o azylu.
V návaznosti na námitky obsažené v kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dále
konstatuje, že mezi oběma zmíněnými důvody pro výrok o zastavení řízení podle
uvedeného ustanovení zákona o azylu existují rozdíly a nelze je aplikovat mechanicky tak,
jak to učinil krajský soud. Naopak je nutno vážit, který z daných důvodů skutečně nastal,
a v tomto ohledu odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek ze dne 21. 8. 2009,
č. j. 1 Azs 38/2009 - 48, www.nssoud.cz., který se podrobně zabýval právě vzájemným
vztahem mezi ustanoveními §33 písm. b) a e) zákona o azylu.
V tomto směru lze připomenout taktéž rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 6. 8. 2009, č. j. 8 Azs 26/2009 - 45, www.nssoud.cz, který konstatoval,
že ustanovení §33 písm. e) zákona o a zylu nedopadá na případy, kdy je účastník řízení
vyhoštěn, tj. nikoliv o své vůli donucen opustit území České republiky. V daném případě
sice nedošlo k vyhoštění, ale k transferu stěžovatele, nicméně principálně se jednalo
o obdobnou situaci, jejíž podstatou je, že došlo k opuštění území České republiky nikoli
z vůle stěžovatele, a proto lze závěry citovaného rozsudku analogicky vztáhnout také
na tento případ.
V případě podání žaloby proti rozhodnutí, kterým bylo zastaveno řízení o žádosti
o udělení mezinárodní ochrany podle §25 písm. i) ve spojení s §10a písm. b) zákona
o azylu, mohou z povahy věci nastat dvě modelové situace, a sice podání žaloby z území
České republiky a ze zahraničí (tak tomu bylo i v nyní souzené věci). Ve druhém případě
je pak vyloučeno, aby měl žalobce místo hlášeného pobytu ve smyslu §77 zákona o azylu,
jež se nepochybně vztahuje k místu na území České republiky, a to ke konkrétnímu
azylovému zařízení, do něhož je žadatel ministerstvem vnitra umístěn, případně k jinému
místu, s nímž ministerstvo vnitra vyslovilo souhlas.
V tomto směru je tedy možné dát za pravdu stěžovateli, pokud tvrdí, že krajský
soud špatně aplikoval ustanovení §33 písm. e) zákona o azylu, neboť stěžovatel neměl
místo hlášeného pobytu ve smyslu §77 zákona o azylu, nemohl se na něm nezdržovat
ani si jej změnit, a proto v jeho případě nebyla splněna ani jedna z podmínek pro užití
§33 písm. e) zákona o azylu.
Na druhou stranu je však třeba poznamenat, že účastník řízení (stejně jako soud)
je primárně vázán tím, co je uvedeno v žalobě a nelze souhlasit se stěžovatelem v tom,
že nelze spravedlivě požadovat, aby oznamoval místo svého pobytu v zahraničí. Ostatně
daný případ je toho důkazem, neboť místo svého pobytu krajskému soudu oznámil přímo
v žalobě podané ze zahraničí. Nehledě na to, že se jedná o obligatorní náležitost žaloby
(viz výše) a že je v zájmu samotného účastníka řízení, aby byl pro krajský soud, který
přezkoumává jím napadené rozhodnutí, kontaktní. S tím souvisí i stěžovatelem namítaná
absence náležitého poučení ve vztahu k oznámení místa pobytu, k níž je třeba toliko
pro úplnost poznamenat, že taková poučovací povinnost není nikde explicitně stanovena
a je třeba primárně vycházet z toho, co účastník řízení uvede v žalobě.
Pokud jde o poslední námitku stěžovatele směřující vůči postupu krajského soudu,
který se nepokusil zjistit místo jeho pobytu - ať už prostřednictvím Úřadu vysokého
komisaře OSN pro uprchlíky nebo využitím spolupráce na základě Dublinského nařízení -
nutno poznamenat, že uvedená námitka je irelevantní, neboť stěžovatel místo svého
pobytu uvedl a za dané situace nebyl žádný prostor ani důvod pro jakékoli další úkony
krajského soudu ve výše uvedeném smyslu.
S ohledem na tyto skutečnosti Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud
pochybil, neboť jeho odkaz na §33 písm. b) a e) zákona nemůže obstát a nebyly tak
splněny podmínky pro zastavení řízení dle §47 písm. c) s. ř. s. , čímž se dopustil
pochybení, jež vykazuje takovou intenzitu, která by mohla mít vliv na hmotněprávní
postavení stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto napadené usnesení krajského soudu podle ustanovení
§110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V tomto řízení je krajský soud
vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, který byl vysloven v odůvodnění
tohoto rozhodnutí (§110 odst. 3 s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodne krajský soud v dalším řízení
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 17. prosince 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu