ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.7.2009:65
sp. zn. 9 Azs 7/2009 - 65
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové, Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobce: I. B., zastoupený JUDr. Hanou Záveskou,
advokátkou se sídlem Blahoslavova 186/II, Mladá Boleslav, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha
7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 5. 2008, č. j. OAM-299/LE-BE03-BE07-2008,
ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 21. 8. 2008, č. j. 49 Az 30/2008 - 37,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatele, JUDr. Haně Záveské, advokátce se sídlem
Blahoslavova 186/II, Mladá Boleslav, se odměna za zastupování
nepřiznává.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále jen „stěžovatel“)
domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský
soud“), jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru
azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 7. 5. 2008,
č. j. OAM-299/LE-BE03-BE07-2008. Tímto rozhodnutím byla jeho žádost o udělení
mezinárodní ochrany zamítnuta podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb.,
o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších
předpisů (zákon o azylu), ve znění účinném v rozhodné době, jako zjevně nedůvodná.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ustanovení
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod
č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen natolik zásadní
a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva jednotlivce
pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu případů
či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ustanovení §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje, v mezích přijatelnosti, v konkrétním případě podstatný přesah svých
vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
V dané věci stěžovatel namítá zákonné důvody specifikované v §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení. Stěžovatel v kasační stížnosti uvádí, že výklad, který
provedl soud, neodpovídá zákonu, s tím, že podle jeho názoru, cit.: „zákon pojem
pronásledování chápe i jako jednání soukromých osob (jehož důvody) jsou azylově relevantní, pokud stát
není schopen zajistit ochranu, což je i můj případ. Mezinárodní ochrana v podobě doplňkové ochrany
potom také neklade podmínku, že nebezpečí vážné újmy v zákoně definované, hrozí ze strany státu“.
Své podání stěžovatel uzavírá tvrzením, že jím podaná kasační stížnost svým významem
podstatně převyšuje jeho vlastní zájmy, neboť výše uvedený právní problém přesahuje
konkrétní rámec jeho případu.
Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského soudu, že stěžovatelem uváděná
tvrzení nemohou být považována za důvody azylově relevantní. Důvodem pro udělení
mezinárodní ochrany ve smyslu §12 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, může být
pouze „odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti,
příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož
občanství má, nebo ve státě jeho posledního trvalého bydliště“. Tvrzené obavy stěžovatele
z pronásledování ze strany bývalé manželky a jejího příbuzenstva patří jednoznačně
k typickým případům problémů se soukromými osobami, jejichž jednání nelze přičítat
k odpovědnosti státu. Touto otázkou se již Nejvyšší správní soud ve své dosavadní
judikatuře opakovaně a dostatečně podrobně zabýval. Pro bližší rozbor této
problematiky lze poukázat např. na rozsudek ze dne 29. 11. 2006,
č. j. 4 Azs 34/2006 - 75, či na rozsudek ze dne 19. 6. 2006, č. j. 5 Azs 300/2005 - 42, obě
citovaná rozhodnutí jsou dostupná na www.nssoud.cz.
Také otázky související s mírou aprobace jednání soukromých osob státními
orgány v zemi původu žadatelů o mezinárodní ochranu již kasační soud v minulosti řešil
(viz např. rozsudek ze dne 19. 10. 2005, č. j. 3 Azs 428/2004 - 83, na www.nssoud.cz).
Zabýval se i nutností pokusit se efektivně využít všech reálně dostupných prostředků
k dosažení ochrany svých práv u státních orgánů země původu žadatelů o mezinárodní
ochranu, a to např. v rozsudku ze dne 22. 12. 2005, č. j. 6 Azs 479/2004 - 41, nebo
v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, č. j. 4 Azs 5/2003 - 51, oba rozsudky taktéž
na www.nssoud.cz. Tato judikatura dopadá i na případ stěžovatele, který těchto
prostředků nevyužil a na příslušné kompetentní orgány státu se neobrátil.
Závěrem lze konstatovat také to, že z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu
je patrné, že správní orgán se ve správním řízení zabýval také otázkou, zda stěžovateli
v případě jeho návratu do vlasti hrozí nebezpečí vážné újmy z některého z důvodů
uvedených v ustanovení §14a zákona o azylu, a dospěl k závěru, že k udělení doplňkové
ochrany není dán důvod, neboť stěžovatel neuvedl žádnou ze skutečností, kterou by bylo
možno vážné újmě ve smyslu zákona o azylu podřadit.
Ze shora uvedeného tak vyplývá, že ustálená a jednotná judikatura Nejvyššího
správního soudu poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané
v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádný důvod
pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým
významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Proto ji posoudil ve smyslu
ustanovení §104a s. ř. s. jako nepřijatelnou a odmítl ji.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo
na náhradu nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta.
Krajský soud v Praze stěžovateli k jeho žádosti ustanovil zástupcem pro řízení
o kasační stížnosti advokáta. Podle §35 odst. 7 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci
stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje
a odměnu za zastupování stát. V předmětné věci však soud ustanovené zástupkyni
odměnu za zastupování nepřiznal, neboť z obsahu soudního spisu vyplývá, že žádný
úkon právní služby, za který náleží odměna dle §11 vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění pozdějších předpisů, nevykonala. První porada s klientem při převzetí věci, na
niž zástupkyně stěžovatele ve svém sdělení ze dne 16. 2. 2009 obsahujícím i vyčíslení
odměny odkazuje, totiž v žádné doplnění původního podání stěžovatele nevyústila
a kasačnímu soudu tak není z ničeho zřejmé, jakým způsobem zástupkyně stěžovateli
k ochraně jeho práv (s výjimkou formálního naplnění zákonné podmínky povinného
zastoupení advokátem v řízení před Nejvyšším správním soudem ve smyslu ustanovení
§105 s. ř. s.) napomohla.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 14. května 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu