ECLI:CZ:NSS:2009:NAO.83.2009:88
sp. zn. Nao 83/2009 - 88
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové
a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: PhDr. H.
P., proti žalovanému: Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 471/1, Praha 1, v
řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009,
č. j. 9 Ca 39/2008 - 42, o návrhu na vyloučení soudců senátu 9 Ca Městského soudu v Praze z
projednávání a rozhodování v této věci,
takto:
Soudci Městského soudu v Praze JUDr. Naděžda Řeháková, Mgr. Martin Kříž
a Mgr. Marek Bedřich nejsou v y l o u č e n i v řízení o kasační stížnosti žalobkyně
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, č. j. 9 Ca 39/2008 – 42, z úkonů
podle ustanovení §108 s. ř. s.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 30. 1. 2008 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne
25. 1. 2008, č. j. 17706/2007, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobkyně a bylo potvrzeno
rozhodnutí Národního památkového ústavu ze dne 3. 12. 2007, č. j. NPÚ-302/8879b/2007,
o odmítnutí části žádosti žalobkyně o poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb.,
o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, konkrétně ve věci vyčíslení
částky nákladů spotřeby elektrické energie podle poměrné části kubatury k celkové kubatuře
vytápěných prostor hradu Bouzov.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 8. 2009 (v rozsudku je v důsledku zjevné
chyby v psaní nesprávně uvedeno datum 27. 8. 2008), č. j. 9 Ca 39/2008 - 42, žalobu zamítl
a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud
uvedl, že mu zákon znemožňuje jakkoliv zpochybňovat či vyvracet pravdivost argumentace
správního orgánu, že nemá požadovanou informaci vzhledem k její neexistenci k dispozici. Soud
vyšel z presumpce pravdivosti tvrzení žalovaného, že má k dispozici pouze půdorysné plány
vytápěných místností hradu, nemá však zaměřenu jejich výšku. Faktická neexistence požadované
informace je objektivním důvodem znemožňujícím vyhovění žádosti o poskytnutí
takové informace; tomu odpovídá i dikce §2 odst. 4 zákona o svobodném přístupu
k informacím, podle kterého se povinnost poskytovat informace netýká vytváření nových
informací, tj. takových informací, které dosud neexistují a které by povinný subjekt musel nejprve
vytvořit, aby je mohl žadateli poskytnout. Národní památkový ústav tudíž podle soudu
nepochybil, když rozhodl o odmítnutí té části žádosti, v níž se žalobkyně domáhala poskytnutí
neexistující informace. Soud doplnil, že do obsahové náplně činnosti (působnosti) Národního
památkového ústavu nespadá přeměřování jednotlivých místností státního hradu Bouzov
z pouhého popudu žalobkyně a provádění výpočtu poměrné části nákladů na spotřebu elektrické
energie podle klíče určeného žalobkyní. Zarputilé trvání žalobkyně na poskytnutí
takové informace, kterou povinný subjekt nemá k dispozici, která s jeho činností souvisí jen velmi
vzdáleně (pokud vůbec) a která navíc vzhledem k rozdílnému způsobu vytápění jednotlivých
místností nemá prakticky žádnou vypovídací hodnotu, považoval Městský soud v Praze
za šikanózní uplatňování práva sloužící výlučně k uspokojení soukromých zájmů žalobkyně,
které nemá se smyslem zákona, jímž je zpřístupnění informací o činnosti státních orgánů
za účelem kontroly jejich činnosti ze strany veřejnosti, pranic společného. Městský soud v Praze
proto žalobu podle §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně kasační stížnost, v níž současně uplatnila
námitku podjatosti soudu. Dikce odůvodnění rozsudku, zejména použité stylově zabarvené
lexikální prostředky („zarputilé trvání žalobkyně na poskytnutí takové informace“, „šikanózní uplatňování
práva“, „nemá pranic společného“), svědčí podle žalobkyně o podjatosti soudu, kdy zřetelně dává
najevo stranění povinnému subjektu a antipatie k žalobkyni, které bezdůvodně přičítá negativní
vlastnosti („uspokojování výlučně soukromých zájmů“) a úmysly („šikanózní výkon práva“),
ačkoliv pouze zákonem presumovaným způsobem a v mezích zákona uplatňuje svá práva.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. 11. 2009, č. j. 9 Ca 39/2008 - 82, žalobkyni
vyzval k doplnění, zda namítá podjatost konkrétního soudce (soudců) nebo podjatost
všech soudců Městského soudu v Praze rozhodujících na úseku správního soudnictví.
Žalobkyně v podání ze dne 10. 11. 2009 sdělila, že namítá podjatost senátu 9 Ca
složeného ze soudců JUDr. Naděždy Řehákové, Mgr. Martina Kříže a Mgr. Marka Bedřicha.
Soudce Mgr. Martin Kříž ve svém vyjádření k námitce podjatosti uvedl, že žalobkyni
osobně nezná, nemá žádný zájem na výsledku sporu a nejsou mu známy ani žádné jiné okolnosti,
které by vyvolávaly pochybnost o jeho nepodjatosti. Z dikce rozsudku vydaného v této věci
podle jeho názoru nelze dovozovat stranění žalovanému, antipatie vůči žalobkyni či přičítání
negativních vlastností osobě žalobkyně. Odůvodnění rozsudku označil za korektní a nestranné.
Soudce Mgr. Marek Bedřich k námitce podjatosti sdělil, že žalobkyni osobně nezná, zná
ji pouze z úřední činnosti soudu vzhledem k četnosti jejích podání. Na výsledku řízení
nemá žádný zájem a podjatý se necítí.
Soudkyně JUDr. Naděžda Řeháková k námitce podjatosti uvedla, že nemá žádný vztah
k věci, k účastníkům řízení ani jí nejsou známy okolnosti, které by zavdávaly důvod
k pochybnostem o její nepodjatosti v tomto řízení.
Dne 14. 12. 2009 byl spis Městského soudu v Praze předložen Nejvyššímu správnímu
soudu k rozhodnutí o námitce podjatosti.
Nejvyšší správní soud předesílá, že podle jeho konstantní judikatury i ve fázi po vydání
rozhodnutí o věci samé je v případě, kdy proti rozhodnutí byla podána kasační stížnost a kdy je tato stížnost
přípustná, nezbytné (a tedy i přípustné) rozhodnout o námitce podjatosti soudců krajského soudu, kteří rozhodnutí
vydali, byla-li taková námitka včas vznesena (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
18. 5. 2006, č. j. Nao 32/2005 - 34). Je tomu tak proto, že ve fázi mezi podáním kasační stížnosti
a předložením věci Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí o ní činí krajský soud podle §108
s. ř. s. řadu přípravných úkonů směřujících k tomu, aby o kasační stížnosti mohlo být řádně
rozhodnuto; v rámci toho je často potřeba vydávat i rozhodnutí procesní povahy (vyzvat
k odstranění vad kasační stížnosti, rozhodnout o žádosti o osvobození od soudních poplatků
či o ustanovení zástupce, apod.). Tato rozhodnutí se závažným způsobem dotýkají právního
postavení účastníků řízení, a proto je třeba, aby byla vydána nepodjatými soudci.
Podle §8 odst. 1 s. ř. s. soudci jsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem
na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Vyloučeni jsou též soudci, kteří se podíleli na projednávání nebo rozhodování věci u správního orgánu
nebo v předchozím soudním řízení. Důvodem k vyloučení soudce nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce
v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.
Podle §8 odst. 3 s. ř. s. soudce, který zjistí důvod své podjatosti, oznámí takovou skutečnost
předsedovi soudu a v řízení zatím může provést jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Předseda soudu
na jeho místo určí podle rozvrhu práce jiného soudce nebo jiný senát. Má-li předseda soudu za to, že není dán
důvod podjatosti soudce, nebo týká-li se věc předsedy soudu, rozhodne o vyloučení Nejvyšší správní soud usnesením,
a jde-li o soudce, Nejvyššího správního soudu, jiný jeho senát.
Integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv
a základních svobod (dále jen „Úmluva“), je garance toho, aby ve věci rozhodoval nezávislý
a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů
spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů v právo
a právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
Nestrannost soudce je především subjektivní kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah
soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení,
jejich právním zástupcům), o nichž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám.
Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi stěží nalezla uplatnění
vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti vnitřního rozpoložení soudce. Kategorii
nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, tedy i v rovině objektivní. Za objektivní
ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu
pozorovateli (účastníku řízení), nýbrž to, zda reálně neexistují okolnosti,
které by mohly objektivně vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce má k věci určitý,
nikoliv nezaujatý, vztah. Vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno
nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost
o jeho nepodjatosti. Subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem
k jejímu zkoumání; rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska
objektivního (shodně též Ústavní soud ve věci sp. zn. I. ÚS 370/04).
Z podání žalobkyně vyplývá, že důvod podjatosti soudců Městského soudu v Praze
spatřuje v tom, jak je formulováno odůvodnění kasační stížností napadeného rozsudku.
Uplatněný důvod podjatosti představuje tedy okolnost, která spočívá v postupu soudu v řízení
o projednávané věci. Podle §8 odst. 1 s. ř. s. tato skutečnost není důvodem pro vyloučení soudců
z projednávání a rozhodování v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, č. j. 9 Ca 39/2008 - 42.
Jedná se o právní argumentaci, jejíž správnost a přiléhavost posoudí Nejvyšší správní
soud v rozhodnutí o kasační stížnosti žalobkyně. Zvolená argumentace se nikterak nevymyká
běžnému způsobu odůvodňování soudních rozhodnutí, nelze ji označit za pejorativní či jakkoliv
znevažující nebo urážející osobu žalobkyně; z použitých slovních výrazů proto nemůže plynout
závěr o negativním vztahu soudců k žalobkyni, ani závěr o stranění žalovanému.
Nejvyšší správní soud podotýká, že důvodem pro vyloučení soudce z projednávání
a rozhodnutí věci může být pouze jeho poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům.
Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci,
zejména v případech, kdyby mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech.
Poměr soudce k účastníkům nebo k jejich zástupcům může být založen např. příbuzenským
nebo jemu obdobným vztahem (ať již zjevně přátelským či nepřátelským), může jít i o vztah
ekonomické závislosti, apod. V daném případě však nebyla objektivně zjištěna žádná
z těchto skutečností.
Se zřetelem k tomu, že důvody uplatněné žalobkyní nejsou způsobilé vyvolat pochybnosti
o nepodjatosti soudců Městského soudu v Praze a dále vzhledem k tomu, že se výše uvedení
soudci necítí být podjatí, neshledal Nejvyšší správní soud návrh žalobkyně na jejich vyloučení
z projednávání a rozhodování v této věci důvodným.
Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že soudci Městského soudu v Praze
JUDr. Naděžda Řeháková, Mgr. Martin Kříž a Mgr. Marek Bedřich nejsou vyloučeni
z projednávání a rozhodování v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 27. 8. 2009, č. j. 9 Ca 39/2008 - 42.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2009
JUDr. Marie Turková
předsedkyně senátu