ECLI:CZ:NSS:2010:1.AFS.32.2010:86
sp. zn. 1 Afs 32/2010 - 86
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z př edsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně Nedcon
Bohemia, s. r. o., se sídlem Holandská 34, 533 01 Pardubice, zastoupené Ing. Z. U., daňovým
poradcem, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Hradci Králové, se sídlem
Horova 17, 500 02 Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 8. 2008,
č. j. 7459/08-1500-602705, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2009, č. j. 31 Ca 193/2008 - 53,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 12. 2009,
č. j. 31 Ca 193/2008 - 53, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Odůvodnění:
Rozhodnutím ze dne 11. 8. 2008, č. j. 7459/08-1500-602705, žalovaný zamítl odvolání
žalobkyně proti rozhodnutí o zamítnutí odvolání podle §49 odst. 2 písm. c) zákona
č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále též „daňový řád“),
vydané Finančním úřadem v Pardubicích dne 13. 6. 2008, č. j. 134452/08/248540/7121.
Uvedeným rozhodnutím finanční úřad zamítl odvolání proti rozhodnutí o zastavení řízení ve věci
dodatečného daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období
roku 2003, neboť odvolání bylo podáno osobou k tomu nepříslušnou.
Výše uvedené rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou, jíž se domáhala
jeho zrušení. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 18. 12. 2009,
č. j. 31 Ca 193/2008 - 53, podané žalobě vyhověl a zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne
11. 8. 2008 i rozhodnutí Finančního úřadu v Pardubicích ze dne 13. 6. 2008 a věc vrátil
žalovanému k dalšímu řízení. Zabýval se především posouzením plné moci ze dne 7. 2. 2008,
jímž prokuristé žalobkyně Roman Bleha a Kamila Hánělová zmocnili daňového poradce Ing. U.
k veškerým úkonům před správcem daně podle daňového řádu. Uvedl, že zastoupení podnikatele
„může mít dvojí podobu, tj. na základě udělené prokury jako "zvláštní plné moci" a na základě "obecné" plné
moci podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, pak u právnické osoby je bezesporu k udělení takové
"obecné" plné moci oprávněn statutární orgán, přičemž s tejné oprávnění je nutno přiznat i prokuristovi“. Krajský
soud uzavřel, že prokurista je oprávněn zvolit si pro daňové řízení zástupce podle
§10 odst. 3 daňového řádu. Řízení o odvolání žalobkyně podané prostřednictvím daňového
poradce na základě plné moci ze dne 7. 2. 2008 tedy nemělo být zastaveno, nýbrž věcně
projednáno.
Žalovaný (dále též „stěžovatel“) napadl rozsudek krajského soudu včas podanou kasační
stížností namítaje, že je dán důvod podle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) zákona
č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“),
tj. nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky osudem v předcházejícím
řízení.
Podle stěžovatele prokurista není zástupcem daňového subjektu ve smyslu §10 odst. 3
daňového řádu a nemůže proto zmocňovat další osoby k jednání se správcem daně. Z dikce
ustanovení §133 a dalších zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále též „obch. zák.“), vyplývá, že prokurista není statutárním o rgánem společnosti,
proto nemůže zmocňovat další osoby k jednání se správcem daně. Odůvodnění krajského soudu
ohledně možnosti prokuristy udělovat plnou moc je podle stěžovatele nedostatečné; taková plná
moc by byla mimořádným úkonem, se kterým obchodní zá koník nepočítá.
Závěrem stěžovatel k průběhu dosavadního řízení poznamenal, že žalobkyně porušila
povinnost zakotvenou v ustanovení §33 odst. 7 daňového řádu a neoznámila správci daně změny
statutárního orgánu do patnácti dnů ode dne, kdy nastaly. Žalobkyně rovněž ani přes výzvu
k doplnění odvolání ze dne 7. 5. 2008 odvolání řádně nedoplnila, proto správce daně podané
odvolání podle §49 odst. 2 písm. c) daňového řádu zamítl. Jako zcela nepřípadnou označil
stěžovatel argumentaci žalobkyně, že vrácení pře dkládací zprávy s právním názorem nadřízeného
orgánu bylo porušením zásady dvojinstančnosti, neboť tento postup vyplývá z ustanovení §49
odst. 2 daňového řádu.
Z těchto důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Vyjádření žalobkyně ke kasační stížnosti nebylo podáno.
Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení, přičemž dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla
podána včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout
pro nepřípustnost.
Kasační stížnost je důvodná.
Ze spisu vyplynuly následující skutečnosti. Dne 21. 12. 2007 podala žalobkyně dodatečné
přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2003. Důvodem
jeho podání bylo vyúčtování licenčních poplatků mateřskou společností za minulá období.
Žalobkyně si uplatněním dodatečných nákladů na licenční p oplatky snížila daňový základ
o 8 436 120 Kč a požádala Finanční úřad v Pardubicích (dále též „správce daně“) o vrácení
přeplatku na dani ve výši 2 615 160 Kč. Uvedené dodatečné daňové přiznání za žalobkyni podali
prokuristé Roman Bleha a Kamila Hánělová. Oba prokuristé oprávnění jednat společně
za žalobkyni udělili dne 7. 2. 2008 plnou moc Ing. Z. U., daňovému poradci, pro veškeré úkony
před správcem daně podle daňového řádu bez omezení ke všem zdaňovacím obdobím do 31. 12.
2003 včetně.
Finanční úřad v Pardubicích rozhodnutím ze dne 22. 2. 2008, č. j. 7366/08/248540/7121,
řízení ve věci podaného dodatečného daňového přiznání zastavil, neboť k 31. 12. 2007 uplynula
lhůta pro vyměření daně podle §47 daňového řádu. Proti uvedenému rozhodnutí správce daně
bylo dne 18. 3. 2008 podáno odvolání Ing. Z. U., daňovým poradcem. Správce daně podané
odvolání spolu s předkládací zprávou ze dne 15. 4. 2008 předložil žalovanému, ten však přípisem
ze dne 21. 4. 2008 správci daně předkládací zprávu vrátil s poznámkou, že plná moc ze
dne 7. 2. 2008 neopravňuje Ing. Z. U. k podání odvolání za žalobkyni. Žalovaný dále konstatoval,
že „z dikce příslušných ustanovení obchodního zákoníku (§133 a násl.) je zřejmé, že prokurista není zástupcem
daňového subjektu ve smyslu ustanovení §10 odst. 3 daňového řádu. (…) Prokurista nemůže zmocňovat další
osoby k jednání se správcem daní“. Výzvou ze dne 7. 5. 2008, č. j. 107570/08/248540/7121, správce
daně informoval žalobkyni o právním názoru žalovaného a vyzval ji k doplnění zákonných
náležitostí odvolání o osoby příslušné k jeho podání.
Dne 23. 5. 2008 obdržel správce daně vyjádření ze dne 20. 5. 2008 podepsané
Leendertem Porterem de Jongem, jednatelem žalobkyně, který vyjádřil souhlas s kroky učiněnými
Ing. Z. U. v daňovém řízení a pro právní jistotu současně přiložil jím podepsanou plnou moc pro
uvedeného daňového poradce ze dne 15. 5. 2008. Správce daně z výpisu z obchodního rejstříku
zjistil, že od 10. 4. 2008 došlo u daňového subjektu ke změně v osobách jednatelů, a že funkce
jednatele pana de Jonga skončila 10. 4. 2008; tato změna byla do obchodního rejstříku promítnuta
13. 5. 2008. Správce daně tak uzavřel, že podané vyjádření a plná moc doručené dne 23. 5. 2008
jsou neplatné, neboť ke dni podpisu těchto písemností již pan de Jong nebyl jednatelem
žalobkyně. Odvolání ani přes výzvu ze dne 7. 5. 2008 nebylo doplněno o osoby příslušné k jeho
podání, proto správce daně v souladu s §49 odst. 2 písm. c) daňového řádu rozhodnutím ze dne
13. 6. 2008, č. j. 134452/08/248540/7121, odvolání zamítl.
Krajský soud jako stěžejní otázkou posuzovaného případu označil posouzení platnosti
plné moci ze dne 7. 2. 2008, kterou prokuristé společnosti zmocnili daňového poradce Ing. Z. U.
k jednání za společnost v průběhu daňového řízení. Nejvyšší správní soud se ovšem nejprve
zabýval samotným postavením prokuristy, jeho oprávněním jednat za společnost v daňovém
řízení a následně i jeho oprávněním udělit plnou moc daňovému poradci k zastupování
společnosti v daňovém řízení.
Ustanovení §14 obch. zák., jež nedostálo změn od 1. 1. 2005 do so učasnosti, stanoví,
že prokurou zmocňuje podnikatel prokuristu ke všem právním úkonům, k nimž dochází
při provozu podniku, i když se k nim jinak vyžaduje zvláštní plná moc. Prokuru lze udělit jen
fyzické osobě (odstavec 1). V prokuře není zahrnuto oprávnění zcizovat nemovitosti a zatěžovat
je, ledaže je toto oprávnění výslovně v udělení prokury uvedeno (odstavec 2). Omezení prokury
vnitřními pokyny nemá právní následky vůči třetím osobám (odstavec 3). Více osobám lze
prokuru udělit tak, že jsou k zastupování a podepisování oprávněny každá samostatně, nebo tak,
že je přitom třeba souhlasného projevu vůle všech prok uristů nebo alespoň dvou
z nich (odstavec 4). Prokurista podepisuje tím způsobem, že k firmě podnikatele,
za kterého jedná, připojí dodatek označující prokuru a svůj podpis (odstavec 5). Udělení prokury
je účinné od zápisu do obchodního rejstříku. Byla-li prokura udělena více osobám, musí návrh
obsahovat i určení, zda každý prokurista může jednat samostatně, popřípadě kolik prokuristů
musí jednat společně (odstavec 6). Prokura nezaniká smrtí podnikatele, pokud podnikatel
nestanovil, že má trvat pouze za jeho života. Po smrti podnikatele však může prokurista činit
jen úkony v rámci obvyklého hospodaření, a je povinen podat neprodleně návrh na zápis tohoto
omezení prokury soudu (§27 odst. 1). Úkony přesahující rámec obvyklého hospodaření může
prokurista činit jen se souhlasem dědiců a se svolením soudu (odstavec 7).
Odborná literatura charakterizuje prokuru jako „speciální, široce koncipovanou plnou moc,
kterou může udělit pouze podnikatel zapsaný v obchodním rejstříku. Prokura je zastoupením smluvním, typickým
pro obchodní vztahy. (…) Pro prokuru je charakteristické, že její rozsah je stanoven samotným zákonem. (…)
Ze zákonné dikce plyne, že mimo okruh prokuristovy dispozice se budou nacházet především právní úkony
týkající se oblastí nesouvisejících vůbec s podnikáním, jako je např. nakládání s osobním majetkem
podnikatele, stejně jako právní úkony jdoucí mimo provoz podniku. Mezi takové můžeme zahrnou t třeba prodej
podniku nebo ustavení dalšího prokuristy“ (srov. Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P., Ježek, J. a kol. Kurs
obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 104).
Prokura jako tzv. obchodní plná moc zmocňuje prokuristu ke všem právním úkonům,
k nimž dochází při provozu podniku. Mezi autory odborné literatury pak panuje shoda v tom,
že při interpretaci pojmu „provoz podniku“ bude nezbytné vycházet z judikatury a z okolností
konkrétního případu (srov. Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol . Obchodní zákoník.
Komentář. 12. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 47, nebo obdobně Pelikánová, I. Komentář
k obchodnímu zákoníku. 1. díl. 4. vydání. Praha: ASPI Publishing, 2004, s. 190).
K obsahu prokury se vyjádřil Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 25. 11. 2009,
sp. zn. 23 Cdo 2713/2009, dostupném na www.nsoud.cz, v němž uvedl, že „[p]odle teorie je prokura
obchodněprávní plná moc. Propůjčuje prokuristovi zákonem upravenou schopn ost zastupovat podnikatele, není
však zákonným zmocněním. Neexistuje proto „povolání prokurista“ či proku ra jako předem určená funkce
ve vnitřní struktuře společnosti. Zákonná úprava prokury slouží především požadavku právní jistoty
v obchodněprávním styku, kdy musí mít třetí osoby jistotu o tom, zda jednají s osobou, která je oprávněna
podnikatele navenek zastupovat“. V citovaném rozsudku se Nejvyšší soud vyjádřil rovněž
k odlišnému postavení prokuristy a statutárního orgánu. Konstatoval, že rozdíl mezi statutárním
orgánem a prokuristou „nespočívá jen ve skutečnosti, že prokurista je zástupcem podnikatele a statutární
orgány jednají jako podnikatel sám, podstatné je to, že postavení statutárního orgánu v kapitálových obchodních
společnostech mají její vnitřní výkonné orgány (představenstvo, jednatelé), které vykonávají řídící působnost
upravenou zákonem, společenskou smlouvou či stanovami. Těžiště této pů sobnosti leží ve vnitřní sféře společnosti,
kde uvedeným orgánům náleží každodenní rozhodovací a řídící činnost, která může být někdy spojena i s nutností
jednat navenek. Taková působnost u prokuristy zcela chybí, protože účelem prokury je ustanovení zástu pce
společnosti způsobilého zavazovat společnost navenek ve věcech provozu jejího podniku“ .
Institut prokury je používán především v obchodních vztazích. Prokurista jako smluvní
zástupce podnikatele je za podnikatele oprávněn uzavírat právní úkony týkající se provozu
podniku, tj. převážně zastupovat podnikatele v obchodních závazkových vztazích a ve vztazích
na tyto úkony navazujících. Činnost prokuristy tak spočívá zejména v jednání s obchodními
partnery, dodavateli či odběrateli, v uzavírání obchodních smluv apod. Prokurista má současně
procesní oprávnění jednat za společnost v občanském soudním řízení podle §21 zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, což souvisí především
s jeho oprávněním vymáhat u soudu plnění z uzavřených obchodněprávních smluv apod.
Prokuristovi ovšem nenáleží manažerské rozhodování o vnitřních otázkách chodu společnosti,
určování budoucího zaměření podniku, či jeho řízení. Tato pravomoc náleží statutárnímu orgánu,
který je pověřen obchodním vedením společnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že podstatou
prokury je především zaručení právní jistoty třetích osob v tom smyslu, že jednání prokuristy
v obchodněprávních, resp. civilněprávních závazkových vztazích, je způsobilé společnost
zavazovat, a že prokurista je osobou pověřenou jednat za společnost navenek v otázkách
týkajících se provozu podniku.
V oblasti veřejného práva je nutné na osobu prokuristy nahlížet jiným úhlem pohledu.
Prokurista je osobou, jež má za úkol zabezpečit „provoz podniku“, není ovšem osobou
oprávněnou či povinnou plnit závazky a povinnosti, jež pro společnost vyplývají z norem
veřejného práva. V tomto ohledu vycházel Nejvyšší správní soud z právního názoru vysloveného
Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 11 Tdo 972/2003, dostupného
na www.nsoud.cz, publikovaného pod č. 48/2005 Sbírky rozhodnutí a stanovisek,
že „[z]e zákonného vymezení prokury nelze dovodit oprávnění či dokonce povinnost prokuristy jednat
za podnikatele i v jiných případech než v těch, jež se týkají vlastního provozu podniku. Je třeba rozlišovat právní
úkony týkající se provozu podniku od právních úkonů vztahujících se k podnikateli (např. k povinnostem
podnikatele jako plátce povinných plateb, resp. k jeho povi nnostem daňového subjektu). Existují úkony týkající se
provozu podniku, k nimž je prokurista na základě udělené prokury oprá vněn v neomezeném rozsahu
a bez dalšího zmocnění, ale také úkony, které činí samotný podnikatel (například jako daňový subjekt) vůči státu
nebo jiným ze zákona oprávněným subjektům v rámci plnění svých zákonných povinností podnikatele . (…)
Povinnost k odvedení příslušných povinných plateb za poplatníka se vztahuje na plátce jako na podnikatele
(zaměstnavatele) a není tak úkonem týkajícím se provozu podniku, k němuž je na základě prokury oprávněn
prokurista“ (citovaný právní závěr byl následně potvrzen judikaturou Nejvyššího soudu,
např. v usneseních ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 815/2006, a ze dne 16. 4. 2008,
sp. zn. 8 Tdo 29/2008, dostupných na www.nsoud.cz). Z uvedeného judikátu Nejvyššího soudu
je patrné, že zákonné postavení prokuristy nezakládá bez dalšího oprávnění či dokonce povinnost
prokuristy jednat za podnikatele v oblasti úkonů, jež činí samotný podnikatel jako daňový subjekt
vůči státu. Plnění daňové povinnosti vůči státu tedy nespadá do obsahu pojmu „provoz podniku“
vymezeného v §14 obch. zák.
Jednání daňových subjektů v daňovém řízení je upraveno v §9 až §11 daňového řádu.
Podle ustanovení §9 odst. 2 daňového řádu jedná za právnickou osobu statutární orgán
nebo ten, kdo prokáže, že je oprávněn za ni jednat.
Z třetího odstavce ustanovení §10 daňového řádu se podává, že daňový subjekt,
jeho zákonný zástupce nebo ustanovený zástupce se může dát zastupovat zástupcem,
jehož si zvolí. V téže věci může mít současně jen jednoho zástupce. Zástupce jedná v rozsahu
plné moci udělené písemně nebo ústně do protokolu. Není- li rozsah zmocnění vymezen
nebo není-li vymezen přesně, je tato plná moc pro daňové řízení neomezená.
V daňovém řízení se rozlišuje jednání za společnost na základě §9 odst. 2 daňového řádu
a zastupování společnosti na základě plné moci, jež upravuje ustanovení §10 odst. 3. Ustanovení
§9 odst. 2 daňového řádu stanoví, které subjekty jsou oprávněny jednat za právnickou osobu
v daňovém řízení. Citované ustanovení rozlišuje jednak jednání osobní (statutárním orgánem)
a jednak zákonné zastoupení právnické osoby. Pouze tyto subjekty (spolu se zástupcem
ustanoveným správcem daně podle §10 odst. 2 daňového řádu) jsou oprávněny udělit plnou moc
dalšímu subjektu pro zastupování právnické osoby v daňovém řízení v souladu s §10 odst. 3
daňového řádu.
Podle §9 odst. 2 za právnickou osobu jedná statutární orgán nebo osoba oprávněná
za právnickou osobu jednat ze zákona. Pro určení osob oprávněných jednat za právnickou osobu
se použije obecná úprava obsažená v §20 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
pozdějších předpisů (dále též „obč. zák.“). V posuzovaném případě je žalobkyně obchodní
společností [podnikatelem ve smyslu §2 odst. 2 písm. a) obch. zák. ], proto se na ni vztahuje
speciální úprava týkající se jednání podnikatele obsažená v obchodním zákoníku, která má
přednost před obecnou úpravou občanskoprávní. Jednání podnikatelů lze dělit na jednání osobní
a na jednání v zastoupení, přičemž se rozlišuje zastoupení zákonné a smluvní. Osobní jednání
podnikatele je upraveno v ustanovení §13 obch. zák., podle něhož právnická osoba jedná
statutárním orgánem. Obchodní zákoník dále rozlišuje tři způsoby zákonného zastoupení,
a to zastoupení vedoucím organizační složky podniku podle §13 odst. 3 obch. zák., zastoupení
osobou pověřenou při provozování podniku určitou činností podle §15 obch. zák. a zastoupení
jinou osobou jednající v provozovně podnikatele, nemohla-li třetí osoba vědět, že jednající osoba
k tomu není oprávněna podle §16 obch. zák. (tzv. nezmocněný jednatel). Smluvním zastoupením
je zastoupení na základě udělené plné moci nebo prokury (srov. Eliáš, K., Bejček, J., Hajn, P.,
Ježek, J. a kol. Kurs obchodního práva. Obecná část. Soutěžní právo. 5. vydání. Praha:
C. H. Beck, 2007, s. 98 - 107).
Za žalobkyni jsou v souladu s výše uvedeným rozborem v daňovém řízení oprávněni
jednat podle §9 odst. 2 daňového řádu statutární orgán a její zákonní zástupci. Další osoby
mohou za žalobkyni jednat pouze na základě plné moci, tedy na základě zastoupení smluvního
podle §10 odst. 3 daňového řádu.
Daňový řád v §9 odst. 2 prokuristovi výslovně nepřiznává procesní oprávnění jednat
za právnickou osobu v daňovém řízení a ze samotného zákonného vymezení prokury takové
oprávnění nevyplývá, neboť prokurista je smluvním zástupcem podnikatele, nikoliv zástupcem
zákonným. Prokurista tedy není oprávněn jednat za právnickou osobu před správcem daně
podle §9 odst. 2 daňového řádu. V daňovém řízení může být prokurista toliko smluvním
zástupcem právnické osoby, a to na základě plné moci jemu udělené podle §10 odst. 3 daňového
řádu. V zákonném vymezení prokury zmocnění zastupovat daňový subjekt podle §10 odst. 3
daňového řádu samo o sobě obsaženo není, neboť placení daní není právním úkonem týkajícím
se provozu podniku, nýbrž právním úkonem vztahujícím se k podnikateli (srov. výše citované
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 982/2003). Aby byl prokurista oprávněn zastupovat
společnost v daňovém řízení, muselo by takové zmocnění být výslovně obsaženo např. v listině
o udělení prokury či v samostatné plné moci. Nadto nelze pominout, že prokuru u společnosti
s ručením omezeným uděluje zpravidla valná hromada, nestanoví-li společenská smlouva jinak
(§125 odst. 2 obch. zák.), nikoliv statutární orgán; oproti tomu plnou moc k zastupování
v daňovém řízení může udělit pouze statutární orgán, zákonný zástupce nebo zástupce
ustanovený (§10 odst. 3 daňového řádu).
Problematikou substitučního zastoupení, tj. přenosu plné moci zmocněncem na jinou
osobu, aby jednala za zmocnitele, se daňový řád výslovně nezabývá. Je proto třeba podpůrně
vycházet z obecné úpravy zastoupení na základě plné mo ci obsažené v §31 a násl. občanského
zákoníku. Podle ní je zmocněnec oprávněn udělit plnou moc jiné osobě, aby místo něho jednala
za zmocnitele ve dvou případech: 1) je -li výslovně oprávněn podle plné moci udělit plnou moc
jiné osobě nebo 2) je-li zmocněncem právnická osoba (§33a obč. zák.). Stejně tak se mohou
nechat zastupovat dalším zmocněncem osoby, které jsou k tomu výslovně oprávněny právním
předpisem (např. advokát, daňový poradce). Pokud by prokurista byl na základě plné moci
zmocněn k zastupování společnosti v daňovém řízení, mohl by zmocnit dalšího zmocněnce
k zastupování společnosti jen v případě, že by k tomu byl výslovně oprávněn v listině o udělené
plné moci, nebo že by byl osobou, která je na základě právního předpisu oprávněna nechat se
zastupovat substitutem (např. daňovým poradcem či advokátem).
Nejvyšší správní soud uzavírá, že z důvodů shora vyjmenovaných v posuzované věci
neobstojí právní názor Krajského soudu v Hradci Králové, že ze samotného vymezení prokury
(§14 obch. zák.) vyplývá oprávnění prokuristů zvolit si zástupce pro daňové řízení v souladu
s §10 odst. 3 daňového řádu. V řízení před krajským soudem bylo zcela mimo oblast zkoumání,
zda existovala plná moc, jež by prokuristy zmocňovala zastupovat žalobkyni v daňovém řízení,
případně, zda obsahem takové plné moci bylo výslovné oprávnění prokuristů, přenést udělenou
plnou moc na dalšího zmocněnce. Pokud by uvedená plná moc neexistovala, nebyli by prokuristé
oprávněni zastupovat žalobkyni v daňovém řízení podle §10 odst. 3 daňového řádu, a nemohli
by tak platně udělit plnou moc k zastupování žalobkyně v daňovém řízení dalším subjektům,
konkrétně daňovému poradci Ing. Z. U. Takový postup by se příčil zásadě, že nikdo nemůže na
druhého převést více práva, než sám má (nemo ad alium transferre potest, quam ipse habet), uznávané již
v římském právu (srov. Kincl, J., Urfus, V., Škrejpek , M. Římské právo. Praha: C. H. Beck, 1995.
s. 90).
S ohledem na výše uvedené závěry Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude krajský soud
vázán názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu. V novém řízení rozhodne krajský soud
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. června 2010
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu