ECLI:CZ:NSS:2010:1.AFS.18.2010:74
sp. zn. 1 Afs 18/2010 - 74
Spis 1 Afs 18/2010 byl spojen se spisem 1 Afs 14/2010 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto:
sp. zn. 1 Afs 14/2010 - 78
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců
JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně MARKET
CONSULT, s. r. o., se sídlem Václavské náměstí 802/56, 110 00 Praha 1, zastoupené JUDr. Pavlem
Kačírkem, advokátem se sídlem Zenklova 230/66, 182 00 Praha 8 – Kobylisy, proti žalovanému
Finančnímu ředitelství pro hlavní město Prahu, se sídlem Štěpánská 28, 111 21 Praha 1,
proti rozhodnutím žalovaného ze dne 28. 12. 2007, č. j. 19493/07-1300-105683, ze dne 27. 12. 2007,
č. j. 19489/07-1300-105683, ze dne 28. 12. 2007, č. j. 19492/07-1300-105683, ze dne 18. 12. 2007,
č. j. 19490/07-1300-105683 a ze dne 27. 12. 2007, č. j. 19491/07-1300-105683, v řízení o kasačních
stížnostech žalobkyně proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2009,
č. j. 11 Ca 46/2008 - 49, č. j. 11 Ca 43/2008 - 46, č. j. 11 Ca 47/2008 - 48, č. j. 11 Ca 44/2008 - 45
a č. j. 11 Ca 45/2008 - 48,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod spisovými značkami 1 Afs 14/2010,
1 Afs 15/2010, 1 Afs 16/2010, 1 Afs 17/2010 a 1 Afs 18/2010 se s p o j u j í
ke společnému projednání a nadále budou vedeny pod sp. zn. 1 Afs 14/2010.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
IV. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasačních stížnostech.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 28. 12. 2007, č. j. 19493/07-1300-105683 zamítl žalovaný odvolání
žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru ze dne 28. 2. 2007, č. j. 65240/07/001514/4358,
vydanému Finančním úřadem pro Prahu 1 (dále jen „správce daně“), kterým byla žalobkyni dodatečně
vyměřena daň z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí roku 2004 v částce 687 610 Kč.
Rozhodnutím ze dne 27. 12. 2007, č. j. 19489/07-1300-105683, zamítl žalovaný odvolání
žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 28. 2. 2007,
č. j. 65178/07/001514/4358, kterým byla žalobkyni dodatečně vy měřena daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období I. čtvrtletí roku 2004 v částce 264 132 Kč.
Rozhodnutím ze dne 28. 12. 2007, č. j. 19492/07-1300-105683, zamítl žalovaný odvolání
žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru správ ce daně ze dne 28. 2. 2007,
č. j. 65231/07/001514/4358, kterým byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období III. čtvrtletí roku 2004 v částce 757 846 Kč.
Rozhodnutím ze dne 18. 12. 2007, č. j. 19490/07-1300-105683, zamítl žalovaný odvolání
žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 28. 2. 2007,
č. j. 65205/07/001514/4358, kterým byla žalobkyni dodatečně vy měřena daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období duben roku 2004 v částce 44 352 Kč.
Rozhodnutím ze dne 27. 12. 2007, č. j. 19491/07-1300-105683, zamítl žalovaný odvolání
žalobkyně proti dodatečnému platebnímu výměru správce daně ze dne 28. 2. 2007,
č. j. 65215/07/001514/4358, kterým byla žalobkyni dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty
za zdaňovací období květen – červen roku 2004 v částce 213 987 Kč.
Důvodem doměření byla ve všech případech skutečnost, že žalobkyně nesplnila podmínky
pro uplatnění nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, neboť neprokázala přijetí blíže
specifikovaných zdanitelných plnění od společností SIOP, s. r. o., PROPAG INVEST s. r. o.,
Ve & Ba, a. s., Ve & Ba Production s. r. o., LAWA s. r. o., SECIN REAL, a. s. a HS Service s. r. o.
Proti citovaným rozhodnutím žalovaného brojila žalobkyně žalobami u Městského soudu
v Praze, který je rozsudky ze dne 30. 10. 2009, č. j. 11 Ca 46/2008 - 49, č. j. 11 Ca 43/2008 - 46,
č. j. 11 Ca 47/2008 - 48, č. j. 11 Ca 44/2008 - 45 a č. j. 11 Ca 45/2008 - 48, zamítl.
Žalobkyně podala proti rozsudkům městského soudu obsahově shodné kasační stížnosti.
V nich v prvé řadě namítala nesprávné posouzení žalobní námitky, že zpráva o proběhlé daňové
kontrole s ní nebyla řádně projednána. Závěry soudu označila žalobkyně za rozporné s §16 odst. 4
písm. f) a §16 odst. 8 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“)
jakož i s blíže neurčenou ustálenou judikaturou. Podle žalobkyně musí projednání zprávy obsahovat
nejen seznámení daňového subjektu s kontrolními závěry správce daně, ale i vyjádření daňového
subjektu ke zjištěným výsledkům, stejně jako reakci správce daně na toto vyjádření. K tomu žalobkyně
odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 121/01. Povinností správce daně
je totiž podle žalobkyně zajistit rovněž plné projednání vyjádření daňového subjektu k výsledku
kontroly, které nemusí spočívat jen v návrhu na doplnění kontrolního šetření (např. návrhem dalších
důkazních prostředků), ale může být též zaměřeno na způsob kontrolního zjištění a vady dovozených
právních a daňových souvislostí formulovaných ve zprávě.
Žalobkyně připomíná, že zprávu o kontrole převzala dne 20. 12. 2006 a o tomto úkonu byl
sepsán protokol č. j. 340293/06/001933/566, který – přestože byl označen jako protokol o projednání
zprávy – neobsahoval nic jiného než shrnutí výsledků kontroly a v yjádření zástupce žalobkyně,
že s výsledky kontroly nesouhlasí a k závěrům kontroly podá své písemné vyjádření do 15. 1. 2007.
Žalobkyně podala dne 11. 1. 2007 obsáhlé písemné vyjádření ke zprávě o daňové kontrole,
v němž odmítla závěry správce daně jako věcně nesprávné a hrubě protiprávní a v němž formulovala
i námitku proti postupu pracovníků správce daně podle §16 odst. 4 písm. d) daňového řádu. Vyjádření
správce daně k tomuto podání obdržela žalobkyně až dne 18. 4. 2007, tj. dva měsíce po vydání
dodatečného platebního výměru. Žalobkyně z obsahu tohoto vyjádření dovozuje, že zpráva o kontrole
nebyla řádně projednána a v žádném případě nebyla projednána dne 20. 12. 2006. Podle názoru
žalobkyně se městský soud těmito otázkami vůbec nezabýval. Závěr o tom, že zpráva o kontrole byla
řádně projednána, mohl městský soud učinit je n na základě formalistického posouzení zmiňovaného
protokolu ze dne 20. 12. 2006 bez přihlédnutí k jeho obsahu, což žalobkyně považuje za hrubé
porušení principu rovného přístupu ke stranám ze strany soudu.
Městský soud se dále dle mínění žalobkyně prakticky nezabýval námitkou ke sdělení důvodů
rozdílu mezi vyměřenou a přiznanou daní ze dne 10. 4. 2007, v němž správce daně uvedl, že zpráva
o kontrole byla dne 20. 12. 2006 se zástupcem žalobkyně podrobně projednána, spolupodepsána
a v jednom vyhotovení zástupci předána. Žalobkyně tento závěr v žalobě s odkazem na obsah
daňového spisu odmítla jako vadný, hluboce nepravdivý a zcela v rozporu s obsahem i logikou
protokolu ze dne 20. 12. 2006. Pokud si žalobkyně tohoto dne sjednala se správcem daně lhůtu
k písemnému vyjádření ke zprávě o kontrole, správce daně tím připustil možný zásah do zprávy, kterou
tak nebylo možno považovat za definitivní. Jednalo se pouze o jakýsi souhrn právních a skutkových
závěrů správce daně ke dni 20. 12. 2006 nijak nedotčených vyjádřeními žalobce, tedy o jakousi
předběžnou zprávu. Městský soud stejně jako žalovaný správce daně zaměnil pojmy „seznámení
s výsledky kontroly“ a „projednání zprávy o kontrole“ a pod první z těchto institutů zahrnul i druhý,
čímž žalobkyni odňal právo na řádné projednání zprávy o kontrole a z důkazního řízení naprosto
vyloučil vyjádření žalobkyně ze dne 11. 1. 2007. Městský soud se rovněž nevypořádal s absurdním
závěrem žalovaného, že na vyjádření žalobkyně ze dne 11. 1. 2007 reagoval správce daně dodatečným
platebním výměrem. Závěrem k sérii námitek týkajících se vadného projednání zprávy o daňové
kontrole poukázala žalobkyně na §88 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, který nabude účinnosti dne
1. 1. 2011. Městský soud měl podle názoru žalobkyně zohlednit, ž e daná problematika je pro futuro
upravena platnou, byť dosud neúčinnou, právní úpravou, která však reflektuje výklady dotčených
ustanovení daňového řádu ze strany vyšších soudních instancí. Jestliže tak neučinil, vyvolal
v neprospěch žalobkyně stav nerovnosti účastníků soudního řízení a stav nepředvídatelnosti soudního
rozhodnutí.
V další kasační námitce žalobkyně brojila proti tomu, že správce daně postavil svůj závěr
o neprokázání uskutečnění zdanitelných plnění na základě hodnocení pouhých tří bezdůvodně
vyselektovaných důkazních prostředků, ačkoliv daňová kontrola trvala téměř jeden a půl roku a správce
daně disponoval v jejím průběhu výrazně širším okruhem důkazních prostředků. Závěr městského
soudu, že žalobkyně měla možnost účastnit se provádění důk azních prostředků, nahlížet do spisu
a namítat, které důkazní prostředky zohledněny nebyly, což nečinila, je v této souvislosti v rozporu
s daňovým řádem a nemá oporu ve správním spisu. Žalobkyně poukazuje na své nezadatelné právo být
seznámena s výsledky kontrolního zjištění ve zprávě o daňové kontrole. Není odpovědností žalobkyně,
aby jakýmsi nahlížením do spisu či vlastní investigativní činností dohledávala vyústění správních úvah
správce daně nad rámec toho, co je uvedeno v kontrolní zprávě: z rozhodnutí městského soudu navíc
nevyplývá, zda by tak měla činit v období před převzetím zprávy o kontrole či až poté. Pokud správce
daně dovodil své závěry na základě skutečností neuvedených ve zprávě, pak je zpráva o kontrole vadná,
na což měl poukázat jak žalovaný, tak i městský soud. Opřel-li žalovaný své rozhodnutí nejen o závěry
vyplývající ze zprávy o kontrole, ale též o jakési generální odmítnutí důkazní hodnoty žalobkyní
předložených zejména listinných důkazů, tj. o hodnocení, které ve zprávě o kontrole vů bec nebylo
uvedeno, pak žalovaný formuloval zcela jinou správní úvahu než správce daně. K tomu žalobkyně opět
odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 121/01. Městský soud měl proto
rozhodnutí žalovaného zrušit jako nepřezkoumatelné, a pokud tak neučinil, nemůže být ani jeho
rozhodnutí přezkoumatelné. K výtce soudu týkající se nečinnosti žalobkyně pak žalobkyně uvádí, že se
plně a aktivně účastnila všech úkonů správce daně v daňovém řízení, v jejichž rámci předkládala svá
stanoviska a namítala nesprávný postup správce daně a dokonce ve vyjádření ke zprávě o daňové
kontrole ze dne 11. 1. 2007 uplatnila námitku podle §16 odst. 4 písm. d) daňového řádu, která však
byla správcem daně zamítnuta až dne 11. 4. 2007. Žalobkyně neměla potřebu nahlížet do spisu, a tato
skutečnost jí nemůže být přičítána k tíži. Výrok soudu, že se žalobkyně měla možnost účastnit
provádění důkazních prostředků nemá v daném kontextu žádné obsahové vyjádření, neboť nelze
očekávat, že by daňový subjekt mohl požadovat svoji účast na procesu vyvozování závěrů správce m
daně k jednotlivým jím hodnoceným důkazním prostředkům. Žalobkyně opětovně zdůrazňuje, že její
závěry mají oporu v §88 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád.
V poslední kasační námitce žalobkyně nesouhlasila s hodnocením jednotlivých důkazních
prostředků provedeným správcem daně, žalovaným i městským soudem, přičemž ke konkrétní
argumentaci odkázala na žaloby. Navíc pak nesouhlasila se závěry městského soudu ohledně svědecké
výpovědi svědka V. Žalobkyně v žalobě namítala, že z obsahu protokolu o výslechu tohoto svědka
nelze dospět k závěru, že by tato výpověď byla ovlivněná nebo zmanipulovaná (navíc ze strany
zástupce žalobkyně), jak vyplývá ze zprávy o daňové kontrole. Žalobkyně tedy namítala ne důvodnost
závěru o ovlivnění výpovědi a rovněž nedůvodnost vyloučení tohoto důkazního prostředku právě
pro údajnou zmanipulovanost. Městský soud v napadeném rozsudku de facto potvrdil názor žalobkyně,
že z protokolu nelze dovodit nic o ovlivnění této výpovědi z jakékoliv strany, ale ponechal bez reakce
námitku žalobkyně, že pak nemůže být výpověď hodnocena jako ovlivněná ve zprávě o kontrole,
a nemůže být proto vyloučena z důkazního řízení.
Ze všech těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší správní sou d napadené rozsudky
městského soudu zrušil a věci mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasačním stížnostem odkázal na svá rozhodnutí a vyjádření k žalobám,
plně se ztotožnil s argumentací v rozsudcích městského soudu a navrhl, aby Nejvyšší správní soud
kasační stížnosti zamítl.
Nejvyšší správní soud postupem podle ustanovení §39 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní (dále jen „s. ř. s.“) spojil věci sp. zn. 1 Afs 14/2010, 1 Afs 15/2010, 1 Afs 16/2010,
1 Afs 17/2010 a 1 Afs 18/2010 ke společnému projednání, jelikož ve všech případech jde o totožné
účastníky a věci spolu skutkově souvisejí.
Kasační stížnosti nejsou důvodné.
Jako červená nit se pleonastickou argumentací žalobkyně v kasační stížnosti prolínají námitky,
že se městský soud „nevypořádal,“ případně „kvalifikovaně nevypořádal“ s jednotlivými žalobními
body, které žalobkyně uplatnila. Byť je z dalších vývodů žalobkyně zřejmé, že tímto termínem zpravidla
míří na nesprávný právní názor městského soudu či nesprávné posouzení skutkového stavu věci
městským soudem, v některých případech nepochybně namítá i nepřezkoumatelnost napadených
rozsudků pro nedostatek důvodů (někdy tak činí i výslovně). K přezkumu této otázky je ostatně
Nejvyšší správní soud povinen z úřední povinnosti podle §109 odst. 3 s. ř. s., a proto se možnou
nepřezkoumatelností rozsudků městského soudu zabýval na prvém místě.
Úvodem k této otázce je třeba konstatovat, že kvalita soudního rozhodnutí je vždy zásadním
způsobem předurčena kvalitou žalobního návrhu. Zcela jinak může soud pracovat s žalobou, v níž jsou
námitky stručné a jasné, jsou logicky uspořádány a mají jednoznačný „tah na branku ,“
než s rozsáhlou žalobou, která se vyznačuje rozvláčností stylu, používáním řady expresivních výrazů
namísto konkrétní právní a skutkové argumentace či cyklickým opakováním jedněch a týchž argumentů
a z níž není patrno, kde končí žalobní bod a začíná rekapitulace správního řízení či bezbřehá lamentace
žalobce nad nespravedlností, jíž se mu ve správním řízení dostalo a kterou přece soud musí uznat
a správní rozhodnutí bez dalšího zrušit. Zatímco v prvém případě zpravidla soud žádný žalobní bod
neopomene, v druhém k takové situaci může dojít velmi snadno, neboť zde může být žalobní bod
důmyslně skryt pod nánosem vznešených frází, floskulí a obecných tvrzení.
Žaloby podané žalobkyní v projednávaných věcech lze spíše zařadit do druhé ze zmiňovaných
kategorií. Ostatně sám městský soud v úvodu hodnotící části napadených rozsudků konstatoval,
že žaloba je spíše polemikou s názory žalovaného, přičemž tvrzení žalobkyně jsou často vedena
ve velmi obecné rovině postrádající skutkové a právní důvody, jež musí mít žalobní bod [srov. §71
odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nicméně, jakkoliv má zdejší soud pochopení pro nesnadnou práci městského
soudu v tomto případě, nemohl by z tohoto důvodu případnou nepřezkoumatelnost napadených
rozsudků legalizovat.
Po porovnání podaných žalob a napadených rozsudků však Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že se městský soud s žalobními námitkami ve svých rozsudcích vypořádal dostatečným
způsobem. Nepřezkoumatelným tak neshledal odůvodnění městského soudu k námitkám týkajícím se
neprojednání zprávy o daňové kontrole a sdělení důvodu rozdílu mezi daní přiznanou a doměřenou.
Tímto sdělením se sice městský soud výslovně nezabýval, avšak námitky žalobkyně i v této části žalob
mířily k neprojednání zprávy o daňové kontrole, což toto sdělení mělo potvrzovat: k dostatečnosti
projednání zprávy o daňové kontrole se však soud (byť relativně stručně) vyjádřil v závěru svých
rozsudků. Městský soud se rovněž podrobně zabýval řadou dalších námitek – výslechem svědka B.,
výzvou ze dne 27. 4. 2006, nekontaktností dodavatelů žalobkyně či námitkou, že daň měla být
vyměřena podle pomůcek.
Pokud jde o nepřezkoumatelnost rozsudků městského soudu ve vztahu k hodnocení výpovědi
svědka V., městský soud se vypořádal s obecnou námitkou, že svědek potvrdil veškeré správcem daně
dotazované skutečnosti, a s otázkou charakteru protokolu zachycujícího svědkovu výpověď
jako veřejné listiny. Otázka zmanipulovanosti výpovědi tohoto svědka se v žalobě rozpadala do dvou
rovin. Jednak žalobkyně tvrdila, že správce daně manipuloval s tímto důkazním prostředkem s cílem
poškodit žalobkyni a odborně diskvalifikovat jejího zástupce, jednak žalobky ně odmítla závěr správce
daně, že její zástupce v průběhu výslechu ovlivňoval svědka. V případě první roviny se městský soud
s námitkami žalobkyně vypořádal vyčerpávajícím způsobem. Poukázal na to, že žalobkyně zůstala
pouze u obecných tvrzení bez konkrétní argumentace k manipulaci se svědkem a k poškození
žalobkyně jakož i k diskvalifikaci jejího zástupce a že proti obsahu protokolu nebyly vzneseny žádné
námitky. Rozdílnost náhledu správce daně a vyslýchaného svědka, resp. zástupce žalobkyně, na průběh
prováděného výslechu nemůže podle městského soudu sama o sobě vést k závěru o cíleném poškození
žalobkyně a odborné diskvalifikaci jejího zástupce. K druhé rovině se městský soud výslovně nevyjádřil,
nicméně z popisu průběhu výslechu v rozsudcích a z odkazu městského soudu na hodnocení výpovědi
svědka správcem daně jako ovlivněné a zmanipulované lze dovodit, že se městský soud ztotožnil
s názorem správce daně a žalovaného o ovlivnění výpovědi ze strany zástupce žalobkyně. Nejvyšší
správní soud k tomu dodává, že výpověď svědka V. nebyla osvědčena jako důkaz primárně z toho
důvodu, že se svědek vyjadřoval zcela obecně a na řadu věcí si nepamatoval (k tomuto závěru dospěl
jak městský soud, tak i žalovaný a správce daně a stejně výpověď hodnotí i zdejší soud – viz níže). Zda
zásahy zástupce žalobkyně v závěru výslechu svědka V. měly za následek ovlivnění výpovědi svědka, je
proto z hlediska důkazní hodnoty této výpovědi nepodstatné.
Žalobkyně dále namítala nepřezkoumatelnost napadených rozsudků ve vztahu k posouzení
otázky „vyselektovaných důkazů“. Před hodnocením této otázky je však třeba posoudit zákonnost
postupu správce daně a žalovaného v procesu dokazování, neboť argumentace žalobkyně se rozpadá
do tří částí: 1) správce daně nepoužil a do zprávy o kontrole neu vedl všechny důkazní prostředky,
z nichž vycházel, ale účelově vybral pouze tři; 2) žalovaný své rozhodnutí opřel o generální odmítnutí
důkazní hodnoty žalobkyní předložených zejména listinných důkazů, což ve zprávě o kontrole vůbec
nebylo uvedeno, čímž formuloval zcela jinou správní úvahu než správce daně; 3) městský soud měl
proto rozhodnutí žalovaného zrušit jako nepřezkoumatelná, a pokud tak neučinil, jsou i napadené
rozsudky stiženy nepřezkoumatelností.
Nejvyšší správní soud se v prvé řadě neztotožňuje s názorem žalobkyně, že by správce daně
účelově vybral jen některé důkazní prostředky, resp. že by ve zprávě o kontrole některé důkazní
prostředky neuvedl a nehodnotil. Výzvou ze dne 12. 7. 2005, č. j. 163853/009934/7337, byla žalobkyně
vyzvána k předložení evidence pro daňové účely za kontrolované období, hlavní knihy, účetního
deníku, veškerých prvotních daňových dokladů za kontrolované období, knihy jízd za rok 2004,
soupisů dlouhodobého hmotného a nehmotného majetku a soupisů drobného hmotného majetku
za rok 2004 a konečně veškerých smluv souvisejících s podnikáním v roce 2004. Doklady,
které žalobkyně na základě této výzvy předložila, a které byly následně předmětem prověřování
správcem daně, jsou podrobně uvedeny v části II zprávy o daňové kontrole. Dále byl proveden výslech
jednatele žalobkyně, pana Bronislava Bobčíka, a výslech pana A . V., který jednal za některé dodavatele
žalobkyně (společnosti Ve & Ba, a. s, Ve & Ba Production s. r. o. a PROPAG INVEST s. r. o.). V části
III. zprávy o kontrole správce daně jednotlivě a ve vzájemné souvislosti hodnotil přijaté faktury, k nim
doložené smlouvy a protokoly o převzetí činností, obě výpovědi, jakož i skutečnost, že žalobkyně
k výzvě správce daně ze dne 25. 4. 2006, č. j. 143025/06/001933/566, nepředložila ani nenavrhla
provedení jiných důkazních prostředků a že důkazní prostředky nebyly poskytnuty ani třetími osobami
(společnostmi Ve & Ba, a. s, Ve & Ba Production s. r. o. a PROPAG INVEST s. r. o.) na základě
žádostí správce daně.
Ve správním spise jsou založeny ještě dvě svědecké výpovědi pánů J. J. a Z. B. ohledně faktur
vydaných žalobkyní. Tyto výpovědi se však netýkaly přijatých zdanitelných plnění, jejichž existence byla
v rámci daňové kontroly zpochybněna: správce daně proto neměl důvod zahrnovat je do zprávy o
kontrole a hodnotit je. Žádné jiné důkazní prostředky správce daně k dispozici neměl a ani žalobkyně
konkrétně neuvádí, které důkazní prostředky ve zprávě o kontrole nezohlednil a nehodnotil. Pokud je
podstatou kasační námitky žalobkyně tvrzení, že správce daně nezohlednil dokumenty, které žalobkyně
předala správci daně (argumentace žalobkyně v tomto bodu není příliš jasná), pak se žalobkyně mýlí.
Jednak tyto důkazní prostředky byl uvedeny v části II. zprávy o kontrole, jednak je správce daně
poměrně obsáhle hodnotil na straně 2 a 3 zprávy o kontrole. Dospěl přitom k závěru, že specifikace
zdanitelného plnění na předložených dokladech je natolik obecná a nekonkrétní, že takové doklady
nelze bez dalšího věcně přezkoumat a že tyto doklady jsou v daňovém řízení samy o sobě neprůkazné.
Nejvyšší správní soud z těchto důvodů zastává názor, že zpráva o daňové kontrole obsahovala veškeré
důkazní prostředky, které měl správce daně k dispozici, a jejich hodnocení. Tvrzení žalobkyně o
bezdůvodném vyselektování tří důkazních prostředků správcem daně je tudíž nedůvodné.
Žalobkyně dále tvrdila, že žalovaný založil svá rozhodnutí o odvoláních na jakémsi generálním
odmítnutí důkazní hodnoty žalobkyní předložených zejména listinných důkazů , které ve zprávě
o kontrole vůbec nebylo uvedeno. Z kontextu kasační stížnosti vyplývá, že oněmi listinnými důkazy
žalobkyně nejspíše myslí dokumenty předložené na základ ě výzvy ze dne 12. 7. 2005,
č. j. 163853/009934/7337, tj. zejména přijaté faktury, k nim doložené smlouvy a protokoly o převzetí
činností. Jak bylo uvedeno výše, tyto dokumenty nejenže byly ve zprávě o kontrole vyjmenovány,
ale byly i hodnoceny správcem daně. Žalovaný se potom ve svých rozhodnutích ztotožnil se závěry
správce daně a s jeho hodnocením důkazních prostředků. K jednotlivým přijatým fakturám konstatoval,
že nebyly osvědčeny jako nezpochybnitelný důkaz přijetí zdanitelného plnění, neboť v průběhu
daňového řízení nebylo prokázáno, že zdanitelné plnění poskytli plátci na nich uvedení a nebyl
ani prokázán předmět a rozsah poskytnutého plnění. Nebylo prokázáno ani zda a jakým způsobem
použil odvolatel zdanitelná plnění uvedená na těchto dokladech při podnikání. K objednávkám
a protokolům žalovaný uvedl, že nemohly být osvědčeny jako důkaz přijetí zdanitelného plnění,
neboť předmět činnosti je na nich uveden obecně a nekonkrétně a nebyl předložen jediný hmatatelný
důkaz o fyzické existenci těchto zdanitelných plnění (nebyl podán žádný důkaz o př ijetí konkrétních
služeb). Nejvyšší správní soud proto nemůže přisvědčit tvrzení žalobkyně, že žalovaný vycházel
z hodnocení, které ve zprávě o kontrole nebylo obsaženo, a už vůbec nelze souhlasit s žalobkyní v tom,
že žalovaný ve svých rozhodnutích učinil zcela jinou správní úvahu než správce daně.
Jelikož správce daně uvedl a zhodnotil veškeré důkazní prostředky předložené a provedené
v rámci daňové kontroly a jelikož shodně postupoval i žalovaný, nelze jejich rozhodnutí považovat
za nepřezkoumatelná. Z toho plyne, že ani rozsudky městského soudu nejsou nepřezkoumatelné,
pokud městský soud napadená rozhodnutí žalovaného nezrušil. Žalobkyně v této souvislosti ještě
namítala bezdůvodnost závěru městského soudu, že žalobkyně měla možnost účastnit se provádění
důkazních prostředků a nahlížet do spisu a rovněž možnost namítat, které důkazní prostředky případně
zohledněny nebyly, což však nečiní. Účelem tohoto konstatování městského soudu nebylo zpochybnit
aktivní účast žalobkyně v daňovém řízení. Městský soud pouze poukázal na to, že v průběhu daňového
řízení nebyla žalobkyně nijak zkrácena na svém právu navrhovat důkazy a účastnit se jejich provádění,
jakož i na právu nahlížet do spisu a ověřovat tak postup správce daně. Pokud přesto v následném
soudním řízení žalobkyně namítá nezohlednění některých důkazních prostředků, je třeba,
aby konkrétně uvedla, které důkazní prostředky nebyly správcem daně či žalovaným vzaty v úvahu.
Jestliže tak žalobkyně neučinila, nezbývalo městskému soudu vzhledem k výše popsanému průběhu
daňového řízení, než vyhodnotit tuto námitku žalobkyně jako nedůvodnou.
Poté, co Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadené rozsudky městského soudu nejsou
nepřezkoumatelné, přistoupil k hodnocení námitky žalobkyně, že s ní nebyla projednána zpráva
o daňové kontrole. Daňový řád v §16 odst. 4 písm. f) upravuje právo daňového subjektu vyjádřit se
před ukončením daňové kontroly k výsledku uvedenému ve zprávě, ke způsobu jeho zjištění, případně
navrhnout jeho doplnění. Dle §16 odst. 8 se o výsl edku zjištění sepíše zpráva o daňové kontrole,
která musí být s daňovým subjektem projednána. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001,
sp. zn. IV. ÚS 121/01, jehož se žalobkyně opakovaně dovolává, musí projednání zprávy o daňové
kontrole „obsahovat nejen seznámení daňového subjektu se závěry správce daně, ale i jeho vyjádření ke zjištěným
výsledkům, stejně jako reakci správce daně na toto vyjádření.“ Nejvyšší správní soud pak v rozsudku ze dne
8. 2. 2007, č. j. 2 Afs 93/2006 - 75, dostupném na www.nssoud.cz, vyslovil názor, že „[p]okud se stěžovatel
v rámci projednávání vyjádřil a uvedl, že se dále vyjádří písemně, má správce daně povinno st reagovat na toto vyjádření
a se svým stanoviskem daňový subjekt seznámit (…) Právu daňového subjektu vyjadřovat se ke zprávě o daňové kontrole
odpovídá povinnost správce daně se s vyjádřeními vypořádat a sdělit své stanovisko daňovému subjektu, jinak by institut
projednávání zprávy o daňové kontrole postrádal svůj smysl .“
Z protokolu o ústním jednání č. j. 340293/06/001933/566 vyplývá, že zpráva o daňové
kontrole byla projednána se zástupcem žalobkyně dne 20. 12. 2006. V protokolu je uvedeno, že se
zástupcem daňového subjektu byla projednána zpráva o daňové kontrole daně z přidané hodnoty
za I. – IV. čtvrtletí roku 2004 a že daňový subjekt (jeho zástupce) byl seznámen s jednotlivými výsledky
kontroly (snížení daně z přidané hodnoty na vstupu). Zástupce žalobkyně se vyjádřil tak, že s výsledky
kontroly nesouhlasí a k závěrům kontroly podá své písemné vyjádření do 15. 1. 2007. Návrhy
nebo námitky proti obsahu protokolu nebyly podány. Protokol byl hlasitě přečten a podepsán
zástupcem žalobkyně a pracovnicemi správce daně. Dne 11. 1. 2007 bylo správci daně doručeno
vyjádření žalobkyně k výsledkům daňové kontroly zaznamenaným v předmětné zprávě o kontrole.
Následně dne 28. 2. 2007 správce daně vydal výše specifikované dodatečné platební výměry,
jimž žalobkyni dodatečně vyměřil daň z přidané hodnoty za kontrolovaná období. Správní spis
neobsahuje žádnou reakci správce daně na vyjádření žalobkyně k e zprávě o daňové kontrole ani žádnou
písemnost, která by potvrzovala doručení takové reakce žalobkyni. Ve smyslu výše uvedené judikatury
proto musí Nejvyšší správní soud konstatovat, že žalobkyně byla postupem správce daně zkrácena
na svých právech zaručených v §16 odst. 4 písm. f) daňového řádu. Námitky žalobkyně týkající se této
otázky jsou tedy důvodné a úvahy městského soudu formulované jako odpověď na tyto námitky jsou
nesprávné.
Nejvyšší správní soud ovšem zdůrazňuje, že u nedostatečného projednání zprávy o daňové
kontrole jde o případ předvídaný v §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. , tj. že při zjišťování skutkové podstaty
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem. Taková vada řízení však může být
kasačním soudem zohledněna jen v případě, kdy mohla ovlivnit zákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Nejvyšší správní soud se proto dále zabýval tím, zda je naplněna i tato zákonná podmínka kasace
napadených rozhodnutí městského soudu, a dospěl k závěru, že nikoliv, a to ze dvou důvodů.
Za prvé, žalobkyně v předmětném vyjádření ke zprávě o daňové kontrole nepředložila
ani nenavrhovala provedení žádných důkazních prostředků. Obsahem vyjádření byl nesouhlas
a polemika se závěry správce daně, resp. s hodnocením jednotlivých důkazních prostředků. V takovém
případě lze skutková zjištění učiněná správcem daně v průběhu daňové kontroly považovat za úplná,
daňové řízení nebylo třeba v tomto směru doplňovat. Z tohoto důvodu nelze na případ žalobkyně plně
vztáhnout již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 121/01, neboť ten se
týkal situace, kdy správce daně nijak nereagoval na návrhy daňového subjektu na doplnění dokazování,
daňový subjekt tudíž nemohl realizovat svá procesní práva a správce daně nesplnil své zákonné
povinnosti kladené na hodnocení dokazování. K tomu však v právě projednávaném případě nedošlo.
Za druhé Nejvyšší správní soud připomíná, že v průběhu odvolacího řízení lze odstraňovat
vady řízení (§50 odst. 3 daňového řádu, k tomu viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publikované pod č. 1865/2009 Sb. NSS).
Jestliže tedy žalobkyně byla zkrácena na svém právu vyjádřit se ke kontrolním záv ěrům správce daně
před ukončením daňové kontroly, mohla tohoto práva využít v odvolacím řízení. To také žalobkyně
učinila, neboť obsah vyjádření ke zprávě o daňové kontrole vtělila do svých odvolání proti jednotlivým
dodatečným platebním výměrům. Žalovaný přitom přezkoumal závěry správce daně ke všem námitkám
uplatněným v odvolání a v rozhodnutích o odvolání jednoznačně odpověděl na výtky žalobkyně
vůči zprávě o daňové kontrole. Za těchto okolností nemůže u žalobkyně oprávněně přetrvávat pocit,
že jí správce daně a žalovaný upírali právo vyjádřit se ke kontrolním zjištěním (shodně rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2010, č. j. 1 Afs 111/2009 - 97, dostupný na www.nssoud.cz).
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud neshledal v posuzované věci zmíněnou vadu řízení natolik
závažnou, aby sama o sobě založila nezákonnost rozhodnutí ve věci samé. Procesní pravidla neexistují
samoúčelně, ale jejich cílem je poskytování ochrany hmotně p rávním vztahům, proto pouze
pro porušení procesních předpisů, která mohou ovlivnit zákonnost rozhodnutí, lze napadené
rozhodnutí správního orgánu zrušit.
V poslední kasační námitce žalobkyně nesouhlasila s hodnocením jednotlivých skutečností
uvedených ve zprávě o daňové kontrole (svěde cká výpověď svědka B., údajná absence reakce
žalobkyně na výzvu správce daně ze dne 27. 4. 2006, svědecká výpověď svědka V ., závěry dovozené
z údajné nekontaktnosti dodavatelů žalobkyně), přičemž ke konkrétní argumentaci odkázala na žalob y.
V rozsudku ze dne 28. 8. 2008, č. j. 2 As 43/2005 - 79, dostupném na www.nssoud.cz, Nejvyšší správní
soud konstatoval, že pokud „stěžovatel v kasační stížnosti odkáže na konkrétní, ve vztahu k jeho věci jednoznačně
individualizovanou a nezaměnitelnou skutkovou či právní argumentaci, kterou vyslovil v předchozím řízení soudním či
správním, a pokud tato argumentace nevyžaduje pro účely kasační stížnosti žádné další konkretizace, modifikace či
upřesnění, lze ji zásadně považovat za součást důvodů kasační stížnosti, jak je má na mysli §106 odst. 1 s. ř. s.“
Jakkoliv jsou v projednávaném případě podané žaloby značně nekompaktní, polemické, v řadě případů
neobsahující konkrétní skutkovou a právní argumentaci, je Nejvyšší správní soudu toho názoru, že
k uvedeným čtyřem okruhům je možné vypreparovat či spíše vydestilovat určité argumenty alespoň
v rozsahu, ve kterém tak učinil městský soud v napadených rozsudcích. Ty přitom nevyžadují další
modifikaci pro účely kasačních stížností, a tudíž je lze považovat za součást důvodů kasačních stížností.
K výpovědi svědka B. žalobkyně v žalobách namítla, že svědek krátce před výslechem obdržel
fatální informaci o svém zdravotním stavu a necelé čtyři měsíce po výslechu zemřel. V takové
atmosféře se podle žalobkyně nebyl schopen plně soustředit na dotazy pokládané správcem daně.
Z protokolu o ústním jednání ze dne 9. 3. 2006, č. j. 57030/06/001933/566, nevyplývá, že by byla tato
skutečnost zmíněna, svědek ani přítomná zástupkyně žalobkyně k této záležitosti nic neuvedli.
Pouze v závěru výslechu svědek uvedl, že se omlouvá, ale není zcela ve formě, jelikož má bolesti zubů.
Podle Nejvyššího správního soudu proto nelze dovozovat, že celá výpověď byla zdravotním stavem
svědka ovlivněna takovým způsobem, že by t o mělo vliv na její obsah a důkazní hodnotu .
Dále žalobkyně namítla, že bez ohledu na některé nekonkrétní odpovědi svědka (způsobené
dle mínění žalobkyně právě jeho nepříznivým zdravotním stavem), svědek řadu dotazovaných
skutečností potvrdil a správci daně poskytl zcela jasné informace o podmínkách podnikání žalobkyně,
a to jak v globálním rozsahu, tak případ od případu. Výpověď svědka proto nelze jen tak odmítnout
jako nevěrohodnou. S tímto hodnocením předmětné výpovědi však Nejvyšší správní soud nemůže
souhlasit. Ačkoliv je pravdou, že svědek obecně vždy potvrdil spolupráci s jednotlivými dodavateli
služeb, konkrétně si však nemohl vzpomenout, jak spolupráce probíhala. U jednotlivých předložených
faktur si nepamatoval, pro koho byly činnosti prováděny (odběratele) a co bylo přesně jejich obsahem,
ani jak byly předány podklady uvedené v protokolech k fakturám. Nevzpomněl si, kdo s žalobkyní
jednal za společnosti Ve & Ba, a. s, Ve & Ba Production s. r. o. (pan V. – pozn. soudu). Aby výpověď
svědka mohla být osvědčena jako důkaz, musel by svědek k jednotlivým správcem daně předkládaným
fakturám konkrétně a přesně uvést, jak a pro koho byly činnosti prováděny , co bylo jejich obsahem,
s kým bylo jednáno, kdo, kdy a jak přebíral výsledky těchto činností apod. Je likož toto svědek neučinil,
správce daně správně neosvědčil tuto výpověď jako důkaz (viz str. 3 zprávy o kontrole). Neosvědčení
důkazního prostředku jako důkazu přitom neznamená, že by jej správce daně slovy žalobkyně jako
nevěrohodný odmítl, a tudíž z něj dále nemohl dovozovat žádné závěry. Neosvědčí -li správce daně
určitý důkazní prostředek jako důkaz, znamená to, že tento důkazní prostředek neprokázal rozhodné
skutečnosti – v daném případě tedy přijetí zdanitelného plnění žalobkyní.
Žalobkyně rovněž poukázala na to, že protokol o výslechu svědka B. byl sepsán ručně, což ve
významném rozsahu znemožňovalo zúčastněným kontrolu zaznamenaného. Žalobkyně pochybuje, zda
předmětný záznam jednání odpovídá jeho skutečnému průběhu. Nejvyšší správní soud konstatuje, že
zmiňovaný protokol je skutečně místy hůře čitelný, jedná se však o ojedinělá slova. Jeho obsah je z něj
jasně patrný. Soud pak připomíná, že svědek ani přítomná zástupkyně žalobkyně nevznesly žádné
námitky proti obsahu protokolu ani návrhy na jeho doplnění. Protokol pak byl projednán, schválen a
podepsán všemi účastníky jednání. Za této situace Nejvyšší správní soud nevidí prostor pro vznik
jakýchkoliv pochybností o tom, že by protokol nezachycoval skutečný průběh jednání. Ostatně
žalobkyně sama neuvádí, co mělo být v průběhu jednání jinak a nebylo obsaženo v protokolu, a její
pochybnost tudíž zůstává pouze v rovině tvrzení.
Následující okruh žalobních námitek se týkal výzvy správ ce daně ze dne 25. 4. 2006,
č. j. 143025/06/001933/566. Žalobkyně poukázala na to, že správce daně zcela opomenul skutečnost,
že na tuto výzvu reagovala svým dopisem ze dne 14. 5. 2006, v němž vyjádřila nesouhlas s výzvou s tím,
že již veškeré požadované doklady a skutečnosti předložila a prokázala. Podle žalobkyně musí správci
daně vzniknout zcela konkrétní pochybnosti o úplnosti, pravdivosti či správnosti účetnictví, které musí
také zcela konkrétně a srozumitelně daňovému subjektu sdělit. Výzva musí tedy být určitá, srozumitelná
a také splnitelná, jinak je nezákonná. Státní úředník také podle žalobkyně nemůže daňový subjekt
vyzvat k čemukoliv, ale pouze k prokázání toho, co sám daňový subjekt tvrdí. Teprve když daňový
subjekt svá vlastní tvrzení neprokáže, postupuje správce daně samostatně. Žalobkyně rovněž poukázala
na to, že správce daně opomenul svoji povinnost podle §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu,
neboť pouze naznačil své pochybnosti o věrohodnosti, správnosti či úplnosti účetnictví žalobkyně, aniž
by je jakkoliv konkretizoval nebo odůvodnil, a proto neunesl své důkazní břemeno. Výzvu správce
daně proto žalobkyně považuje za bezdůvodnou, bezpředmětnou a nezákonnou a za nezákonné má
i závěry správce daně dovozované na základě absence reakce žalobkyně na tuto výzvu.
Nejvyšší správní soud citované námitky posoudil takto. Ze správního spisu vyplývá, že správci
daně vznikly pochybnosti o přijatých zdanitelných plněních jednak proto, že žalobkyní předložené
přijaté faktury, smlouvy a protokoly k nim byly zcela nekonkrétní a na jejich základě nebylo možné
zjistit, co bylo přesně předmětem zdanitelného plnění, jednak proto, že tyto počáteční pochybnosti
potvrdil následný výslech svědka B., který jednotlivá zdanitelná plnění rovněž nebyl schopen popsat a
identifikovat. Za takové situace bylo zcela legitimní, aby správce daně vyzva l žalobkyni k poskytnutí
dalších důkazních prostředků, které by jeho pochybnosti vyvrátily. Výzva správce daně je přitom určitá
(vyjmenovává konkrétně daňové doklady, u nichž je třeba prokázat přijetí zdanitelného plnění a dále
specifikuje, jaké skutečnosti považuje správce daně za nutné doložit), srozumitelná (je přehledně
strukturovaná, není vnitřně rozporná, obsahuje relevantní poučení) a v neposlední řadě zákonná –
vydaná podle §16 odst. 2 písm. c) daňového řádu. V úvodu této výzvy správce daně žalobky ni sdělil, že
dosud předloženými doklady nebyla prokázána správnost údajů v daňových přiznáních k dani z přidané
hodnoty za kontrolovaná zdaňovací období. Jakkoliv správce daně mohl tuto svou pochybnost blíže
rozvést, z dosavadního průběhu daňového řízení, jak je výše shrnuto, bylo zřejmé, že tato pochybnost
vznikla, a že správce daně tudíž mohl ve smyslu citovaného ustanovení daňového řádu požadovat po
žalobkyni další doklady a vysvětlení.
Na výzvu správce daně reagovala žalobkyně dopisem ze dne 14. 5. 2006, v němž vyjádřila
zásadní nesouhlas s výzvou, polemizovala s její oprávněností a zákonností. Požadované doklady
a vysvětlení však neposkytla. V takovém případě nelze správci daně a posléze žalovanému vyčítat,
že dospěli k závěru, že žalobkyně nepředložila důkazní prostředky prokazující uskutečnění zdanitelných
plnění (správce daně sice ve zprávě o kontrole výslovně tuto reakci žalobkyně neuvedl, nicméně
konstatoval, že žalobkyně další důkazní prostředky nepředložila a ani nenavrhla provedení důkazních
prostředků, které nemá k dispozici, což je podstatou a výsledkem dopisu žalobkyně). Argumentuje-li
žalobkyně přechodem důkazního břemene na správce daně, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že
k přechodu důkazního břemene na správce daně vůbec nedošlo. Žalobkyně byla od počátku vyzývána
k prokázání pouze těch skutečností, které uvedla v daňových přiznáních v souladu s §31 odst. 9
daňového řádu – byla to žalobkyně, kdo uplatnil nárok na odpočet daně z přidané hodnoty. Žalobkyně
však své důkazní břemeno neunesla. V takové situaci nemůže úspěšně namítat, že správce daně
dostatečně neprokázal své pochybnosti o věrohodnosti, správnosti či úplnosti účetnictví žalobkyně
ve smyslu §31 odst. 8 písm. c) daňového řádu.
Dále žalobkyně snesla řadu námitek proti hodnoc ení výslechu svědka V. Nejvyšší správní soud
poté, co se s protokolem o výslechu podrobně seznámil, se však v jeho hodnocení zcela ztotožnil se
závěry městského soudu. Tvrdí-li žalobkyně, že ze strany správce daně došlo k hrubě účelové snaze
o eliminaci důkazního prostředku svědčícího ve prospěch žalobkyně, není jednak zřejmé,
z čeho usuzuje na eliminaci důkazního prostředku, jednak není patrné, jak do spěla k závěru,
že se jednalo o důkazní prostředek v její prospěch. Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že svědek V.
(obdobně jako před ním svědek B.) obecně potvrdil, že k příslušným zdanitelným plněním došlo,
konkrétně si však na nic nepamatoval. Stejně jako výpověď svědka B. proto správce daně a žalovaný
správně neosvědčili tuto výpověď jako důkaz prokazu jící příslušná zdanitelná plnění. Tvrdí-li
žalobkyně, že protokol o výslechu tohoto svědka má charakter listiny veřejné, má nepochybně pravdu:
jako takový je považován za pravdivý, není -li prokázán opak. Skutečnost, že protokol je veřejnou
listinou však nic nemění na tom, že výpověď v něm obsažená neprokázala přijetí zdanitelných plnění
žalobkyní, jak bylo deklarováno na příslušných fakturách. O námitkách žalobkyně ohledně hodnocení
výpovědi jako zmanipulované a ohledně snahy správce daně poškodit žalobkyni a diskvalifikovat jejího
zástupce již zdejší soud pojednal výše v části, v níž se zabýval otázkou nepřezkoumatelnosti rozsudků
městského soudu. Postačí doplnit, že z protokolu jednoznačně vyplývá, že zástupce žalobkyně
zasahoval do průběhu výslechu. K těmto zásahům nicméně došlo až v samém jeho závěru. Navíc
výpověď svědka V. byla v prvé řadě nebyla osvědčena jako důkaz z toho důvodu, že se svědek
vyjadřoval zcela obecně a na řadu věcí si nep amatoval. Zda ke konci výslechu došlo k manipulaci se
svědkem ze strany zástupce žalobkyně je proto nadbytečné hodnotit, neboť na důkazní hodnotě
výpovědi by to nic nezměnilo. Označil-li správce daně tento důkazní prostředek ve zprávě o kontrole
za zmanipulovaný, nepovažuje to zdejší soud (vzhledem k neprůkaznosti výpovědi) za snahu poškodit
žalobkyni, ani za pokus o odbornou diskvalifikaci zástupce žalobkyně. Ze správního spisu ani z žaloby
nevyplývá, že by toto správcem daně provedené hodnocení chování zástupce žalobkyně mělo jakékoliv
následky pro jeho profesní či odborné uplatnění.
V poslední námitce žalobkyně namítala, že se žalovaný nevypořádal s její námitkou, že správce
daně své závěry odvodil rovněž z aktuální nekontaktnosti dodavatelů žalobce, tzn. skutečnosti
z roku 2004 posuzoval z pohledu stavu roku 2006. Podle žalobkyně dovedl žalovaný své závěry k této
problematice ad absurdum, jestliže výpověď svědka V. označil za nevěrohodnou a přesto obhajuje
závěry správce daně týkající se nekontaktnosti dodavatelů, za něž byl oprávněn jednat pan V . Nejvyšší
správní soud předně nepovažuje za důvodné tvrzení žalobkyně, že se žalovaný s její námitkou ohledně
nekontaktnosti dodavatelů nevypořádal, neboť žalovaný se k ní ve svých rozhodnutích dostatečně
vyjádřil. Na závěrech žalovaného k této otázce pak Nejvyšší správní soud neshledává nic absurdního.
Jestliže doklady přeložené žalobkyní a výslechy obou svědků nepotvrdili přijetí zdanitelných plnění a
žalobkyně sama v odpovědi na výzvu správce daně ze dne 25. 4. 2006, č. j. 143025/06/001933/566,
odmítla další důkazní prostředky poskytnout, nelze správci daně vyčítat, že se pokusil tyto důkazní
prostředky získat u dodavatelů žalobkyně: nebyl ovšem úspěšný, neboť společnosti nebylo možné
kontaktovat. Nekontaktnost dodavatelů však v žádném případě nebyla žalobkyni kladena k tíži. Správce
daně a žalovaný pouze konstatovali, že ani touto cestou se nepodařilo obstarat důkazní prostředky,
které by přijatá zdanitelná plnění prokázaly. Skutečnost, že svědek V. byl oprávněn za předmětné
dodavatele jednat a že byl vyslýchán před správcem daně, nemění nic na závěru, že tyto společnosti na
výzvu správce daně k předložení důkazních prostředků nereagovaly, resp. výzvu jim nebylo možno
doručit.
Jelikož v řízení o kasačních stížnostech nevyšly najevo žádné vady, k nimž je nutno přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost i
jako nedůvodné. O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
Žalobkyně neměla ve věci úspěch, a nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému pak
v řízení o kasačních stížnostech žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. června 2010
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu