ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.6.2009:80
sp. zn. 9 Azs 6/2009 - 80
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: Y. F., zastoupeného JUDr. Alešem
Gotmanovem, advokátem se sídlem Korunní 774/87, Praha 3, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 12. 2007, č. j. OAM-1-806/VL-20-K01-2007, ve
věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 11. 9. 2008, č. j. 32 Az 80/2007 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatele, JUDr. Aleši Gotmanovovi, advokátovi
se sídlem Korunní 774/87, Praha 3, se p ř i z n á v á odměna za poskytnutou
právní službu ve výši 5712 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího
správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační
politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 4. 12. 2007, č. j. OAM-1-806/VL-20-K01-2007,
jímž mu nebyla dle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu
a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), udělena
mezinárodní ochrana.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované
pod č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele
jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního
práva jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému
typu případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodova cí činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést, v čem
spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadl stěžovatel shora uvedený rozsudek
krajského soudu z důvodů obsažených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s.
Stěžovatel namítá, že v rozhodnutí správního orgánu je neudělení humanitárního azylu
odůvodněno zcela nepřesvědčivě a nelze z něj zjistit, z jakých konkrétních skutkových
zjištění správní orgán vyšel, když dovodil, že v případě stěžovatele nejde o případ hodný
zvláštního zřetele. Vzhledem ke skutečnosti, že správní orgán pouze stručným způsobem
konstatuje ve všeobecné rovině, že se zabýval zejména rodinou, sociální a ekonomickou
situací stěžovatele, jakož i jeho věkem a zdravotním stavem, je podle názoru stěžovatele
odůvodnění jeho rozhodnutí v rozporu s ust. §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Stěžovatel
je přesvědčen, že napadený rozsudek krajského soudu je v části týkající se rozhodnutí
o neudělení humanitárního azylu nepřezkoumatelný, neboť z něho není možné zjistit,
na základě jakých skutečností a úvah dospěl krajský soud k závěru, že správní orgán
nevybočil při posouzení o neudělení humanitárního azylu z mezí a hledisek stanovených
zákonem. Stěžovatel současně podotýká, že ačkoliv je udělení humanitárního azylu věc
správního uvážení, neznamená libovůli. Stěžovatel se domnívá, že správní orgán
nevěnoval dostatečnou pozornost podmínkám realizace práva na svobodu vyznání
v případě, že se stane příslušníkem turecké armády, přičemž posouzení této otázky
považuje za významné pro závěr o udělení humanitárního azylu. Ostatně ani krajský soud
se nezabýval tímto nedostatkem správního řízení. Podle stěžovatele si lze těžko představit,
že jako příslušník armády by měl možnost uplatnění všech zásad islámské víry, například
by musel požívat maso ze zvířat usmrcených bez před epsané rituální formule, nemohl
by dodržovat přísná pravidla půstu a náboženských úkonů během ramadánu. S ohledem
na denní režim v armádě a z něho plynoucí povinnost plnění úkolů bez ohledu na čas
jejich plnění by neměl možnost každodenních pěti modliteb v přesně stanovený čas
v průběhu dne. V případě smrti během válečné akce nemá zajištěno, že bude pohřben
předepsaným způsobem. Stěžovatel je proto přesvědčen, že správní orgán si měl obstarat
podklady pro zjištění, zda příslušník turecké armády má během vojenské služby zajištěny
podmínky pro život ve víře. Taková zjištění správní orgán neučinil a takto nedostatečně
zjištěný skutkový stav věci mohl mít podle jeho názoru vliv na zákonnost rozhodnutí.
Stěžovatel namítá, že správní orgán nesprávně právně posoudil otázku udělení
humanitárního azylu, neboť neaplikoval čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod ve znění protokolu č. 11 a s dalšími protokoly. Zamítavé rozhodnutí
správního orgánu o humanitárním azylu je proto nezákonné. Přijatelnost kasační stížnosti
odvozuje stěžovatel od skutečnosti, že se Nejvyšší správní soud dosud nevyslovil
k otázce, zda pro udělení humanitárního azylu podle ust. §14 zákona o azylu je významné
zabývat se možností realizace práva svobodně projevovat islámské náboženství
v podmínkách armády obecně a armády Turecké republiky zvláště, a zda v této armádě
jsou vytvořeny podmínky pro realizaci tohoto práva. Na základě výše uvedeného
stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru,
že ji nelze považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj. za podstatně
přesahující vlastní zájmy stěžovatele.
K námitce stěžovatele, že rozhodnutí správního orgánu je v otázce neudělení
humanitárního azylu podle ust. §14 zákona o azylu nedostatečně odůvodněno a nelze
z něj zjistit, z jakých konkrétních skutkových zjištění správní orgán vycházel,
Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. §1 09 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédl, a to pro její
novost (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004,
č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný pod č. 419/2004 Sb. NSS). Tento závěr potvrzuje
i rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 4 Azs 1/2004 - 68,
www.nssoud.cz, dle kterého „smyslem omezení stanoveného v ust. §109 odst. 4 s. ř. s., podle
kterého ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud nepřihlíží, je zamezit situaci, kdy by Nejvyšší správní soud rozhodoval o kvantitativně
i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém mohl rozhodovat soud v předchozím řízení.
Skutečnostmi, ke kterým zdejší soud nepřihlíží, je pak třeba rozumět možná pochybení správního orgánu
při hodnocení jak skutkové podstaty, tak právních závěrů.“
Pokud pak stěžovatel v návaznosti na výše uvedené namítá, že napadený rozsudek
krajského soudu je v části týkající se rozhodnutí o neudělení humanitárního azylu
nepřezkoumatelný, neboť z něho není možné zjistit, na základě jakých skutečností a úvah
dospěl krajský soud k závěru, že správní orgán nevybočil při posouzení o neudělení
humanitárního azylu z mezí a hledisek stanovených zákonem , považuje Nejvyšší správní
soud za nezbytné uvést následující.
Nepřezkoumatelností rozhodnutí spočívající v nedostatku důvodů se zdejší soud
již zabýval například ve svém rozsudku ze dne 22. 1. 2004, č. j. 4 Azs 55/2003 - 51,
publikovaném pod č. 638/2005 Sb. NSS, nebo v rozsudku ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, www.nssoud.cz. Na pozadí výše uvedeného nebylo kasační
stížností napadené rozhodnutí krajského soudu shledáno nepřezkoumatelným, neboť
krajský soud v rozsahu daném tvrzením stěžovatele a jeho žalobními námitkami,
které nutno říci byly velice kusé, poněkud obecné a nikterak se nedotýkaly odůvodnění
rozhodnutí správního orgánu ve vztahu k neudělení humanitárního azylu podle ust. §14
zákona o azylu, posoudil, a to shodně jako správní orgán, že stěžovatel neuvádí
skutečnosti svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v ust. §12 zákona o azylu. Stěžovatelův nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí krajského
soudu ve vztahu k neudělení humanitárního azylu je tedy spíše než námitkou
nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu výrazem opomenutí zásady dispoziční,
kterou je správní soudnictví plně ovládáno. V souladu s touto zásadou je na stěžovateli
jako žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší
nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, bude brojit žalobou u soudu či nikoliv;
je na něm, aby v případě, kdy se bude domáhat ochrany svých pr áv žalobou u soudu,
v této žalobě jasně vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá, a v ža lobních
bodech pak specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené
výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (ust. §71 s. ř. s.) Vzhle dem ke skutečnosti,
že krajský soud je podle ust. §75 odst. 2 s. ř. s. při přezkoumávání rozhodnutí správních
orgánů vázán jak co do rozsahu napadených výroků rozhodnutí, tak i žalobními body,
a jestliže tedy žalobce - stěžovatel - v žalobě ani jiném podání krajskému soudu neuvedl,
jak to učinil až v kasační stížnosti, že rozhodnutí správního orgánu je v otázce neudělení
humanitárního azylu podle ust. §14 zákona o azylu nedostatečně odůvodněno a nelze
z něj zjistit, z jakých konkrétních skutkových zjištěn í správní orgán vycházel, krajský soud
nepochybil, když tyto skutečnosti nezkoumal (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 25. 11. 2003, č. j. 5 Azs 26/2003 - 57, www.nssoud.cz).
Jestliže stěžovatel dále namítá, že správní orgán si měl obstarat podklady
pro zjištění, zda příslušník turecké armády má během vojenské služby zajištěny podmínky
pro život ve víře, je i na posouzení této námitky nezbytné vztáhnout výše uvedené závěry
týkající se ust. §109 odst. 4 s. ř. s., neboť se jedná o kvantitativně i kvalitativně bohatší
návrh stěžovatele, než o jakém mohl rozhodovat krajský soud v předchozím řízení
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49,
publikovaný pod č. 419/2004 Sb. NSS, a rozsudek téhož soudu ze dne 18. 3. 2004,
č. j. 4 Azs 1/2004 - 68, www.nssoud.cz). Zdejší soud proto k této stížní námitce
nepřihlédl, a to pro její novost. Podle názoru Nejvyššího správního soudu stojí v této
souvislosti za zmínku rovněž okolnost, že stěžovatel v průběhu správního řízení
ani netvrdil skutečnosti svědčící o možném omezení uskutečňování jím vyznávané víry
v případě nástupu do turecké armády, ale jako důvod svého odchodu z vlasti uvedl snahu
vyhnout se výkonu základní vojenské služby z důvodu obavy z nasazení do vojenských
operací proti příslušníkům vlastního národa – Kurdům. Ostatně o určujícím charakteru
tvrzení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v průběhu správního řízení se Nejvyšší
správní soud vyjádřil například v rozsudku ze dne 26. 5. 2004, č. j. 1 Azs 45/2004 - 47,
www.nssoud.cz.
Shodně rovněž ve vztahu k námitce týkající se nepřezkoumatelnosti rozhodnutí
krajského soudu, který se těmito skutečnostmi nezabýval, je vhodné zopakovat shora
vymezenou judikaturu vztahující se k nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu
a charakteristiky o uplatnění dispoziční zásady v rámci řízení před správními soudy. Proto
ani v tomto případě není ve světle výše uvedeného rozhodnutí krajského soudu stiženo
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů a tento postupoval v souladu se zásadou
dispoziční (ust. §75 odst. 2 s. ř. s.), neboť žaloba ani jiné podání stěžovatele (žalobce)
krajskému soudu námitku nesprávného postupu správního orgánu neobsahovalo, ale tato
byla stěžovatelem přednesena až v podané kasační stížnosti.
K námitce stěžovatele, že správní orgán nesprávně posoudil otázku udělení
humanitárního azylu, neboť neaplikoval čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod ve znění protokolu č. 11 a s dalšími protokoly, Nejvyšší správní soud
konstatuje, že tento stížní bod je ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustný, protože
jej stěžovatel neuplatnil v řízení před krajským soudem, ač tak učinit mohl (srovnej
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49,
publikovaný pod č. 419/2004 Sb. NSS).
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Stěžovatel podal návrh, aby kasační stížnosti byl přiznán odkladný účinek dle
ust. §107 s. ř. s. O tomto návrhu Nejvyšší správní soud nerozhodl, neboť kasační
stížnost ve věcech mezinárodní ochrany je vybavena odkladným účinkem ex lege (ust. §32
odst. 5 zákona o azylu).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta.
Stěžovateli byl pro toto řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát;
v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 8,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud proto určil odměnu advokátovi
částkou 2 x 2100 Kč za dva úkony právní služby – převzetí a příprava věci a písemné
podání soudu týkající se věci samé, a 2 x 300 Kč na úhradu hotových výdajů, v souladu
s ust. §9 odst. 3 písm. f), §7, §11 odst. 1 písm. b) a d) a §13 odst. 3 vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též
„advokátní tarif“), celkem 4800 Kč. Protože zástupce stěžovatele je plátcem daně
z přidané hodnoty (dále jen daň), byla k přiznané odměně připočtena i příslušná částka
odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování a z náhrad
hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“). Částka daně vypočtená
dle zákona o dani z přidané hodnoty činí 912 Kč. Ustanovenému zástupci se tedy
přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 5712 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu
Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. března 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu