ECLI:CZ:NSS:2009:9.AZS.94.2008:116
sp. zn. 9 Azs 94/2008 - 116
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudců Mgr. Daniely Zemanové, JUDr. Barbary Pořízkové, JUDr. Michala Mazance
a JUDr. Lenky Kaniové v právní věci žalobců: a) N. M., a b) nezl. N. I., ad) b)
zastoupený zákonným zástupcem ad a), zastoupených JUDr. Janou Kuřátkovou,
advokátkou se sídlem Hilleho 6, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor
azylové a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutím
žalovaného ze dne 28. 8. 2007, č. j. OAM-495/LE-05-ZA04-2006, a ze dne 28. 8. 2007, č.
j. OAM-1-5/VL-09-ZA04-2007, ve věci mezinárodní ochrany, o kasační stížnosti žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 8. 2008, č. j. 56 Az 162/2007 – 75,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovené zástupkyni stěžovatelů, JUDr. Janě Kuřátkové, advokátce se sídlem
Hilleho 6, Brno, se p ř i z n á v á odměna za poskytnutou právní službu ve výši
8711 Kč. Tato částka bude uhrazena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Žalobce ad a) [dále jen „stěžovatel a)“] a žalobce ad b) [dále jen „stěžovatel b)“]
kasační stížností napadají v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen
„krajský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele a) proti rozhodnutí Ministerstva
vnitra, odboru azylové a migrační politiky (dále jen „správní orgán“), ze dne 28. 8. 2007,
č. j. OAM-495/LE-05-ZA04-2006, jímž mu nebyla dle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o az ylu), ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o azylu“), udělena mezinárodní ochrana, a žaloba stěžovatele b) proti
rozhodnutí správního orgánu ze dne 28. 8. 2007, č. j. OAM-1-5/VL-09-ZA04-2007, jímž
mu nebyla dle ust. §12, §13, §14, §14a a §14b zákona o azylu udělena mezinárodní
ochrana.
Vzhledem k okolnosti, že v dané věci se jedná o kasační stížnost ve věci
mezinárodní ochrany (dříve ve věci azylu), Nejvyšší správní soud se ve smyslu ust. §104a
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), nejprve zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně
přesahuje vlastní zájmy stěžovatelů. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle
citovaného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná. Pro vlastní vymezení institutu
nepřijatelnosti a jeho dopadů do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud
odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publikované pod
č. 933/2006 Sb. NSS.
Podle tohoto usnesení je podstatným přesahem vlastních zájmů stěžovatele jen
natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je kromě ochrany veřejného subjektivního práva
jednotlivce pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní názor k určitému typu
případů či právních otázek. Přesah vlastních zájmů stěžovatele je dán jen v případě
rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu.
Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v řízení o kasačních stížnostech
ve věcech mezinárodní ochrany je proto nejen ochrana individuálních veřejných
subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu a sjednocování rozhodovací činnosti
krajských soudů. V zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech mezinárodní
ochrany je pak nejenom splnit podmínky přípustnosti kasační stížnosti a svoji stížnost
opřít o některý z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 s. ř. s., nýbrž také uvést,
v čem spatřuje – v mezích kritérií přijatelnosti – v konkrétním případě podstatný přesah
svých vlastních zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou
kasační stížnost věcně projednat.
Ve včas podané kasační stížnosti napadli stěžovatelé shora uvedený rozsudek
krajského soudu z důvodů obsažených v ust. §103 odst. 1 písm. a), b ) a d) s. ř. s.
Stěžovatel a) nejprve rekapituluje závěry krajského soudu, že požadavek na registraci
náboženských skupin upravený příslušnými zákony není diskriminační, že by ho bylo
možno považovat za pronásledování ve smyslu zákona o azylu , přičemž krajský soud
dovozuje možnost omezení náboženské svobody z důvodů udržení veřejné bezpečnosti,
pořádku, zdraví, morálky nebo k ochraně základních práv a svobod, s odkazem
na Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel a)
namítá, že krajský soud nesprávně posoudil, jestli v případě požadavku registrace
náboženské organizace a z toho vyplývajícího zákazu aktivit všech těch náboženských
organizací, které registrované nejsou, je v případě povinnosti registrovat se v tomto
případě k zachování výše uvedených zájmů nezbytné. Stěžovatel a) poukazuje
na skutečnost, že organizace, které se zabývají lidskými právy, uvádějí, že registrace
k jakémukoliv vyznání víry by neměla být povinná, povinnou má být pouze registrace
nutná k získání statutu právnické osoby. Stěžovatel a) dále zmiňuje příručku UNHCR
ze dne 28. 4. 2004 (Azylové žádosti založené na tvrzení o pronásledování z náboženských
důvodů), podle které diskriminace rovnající se pronásledování může znamenat
diskriminaci, která má pro příslušnou osobu natolik škodlivé předurčující důsledky jako
například vážné omezení práva k jinak přístupné zdravotní péči, což byl konkrétně
stěžovatelův případ. Podle krajského soudu neměl stěžovatel a) v běžném občanském
životě problémy, stěžovatel a) je však přesvědčen, že krajský soud opomněl nezákonné
dotazování a výslechy policie na víru a náboženství stěžovatele a) apod. Stěžovatel a) dále
připomíná, že již nucení osob k registraci a přihlášení se k církvi je omezení lidského
práva, které ovšem v případě stěžovatele a) dosáhlo navíc konkrétních projevů
diskriminace a pronásledování ze strany státem řízených orgánů (policie), je porušením
lidských práv. Stěžovatel a) zdůrazňuje, že Česká republika je vázána směrnicí Rady
č. 2004/83/ES ze dne 29. dubna 2004, o minimálních normách, které musí splňov at
státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli žádat
o postavení uprchlíka nebo osoby, která z jiných důvodů potřebuje mezinárodní ochranu,
a o obsahu poskytované ochrany (dále jen tzv. „kvalifikační směrnice“), která mimo jiné
určuje, že správní orgán musí vycházet z podmínek, které pro pronásledování stanoví tato
směrnice. Stěžovatel a) pak v této souvislosti cituje čl. 9 bod 1) uvedené směrnice a v něm
obsažené vymezení pojmu pronásledování. Stěžovatel a) se domnívá, že dle všech
skutečností, které byly uvedeny ve správním řízení a v řízení před krajským soudem,
je zřejmé, že povaha pronásledování v podobě pronásledování a výslechů policie ohledně
víry stěžovatele a) představuje velmi vážné porušení základních lidských práv. Protože
stěžovatel a) nechce vystavovat diskriminaci stěžovatele b), podává jeho jménem tuto
kasační stížnost se stejným odůvodněním s tím, že zároveň opakovaně poukazuje
na zdravotní stav stěžovatele b), ke kterému podle jeho názoru krajský soud vůbec
nepřihlédl. Tento dokládá kopií lékařského nálezu. Stěžovatel a) má obavy, že díky
náboženské persekuci a diskriminaci nebude stěžovateli b) umožněno řádné lékařské
ošetření, resp. českou lékařkou doporučené vyšetření. Na základě výše uvedeného
stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
Po zvážení obsahu kasační stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že ji
nelze považovat ve smyslu ust. §104a s. ř. s. za přijatelnou, tj . za podstatně přesahující
vlastní zájmy stěžovatelů.
Nejvyšší správní soud předně uvádí, že p řevážná část podané kasační stížnosti
je projevem nesouhlasu stěžovatele a) se závěry správního orgánu a krajského soudu
a jeho přesvědčení, že jeho situace, tj. pronásledování ze strany státních orgánů (policie)
pro jeho náboženské přesvědčení, měla být hodnocena jako pronásledování podle
ust. §12 zákona o azylu.
V této souvislosti se Nejvyššímu správnímu soudu jeví jako nanejvýš
vhodné připomenout závěry, ke kterým dospěl v rozsudku ze dne 14. 9. 2005,
č. j. 5 Azs 125/2005 – 46, dostupném na www.nssoud.cz. Zdejší soud v citovaném
rozhodnutí především konstatoval, že jakkoli je smyslem práva azylu poskytnout žadateli
ochranu, nejde o ochranu před jakýmkoliv negativním jevem v zemi původu; azyl jako
právní institut je společně s doplňkovou ochranou jednou z forem mezinárodní ochrany,
avšak není univerzálním nástrojem pro poskytování ochrany před bezprávím, postihujícím
jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel. Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem
vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod,
která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu
je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem
uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské
bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování
ostatních lidských práv se mohou jevit jako natolik závažné, že by na ně taktéž bylo
možno nahlížet jako na pronásledování.
Na pozadí výše uvedeného má proto Nejvyšší správní soud za to, že příkoří,
na němž v daném případě založil stěžovatel svoje vycestování ze země původu (Kazašské
republiky), tj. obavy z potíží s příslušníky kazašské policie, kterými měl být stěžovatel
dle jeho názoru pronásledován z náboženských důvodů a mělo mu být bráněno
ve svobodném náboženském projevu, nelze z hlediska jeho intenzity (závažnosti)
považovat za dostatečné pro naplnění definice odůvodněného strachu z pronásledování
ve smyslu ust. §12 písm. b) ve spojení s ust. §2 odst. 7 zákona o azylu. Ostatně k otázce
zákonnosti požadavku na registraci náboženských skupin v Kazachstánu,
který je v podmínkách této země odůvodněn především zájmem na ochraně bezpečnosti
osob, a nelze jej proto považovat za výraz porušování lidských práv (náboženské
svobody), resp. za pronásledování z náboženských důvodů ve smyslu ust. §12 písm. b)
zákona o azylu, se vyjádřil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 5. 12. 2007,
č. j. 3 Azs 89/2007 - 68, www.nssoud.cz. Ke shodnému závěru dospěl zdejší soud též
v rozsudku ze dne 5. 12. 2007, č. j. 3 Azs 88/2007 - 67, www.nssoud.cz,
jenž v napadeném rozhodnutí zmiňuje krajský soud. Nejvyšší správní soud v citovaném
rozhodnutí mimo jiné uvedl, že v případě, že se žadatel o mezinárodní ochranu tomuto
požadavku nepodřídil, byl vystaven oprávněné pozornosti státních orgánů. A tak tomu
bylo i v souzené věci, když se stěž ovatel opakovaně odmítal podrobit zákonnému
požadavku na registraci náboženské skupiny, jejíž byl členem a která v souladu se zákony
Kazašské republiky představovala díky svému nábožensko-ideologickému základu
potenciál hrozby veřejné bezpečnosti a pořádku.
Pokud stěžovatel v této souvislosti odkazuje na závěry organizací zabývajících
se lidskými právy, které se týkají obecných názorů na požadavek registrace náboženských
skupin, nejenom že se nejedná o konkrétní odkaz, neboť stěžovatel pouze v obecné
rovině odkázal na blíže neurčité závěry obecně vymezených organizací, ale tento odkaz
navíc není s ohledem na čl. 95 Ústavy České republiky pro právní posouzení věci
relevantní. Stejně tak argumentuje-li stěžovatel a) metodickou Příručkou UNHCR
procedur a kritérií pro přiznání postavení uprchlíka, je třeba upozornit na to,
že se nejedná o zákonný dokument, jímž jedině jsou soudy vázány, nýbrž o nezávazný
dokument doporučující povahy (shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
3. 4. 2006, č. j. 2 Azs 124/2005 - 67, www.nssoud.cz).
S ohledem na shora uvedené konstatuje Nejvyšší správní soud, že výše uvedené
okolnosti a závěry v žádném případě nikterak nerozporují definici pronásledování
obsaženou v tzv. kvalifikační směrnici, jež svůj odraz nalezla v českém právním řádu,
především v příslušných ustanoveních zákona o azylu. Ale naopak naplňují její obsah
konkrétními skutkovými okolnostmi tohoto případu, jež však nedosáhly intenzity , kterou
by bylo možno považovat za dostatečnou pro naplnění definice odůvodněného strachu
z pronásledování ve smyslu ust. §12 písm. b) ve spojení s ust. §2 odst. 7 zákona o azylu.
Jestliže stěžovatel a) v návaznosti na výše uvedené namítá, že krajský soud
opomněl nezákonné dotazování a výslechy policie na jeho víru a náboženství, je nezbytné
odkázat na podrobné odůvodnění napadeného rozhodnutí krajského soudu (zejména
stranu 9 citovaného rozsudku), které dokládá, že krajský soud tyto skutečnosti v žádném
případě neopomenul, ale stejně jako nyní Nejvyšší správní soud (viz výše) dospěl k závěru,
že problémy stěžovatele a) v zemi původu nebyly tak intenzivního charakteru, aby v nich
bylo možno spatřovat pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Ostatně pouhý nesouhlas
stěžovatele s vlastním hodnocením krajského soudu nemůže sám o sobě znamenat
nepřezkoumatelnost, příp. nezákonnost jeho rozhodnutí.
Jako nedůvodnou shledal Nejvyšší správní soud též námitku týkající se tvrzeného
opomenutí krajského soudu přihlédnout k nepříznivému zdravotnímu stavu stěžovatele
b). Krajský soud totiž na poukaz stěžovatele a) ohledně nepříznivého zdravotního stavu
jeho syna [stěžovatele b)] reagoval, a to tak, že konstatoval, že stěžovatel a) v průběhu
správního řízení na nepříznivý zdravotní stav nezletilého syna nepoukazoval a předmětný
soud proto k této skutečnosti nemohl přihlédnout, neboť v souladu s ust. §75 odst. 1
s. ř. s. vychází ze skutkového a právního stavu daného v době rozhodování správního
orgánu. Ostatně krajský soud též připomněl, že rozhodnutí správního orgánu nebylo
žalobou napadeno v rozsahu výroku dle ust. §14 zákona o azylu, jež upravuje
humanitární azyl. Nejvyšší správní soud navíc považuje za nezbytné zdůraznit, že poukaz
na nepříznivý zdravotní stav, vznesený stěžovatelem a) až při jednání krajského soudu
konaném dne 29. 8. 2008, se omezil na pouhé konstatování nepříznivého zdravotního
stavu jeho syna z důvodu chronické bronchitidy. Proto pokud stěžovatel a) ze shora
uvedeného dovozuje obavy, že díky náboženské persekuci a diskriminaci nebude jeho
synovi umožněno řádné lékařské ošetře ní, resp. českou lékařkou doporučené vyšetření
(alergologické vyšetření), Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. §109 odst. 4 s. ř. s.
k této skutečnosti nepřihlédl, a to pro její novost (srovnej rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004 - 49, publikovaný pod č. 419/2004 Sb.
NSS).
Ze shora uvedeného vyplývá, že ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu
tak poskytuje dostatečnou odpověď na všechny námitky podávané v kasační stížnosti.
Za těchto okolností Nejvyšší správní soud konstatuje, že kasační stížnost svým významem
podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů.
S ohledem na výše uvedené shledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost
nepřijatelnou, a proto ji podle ust. §104a s. ř. s. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 3, větu první, s. ř. s.,
ve spojení s ust. §120 s. ř. s., dle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Stěžovatelům byla pro toto
řízení před soudem ustanovena zástupkyní advokátka; v takovém případě platí hotové
výdaje a odměnu za zastupování stát (ust. §35 odst. 8, ve spojení s ust. §120 s. ř. s.).
V podání ze dne 28. 1. 2009 ustanovená zástupkyně vyčíslila odměnu za zastupování
v celkové výši 8568 Kč. Zástupkyně uplatnila odměnu za tři úkony právní služby ve výši
3 x 2100 Kč podle ust. §9 odst. 3 písm. f) a §11 odst. 1 písm. b), c) a d) vyhlášky
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále též
„advokátní tarif“), a dále náhradu hotových výdajů ve výši paušální částky za tři úkony
právní služby ve výši 3 x 300 Kč podle ust. §13 odst. 3 advokátního tarifu , včetně daně
z přidané hodnoty ve výši 19 %.
Nejvyšší správní soud k tomu předně uvádí, že v dané věci se jednalo o zastoupení
dvou osob, proto byla odměna za jeden úkon pro jednu osobu původně ve výši 2100 Kč
(dle ust. §9 odst. 3 písm. f) a §7 advokátního tarifu), upravena podle ust. §12 odst. 4
advokátního tarifu (tzn. snížena o 20 %) a činí tak 1680 Kč za jeden úkon pro jednu
zastupovanou osobu (dikce citovaného ustanovení je jednoznačná v tom, že advokátovi
náleží při společných úkonech zastupování více osob odměna za každou takto
zastupovanou osobu). Odměna za jeden úkon právní služby pro oba stěžovatele tedy
v dané věci činí 3360 Kč (1680 Kč x 2). Ačkoliv ustanovená zástupkyně doložila
uskutečnění další porady s klientem přesahující jednu hodinu ve smyslu ust. §11 odst. 1
písm. c) advokátního tarifu, není z podání ustanovené zástupkyně ze dne 28. 1. 2009
patrno, v čem byla tato porada účelná ve vztahu k podané kasační stížnosti, když tomu
neodpovídá ani rozsah a argumentace podané kasační stížnosti a není to patrno ani
z obsahu spisu. Má-li být totiž úkon učiněný v řízení posouzen jako úkon právní služby
ve smyslu ust. §7, §9 odst. 3 písm. f) a §11 advokátního tarifu, za který náleží odměna,
musí být prokázán jeho účel, cíl a příčinná souvislost ve vztahu k obhajobě práv
zastupovaného účastníka. V daném případě nelze ve světle výše uvedeného považovat
další poradu s klientem uskutečněnou dne 2. 10. 2008 za úkon důvodně vynaložený
k ochraně práv stěžovatelů a tedy ani za úkon právní služby, za který by ustano vené
zástupkyni mohla být ve smyslu výše uvedených ustanovení advokátního tarifu přiznána
odměna. Nejvyšší správní soud proto ponížil její odměnu o tento úkon právní služby
a jemu odpovídající náhradu hotových výdajů.
V návaznosti na shora uvedené pak zdejší soud určil odměnu ustanovené
zástupkyně částkou 2 x 3360 Kč za 2 úkony právní služby – převzetí a příprava
zastoupení a písemné podání soudu týkající se věci samé (ust. §11 odst. 1 písm. b) a d)
advokátního tarifu), celkem tedy 6720 Kč. K částce 6 720 Kč náleží v souladu s ust. §13
odst. 3 shora citovaného právního předpisu ještě náhrada hotových výdajů. Tento
tzv. „režijní paušál“ se váže ke každému úkonu a může být přiznán vždy jen v souvislosti
s tímto úkonem. Otázka, zda při zastupování více osob náleží zástupci tento paušál
za každý úkon ve vztahu ke každé zastupované osobě, je v praxi vykládána různě, neboť
její řešení advokátní tarif striktně nestanoví. Nejvyšší správní soud však považuje
za dostatečné a racionální, aby byl režijní paušál přiznán za dva úkony, avšak pouze
za jednu osobu, tzn. v posuzované věci za stěžovatele a) jako zákonného zástupce
nezletilého dítěte [stěžovatel b)]. Není totiž z ničeho zřejmé, že by zástupkyně musela
konat příslušné úkony za každého stěžovatele jednotlivě a že by tedy mohla mít
za každého z nich i s tím spojené režijní náklady. Protože zástupkyně účastníků je plátcem
daně z přidané hodnoty (dále jen daň), byla k přiznané odměně připočtena i příslušná
částka odpovídající dani, kterou je tato osoba povinna z odměny za zastupování
a z náhrad hotových výdajů odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané
hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o dani z přidané hodnoty“).
Částka daně, vypočtená dle citovaného zákona o dani z přidané hodnoty činí 1391 Kč.
Ustanovené zástupkyni se tedy přiznává náhrada nákladů řízení ve výši 8711 Kč. Tato
částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. března 2009
JUDr. Radan Malík
předseda senátu